Plnou parou vpřed #9

#11 – Cesta bez návratu

V minulém díle jste se dočetli, jak že to bylo s Prachovem a také jste se vypravili na krátkou relaxaci doprostřed klidných vod poblíž Kapverdských ostrovů. Zatímco vodu na chvíli opustíme, s inženýrem Prachovem se ještě krátce setkáme, respektive setká se s ním JFK. V dnešním díle se totiž vrátíme k osudům Johna Francise Kováře. Ač nerad musí absolvovat Stezku válečníků, jakéhosi bobříka odvahy pro otrlé a navíc nemá ani potuchy o tom, že se na něj kují pikle. Tak tedy vzhůru do bujného porostu vstříc všelijakým nebezpečenstvím, kterých je ve Vojenském Újezdu Hradiště, mno, řekněme habaděj.
 
            JFK se prodíral hustým lesem. Do tváří ho šlehaly desítky tenkých větviček a byl olepený od pavučin, natažených mezi stromy. Cesta ubíhala pomalu, John v duchu nadával a vyčítal si, že místo pistole nepožadoval mačetu.
            Další větev! JFK se jen tak tak hlavou vyhnul letícímu kusu dřeva, bohužel si nevšiml, že se uvolnila i druhá větev, o poznání větší.
            „Drff,“ ozvala se dutá rána, zezadu ho praštilo napružené dřevo a JFK se natáhl jak široký tak dlouhý, hlavou mu projela ostrá bolest, div neztratil vědomí.  
            „Blbá větev,“ pomyslel si a pomalu se sbíral ze země.
            Na zemi před ním ho zaujal zvláštní předmět, chvíli ho pozoroval a pak se velmi opatrně zvedl, odstoupil stranou k nejbližšímu stromu a vzpamatovával se ze šoku. Chybělo pár centimetrů a dopadl by mnohem hůř. Před ním ležela, nade vší pochybnost, protipěchotní mina.
            „Tak tohle jsou ti vaši ohniví démoni,“ přešel do podřepu a pomalu se začal přesouvat od stromu ke stromu, představa utržené končetiny se mu ani trochu nelíbila.
            Les začal řídnout, listnatý neprostupný porost, nahradil svěží, prosvětlený, jehličnatý les. Johnovi to pomohlo, hledat miny a obloukem je obcházet bylo teď mnohem lehčí. Asi dvacet metrů vpravo od něj se rýsovala silueta ocelové sochy, zpodobňující zřejmě dalšího z bohů, tentokrát měla hlavu psa, nebo snad vlka?
            Víc než druhové zařazení Johna zajímalo to, jak sem, doprostřed minového pole, vesničané dotáhli tolik železných krámů. Došel k soše, a pomalu ji prohlížel, skrz zkroucené trubky, zbytky karosérií a kostry nábytku se tlačila zeleň a dávala skulptuře téměř přírodní ráz. Po nedávné lidské činnosti JFK nenašel ani památky, vypadalo to, že od uctívání téhle sochy upustili lidé již hodně dávno. John ještě naposledy pohlédl soše do tváře a pak se vrátil na svou původní cestu, zvažoval, že půjde přímo od sochy, ale cestu skrz neprobádanou část minového pole zamítl.
            Po několika minutách John uslyšel zurčení vody a vzhledem k narůstající hustotě min se rozhodl zkusit to podél potoka nebo alespoň korytem, když to nepůjde jinak. Za další čtvrthodinku opatrné chůze zpozoroval první odlesky vodní hladiny. Úvaha o bezpečnější cestě se ukázala býti správnou. Miny, které byly kdysi zakopány nedaleko bystřiny, buď nasály vlhkost a rozpadly se, nebo explodovaly a tvořily tak přírodou neplánované meandry.
 
            Slunce se přehouplo do druhé půle své oblačné pouti a JFK odhadoval, že by mohl být někde za půlkou cesty. Optimismus mu dodávalo to, že cestou potkal několik soch v překvapivě dobrém stavu, což ukazovalo na lidskou aktivitu a také, že už dlouho nespatřil výhružně se tvářící kopeček nebo prohlubeň. Minové pole tedy prošel bez újmy.
            Mohlo být kolem druhé, když narazil na první plot. Byl to klasický drátěný s velkými oky, na několika místech přerušený a téměř sežraný rzí, při bližším zkoumání šlo zahlédnout zbytek dodatečného výpletu žiletkovými dráty. JFK se pomalu prosmýkl jednou z děr. Pocítil slabé vibrace.
            To není možný, přece po tolika letech nemůže být pod proudem, pomyslel si, ale byl rád, že se plotu přímo nedotkl. Jistota je jistota.
            Terén se od plotu začal svažovat, JFK se teď prodíral nízkými keři, jeho oděv jen špatně odolával trnům, které, jak se zdálo, patřily do povinné výbavy zdejší flóry. Na zem neviděl a tak se jen modlil, aby projektanty zdejšího vojenského prostoru nenapadlo nasadit druhé pásmo min. Na potok už se spoléhat nedalo, protože ten se stáčel k východu a mizel v dál podél plotu.
            Kousek od něj byla další ze soch, tentokrát to měl být zřejmě medvěd, jeho hlava se leskla v odpoledním slunci. John se zastavil, aby si zvláštní sochu prohlédl, klouzal očima po důmyslné kovové konstrukci. 
            „Kurva!“
            Socha se pohnula, medvěd se podíval přímo na Johna, v očích se mu zablesklo. To už ale JFK neviděl, protože se válel, o několik metrů dál, mezi bodláčím. Místo kde před chvílí stál rozryla sprška střel.
            Johnovi začínalo být všechno čím dál tím nejasnější, elektrické ploty a samohybné věže maskované za modly, vše v době, kdy není energie ani na normální svícení. Miler bude mít co vysvětlovat jestli se z toho John dostane živý.
            S tím byla teď největší potíž. Věž si zřejmě usmyslela, že vetřelce dostane stůj co stůj a tak zcela nahodile ostřelovala Johnovo bezprostřední okolí.
            JFK počkal, až utichne dávka, sebral hrst kamínků a vyhodil je do vzduchu. Věž nereagovala. To se Johnovi vůbec nelíbilo, znamenalo to, že má buď pohybová čidla uzpůsobená na větší objekty a nebo přímo infra.
            JFK nemohl čekat na jednom místě, pokud by tu ležel dlouho, okolní vzduch se ohřeje na teplotu o pár stupňů vyšší než je průměr louky a věž ho sejme. Nemohl ani běžet dál, protože by to mělo ten samý výsledek. Johnovi nezbývalo než čekat a doufat, že A je správně.
            Čas od času se nedaleko od Johna ozvalo klapnutí či zavrčení elektrického motorku, jak věž sledovala okolní terén. Přemýšlel, občas pokrčil nohy a ruce aby neztuhl a rozpumpoval krev, dokud mu ještě koluje v žilách. Nevěděl jak dlouho leží, ale to, že věž ještě nezačala střílet mu dodávalo naději, znamenalo to, že ji zřejmě navádějí jen pohybová čidla.
            JFK ležel už nejmíň dvě hodiny. Odhadoval to podle slunce, protože hodinky si s sebou na cestu vzít nesměl. Zem byla nepříjemně studená, ale bylo to nic proti smrtelnému chladu, který by Johna čekal, pokud by se postavil nebo se pokusil odplížit. Nepochyboval, že na slehnutí vysoké trávy by si vyhodnocovací systém věže názor udělal. Přestože se nemohl úplně soustředit, rýsoval se v jeho hlavě plán, tužky elektrických impulsů, črtaly do šedé mozkové kůry jednotlivé pohyby a propočítávaly čas potřebný k jejich provedení na tisícinu vteřiny.
 
            John se otočil na bok, vyndal pistoli a zkontroloval mechanismus nabíjení, musel zafungovat naprosto dokonale, jinak se mohl JFK těšit na dlouhé tlení mezi trnitými keři. Počkal, až se znovu ozve zvuk otáčení věže a z podřepu se vzpřímil. Věž zareagovala bleskově, dvě hlavně zaměřily stojící cíl a John by přísahal, že slyšel cvaknutí nábojů, které zapadly na své místo v nábojové komoře.
            „Boom!“
            „Browm!“ ozvaly se dva výbuchy a hlavně v medvědových očích rozkvetly ve dva černé ocelové květy.
            John pomalu zastrčil pistoli na své místo za opaskem. Přešel ke skulptuře a prohlížel si zmatenou věž snažící se zasunout do betonového podstavce. Zřejmě tam na ni čekal samoopravovací mechanismus, ale díky navařeným součástem sochy se do připraveného otvoru nemohla vejít. JFK si se zájmem prohlížel hlavně. Zasáhl téměř přesně jejich ústí, kulka utvořila v hlavni při výstřelu nečekanou překážku a silnější střela z kulometu ji roztrhla.
            V dálce se ozvaly výbuchy, přicházely ze směru, odkud JFK přišel, a nebylo těžké odhadnout, co že to vybuchuje. Johnovi spíš vrtalo v hlavě, proč.
            Ještě jednou pohlédl na marně se snažící věž a pokračoval v cestě. Jestli ho má někdo překvapit, tak ne tady. Za průsekem s keři a plotem začínal opět les. JFK přelezl druhý pás plotu, tentokrát radši po větvích okolních stromů, rozhodně se nechtěl potkat s elektrickým proudem. Díky špatné zkušenosti také obcházel sochy, které během cesty objevil. Věděl, že jeho střelecké umění má jisté meze a nerad by na ně narazil.
            Bylo pozdní odpoledne, když se před ním konečně rozestoupil les a JFK v údolí uviděl cíl své cesty, vrata doupovského zbrojního skladu. 
 
            Sklad byl obehnán dvěma okruhy vysokého plotu s několika hlídkovými posty. Uprostřed plácku před vraty do podzemí stál zrezivělý vrak raketového nosiče SCUD-B, po stranách brány pak dvě poměrně zachovalé automatické kulometné věže, naštěstí mimo provoz.
            JFK obhlédnul terén a nakonec se rozhodl, že vejde stylově, hlavní branou, tedy alespoň tím co z ní zbylo. Sešel dolů a po zbytku asfaltky nakráčel k vratům ve skále. Letmo prohlédl nosič a ujistil se, že mu od něj nehrozí žádné nebezpečí, pohlédl na spící kulometné věže a pak zamířil rovnou k terminálu u vrat. Ještě před cestou měl silné pochybnosti o tom jestli bude vůbec fungovat, ale po zkušenosti s elektrickým plotem a obrannou věží se rozhodl to alespoň zkusit.
            JFK odklopil kryt terminálu, rukávem setřel z klávesnice a displeje prach a prohlédl celý panel.
            Klávesnice byla zřejmě záložní variantou dotykového displeje, vedle obrazovky ležela dotyková tužka. Displej byl naprasklý a vypadal, že bude mít co dělat, aby vůbec něco zobrazil. Těsně nad displejem bylo osahané tlačítko ON a zašroubovaný kryt.
            John si v duchu nadával, že otřel prach ihned jak odklopil panel z terminálu, protože měl pocit, že kryt byl částečně očištěný už když přišel. Taky mu bylo divné, že šrouby, které ho drží, jsou ožvýkané.
            Z vlastní zkušenosti věděl, že v armádě by si tohle nikdo nedovolil, tam muselo být všechno tip-ťop. Když celý terminál prohlédl, stiskl aktivační tlačítko.
            Proti všemu očekávání se zevnitř stroje ozval hukot ožívajícího prastarého hardwaru, bohužel pro Johna kromě terminálu ožily i dvě obranné věže po stranách vrat. Na LCD displeji terminálu se rozsvítila asi polovina bodů, zbytek vysílal do prostoru jen beznadějně vypálenou černotu. To by se dalo považovat po takové době za úspěch, kdyby ty funkční nezobrazovaly rudý nápis: „Přístup zamítnut!“.
            Do čtyřech hlavní, namířených na Johna zapadly první náboje, John měl pocit, že ta cvaknutí, věštící smrt, byla až nepřirozeně hlasitá a jejich zvuk se nesl po celém údolí. Nebyl si jistý, mohla to být také jen jeho fantazie vybičovaná permanentním stresem, na situaci to ale nic neměnilo, zavřel oči a čekal na smrt.
 
            Ozvaly se dvě obrovské rány. Jelikož JFK ještě dýchal, necítil ani bolest a rány také nezněly jako očekávané výstřely, přinutil se pomalu otevřít oči. Víčkům se nejdříve nechtělo, svaly byly ztuhlé napětím, nakonec si ale daly říct.
            Oba vršky věží ležely nedaleko svých základen.
            „To už by neopravil ani MacGyver,“ ohodnotil jejich stav John a rozhlédl se kolem.
            Několik metrů od něj stála malá postavička.
            „Ahoj Honzo.“
            „Ahoj Anežko, koukám, že mám nového strážného anděla.“
            „Strážného co?“ zeptala se Anežka.
            „Anděla, ty nevíš kdo je to anděl?“
            „Ne.“
            „Jednou ti o nich něco řeknu. Teď by mě ale zajímalo, kde se tady bereš?“
            „Říkala jsem si, jestli nebudeš potřebovat pomoc.“
            „To se mi nějak nezdá. Jen tak?“
            „A taky jsem zase poslouchala za dveřmi,“ zatvářila se provinile, „když jsi vyšel na Stezku Válečníků, bavil se pan Miler s nějakým cizincem a říkal mu, že už se nevrátíš. Taky odhodil do trávy tohle, když jsi vešel do lesa, viděla jsem to.“
            V ručce se jí objevil malý váleček, ze kterého trčely dráty.
            JFK si věc prohlédl. Bylo jasné, že nemá žádnou specifickou funkci, Miler prostě spoléhal na to, že když rozbije terminál, bezpečnostní systém se postará o zbytek.
            „S Milerem si to vyřídím později, teď bych se ale potřeboval dostat dovnitř. Anežko, myslíš, že...“
            „Pwch,“ na zem dopadl velký a těžký plát oceli vyříznutý z vrat.
            „Děkuju, Anežko, co já bych si bez tebe počal.“
            Z pravidelného kruhového otvoru, byla cítit zatuchlina, ale ne plíseň a to bylo dobré znamení. JFK s Anežkou prolezli otvorem a vydali se do útrob skladiště.
 
            John se pokusil zapnout vnitřní terminál, ale ten ani neškytl. Procházeli ztemnělými chodbami, sporadicky osvětlenými nouzovými svítidly, přesto za tu trochu světla byli vděční. Anežka se držela Johnovy ruky a tiskla se k němu, bylo jasné, že se tmy bojí, jako ostatně všechny děti. To, že s jejími dosud jen částečně objevenými schpnostmi by se mohla tma bát jí, bylo vedlejší.
            „Tohle místo jsem hledal,“ řekl JFK a vešel do místnosti plné počítačů. V místnosti byl strašný nepořádek, po zemi se táhly snad kilometry kabelů, přesto JFK věděl, že pokud by měl někde být funkční počítač, tak tady. Postupně prošel všechny počítače a pokusil se je zapnout, naskočil až ten poslední, dokonce fungoval i LCD monitor, černých bylo jen několik desítek bodů. Odloupl celistvý prachový koberec, který pokrýval stůl a v jistém smyslu konzervoval vše, co bylo pod ním.
            Na obrazovce se objevila zpráva o nutnosti spustit bod obnovení Windows, což John udělal. Objevil se symbol čekání a během necelé čtvrthodinky naběhly prastaré Windows XP.
            „Tohle by měl prozkoumat někdo z vědeckého. Nejstarší běžící instalace Windows ve vesmíru,“ pomyslel si JFK.
            Chvíli se hrabal ve složkách na ploše a v programech, pak spustil diagnostiku a tajemný program „Power suply management“. Po celé základně postupně naběhlo pět počítačů, John si nechal zobrazit kompletní plán skladiště, tisknout ani nezkoušel, papír se už dávno rozpadl a v tonerech bylo sucho jak na poušti Gobi. Když si plánek vryl do paměti, přešel k druhému programu. To co na monitoru naběhlo mu vyrazilo dech.
            „Oni tady mají jaderný reaktor.“
            Proklikal jednotlivé záložky ovládání a spustil diagnostiku, nějak mu nešlo na rozum,  že takhle složitá technologie funguje tak dlouhou dobu. Jakmile diagnostika doběhla, nechal si vypsat kompletní výsledky.
            Reaktor byl na konci své životnosti, za dva až tři roky mu dojde dech a všechna elektřina se odpojí. Jeho dlouhá životnost byla zajištěná pomocí něčeho, co se nazývalo JDU – jednotky dlouhodobé údržby.
            Když John pátral víc, dozvěděl se, že jde o plně autonomní údržbářské roboty a také to, že jich původně na základně bylo dvacet kusů. Nyní svítily kontrolky funkčnosti jen u dvou. Chvíli se ještě prohrabával v množství informací, pak rozevřel podmenu zásobování a povypínal nepodstatné podsystémy, ploty, věže a bezpečnost. Všechnu energii převedl do osvětlení a skladiště.
            Vrátil se k diagnostice a zajásal, skladišťní počítač fungoval a mezi funkčními přístroji byl i vysílač. Na nic nečekal a vyhledal si jeho polohu, rozhodl se, že zavolá na frekvenci svého agenturního majáku a pro jistotu informuje i Vegu, nevěděl jak zareagují lidé z vesnice a jestli se jeho majáku nezmocnil Miler.
 
 
            „Ahoj Johne, už jsme na cestě za tebou,“ spustil Vega hned jak JFK naladil jeho frekvenci.
            „Vždyť nevíte kde jsem?“ zkusil John nadhodit s nadějí v hlase.
            „Tvůj maják je zapnutý, jsi na okraji újezdu. Je tam prej vesnice, říkal Vlažný.“
            „Můj maják tam je, ale já ne, volám z vysílače co je přímo na základně v újezdu Hradiště, počkám na vás tady,“ John nadiktoval souřadnice.
            „Ok, sejdeme se na základně, za půl dne jsme tam.“
            „Dejte na sebe pozor, vyhněte se vesnici, mám dojem, že se něco špatnýho chystá a má za tím prsty tamní starosta. Končím,“ JFK odložil sluchátka a otočil se k Anežce, která celou dobu stála za ním.
            „A teď si popovídáme s panem Milerem.“
            „Honzo. Vem mě s sebou,“ vyhrkla najednou Anežka.
            „Co? Proč?“
            „Ty jsi říkal, že tě tady nemají rádi kvůli jménu, ale u vás to tak není, to by ti ho rodiče přece nedávali.“
            „No, ale to místo odkud sem je strašně daleko, musela bys opustit svoje rodiče.“
            „To mi neva. Nemají mě rádi a pořád chtějí abych cvičila kouzla, já ale nechci. Slyšela jsem, že dřív si děti mohly hrát.“
            „No to máš pravdu.“
            „Tak, vezmeš mě s sebou?“ zopakovala otázku a na obličeji se jí rozlil takový výraz, že byste jí slíbili cokoli.
            „Budu o tom přemýšlet!“ zkrotil její nadšení JFK, „teď je na řadě pan Miler!.“
            JFK si znovu nasadil sluchátka a zavolal frekvenci svého agenturního majáku.
            Několikrát zkusil spojení. Jeho maják byl stále zapnutý, jinak by ho Vega neviděl, ale nikdo neodpovídal a určitě to nebylo tím, že by s ním neuměl zacházet.
            „Anežko, počkej na mě tady. Kdyby se ozval ten pán co jsem s ním mluvil dřív, Vega, tak to přijmi a řekni, že jsem ve skladu. Pokud to bude někdo jiný tak to nezvedej.“
            „A co jdeš dělat?“
            „Jdu se přichystat, mám tušení, že si na nás za chvíli došlápne stařík Miler.“
 
            JFK za sebou zavřel dveře, prošel několika dlouhými koridory a došel zpět k hlavní chodbě. Po té se pustil nahoru aby zkontroloval, jestli nečekají společnost. Linie lesa vypadala klidně a nikde nebylo vidět ani živáčka. John se proto otočil a vydal se dolů do skladu, aby si zrychlil cestu, vylezl na paleťák zaparkovaný u stěny a použil ho jako koloběžku.
            K hlavnímu skladišti vedla dlouhá chodba, spíš regulérní silniční tunel, v němž by se v klidu minuly dva náklaďáky, postupně se svažoval, občas se od něj oddělila menší chodba pro pěší, vedoucí do zázemí, ubikací a jiných míst potřebných pro hladký chod základny. Opotřebovaná kolečka paleťáku skákala po asfaltové silnici a mířila čím dál tím hlouběji.
            John už chápal, že se podařilo napájení základny jádrem utajit, tedy pokud je zde stejná historie jako v jeho realitě. Cesta byla dlouhá snad kilometr a na jejím konci čekala Johna opět velká vrata, na pravé straně pak dveře do obslužné místnosti. Sklad a jeřáb se daly pohodlně ovládat odtamtud a vytáhnout si tak ze skladu vše potřebné, aniž by se porušilo stálé klima.
            V obslužné místnosti na Johna čekalo spousta prachu a pod ním zapnutý počítač, a poblikávající a vrčící monitor. Nechal naběhnout program pro obsluhu skladu a našel v něm věci, pro které přišli. Byl rád, že nebude potřeba zprovozňovat PTSku, naskládal tedy do fronty všechny ruční zbraně, náboje a palivo pro naftový vysokozdvižný vozík.
            Dole ve skladu byl jen jeden, ostatní byly elektrické, ale těm už za ta léta odešly baterie.
            Rameno jeřábu se dalo s hlukem do pohybu, po kolejnicích upevněných ve stropě vjelo mezi regály a začalo přemisťovat vyžádaný materiál do překladiště. Jakmile byla na místě první várka, nechal si JFK otevřít skladová vrata a šel obsah zkontrolovat. Zatímco se jeřáb činil, John vzal kanystr s naftou a přešel k vozíku. Pochválil v duchu vojáky za to, že vybrali naftový motor, který nepotřebuje při běhu zdroj elektřiny jako je tomu u benzínového.
            Vyndal ze stojanu na zdi dva nabíjecí kabely pro elektrické vozíky, naftovému dolil palivo a pak je přiložil na kontakty baterie. Vlezl do vozíku a nastartoval. Šlo to po těch letech ztuha, ale nakonec si motor dal říct a naskočil.   
            JFK ho nechal běžet a odstranil teď už nepotřebné elektrické kabely. Přešel k bednám se zbraněmi a jednu z nich otevřel.
            Z bedny na něj koukaly úhledné balíčky voskovaného papíru. Rozbalil je a podle přiloženého návodu odkonzervoval jednotlivé součásti pušky, a pak je již snadno sestavil dohromady.
            Natáhl závěr a zasunul zásobník z další krabice. Podíval se na své dílo. Puška vzoru padesát osm byla jako nová. Přešel k další krabici a vybalil z ní superodolnou uniformu své velikosti a neprůstřelnou vestu. Převlékl se, přes rameno hodil pušku, do kapes zastrčil dva rezervní zásobníky a do látkového pouzdra na boku zasunul pistoli. 
            „Zastřílet to holt budu muset venku,“ zkonstatoval, když se rozhlédl kolem sebe.
            Naložil na vozík ještě další krabice s municí a vyhoupl se na místo řidiče.
 
            Už když se blížil k venkovním vratům, tušil, že bude mít společnost, zastavil tedy kousek dál, motor nechal běžet, protože by ho tady neměl čím nahodit. Seskočil na zem a pomalou chůzí se vydal k východu.
            „Ale, no tak, pane Kováři,“ ozvalo se, když se pomalu plížil k vratům.
            „Přece se nám nebudete schovávat,“ byl to Miler.
            John tedy nechal pokusů o plížení a prošel k otvoru. Venku na něj čekalo pět mužů, které neznal. Byli samý sval, o hlavu větší než John a v rukou nesli kopí či meče, na sobě měli směsku oblečení, takže měli budit dojem, že jde o vesničany. Moc jim to nešlo. Kromě nich zahlédl Milera sedícího na schůdcích raketového nosiče a ke svému velkému překvapení taky Prachova.
            „Vás je opravdu těžké zabít Johne,“ začal Prachov větou, při které Johnovi spadla čelist.
            „Pošlu vás sem, do světa nepřátelského pro takové, jako jste vy a vy si tady najdete přátele. Poštveme na vás hordu čarodějů a zase to přežijete. Nakonec vás tady pan Miler pošle doprostřed minového pole přímo ke kulometnému hnízdu a naivně si myslí, že to s vámi skoncoval. Zlobíte, pane Kováři a mě už to přestává bavit. Zabte ho!“ mávl na gorily.
            Tři z nich se pomalu, sebejistou chůzí vydali k Johnovi, dva zůstali na místě a kontrolovali situaci.
            JFK strhl z ramene útočnou pušku, namířil na nejbližšího svalovce a stiskl spoušť. Válečník padl k zemi s rozstříleným hrudníkem. Druzí dva už se ale překvapit nenechali. Jeden po Johnovi skočil a ranou kopí mu vyrazil pušku z ruky, druhý se rozmáchl mečem a sekl. John pušku pustil, aby co nejvíc zmírnil ránu a prohnul se dozadu v kolenou, tím unikl vysoko vedenému seku. Ostří ho minulo o milimetry. Ihned se jako pružina narovnal a protivníkovi s kopím uštědřil pěstí ránu do obličeje. Stejně tak mohl mlátit do skály. Protivník se usmál a kopl Johna do břicha. Ten se pod silou úderu vznesl a po několika metrovém letu narazil zády do vrat. Vzpamatovával se z těžkého šoku a byl rád, že si na sebe vzal neprůstřelnou vestu, která trochu zmírnila ránu. Spíš náhodou se skrčil a tím se vyhnul útoku mečem.
            Poblíž vrat stála železná trubka se značkou upozorňující na náhlé klesání. Byla zalita hluboko do betonu, ale její základna byla tak zrezivělá, že sotva značku držela ve vzpřímené poloze. John se chopil šance, kotoulem proletěl mezi oběma hromotluky, skočil po značce a v rezavém místě ji několika rychlými pohyby zlomil. Praštil se značkou o zem, tím utrhl zbytek cedule a vzniklou tyč roztočil před sebou. Byla to těžká zbraň ale vyvážená a Johnovi sedla do ruky.
            John roztočenou tyčí udeřil na oba překvapené protivníky jako poryv hurikánu. Odrazil ránu mečem a útočníkovi uštědřil zásah do kolena. Kloub zapraskal a protivník se sesul k zemi. Ještě jednou se rozpřáhl a ležícího válečníka vší silou přetáhl po hrudníku. Z ležícího těla se ozvalo křupání žeber a bublavé zvuky proražených orgánů. JFK přenesl rovnováhu na jednu nohu a druhou vykopl proti kopí druhého z útočníků, tím kopí srazil stranou, volnou rukou ho chytl za ratiště, využil rotace a obloukem mu kopí vrátil. Bojovník se za nechutného bublání složil k zemi s probodnutým krkem.
 
            Prachov z povzdálí sledoval, jak se boj vyvíjí. Něco podobného čekal, Kovář měl výcvik agentury a spoustu předchozích bojových zkušeností. Dokonce to i Milerovi vysvětloval, ale ten si nedal říct. Prý jeho nejlepší muži. Tak tady to má. Mávl na poslední dva válečníky a dal jim povel k útoku.
            Jsou to svalovci, ale nemají ponětí o boji na Kovářově úrovni, zhodnotil je v myšlenkách Prachov a začal si připravovat dva samopaly Bizon.
 
            JFK viděl jak se k němu rozbíhají poslední dva rváči, jeden s oštěpem a druhý s dlouhým mečem, pro Johna by to jistě byla obouruční zbraň, ale hrdlořez ji držel v jedné ruce a ještě s ní mával jako by nic nevážila. Oštěpař zvedl svou zbraň a hodil. JFK udělal salto vzad a tím se vyhnul letícímu hrotu, bylo to o fous, oštěp proletěl nad a zachrastil o vozovku daleko za ním. V tu chvíli si John uvědomil, že to bylo v plánu. Druhý z válečníků se totiž k Johnovi přiblížil přesně ve chvíli, kdy byl naprosto bezbranný a získával rovnováhu po dopadu zpět na zem a sekl. John na poslední chvíli strčil do rány trubku, zbraně o sebe ohromnou silou třískly a Johnova trubka se rozpůlila na dvě části a JFK sám skončil na zemi.
            Rychle se odkulil z dosahu protivníkovy zbraně, vzal do každé ruky jednu půlku trubky a vystartoval zpět do boje. Protivník byl očividně překvapen, přesto se zmohl na další výpad. John ráně uhnul stranou, využil síly protivníkova meče, jednou z trubek ještě podpořil jeho dráhu kamsi mimo a než se válečník vzpamatoval vrazil mu druhou trubku do obličeje. Bylo to tím zrezivělým koncem a tak se protivníkova lebka vteřinu hádala s trubkou, kdo je tvrdší. Trubka vyhrála. Nebyl to zrovna hezký pohled. Johnovi zbýval poslední protivník, napůl šílený ze ztráty svých druhů se na Johna vrhl. Ten jen udělal v pravou chvíli úkrok stranou a zbývající trubkou ho křísl do hlavy, upravený chvat Aikido udělal své. JFK trubku odhodil a otočil se s dotazem v obličeji ke zkoprnělému Milerovi a o dost klidnějšímu Prachovovi.
 
            „Neříkal jsem to snad?“ zeptal se Prachov, ale byla to spíš řečnická otázka, protože hned pokračoval.
            „Víte, že jsme si docela podobní Kováři? Škoda, že stojíte na špatné straně,“ Jakmile to dořekl, dva samopaly Bizon začaly chrlit olovo.
            JFK cítil jak mu střely narážejí do hrudníku, každý zásah bolel a pálil zároveň, ale neprůstřelná vesta držela. I tak ale dávka Johnem cloumala a opět ho přibila na vrata skladu. Když střelba utichla pomalu se napřímil, z hrudníku mu lezla změť kevlarových vláken a zbytků uniformy.
            Miler Vyvalil oči. „Ten chlap je snad bůh,“ zadrmolil potichu.
            „Ale Johne, to už fakt přeháníte,“ řekl Prachov tónem jakým rodiče kárají své děti.        Odepnul z boku další zásobník do Bizona. Chvíli to vypadalo, že znovu nabije, ale pak zásobník vrátil zpátky, Bizony i zásobníky odložil na kapotu.
            „Takhle byste to měl moc lehké, vyřešíme to hezky postaru,“ řekl Prachov a z pochvy vytáhl šavli. Udělal několik cvičných výpadů a frajeřinek a pak se postavil do střehu. Ukázal špičkou své zbraně na jeden z ležících mečů.
            „Tak berte dokud to jde, Kováři.“
            Miler se díval na Johna a právě se mu rozšířily zornice hrůzou, přečetl si totiž Kovářovy myšlenky.
            „Na to nemám čas Prachove,“ řekl JFK, tasil svůj Roth Steyr, na který v zápalu boje úplně zapomněl a vystřelil krátce za sebou čtyři rány. Šavle zazvonila o asfalt.
            Prachov se zhroutil k zemi. Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát, všechny trumfy měl přece on a Kovář byl naprosto bezbranný. V dalším přemýšlení mu bránila bolest a vědomí, že se nemůže hýbat. Ležel obličejem k zemi. Nasával částečky prach a dusil se.
            „Tak jakpak se ti leží v prachu cesty, Prachove? Žádná vtipná hláška? Žádný silácký řeči?“ zeptal se JFK a kopnutím Prachova otočil na záda.
            „A ty nic nezkoušej, Milere, tebe živýho nepotřebuju.“
            Miler jen zděšeně kývl.
            „Tak mi Prachove řekni, kde se tu bereš a co tohle divadýlko mělo znamenat. A být tebou tak jsem rychlý, jinak tě nechám vykrvácet.“ JFK pohlédl na Prachovovy končetiny, byly prostřelené v kloubech a nechat Prachova umřít by opravdu nebyl problém.
            „Ze mě nic nedostaneš. Aááh..,“ JFK mu šlápl na jednu z ran a přitlačil prostřelenou končetinu k zemi.
            „Opravdu?“
            „Aáááhhh, nic neřeknu! Eéék! To co mi uděláš ty, je hovno proti tomu co by mi udělal X-Hawk.“
            „No výborně, tak já tě ošetřím a pak pustím do éteru to, žes mi vyžvanil všecko. Co na to říkáš Prachove.“
            „Že ti na to seru! Chcípnu tak, jako tak,“ řekl Prachov a prudce skousl, jeho tělo ochablo.
            „Prachove, ty zrádná svině!“ vykřikl JFK a sklonil se k chladnoucímu tělu, zkontroloval pulz. Nic.
            „Hajzl!“ odplivl si a otočil se k Milerovi.
            „Tak to vypadá, že tě nakonec budu potřebovat. Promluvíme si?!“

kategorie: