Agent Richard Schwarz vstoupil do kavárny Nakatomi v centru Vídně. Cestou k cíli prohlížel okolí a hádal, kolik tu má Gogol lidí. Vypadalo to, že támhle ta čtveřice chlápků v černých oblecích, kterou právě obsluhoval číšník ve smokingu, by mohla patřit k němu.
„Bude to běžná rutina, agente Greengrassi. Pouze eskortujete teroristu Rychnovského do světa I – 345,“ vzpomněl jsem si na uklidňující slova svého šéfa Alexandra Couleyho.
Běžná rutina to byla. Ale jen do příchodu na místo předání ve světě I – 345. Místo agentů EF na nás čekali teroristovi kumpáni s kalašníky v rukách. Moji kolegové to za sebou měli rychle a kdybych neskočil do moře, mohl jsem se připojit na následující posmrtnou párty…
***
Probudily mě ostré paprsky slunce, které se oknem vedraly do malého činžovního pokoje v čínské čtvrti. Zrzatá štětka jménem Nikola se vedle mě přetočila na bok a deka odkryla její štíhlý zadek, který byl přímo výstavní.
Zvedl jsem se z postele, zapálil si cigaretu, došel se vymočit a umýt si obličej. Při pohledu do zrcadla jsem nemohl uvěřit tomu, že ten neoholený muž s delšími vlasy svázanými do culíku jsem já – agent z oddělení potírající interdimenziolní terorismus pocházející z vysoké aristokratické rodiny a vlastnící zbraňové impérium. Ty tři měsíce tady mě změnily skutečně k nepoznání a udělaly ze mě nelítostnějšího vojáka, než by to dokázal celý výcvik. Nyní jsem byl schopný zabít bez mrknutí oka i nejlepšího přítele.
Neustále jsem si však vyčítal selhání na téhle misi, která byla mou první. Svědomí jsem se pokusil ulevit tím, že jsem pátral po Rychnovském. Měl jsem štěstí, protože před týdnem se mi ho podařilo vyčmuchat, a já nyní uvažoval, jak ho dostat.
