Zdroj: https://jfk-fans.cz/ukazky/agent-jfk-43-ukazka  •  Vydáno: 19.3.2026 15:09  •  Autor: Lmslaver

AGENT JFK 43 - ukázka

Palmknihy

Celá ukázka v PDF na webu TRITON

I. NETVOR HINDÚKUŠE

1. Pod horskými štíty

Šance, že vězení někoho napraví, je asi tak velká, jako chtít porazit v pokeru falešného hráče s cinknutými kartami. V kriminále přijdete o poslední kousek důstojnosti, basa vás zlomí, nebo zabije. Ještě je tady ale jedna možnost, sáhnete si na vlastní dno, vrátíte se k základním instinktům svých předků, k pudu sebezáchovy a pak přežijete. Možná.

Phil Raymond Marlowe tohle věděl, znal to pravidlo přežití, kterému se říká zákon silnějšího. Bohužel nedisponoval takovými fyzickými proporcemi jako jiní trestanci, pouze doufal, že zúročí bojové zkušenosti z frontové linie, obratnost a hlavně inteligenci, aby překonal nástrahy vězení živý. 

Seděl venku na rohoži, kterou si vytáhl z přecpaného baráku, a užíval si čerstvý vzduch a podvečerní sluneční svit. Za cigaretu by upsal ďáblu duši, ale poslední tabák vytřepal z kapes saka a vykouřil ho v novinovém útržku před třemi dny.  

Zadržovací policejní cela v Kábulu, z které ho převezli minulý týden, byla luxusním hotelem v porovnání s touhle věznicí za městem. Kriminál byl postaven z pár hliněných baráků na kamenité ploše, před dřevěnou palisádou s věžemi pro stráže rozvíral hladovou tlamu hluboký příkop. Nemusel si představovat, jak dopadli odsouzenci, kteří se pokusili realizovat myšlenku na útěk, vybělené kosti na dně hovořily za vše.

Z úvah ho vytrhl stín, velký stín muže, který se postavil mezi něj a slunce. Mohutný chlap s býčí šíjí i pohledem, široká ramena si pravděpodobně zase půjčil od horské gorily. Podle délky zanedbaného vousu sbíral bohaté zkušenosti v místním vězení už nějaký ten pátek. Zeb, nekorunovaný vládce kábulského lágru, kterému bylo radno se vyhnout širokým obloukem. „Máš hezký boty,“ pronesl klidně Zeb.

Marlowe hodil pohledem k botám, na míru šitým z buvolí kůže s pevnou, ale pohodlnou podrážkou. Jestli si detektiv na něčem zakládal, tak to byly praktické a pohodlné boty, které musel nosit na nohou při celodenním sledování, běhání nebo střetu s případným protivníkem. Bot se rozhodně nehodlal vzdát lacino. Nenápadně hmatem zkontroloval přítomnost jednoduchého obušku vyrobeného z několika kamenů nacpaných do ponožky, ukrytého v rukávu saka. „Děkuji,“ řekl Marlowe suše. „Je to kvalitní ševcovská práce z New Orleans. Jestli máš zájem, můžu ti doporučit skvělou obuvnickou dílnu.“

„Nechci jiný, líbí se mi tyhle,“ uchechtl se vousáč a ukázal na detektivovy nohy. Phil Raymond Marlowe pokrčil kolena, hodil okem na Zebova chodidla, za jejichž velikost by se nemusel stydět ani vzrostlý grizzly.

„Dělej, sundej je,“ poručil Zeb.

„Budou ti malé,“ oponoval detektiv. „Je to vidět na první pohled, že ti nepadnou. Máš moc velké nohy.“

„To je mi u prdele,“ zvýšil trestanec hlas. „Zouvej se, vyměním si je za kus žvance.“ Marlowe si všiml, že už získali pozornost spoluvězňů i strážných na ochozech věží. Bohužel to vypadalo, že dozorci nehodlají do sporu zasáhnout, pravděpodobně podle gest nyní uzavírali sázky, kdo odejde z konfliktu jako vítěz. Svůj kurz proti Zebovi neviděl zrovna růžově, dnes byl jistě za outsidera. „Tak dělej! Mám ti sakra pomoct?“ dal si vousáč ruce v bok. 

„Dobře, hned ti je dám,“ řekl Marlowe, aby uchlácholil Zeba. Věděl, že bude mít naději vyhrát nad nelítostným obrem jen tehdy, když zaútočí rychle a nečekaně. Phil pokrčil ještě víc nohy, předstíral, že si chce rozvázat tkaničky, místo toho se ale vymrštil do stoje, spustil improvizovaný obušek z rukávu, máchl pravačkou a zasáhl vousáče do hlavy. Zeb zachroptěl a zavrávoral. Marlowe mu nechtěl dát žádnou šanci, aby se vzpamatoval, bota z buvolí kůže vyletěla vstříc Zebovu rozkroku a v plné síle zasáhla varlata. Vousáč šel do předklonu, vrazil si ruce do třísel a zavyl.

Phil chytil levačkou obrovy vousy, přitáhl mu bradu ještě níž a zároveň vymrštil pravé koleno, aby ho zabořil doprostřed Zebova obličeje. Byla to přesná prudká rána, která zabolela i detektiva. Zeb šel k zemi, zkroutil se do klubíčka a sténal. Marlowe věděl, že by měl vousáče dorazit. Jestli Zeb přežije, má do konce svého pobytu ve věznici nebezpečného nepřítele, který se bude chtít pomstít a může ho v budoucnu zákeřně ve spánku zardousit. Nedokázal ho zabít, svíjející se chlap na zemi mu připomněl kamarády, které ztratil ve válce při plynovém útoku.

„Tady máš mou botu,“ vykřikl Phil, dupl Zebovi na loketní kloub pravé ruky, slyšel charakteristické křupnutí lámaných kostí. „Ještě někdo něco chce?“ vykřikl Marlowe na trestance a demonstrativně mávl provizorním obuškem.

Mezi vězni to uznale zahučelo, začali se rozcházet a živě debatovat o proběhlém střetnutí. Stráže na věžích se dohadovaly, kdo shrábne vsazené peníze. Na Phila si dnes nikdo nevsadil. Detektiv zvedl rohož a položil ji o kus dál od sténajícího vousáče, v klidu se natáhl, aby si vychutnal poslední sluneční paprsky. Odehranou rvačkou si Phil právě získal na pár týdnů klidný spánek. Zeb si ho s nefunkční pravačkou netroufne znovu napadnout a u ostatních trestanců dosáhl velkého respektu. Ve vězení jste buď ovce, nebo vlk, Marlowe zrovna vycenil zuby a stal se vlkem.

***

Depeše ze zastupitelstev z celého světa i přepisy šifrovaných raportů britských agentů ležely v kupě na stole před plukovníkem Ianem Flemingem, šéfem tajné služby Jeho Veličenstva Jiřího VI. Důkladně pročítal každou zprávu, vyhodnocoval v hlavě její význam, než ji odložil na jednu z hromádek na pracovní desce. Zaujalo ho hlášení z kábulské expozitury, pečlivě ho prostudoval, otevřel sejf a vyndal šanon označený Top Secret: Gotteskämpfer. Do pořadače založil depeši z Kábulu, opustil kancelář, vystoupal po schodech o jedno patro a přešel celou chodbu ke dveřím, za kterými sídlil jeho šéf, kontradmirál John Godfrey.

Kontradmirál ho přijal bez čekání, sotva se Fleming posadil do koženého křesla, přešli k věci. „Máte něco nového, plukovníku?“

„Dnes jsem dostal do rukou depeši z Kábulu, pane,“ pronesl Fleming. „Vypadá to, že zničením tajných laboratoří ve francouzském klášteře to neskončilo. Pokusy nacistických pohlavárů o vytvoření německého supervojáka, známé jako projekt Gotteskämpfer, pokračují.“

„Jistěže to neskončilo,“ pronesl kontradmirál. „Téhle myšlenky se nevzdají, obzvlášť když už získali první příznivé výsledky. Měli jsme štěstí. Po požáru se dochovalo pár dokumentů, ze kterých je zřejmé, o co Němcům šlo. Proto jsem vás osobně pověřil, abyste pátral, kdy se znovu o něco podobného pokusí. Tak mi řekněte, co jste zjistil?“ „V Kábulu se objevili John Francis Smith a Phil Raymond Marlowe,“ odpověděl Fleming. „Ti Američané, kteří se připletli do potyčky ve francouzském klášteře.“

Godfrey otevřel krabičku ze slonoviny s doutníky a nabídl podřízenému, Fleming gestem odmítl a vytáhl vlastní cigarety se směsí tureckého a balkánského tabáku, který mu speciálně míchala londýnská firma Morlands. „Smith a Marlowe se ukázali ve společnosti ruského spisovatele Maxima Peškova a jedné ruské emigrantky jménem Anna Digun Ermstan.“

„Myslíte, že to jsou sovětští agenti?“

„Peškov je znám svým odmítavým postojem k sovětskému režimu a na Annu Ermstan je vystavený v Rusku zatykač. Je podezřelá z vraždy dvou mužů. Jeden z nich byl významný sovětský komisař.“ „Může to být pouze krytí,“ namítl kontradmirál, konečně se mu podařilo zapálit si velký doutník. „Beru v úvahu všechny možnosti, pane. Nevěřit nikomu je moje práce. Prověřil jsem i ty Američany. Marlowe je nedůležitá postava, soukromý detektiv někde od západního pobřeží Států. Pravděpodobně pracuje přímo pro Johna Smitha. Smith už je zajímavější osoba, kontroverzní byznysmen. Během několika měsíců vybudoval společně s jistým Alastairem Durandem jednu z největších obchodních společností v Louisianě. Mimo viditelné aktivity se podnik patrně zabývá pašováním kontrabandu do Unie, Mexika i Kanady. Před jeho příchodem do New Orleans jsme o něm nenašli žádné záznamy.“ „Třeba jste jen špatně hledali,“ kontradmirál vyfoukl hutný kouř.

Fleming přikývl, šéf má vždycky pravdu.

„Není agentem Konfederace?“ zeptal se John Godfrey. „Nikdy jsme neměli dopustit nezávislost amerických kolonií.“

„Konfederace i Americká Unie teď mají svých starostí dost, zejména v indiánských teritoriích. Jejich zpravodajská služba je na triviální úrovni. Nemají ani zdání, co se děje v Evropě. John Smith bude nanejvýš prohnaný obchodník, který zavětřil dobrý kšeft. Kdyby se mu dostala do rukou surovina, z které lze produkovat supervojáky, tak ji prodá nejvyšší nabídce.“ „Dobrá,“ mávl rukou kontradmirál. „Co dál, co se stalo v Kábulu?“ „Podle hlášení plukovníka Creightona Smithův tým pronásledovalo německé komando sturmbannführera Krauseho.“

„Walter Krause?“ podivil se Godfrey. „Ten spadá přímo pod Himmlera. Tohle bude něco velkého.“

„Mám informace, že se Smith před Kábulem krátce ukázal i v Německu. Má něco, co nacisti chtějí a tvrdě po tom jdou. Krátce potom Himmler vypustil nenápadně informaci, že extremističtí anarchisté odcizili schránku s prudce nakažlivými bakteriemi.“

„Umím si to spojit dohromady, plukovníku,“ pokýval hlavou kontradmirál. „Za projektem Gotteskämpfer stál Himmler a jeho muži jsou teď v Kábulu. Smith jim nesebral žádný bakteriologický materiál, ale látku na výrobu supervojáka.“ „Máme na místě jednotku naší rozvědky pod velením plukovníka Creightona. Mám jim dát příslušné rozkazy?“

„Vyloučeno,“ reagoval rázně kontradmirál. „Tuhle záležitost nelze svěřit telegrafní síti. Situaci prověříte vy osobně.“

„Provedu, pane.“

„Dám vám k dispozici jednu ze vzducholodí britského námořnictva a leťte do Kábulu. Okamžitě.“

Plukovník Ian Fleming vstal z křesla, zasalutoval a opustil kancelář kontradmirála Godfreye.

***

Nebetyčné štíty hor chladně shlížely na Johna Kováře a Annu postupující pomalu kupředu po obstojně schůdné stezce. Proplétali se stržemi, obcházeli skalní masivy a mohutné kameny spadlé ze srázů. Zastavili v údolí, kterým protékal úzký potok, na jehož břehu rostla ojedinělá křoviska. JFK napojil a nakrmil ryzáka, jediného koně, který jim zbyl. Byl na něho opatrný, nesl na svém hřbetě zásoby, které mohly rozhodnout o přežití v divočině. Opřel se zády o kamenný kvádr, odpočíval, nohy měl odřené od ostrých kamenů. Pozoroval Annu, doplňující prázdné čutory. Od boje s monstrem Müllerem spolu téměř nepromluvili ani slovo. Měl pocit, že kněžna snáší úskalí cesty relativně dobře, na to, že musí pokračovat pěšky.

„Jak daleko to může být do Kábulu?“ vyslovila Anna svou myšlenku nahlas.

„Několik dní cesty. Se dvěma koňmi,“ odpověděl John a podivil se, že to řekl tak klidně. „S jedním koněm o něco déle.“

„Brzy musíme narazit na nějaké lidi. Žijí všude, v poušti, na pláních, v horách i na mrazivé Sibiři,“ pokusila se kněžna o úsměv, až ji zabolely popraskané rty.

„Někoho potkáme. Dostaneme se do nějaké osady. Odpočineme si, najíme a půjčíme si, nebo koupíme druhého koně.“

„Někoho potkáme určitě. Jen ať to jsou dobří lidé, ne lapkové a banditi,“ poznamenala Anna

Kovář souhlasně pokýval hlavou. Stále vstřebával nedávné události. Ve svatyni Olmo lungring nahlédl do jiného světa. Světa plného astrálních bytostí, démonů. Při boji s Müllerem mu bohyně Sipai Gjalmo seslala svou moc. Sílu, mrštnost, válečný vztek. Byl v té chvíli sám sebou, nebo ho zcela ovládla bohyně? Chápal, že takhle nějak získal sílu Müller a možná už i další nacisti. Stačí mít obrovskou víru v sebe, věc, za kterou bojujete, a bytost tam na druhé straně…

„Trápí vás něco?“ zeptala se Anna.

JFK mávl rukou.  „Dokázal jste, že lze uskutečnit spojení s bohem přes artefakt.“ „S bohem? Já nahlédl za oponu, na druhou stranu. Temnou stranu. Vyčkávají tam démoni, ďáblové.“ „Udělal jste dobře, že jste kapalu zničil,“ snažila se ho uklidnit kněžna. „Už z ní nikdo nenaváže spojení s těmi bytostmi.“ 

„Co když existuje víc takových artefaktů?“ vyslovil John obavu. „Sama jste viděla to množství kapal na Wewelsburgu. Himmler a jeho lidi si položí stejnou otázku a budou hledat a experimentovat.“

Anna mlčela, sama hledala odpovědi.

„Půjdeme raději dál, musíme do setmění najít vhodné místo na přenocování,“ rozhodl JFK. „Na diskuze bude čas, až budeme v bezpečí.“ Anna se bez dalších slov zvedla a následovala Johna s ryzákem, mířili do horského průsmyku. Vypadal, jako by kompaktní skalní masiv nesmírná síla roztrhla v půli. JFK se podíval nahoru, stěna byla holá a prudká, měl pocit, že se oba okraje strže pod nebem dotýkají. 

***