Rozhovor s Františkou Vrbenskou

Dnes přinášíme rozhovor s Františkou Vrbenskou, od které v brzku můžeme čekat další díl ze série JFK s názvem JFK 18 - Naganty a vlčí máky.
Co chystá, jak píše nebo jak odpočívá se dozvíte v následujícím malém interview.

 

1.Můžeš naším čtenářům prozradit, který autor či kniha tě k žánru přivedl?
Fantasy a vůbec fantastika jako celek nepatří mezi běžné žánry. Ačkoliv je formulace „tušení zázraku“ obvykle vztahována k science fiction, ve skutečnosti zahrnuje magické myšlení lidského rodu, zděděné sny, archetypální a podvědomé vize. Pokud je vnímáme, žádné dílo, kniha ani film nás do světa fantasy nemusí vodit - zamíříme tam sami.

2.Na jakých fantasy autorech jsi vyrůstala?
Ouvej, jsem už pamětník; tehdy se u nás fantasy jako taková nevydávala. Ale mohu zmínit autory, kteří do oblasti fantasy (či fantastiky) patří, i když to čtenáře obvykle nenapadne. Rudyard Kipling, Jack London, Lewis Caroll, Božena Němcová, Charles de Coster, Gustave Flaubert, Karel Čapek, František Kupka. K tomu Tisíc a jedna noc, Dobšinského a Karadžičovy pohádkové sbírky – dost drsné, mimochodem.

3.Jsi povoláním knihovnice. Měla jsi ke knihám dobrý vztah již od dětství?
Jasně! Ve věku dvou let jsem se dobývala do police s knížkami, energicky jsem z ní tahala ty nejobjemnější svazky a házela je z výšky na podlahu. Krásně bouchaly a na listování byly zajímavější než dětská leporela.

4.V kolika letech jsi začala tvořit první povídky?
To jsem ještě ani neuměla psát… Inscenovala jsem s hračkami složité příběhy o hrdinech (přes chronický nedostatek panáčků, kteří by je ztvárnili), ztracených vílách, netvorech a zlých vládcích. Jakmile jsem začala chodit do školy, tak jsem tyhle akční pohádky zaznamenávala s gramatickými chybami, tu a tam s obráceným písmenkem; a také s vlastními ilustracemi, prosím.

4.Jak probíhá tvoje psaní? Sestavuješ nejdříve podrobně celou kostru a nebo vše vymýšlíš během psaní?
Ani jedno, ani druhé. Základní konstrukci vyprávění by si autor měl připravit (o tom už se třeba vícekrát psalo v Pevnosti). Ovšem podrobnost synopse, míra propracovanosti základního „scénáře“ se liší text od textu podle toho, jak máte látku promyšlenou, nakolik je vám blízká, jaký má být rozsah prózy. Sám příběh, když už ho převádíte do literární formy, začne odkrývat další motivy a souvislosti; dost často si je přímo vynutí.

5.Co ti psaní dává?
Ono si taky bere, a ne málo. To je v pořádku, musí se zaplatit za chvíle, kdy se autor mění režiséra - nebo čaroděje. Může žít desítky jiných životů anebo manipulovat s nimi, vytvářet a bořit světy, snít, ale taky sdělovat svoji představu o realitě kolem nás.

7. Společně s Leonardem Medkem jsi napsala román Stín modrého býka. Jak spolupráce probíhala? O tom už jsme s Leonardem vyprávěli. Když to zjednoduším, nezávisle na sobě jsme si prostudovali odborné materiály: následovala výměna a porovnání informací, případně s návrhem konkrétního uplatnění historických faktů v příběhu. Probrali jsme, co by se mělo odehrávat v následující části vyprávění, a vyřešili aktuální komplikace (například: „Jak nenápadně zabijeme knížete?“). Rozdělili jsme si práci podle toho, co se komu lépe píše, jaké postavy „vede“, co má připraveného. Při dalším setkání jsme si textové polotovary prohodili, vzájemně jsme přičinili poznámky, spoluautorovy připomínky a námitky jsme spolu prodiskutovali. Co se opravilo, Leonard obětavě sjednotil do finální podoby. Všimni si prosím, kolik možností k vzájemnému ublížení na zdraví tenhle strohý pracovní recept skýtá. A to jsme se ani pořádně nepohádali! Naopak, teď bychom se měli pustit do druhého románového dílu. Z toho je vidět, že čeští autoři jsou pacifisté, i když brutálně vraždí své hrdiny.

8. Společně s Leonardem ti vyšla v antologii Legendy české fantasy Ondřeje Jireše novela Kalné víry Rhenu. Připadáš si jako legenda naší fantasy?
Ale já měla za to, že legendami jsou myšleni hrdinové příběhů, které tahle antologie obsahuje! Protože si získali oblibu čtenářů, dostali příležitost znovu se jim přiblížit v nových dobrodružstvích a získat i nové příznivce. A my, autoři, jsme je pouze vypravili na cestu.

9. Společně s Leonardem připravuješ další Krakovo dobrodružství. Můžeš prozradit o čem to bude a kdy se ho můžeme dočkat?
Román by se měl jmenovat „Vítr v ostří meče“. Krak je o třicet let starší než v prvním díle, ale stále zůstává tím nepřekonatelným šermířem a tvrdým válečníkem. Bude své schopnosti a zkušenosti potřebovat, protože se usadil v Panonii – jenže tam právě vypuklo krvavé povstání Gótů a Alanů proti Římu.

10. Obě díla spadají do žánru historické fantasy. Jaký je vůbec tvůj vztah k historii?
Používám počítač a mobil, jezdím metrem, podílím se na digitalizačních projektech. Ale to, co kdysi bylo, je pro mne vlastně reálnější než současnost. Vím, jak tehdy dávno lidé mysleli a co cítili... i jaký vztah měli ke kouzlům, proč a kdy je užívali. A pokud by došlo na věc, ochotně bych vyměnila zlaté hodinky za meč a luxusní auto za koně, kdybych - co knihovnice a česká autorka - měla čím tuhle transakci realizovat.

11. Na svém kontě máš taky dva díly Marka Stonea, bylo psaní na objednávku dobrou zkušeností?
Malinko opravím, zatím vyšel jenom jeden díl. Ten druhý, „Řev modrých tygrů“, který se odehrává v intergalaktické zoologické zahradě, ještě musím dokončit. Ale já jsem psala na objednávku už dříve, vznikaly tak povídky z „Času hradů v Čechách“. S Markem Stonem byla zábavná práce: snažila jsem se ho neodbývat a spojit humornější nadhled s jistým respektem k ústředním hrdinům. Nezaslouží si, aby z nich někdo vyráběl kašpárky. Ostatně robot Ray je sympatická postava s charismatem, schopná dalšího psychologického vývoje – i když jde o komerční příběhy.

12. Když už jsme u toho psaní na objednávku, letos také přispěješ do knižní řady JFK. Jak se podařilo Jiřímu W. Procházkovi a Mirku Žambochovi tě naverbovat?
Nedokážu odolat tvůrčí výzvě. Musím si to vyzkoušet.

13. Co sis pro čtenáře ve svém dílu s pracovním názvem Mausery a sedmikrásky připravila? Tedy, kam Johna Kováře vyšleš a co tam na něj čeká?
Vypravím ho na Sibiř, kde právě probíhá občanská válka a boj sovětů proti zahraniční intervenci. Bílé, rudé, černé, zelené vojenské oddíly, šamani, džigiti, šílení polští důstojníci, ještě šílenější němečtí cestovatelé, krásná čarodějka, záhadná kamenná deska a mladý Jaroslav Hašek.

14. To mě přivádí k otázce, co nového připravuješ?
Můžu si to nechat pro sebe? Mám skřítka, který je strašně zlomyslný a vždycky mi nějak zamotá život, abych se k psaní dostávala s co největšími překážkami, právě když se na ně nejvíc těším. Jistě, jako většina lidí posedlých literární tvorbou mám své vytoužené projekty…

15. Sleduješ českou fantastiku? Je nějaká kniha, která tě v poslední době hodně zaujala?
Na domácí žánrovou tvorbu se snažím vždycky nějaký prostor vyšetřit, a čtu ji s potěšením. Možná nedosáhneme na první světovou ligu, ale rozhodně se nemusíme před zahraniční produkcí stydět. Z našich nedávno vydaných titulů mě chytily „Imperium Bohemorum“ a Netíkova „Meluzína, dívka jménem Ema“, ze zahraničních Palahniukova „Strašidla“ a McCarthyho „Cesta“ - obě pochmurné, ale silné.

16. Jak relaxuješ? Máš nějaké oblíbené knihy a filmy?
Většinou lozím po internetu, protože času je malinko a tohle je jediná činnost, která se dá dělat po krátkých chvilkách. Vyrazit k řece nebo do lesů obvykle nestíhám… Utěšuji se tím, že se k nim jednou odstěhuji. Knihy? Poslední roky čtu většinou odborné tituly, které potřebuji k tvorbě. Přiznávám, že filmy jsou má vášeň, ale zachytím jen nepatrný díl toho, co bych ráda viděla. Alespoň snažím udržet si přehled o dění v kinematografii. Oblíbené snímky? Ty, které bych si promítala na opuštěném ostrově? Návštěva z temnot; Princezna nevěsta; Piráti z Karibiku; Pán prstenů; Boj o oheň; Zrada a pomsta; Staré pověsti české; Barbar Conan; Hodný, zlý, ošklivý; Úžasňákovi; Tenkrát na Západě; Statečné srdce; Tři mušketýři (v Lesterově režii)... To nejsou zdaleka všechny, a bojím se, že by jejich výčet vydal na přednášku - nemluvě o těch, které uznávám a mám ráda, i když bych si je nepouštěla příliš často.

Děkuji za rozhovor
Martin Stručovský

kategorie: