Plnou parou vpřed #7

  9# – Sami proti všem  

John se vydal sám na nebezpečnou misi do Vojenského újezdu Hradiště, Vega lelkuje a hlídá Bedřicha, a Bytewská s Profesorem von Vonderem zjistili, že je něco jinak, než by mělo být. Tak by se dal stručně shrnout děj minulého, ale vlastně i tohoto dílu "Plnou parou vpřed".

            JFK se kýval ze strany na stranu a pořád si na ten pohyb nemohl zvyknout. Myslel si, že si vystačí s lekcemi jízdy na koni, ale nakonec mu trvalo dva dny, než se naučil tomuhle zvířeti alespoň zůstat na hřbetě.
            Jeho zvíře bylo obtěžkané vaky s výzbrojí, zásobami jídla a dokumenty, které JFK potřeboval, aby se dostal do skladu české armády v Hradišti a sám John to zvířeti taky příliš neulehčoval, protože po jeho hřbetě popojížděl tu dopředu tu zas dozadu, sedlo, nesedlo.
            Technici, kteří s ním jeli, na tom nebyli o moc lépe, nikdo po nich donedávna nechtěl, aby na kůních uměli jezdit. A tak se tahle podivná trojce ploužila po zbytcích silnic, přes lesy a louky, vstříc svému cíli. Několikrát nocovali pod širým nebem či v opuštěných vesnicích, celé čtyři dny nepotkali ani živou duši, severozápadní Čechy byly opuštěné a kromě občasných vojenských výbojů zde vládla jediná paní, Příroda.
 
            Brzy odpoledne pátého dne se krajina začala vlnit, a tak ztratili přehled o tom, co leží před nimi. JFK z opatrnosti rozhodl, že sesednou z kůní a půjdou pěšky.
            „Nemělo by to dlouho trvat a narazíme na spojenecký tábor,“ zahnal ihned v zárodku protesty obou techniků.
            Večer se ujistil, že měl pravdu v obou věcech. Slunce pomalu mizelo za obzorem, když se ozvaly v dálce první výkřiky a nad nízkými kopci zazářily první magické výboje.
            „Připravte si zbraně,“ houkl na techniky. Oba to s největším odporem udělali.
            Ti mi budou v boji platní jak mrtvýmu zimník, pomyslel si JFK.
            „Pánové, vezměte si mapu a jeďte do Mašťova, tam na mě počkejte v nejsevernějším baráku. Kdyby tam snad někdo byl, tak se ukryjte před vesnicí.“
            Oba s ulehčením kývli. Zbraně si hodili na záda, otočili kůně a vyrazili zpátky, aby si mohli nadjet.
            JFK vzal své zvíře, nasedl a vydal se za zvuky boje. Po deseti minutách stanul na úpatí nízkého kopce, za jehož vrcholem se ozýval sporadický zvuk střelby, sténání raněných a svistot sesílaných kouzel. Uvázal kůně, vzal náhradní zásobníky, pistoli a meč a vyrazil na kopec.
            Pohled do údolí mu odhalil napůl vojenský tábor. Tedy spíš to, co z něj zbylo. Rozkládalo se pod ním několik pobořených stanů a stavení, rozmístěných kolem jakéhosi centrálního náměstíčka. Uprostřed byl altán s utrženou střechou a kolem několik desítek rozházených židlí. Vpravo, u zdi jednoho z domů, který ještě odolával náporu kouzel, se krčil chumel postav, žen a dětí. Z altánu střídavě vykukovali dva muži se samopaly a posílali krátké dávky tam, kde tušili útočníky. Útočníků JFK viděl dvanáct, ale mezi domy jich mohlo být víc. Systematicky postupovali a uzavírali smyčku.
            Nad altánem explodovalo další kouzlo a zasypalo obránce sprškou kamenů. JFK viděl, jak se nad nimi na chvíli utvořila bariéra, zachytila hlavní nápor, několik kamenů ale dovnitř přeci jen propadlo. Z dveřního otvoru altánu vypadl malý chlapec, který předtím nebyl vůbec vidět. Obránci ho vtáhli dovnitř, jeden z nich si ho přehodil přes rameno a za nepřetržité krycí palby ustupovali směrem k choulící se skupině.
            Za utíkajícími vojáky se vydaly mnohem vyšší rychlostí dva blesky.
            Voják, který nesl chlapce skočil a dítě odhodil, pak dostal zásah a na zem už se snesl jen jako hromádka popela.
            Druhý měl větší štěstí, uskočil a blesk ho minul. Zůstal ležet a čekal, až si pro něj přijde smrt.
            Zubatá ale měla více práce v táboře útočníků, do boje totiž právě zasáhl JFK. Zamířil na nejbližšího útočícího magika a stiskl spoušť. Magik klesl k zemi.
            Než si útočníci uvědomili, že jsou napadeni a mění se z lovců v kořist, tři z nich se už smažili v pekle. Johnovi se vydaly vstříc dva paprsky. JFK skočil a vrhl se po hlavě vpřed, paprsky podletěly těsně pod ním a proměnily kámen, na kterém před chvílí stál, v bublající louži taveniny. Ještě v letu pokropil sesilatele několika střelami a udělal mu výplach dutiny lebeční, pak judokotoulem přistál a skulil se za veliký balvan.
            Vložil nový nábojový pásek a natáhl pistoli. Nedaleko od něj leželo na zemi dítě, malá dívka, měla šaty pokryté krví, ale vypadala, že je naživu, jen ztuhlá hrůzou. JFK obhlédl situaci. Za balvanem bylo několik naštvaných mágů, co dokážou roztavit kámen, nedaleko leží dítě, které potřebuje pomoct a o dost velký kus dál jsou ruiny domu, ve nichž by se dalo mnohem lépe krýt.
            „Už to vypadalo růžovějc.“
            Johnovi se v hlavě přehrál plán, výpočty rychlosti i nouzová řešení. Pak vyskočil z úkrytu, vystřelil na dva mágy, co se právě pokoušeli seslat další vlnu blesků a kamení, čímž na chvíli rozptýlil jejich koncentraci a běžel k dívce, chytl ji kolem pasu a zvedl, tedy zvedl by, kdyby se dívka křečovitě nedržela kořenů.
            Nepřipraven na odpor sebou JFK praštil o zem. Vyprostil dívce z ruky kořen a poslal další dávku střel do ztracena směrem k magikům. Ti však byli připraveni, skrčili se k zemi a začali sesílat kouzla. Na Johna se spustila kamenná lavina, on zvedl dívku a táhl, v dešti balvanů velkých jako vejce, kopající a řvoucí dítě směrem k ruinám. Konečně zapadli za hradbu cihel, John lapal po dechu a držel se za ruku, kterou si kryl hlavu, ta to schytala nejvíc. Záda ho bolela jako po řádném výprasku karabáčem.
            „Jsem tvůj přítel, nemusíš se bát,“ promluvil na dívku co nejklidnějším hlasem.
            Asi šestileté děvče na něj zíralo zpod svých dlouhých, hnědých, špinavých vlasů.             Letmo ji prohlédl a když zjistil, že krev není její, naznačil ať v klidu sedí a otočil se ke vchodovému otvoru. Seděl v místnosti s jedním oknem a dveřmi, budova už neměla střechu, ale stěny by přestály věky, byly z velkých, kvalitních cihel a na to JFK sázel.             Překonal bolest a vyběhl ze dveřního otvoru. Venku narazil na přikrčeného magika, jeho kolega se chystal k útoku kousek dál, ani jeden z nich ale nečekal, že nově příchozí se po takovém výprasku pokusí zaútočit. JFK toho využil na sto procent. Magika, který byl skrčený u vchodu nakopl do hlavy, druhou nohou na padajícího protivníka šlápl a odrazil se. Vystřílel celý zásobník směrem k druhému útočníkovi a ztěžka dopadl vedle jeho klesajícího těla. Měl toho dost.
            Bolest zad ho úplně ochromila, vstal do podřepu a sledoval jak se k němu blíží několik postav, zrak se mu bolestí rozostřil a setmělo se mu před očima, připadal si jak ve špatném filmu. Snažil se vyměnit nábojový pásek, ale ruka, těžce zmučená kamenným deštěm, ho přestala poslouchat a pásek upadl na zem. Pět magiků ho obstoupilo, pozvedli ruce a bylo vidět, že si dávají opravdu záležet, aby pomsta vypadala teatrálně.
            „Teď zemřeš, cizinče! Budiž ti poučením do příštích životů, že se nemáš plést do něčeho do čeho ti nic není.“
            Zahřmělo pět blesků a Johna zahalil oslnivý výbuch modrých plamenů.
            Když se ohnivá koule rozplynula, magikům klesla čelist. Uprostřed spálené země byl naprosto netknutý ostrůvek a v něm John Francis Kovář obklopený zeleně svítící bariérou, z jejíhož středu vystupoval tenounký paprsek.
            Jeho zdroj se nacházel v dlani malé dívky. „Anežko!“ vydechla jedna z žen v chumlu na druhé straně náměstíčka.
            Všech pět magiků se otočilo jako jeden muž vstříc nové hrozbě. Dívenka stála ve dveřích pobořeného domu, už nevypadala jako to bezbranné stvoření, její oči svítily mixem sebevědomí, hravosti a krutosti malých dětí. K velké smůle útočníků se hračkami v rukou dítěte měli stát právě oni.
            Anežka napřímila volnou ruku a kolem jednoho z magiků se utvořil stejný obal jako kolem Kováře, pak hodila ručkou ledabyle do strany. Magik se s trhnutím vznesl, a zastavil se asi deset metrů nad náměstíčkem, ze všech sil se snažil ze svého vězení dostat, ale než dostal šanci použít magii, byl prudce mrštěn proti zemi a nabodl se na jeden ze sloupků altánku.
            Dívka uvolnila Kováře a chytila do smrtící pasti další dva magiky. Zvedla je do výše, a pak zmítající se muže vrhla obrovskou silou proti sobě, těsně před tím, než do sebe narazili, je přestala ovládat, takže jejich vzájemný střet nic netlumilo. Zapraskaly kosti a muži si navzájem vyměnili vnitřnosti. Promísená masa biohmoty se rozstříkla do prostoru.          Poslední dva magici se rozhodli pro útěk, dívka se je pokusila chytit, ale měla jen poloviční štěstí. Chycený magik bušil pěstmi do neprostupné bariéry a dívka si s ním pohazovala s nestvůrnou lehkostí, stále netušila, co s ním udělá. Pak jí svitlo v očích, přiložila ruce k sobě. Po paprsku, který spojoval její ruku s magikovým vězením se rozletělo jasně bílé světlo, magik vytřeštil oči, jeho kůže začala červenat, po chvíli se na ní objevily puchýře a začala odpadat, oční bulvy vybuchly a z úst, nosu a očí se vyřinuly potoky krve.
            „Anežko, dost!“ vykřikla vyděšeně žena.
            Dívka se k otočila směrem k ní a spustila bezvládné tělo na zem.
            „Ano, mami,“ řekla provinile, poklekla a její tváře začaly smáčet první slzy.
 
            „Děkujeme vám, ať jste kdokoli,“ ozvalo se, jakmile John otevřel oči, zase ležel na posteli a zase v lazaretu, tentokrát ovšem o trochu komornějším. Poděkování pocházelo z úst mladé ženy, která mu právě vyměňovala chladivé obklady. Když si to JFK uvědomil, znovu pocítil bolest. Bolelo ho snad všechno. U jeho postele, na nízké stoličce seděla i malá dívka. John si matně vybavoval, že se jmenuje Anežka.
            „Moc se vám omlouvám, nechtěla jsem, aby vás to bolelo. Ale moc jsem se bála,“ řekla, když si všimla, že ji sleduje.
            „To nic Anežko, to nic. Jsi v pořádku?“
            „Ano, pane. Jak se jmenujete?“
            „Honza Kovář, říkej mi Honza.“
            „Ano, pane Honzo.“
            „Jen Honzo,“ zasípal JFK.
            „Anežko, nech už pána odpočívat. Jen ležte, pane Kováři.“
 
            Johna probudil houpavý pohyb. Rozhlédl se kolem sebe. Byl vlečen kůněm na primitivním smyku, takovém, jaký kdysi používali Indiáni.
            „Haló, slyší mě někdo?“
             Zepředu se ozvaly kroky a v zorném poli se objevil muž.
            „Ano, pane Kováři?“
            „Kam to jedeme? Kde mám věci? Jak dlouho jsem spal? Kdo jste?“
            „Tolik otázek najednou, pane Kováři?“ usmál se na něj muž.
            „Jmenuju se Motyčka a velím tomu tady, jestli se tomu tak dá říct. Spíš bych řekl, že jsem byl starosta, když jsme ještě měli svoji osadu. Jestli jde o to, kdo jsme, tak jsme magici, ale nemějte obavy, my jsme ti hodní, až na tom budete líp, tak vám o tom povyprávím. Spal jste tři dny. Věci máte za sebou na vašem kůni a jedeme k Vojenskému újezdu, máme tam přátele. Ještě si odpočiňte.“
 
            „Do růžova, šéfe?“ probudil Johna hlas jednoho z techniků.
            „Mohlo to bejt lepší, kdyby mě místo vás budila nějaká pěkná slečna,“ otráveně odvětil JFK a otevřel oči. Rychle hmátl po zbrani, nenašel ji, zkusil se překulit, ale jen bolestivě zavyl a odevzdaně zůstal ležet. Pomalu zaostřoval.
            „To sou ale blbý fóry!“ulevil si, když rozeznal po čem to chtěl střílet.
            „Žejo. Taky bych se lekl, kdybych se pod tím probudil, říkal sem jim to, ale tvrdili, že to léčí,“ řekl technik.
            „A varovat ste mě nemoh, žejo?!“
            „Něco jako: Pozor, nad váma se tyčí pětimetrová kovová zrůda, ve tvaru člověka s ptačí hlavou? Jo to sem mohl. Tak pozor na ni,“ uculil se technik.
            „Jinak šéfe, až budete připravenej, sme vám k dispozici.“
            JFK zavrtěl hlavou.
            To je psycho, pomyslel si.
            O hodinu později za ním přišel Motyčka.
            „Tak vy jste prej chtěl vědět, jak to s náma magickejma je.“
            „Kdybyste se, pane Motyčka, nezlobil.“
            „My, z naší osady, jsme magici všichni, naši předci byli Češi, ale v době, kdy začaly padat z nebe ty fujtajbly, byli roztroušený po celý Evropě. Proto taky máme ty naše schopnosti. Bylo nás víc, ale někdo poslechl svou novou identitu a přidal se k magikům ze západu. My se teď snažíme co nejvíc pomoct svojí zemi, proto taky jdeme proti magikům ze západu, proto učíme naše děti jen obrannou magii. Bez vaší pomoci bychom ale tam, v osadě, nepřežili.“
            „A co Anežka?“
            „Vím. To nevypadalo moc jako obrana. Víte, ona je jiná, většina magiků zvládne za svůj život jen pár schopností a jen povrchně, někteří umíme krotit blesky, jiní se na chvíli odhmotnit. My naše děti učíme tvořit ochranné bariéry. Anežka je jedna z těch výjimek, které zvládají magii ve velkém, snažíme se její sílu krotit, ale stejně nás ve svých sedmi letech strčí všechny do kapsy. Takových, jako je ona, je zkrátka málo. U nepřátel jsou to ti, kteří jsou schopni masových kouzel. Ta ji samozřejmě zatím neučíme, byla by snadno zneužitelná a navíc, děti se jí bojí a mohla by ve vzteku či v lítosti udělat něco strašného.“
            „Chápu.“
            „Není to lehké být magikem. Ostatní na vás koukají skrz prsty a přitom je to to samé jako nosit pistoli a to tady dělá kde kdo.“
            JFK si vybavil svůj první kontakt se zdejšími lidmi a musel dát Motyčkovi za pravdu.    Nebylo to moc vřelé přivítání. O to víc s těmito lidmi cítil. Ať už dobří, nebo špatní ostatní pro ně měli maximálně opovržení.
 
            Odpoledne John seznal, že už může pomalu vstát. Posadil se, a chvíli si prohlížel ptakoidní skulpturu, které se ráno tak lekl. Nebylo divu, socha byla svařena ze zrezivělého kovového šrotu, a připomínala obrovského robota, na všechny strany z ní trčely ostny, tak ostré, že kterýkoli by se mohl klidně stát smrtící zbraní. Postava držela v ruce dlouhé kopí, byla to dokonalá zbraň, ale pro Johna by byla nepoužitelná, neunesl by ji. A ta hlava – Ostrý orlí zoban, ocelová pera, po vzoru čelenek indiánských náčelníků a dvě skleněné oči třpytící se rudě na slunci.
            JFK si přestal všímat sochy a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se na okraji osady, na rozhraní, kde začínal les. Jak to, že ho tu ještě nic nesežralo? Podíval se znovu na sochu a pak na les. Odpověděl si sám.
            Pomalu se postavil na nohy, protáhl se a nechal kůstky v rukou a nohou znovu zapadnout na přírodou určená místa, bolelo to, ale ne tolik, jak čekal. Pak se vydal k prvním domům.
            Osada byla malá, JFK napočítal šest stavení, většinou z vlnitého plechu nebo eternitu. Kolem něho probíhal čilý ruch, lidé už věděli, co je cizinec zač a tak si ho většinou nevšímali, nebo ho zdravili jemným kývnutím hlavy.
            Z opačné strany malého prostranství, na kterém se JFK nacházel, se k němu blížil Motyčka.
            „Vítejte v Novém Mašťově,“ volal na něj už z dálky, „říkal jsem si kdy se za námi stavíte, pan Miler, zdejší léčitel mi říkal, že by to mělo být co by dup.“
            „Vyřiďte panu Milerovi, ať mě příště neléčí šokem,“ pousmál se JFK.
            „Myslíte tu sochu? Víte, asi jsem vám to měl říct, ale nedošlo mi, že nejste zdejší. Mašťovští jsou zvláštní komunitou, která zbyla z několik trampských osad z okolí, ale teď žije jen tady ve Vojenském újezdu. Stavějí si z toho co najdou ty velké sochy, těžko říct, jak to s nimi bylo před válkou, nikdo to u nepamatuje každopádně přičítají každé z těch věcí nějakou moc. Možná, že ji i mají. Kdo ví?“
            „Takže těch oblud je tady víc?“
            „Jo, jsou roztroušené v okolí, nejvíc jich je kolem těch starejch skladišť co k nim máte namířeno, jak jsem slyšel od vašich kolegů.“
            „Co, kdo... Jo, no jasně,“ zorientovával se JFK, „Když už jste o nich začal, rád bych se tam s kolegy co nejdřív vypravil.“
            „To by, pane Kováři, mohl být problém, zdejší to mají totiž za posvátné místo. Musel byste si promluvit s panem Milerem, ten by vám snad řekl, za jakých podmínek vás tam pustí.“
            „Jasně. Díky, zkusím to. Ještě jedna věc mi leží na srdci, a sice moje věci.“
            „Vaše věci jsou v bezpečí v domě pro hosty ve vašem pokoji. Je to ta největší budova, a uvnitř hned první dveře.“
            „Děkuju za všechno, pane Motyčka.“
            „To já děkuji, bez vás bychom tu nebyli.“
            Pokoj pro hosty byl vybaven skromně a účelně, jako ostatně celý dům, na podlaze z hrubých prken, stála jednoduchá postel s matrací vycpanou slámou a přikrývkou s potiskem České armády, vede byl postavený stolek s malým úložným prostorem, na stolku ležely dvě velké svíce a krabička zápalek. V rohu místnosti byla složena Johnova zavazadla.         JFK je vyložil na postel, vzal si pistoli, dva nábojové pásky, převlékl se do nové uniformy bez insignií, kterou mu na cestu věnoval Neruda a do podpaží zasunul složku s přístupovými údaji ke skladištím.
            Pak vyšel z budovy a vykročil k léčitelovu domu.
 
            „Haló je tu někdo?“ zavolal, když vstoupil a nikoho neviděl.
            „Už, jdu,“ ozval se z druhé strany domu chraplavý starý hlas.
            Zpoza rohu se vynořil stařík.
            Ten se snad narodil ještě před válkou, pomyslel si JFK.
            Muž měl tak stopadesát centimetrů, na hlavě chomáč šedivých vlasů, jeho oči zakrývaly sluneční brýle, tvář měl svraštělou tak, že John stěží rozeznal její rysy. Na své stáří byl překvapivě oblečen, na sobě měl tmavé kapsáče, triko s nápisem Iron Maiden Forever a na krku několik řetězů s všemožnými přívěsky, byl div, že je jeho chatrný krk unese. 
            „Tak copak mi nesete mladíku,“ otázal se Johna a odhalil mezi vráskami štěrbinu úst.
            „Prozatím nic pane Milere, měl bych na vás jednu otázku. Jestli vás neruším?“
            „Nerušíte, ... nerušíte, pojďte dál, sedněte si Johne.“
            „Jak víte...,“ zaskočeně zamumlal JFK.
            „To ten můj dar, umím číst vaši mysl, víte Johne, ale teď už si sedněte.“
            John se posadil do pohodlného předválečného křesla. Když se rozhlédl po Milerově domě, neviděl vlastně nic nového, všechno bylo z doby před ropnou krizí, alespoň podle Johnova odhadu. Připomínalo mu to tady normální dům z dvacátého století.
            „Dáte si čaj, kávu, nebo něco ostřejšího?“ ozvalo se, zřejmě z kuchyně.
            „Nepohrdl bych něčím na kuráž.“
            „Mám tady ještě basičku předválečného Bechera, koupil jsme ho před padesáti lety za nekřesťanský peníz.“
            Miler vyndal půllitrovku známých tekutých bylinek a nalil Johnovi velkého panáka, poté ji zase zašrouboval a vrátil do bedny.
            „Vy nebudete?“
            „Kdepak, mě by to hochu zabilo! Tak dlouho jsem ji schraňoval a teď už je mi vlastně k ničemu.“
            „Když mě máte tak prokouknutého, jistě víte o co vás jdu požádat.“
            „Vím, mládenče a dělá mi to starosti. Budeš muset totiž absolvovat Stezku Válečníků.“
            „Co prosím?“
            „Je to zkouška na kterou se vydávají všichni, kdo chtějí být válečníky, problém je v tom, že ty nemáš žádné zvláštní schopnosti a tak je pro tebe ta cesta smrtelně nebezpečná.“
            „A co takhle mi dát nějakou výjimku,“ navrhl JFK.
            „Ano, to by mohlo být řešením, ale jít tam musíš stejně.“
            „V čem je tedy ta výjimka?“
            „Necháme ti zbraň, dle tvého výběru. Jinak s sebou nesmíš mít nic, stejně jako ostatní. Víš, já bych nebyl proti, ale ostatní adepti by to brali jako křivdu.“
            „Co takhle tam vůbec nechodit a rovnou jít ke skladištím?“
            „Ty mě asi nechápeš. To Stezka Válečníků vede k těm skladištím.“
 
            „Ahoj, Johne,“ ozvalo se zprava, když vyšel z Milerova domu.
            „Ahoj, Anežko, koukám, že se snažím skrývat pravé jméno naprosto zbytečně. Taky umíš číst myšlenky?“
            „Ne, jen jsem poslouchala za dveřmi. Ty tam opravdu chceš jít?“ zeptala se. Na tváři se jí uhnízdil starostlivý výraz, který občas přerušoval obdiv.
            „Tak, ale nikomu ani muk! Tady se jmenuju Honza.“
            „A proč?“
            „Víš proč tě nemají děti rády?“
            „Bojí se mě,“ řekla zklamaně.
            „Správně, bojí se tě, protože umíš něco, co oni ne. Stejné je to s mým jménem.“
            „Jak to? Copak se bojí tvého jména?“
            „Dá se to tak říct, zní jim cize, když jim ho řekneme, budou se mě bát stejně jako tebe.“
            „Aha, tak to bude tajemství, platí? Mám ráda tajemství.“
            „Dobře, platí.“
            John a Anežka si plácli.
            „A Honzo, než půjdeš na tu Stezku, promluv si o tom z panem Motyčkou, poradí ti.“
            „Rád, Anežko.“
 
            Od Motyčky John odcházel s ještě více otázkami než k němu přišel. Stezka Válečníků připravila ročně o život desítky mladých mužů a ti co z ní vyšli, mluvili o malých bozích dštících oheň, zdech z ohně a smrtelných pastech, kterým jen tak, tak unikli. Johna znervózňovalo, že si na takovouhle cestu nemůže vzít pořádné vybavení, ale co ho štvalo nejvíc, bude se muset během večera naučit nazpaměť všechny papíry s hesly.
            Vešel do svého pokoje a praštil sebou na postel, do ruky vzal první složku s papíry, zběžně ji prolistoval.
            Sto dvacet stran. Tak tedy, dobrou noc JFK,  řekl si pro sebe a pustil se do čtení.
 
            Stezka Válečníků začínala kousek za vesnicí, k jejímu začátku vyprovázel Johna Motyčka, Miler a několik zvědavců. Miler Johna pomalu prohlédl a když se ujistil, že u sebe nemá nic kromě schválené pistole, poplácal ho po zádech.
            „Zlom vaz, chlapče.“
            JFK vyrazil a zanedlouho jim zmizel z očí mezi křovisky.
            „Mám takový pocit, že už ho neuvidíme,“ pronesl potichu Miler.
            „Je to škoda, moc mu dlužíme, smůla, že pro něj nemůžeme nic udělat.“
            Skupinka se pomalu rozcházela, za chvíli zůstal Miler na okraji lesa úplně sám. Vytáhl z kapsy malý váleček z něhož trčelo několik drátů a zahodil ho do trávy.
            „Já nikomu nic nedužím. Sbohem Johne.“
            Otočil se a šouravým krokem se vydal k vesnici, tam vešel do svého domu, prošel předsíní a kývl na svého hosta.
            „Zařízeno, pane Prachove.“

kategorie: