Plnou parou vpřed #5

6# - Soutok Labe, Vltavy a Krve

 

Vega a John přistoupili na oboustranně výhodnou dohodu. Oni díky malému vzrůstu využijí mecha, který byl na malého člověka stavěný, dojdou do Doupovských hor pro zbraně a za to mohou očekávat všemožnou pomoc s jejich vlastním problémem, vyšetřováním katastrofálního selhání agenturní sondy. Než se ale pustí do nudného sbírání důkazů a hledání viníků, čeká je krátká, ale za to krvavá zkouška užitné hodnoty kráčejícího tanku Bedřich II.

    „Trochu doprava!“ volal na Vegu John.
    „Co myslíš, že dělám. Tohle není nějaká podělaná terénní čtyřkolka,“ řval Vega do hluku parních strojů. V jeho hlase však nebyl ani náznak vzteku, jen pořádná porce nadšení. Vega byl zkrátka v sedmém nebi, pilotoval svůj vlastní pozemský koráb, tahal za páky, povlával po kabině připevněný pružnými koženými řemeny, odrazil se a přenesl se s pomocí odpružení k ovládání náklonu, posunul dvě páky a opět skočil, tentokrát na druhou stranu, aby stihl zpomalit nohy dvou set tunového monstra, kterému posádka neřekla jinak než Béďa. Kabina byla kulatá a páky vyplňovaly prakticky každý prostor. Mimo ně tu bylo několik panelů s tlačítky a taky trouby pro komunikaci s ostatními částmi mecha, který v sobě vezl dvacetičlennou posádku.
    „Dobrý?“ zařval Vega do trouby, která vedla k Johnovi.
    „V pohodě, jakmile sebou cuknem, tak se otoč a zrychli, ať do tý skály nenarazíme.“
    John zamířil na skálu, která sloužila jako cvičný terč.
    „Palte! Každej dvě rány,“ instruoval posádku kanónů. Když to Vega slyšel, zpomalil a připravil se zapřít mecha aby ho nesrazil zpětný ráz.
    „Blam, Blam!“
    „Blam, Blam!“ ozvaly se silné rány a Vega s Johnem průzory sledovali, jak se skála hroutí.
    Vega přeskočil k troubám. „Pořádně to roztopte!“ zařval do té, která vedla do kotelny. Pak se vrátil k řízení, otočil Béďu o 180° a vytáhl výkon na maximum.

    „To je nádhera,“ rozplýval se Neruda s triedrem u očí.
    „Opravdu jsem netušil, že jim to takhle půjde.
    Vždyť Betřich má přes dvě stě tun a běží jak hrající si dítě. Tak ladně. Nevím, jak to Vega dělá, ale manipuluje s ním dvakrát rychleji, než náš řidič.“
    „Máte pravdu,“ přitakal inženýr Kolben, „prostě nádhera.“
    „Budu muset Bedřicha pořádně prohlédnout, než vyrazí, nerad bych, aby něco ruplo. Snad vydrží, je to naše poslední šance jak se zachránit.“
    „Snad,“ řekl se smutkem v hlase Neruda. Pozorný posluchač by v tom krátkém slovíčku kromě smutku slyšel i naději.
***
    Kovář se vzbudil, posadil se na posteli a podíval se ven z okna kasáren, kde je vojáci ubytovali. Ze své pozice měl přehled o tom, co se děje téměř v celém komplexu. Všude bylo prázdno, jen na konci, za hangáry, zahlédl hlídku. Vrata velkého hangáru, kde vznikl Bedřich, byla otevřená a v jeho útrobách se ozývalo prskání elektrických svářecích souprav, bouchání kladiv a hlavně pokřikování Kolbena a Vegy, kteří práce na opravách a úpravách řídili. Nad komplexem se ještě snášel stín noci. John se podíval na hodiny, se zaklením zavřel okno a zachumlal se zpátky do peřin. Dnes je čeká dlouhý a náročný den a JFK se nehodlal stát obětí Vegova neutuchajícího nadšení pro silné stroje. Hodiny ukazovaly půl čtvrté.
    Když se John v osm probudil, sešel dolů do kantýny, která byla sice zavřená, ale bylo odemčeno a tak vešel. Vybral tři masivní hrnky a do nich udělal tři extra silné kávy. Pak se svým kafem, které pomalu usrkával, v jedné ruce a s ostatními ve druhé, vyrazil k hangáru, podívat se co Vega s Kolbenem vymysleli.
    Už z dálky viděl poskakujícího Vegu, jak jednou rukou ukazuje sem a hned zase tam a udílí pokyny, občas se přitom podívá do papírů, které drží v druhé ruce. Když přišel blíž, musel uznat, že odvedli přes noc solidní kus práce. Na Vegův návrh přibyla jedna kulometná věž, určená pro odstraňování menších cílů a hlavně na pravé horní končetině několik desítek bodců a břitů, čímž se její klepeto proměnilo v poměrně efektní palcát.
    John došel až k Vegovi.
    „Když potkáme Godzillu, tak to vidim na jedna nula pro nás.“
    Vega sebou trhnul. John mu podal kafe a poslední hrnek položil na nedalekou židli.
    „Vylepšili jsme toho mnohem víc,“ pochlubil se Vega.
    „Odlehčili jsme končetiny, přidali na ně jen plátování kolen, optimalizovali výkon parního stroje, přidělali pár zbraní, hlavně čtrnáctapůlku KPVT kulomet, a vyházeli pár zbytečností. Největší problém jsem měl s tím, přesvědčit Kolbena, aby nám dovolil navařit ty břity.“
    „A kdy to půjdeme projet?“ obrátil se Vega na Nerudu, který mezitím taky dorazil. Měl kruhy pod očima a ve tváři strhaný výraz, bylo vidět, že se celou noc přehraboval v plánech a seznamech výzbroje.
    „Třeba hned, už jsem vám vybral cíl cesty i náklad, pro který pojedete.“
    „Copak to bude?“ zeptal se JFK.
    „Ty dva tanky Té sedmdesát čtyřky a RPGčka sedm vé nebo jste dal přednost hromadě útočnejch pušek vzor padesát osm?“
    „Vlastně oboje, ale nejdřív ty pušky. Jakmile získáme tak velkou převahu, tak si pro ty tanky budeme moct dojít sami, nehledě na to, že nevíme, v jakém jsou stavu a Bedřich by se vracel přes nepřátelské území přetížený.“
    „Ok, takže Doupovské hory,“ ujistil se JFK.
    „Přesně tak.“ přitakal Neruda.
    „Pánové, nakopněte to,“ zavolal Vega k posádce, sedící na bednách od munice a popíjející kafe.
    „Tak se držte!“ otočil se Neruda i k Vegovi a Johnovi podal podrobný plán cesty.
    „Chtěl bych vás poprosit ještě o jedno, stavte se mi cestou u Mělníka a podpořte trochu naše hochy, ať máme koho vyzbrojovat.“
    „S radostí, plukovníku!“
    „Johne, uvědomuješ si, že jsi mu právě slíbil, že s nevyzkoušeným strojem půjdeme do první linie?“ obořil se naoko Vega.
    „Někdy to vyzkoušet musíme,“ usmál se JFK.
    „Mimo to, chci se podívat, co jsou ti magici zač. A kde jinde, než na frontě.“
    „Ok, když už jsme u toho, přidělali jsme ti do kabiny poklop, abys mohl přímo ven, a máš tam magnetický boty a meč,“ mrkl Vega na Johna.
    „To aby sis tu frontu mohl užít, kdyby šlo do tuhýho.“
    „No jo, vždyť už nic neříkám.“
    „Johne. Ještě něco,“ chytil ho Vega  za rameno, když se vnitřní chodbička v Bedřichovi rozdělovala a John se chystal vylézt do velína.
    „Na oslavu vítězství,“ podal mu doutník.
    JFK ho mlčky přijal, zastrčil do kapsy košile.
    „Ať to přežijem,“ dodal potichu.
    Kolem bylo slyšet temné hučení strojů. Bedřich se probouzel k životu.

    Obrovský kolos se zvedl do své skutečné výšky, překročil plot kasáren a v mírném předklonu vyšel kopec na Prosek. Tam se Vega zastavil, nechal odpustit přebytečnou páru, která byla nutná k cestě do kopce, zvedl Bedřichovu pravou ruku a zamával  zírajícím vojákům dole pod sebou.
    „Vyrážíme,“ zakřičel do trub.
    Z dvou širokých otvorů na obrově hlavě se vyvalily chuchvalce kouře. Vega Bedřicha vedl mezi zátarasy z panelů, které zbyly z kdysi docela velkého sídliště Prosek-Střížkov-Letňany a teď tvořily hradby hlavního města. Konečně se dostali na volné prostranství a vyrazili lehkým klusem, jestli se to tak dá u dvousettunového stroje říct, přes pole mezi vesnicemi k Mělníku.
    Většina menších sídel po cestě byla neobydlená a vypadala velice zpustle. Přesto si JFK občas všiml vyjevených vesničanů, sledujících jak se to „něco„ pohybuje, a modlících se, aby se to pohybovalo co nejdál od nich. Není divu, Bedřichův rychlý pohyb způsoboval ve svém okolí malé zemětřesení.
    Už od Neratovic bylo jasné, kde je fronta. Na severozápadě po nebi křižovaly blesky a  objevovaly se exploze, některé obyčejné a jiné oslnivé zářící fialovými a zelenými barvami.
    „Asi se máme na co těšit,“ poznamenal JFK.
    „Střelci, připravte se,“ zakřičel do komunikační trouby.
    „Vinci, přehoď ovládání rukou ke mně.“
    „No teda fuj, Johne, já si na ně tak pracně navařím bodce a ty si je potom přivlastníš,“ čertil se Vega. Přelétl na popruzích celý kokpit a přehodil příslušnou páku do polohy VELÍN.
    „Lidičky, připravte se, budeme potřebovat maximum šťávy,“ instruoval kotelnu.
    Úplně slyšel, jak se topičům napínají svaly a do ohně pravidelně dopadá uhlí. Když byli v pohotovosti, Vega se přesunul k ovládání nohou a plynule je rozběhl.
    „Vinci, myslíš, že přeskočíme řeku?“ ozval se s mírnou obavou v hlase JFK.
    „Tohle je houby řeka... Snad jo,“ dodal Vega po chvíli.
    Vega si to zamířil kolmo k Vltavě, a když doběhli na břeh, donutil Bedřicha skočit.
„Všichni se něčeho držte!“ zařval Vega těsně před skokem. I když měla posádka magnetické boty, věděl, jak by to dopadlo.
    JFK už se viděl ve vodě, ale Bedřich se předvedl. Nové zesilovače zabraly a mech velký jako dům se vznesl. Od obrovských ocelových mechanických chodidel odlétly při odrazu kusy hlíny velikosti menšího automobilu a soptící stroj přeletěl řeku jako pekelný anděl.
    Dopad nebyl ani tak tvrdý jak si John představoval, všechny klouby a hydraulika zabraly na doraz a Bedřich klesl do kolen. Kolenní plátování zaskřípělo, ale vydrželo. John použil Bedřichovo levé klepeto a zapřel ho o smrkový les, který ovšem nápor nevydržel, a tak pád zastavila až země. Vega Bedřicha zvedl.
    „Jsou všichni v pohodě?“ zeptal se, když setřásl ze stroje tři vzrostlé stromy, které se zachytily mezi pláty pancíře.
    „Strojovna má zelenou.“
    „Technici v pohodě.“
    „Střelecký post v pořádku.“
    „Dáme to ještě jednou?“ ozval se jako poslední JFK.
    „Musím potrénovat práci rukou.“
    „Mám pocit, že i tak k tomu budeš mít dost příležitostí, ale teď naviguj.“
    „Ok, tak přímo za nosem. Někde támhle, jak právě dopadá kamenný déšť, by se měli nacházet naši.“
    „Tak to bysme měli pohnout,“ ukončil konverzaci Vega a rozběhl Bedřicha na určené místo. Běh lesem nedělal tanku žádné problémy a za ním zůstávala v porostu rozšklebená díra jako po seku mečem. I přes hluk strojů byla slyšet kanonáda artilerie, schované v nedohlednu, a střelba z pušek.

    Když se vřítili na bojiště, jako by ztuhl obraz. Obě bojující strany se zastavily, dokonce i mágové přestali vysílat smrtící údery a vyděšeně hleděli na obra. JFK obhlédl situaci. Vypadalo to, že česká obrana je v malé ofenzivě, protože vojáci byli vylezlí ze zákopů a s velkými štíty v jedné a meči v druhé ruce se v šípovité formaci probíjeli mnohem větším chuchvalcem nepřátel s podobnou výzbrojí. JFK měl pocit, že zbraně nepřátel podivně žhnou, ale z té výšky to nebylo možné potvrdit.
    „Vinci, ne abys naše zašlápl, hezky je přeskoč, ať jim ukážeme, co umíme.“
    John to ani nemusel říkat, protože Vega zrovna řval do trub, ať se posádka chytí a z rozběhu se s Bedřichem odrazil.
    „Tak teď broučku uvidíme, co vydržíš, “ pohladil Vega skoro mateřsky jeden z ovládacích panelů.
    Bedřich se odrazil.
    John uhodil otevřenou dlaní do červeného tlačítka u nápisu BOJOVÝ MÓD.
    Zdálo se, že obr v letu roztáhl křídla, když vysunul z trupu několik pancéřových plátů, které poté přikryly prosklený velín. Ještě než dopadl, vyjel na místo lehký kulomet a zapadl do připravené lafety. Pod velínem se začernaly čtyři otvory, patřily k hlavním kanónů D-10T s drážkovanou hlavní ráže 100mm z tanku T-55.
    Bedřich dopadl doprostřed bitevní vřavy a klasicky zaklekl. Z pod plátu chránícího kolenní kloub se vyhrnula kaše z kostí, masa a zlámaných zbraní.
    „To jsem zvědavej, kdo tohle bude mejt,“ prohodil JFK při pohledu na tu spoušť a tentokráte již lépe opřel mecha o horní končetinu aby vyrovnal pád. Teď to byla pravá, posázená břity, která svou jízdou v řadách nepřátel dělala pravé divy. Když Vega stroj narovnal, JFK s ní ještě několikrát cvičně máchl do nepřátelského chumlu. Od klepeta odlétávaly kusy řvoucích a svíjejících se těl.
    „Pozor, zašpiníš mi průhledy,“ pokáral ho Vega.
Obě armády se vzpamatovávaly z vpádu na svoje hrací pole a přijaly fakt, že vstoupil nový hráč. Česká obrana to přijala s jásotem. Magici se začali znovu formovat a mágové stojící opodál se začali opět snažit a počali smažit.
Na tank dopadly první střely, dvě ohnivé koule zahalily velín a vojáci obou armád zatajili dech.
    „Johne seš v pořádku?“ strachoval se Vega.
    „V pohodě, ale už mi začíná bejt teplo, je čas ukázat jim co umíme.“
    „Palte dle uvážení. Vším co máme,“ zařval John do otvoru vedoucího k střeleckým postům.
    Střelci vložili do kanónu první náboje. Nabíječ náboj dotlačil pěstí, dobře věděl proč, závěr zapadnul na místo a pokud by tam měl prsty, přišel by o ně. Pak se spustil rachot.
    Magici se zájmem sledovali rozptylující se dým.
    Mech nečekaně spustil palbu. Děla vystřelila v rychlém sledu za sebou a nechala si pauzu na nabíjení. Vršek, na kterém stál magik sesílající ohnivé koule, se proměnil v údolíčko, ve kterém už nikdo nestál. Hned za děly se rozštěkal kulomet. Mech se pomalu otáčel a střelba tvořila v zástupu magiků útvar podobný mexické vlně, rozdíl byl jen ten, že tady se ustřelená těla zvedala, ale už se nevracela na své původní místo.
    „Blam!“
    „Blam!“
    „Blam!“
    „Blam!“ promluvila postupně znovu všechna čtyři děla a smetla dva magiky, kteří se snažili společnými silami seslat nějaké kouzlo. Nashromážděná energie jen neškodně vyprchala do vzduchu a ozářila dvě roztahané hromádky masa a kostí.
    Od plátování obra se začaly neškodně odrážet asi půlmetrové balvany a padat, už ne tak docela beze škod, mezi zděšenou magickou pěchotu. Ta se, polomrtvá strachy, rozutekla na všechny strany.
    Vega si vyhlédl největší skupinku a prošel se po ní. Tím nejen unikl dalšímu kouzlu - bleskům, které vyrašily z rukou nejbližšího mága - ale ještě z nebohých vojáků udělal masový protlak. Obrovská ocelová chodidla za sebou zanechala krvavou spoušť, jakou JFK ještě neviděl. Vytřeštěné oči vojáků, kteří neměli to štěstí a nezemřeli hned, prozrazovaly, že stále ještě nechápou, jak mohli tak snadno příjít o větší či menší části těl.
    Někteří se snažili poskládat své vnitřnosti, rozházené všude kolem a zašlapané do hlíny.
    „To by snad stačilo ne? Máme spoustu jiný práce.“
    „Ještě, Johne, sundej támhle ty dva, co vypadaj jako by utekli z kuklux klanu,“ odpověděl Vega a otočil mecha požadovaným směrem.
    „Kulomet krátkou dávku, teď,“ dal pokyn JFK.
    Mág byl ale rychlejší, zvedl ruce nad hlavu a kulomet i se střelcem obalila krusta ledu. Byla to taková rychlost, že se střelec nedokázal ani pohnout, aby udělal něco pro svou záchranu.
    Johnem projel nápor vzteku.
    „Vinci, nakopni to.“
    Vega se odrazil, doplachtil k panelu, ze kterého trčely dvě páky, obě je přepnul do polohy vypnuto a přenesl se zpět k troubám a hlavnímu řízení. Nad jeho hlavou se přehodil plechový informační štítek a oznámil mu: OMEZOVAČE VYPNUTY.
    John vytrhl levým klepetem nejbližší strom. Vlastně už pahýl, ale jak se říká: ''Na funkci to nebude mít vliv''.
    „Pánové, potřebuju víc šťávy,“ houkl Vega do strojovny, „Asi budeme hrát golf,“ dodal v duchu, protože tušil, co John plánuje.
    Bedřich se rozběhl směrem k bíle oblečeným postavám.
    Mágové stáli jako dvě sochy se zdviženýma rukama. K Bedřichovi dolétl další ledový blesk a zmrazil průhled do Vegovy kabiny.
    „Johne, nic nevidím.“
    „V pohodě, v okruhu pár kilometrů nic není,“ uklidnil Vegu JFK.
    Třetí ledový blesk.
    „Tak to už bude problém,“ řekl John ve chvíli, kdy masa ledu obalila kolenní kloub robota.
    „Vinci, odraž nás levou a skoč. Teď!“
    Vega se neptal proč a udělal to. Bedřich se odrazil a letěl vzduchem přímo proti poslední mágům. Ti to zřejmě nečekali, a tak byste mohli při pohledu z blízka zpozorovat, že jim zbělely i obličeje - hrůzou. JFK se v letu rozmáchl Bedřichovou levou končetinou, ve které držel strom a těsně před dopadem uhodil.
    Strom dopadl na mágy nepopsatelnou silou, která v nich na místě rozdrtila všechny kosti, nabral jejich už mrtvá těla a odhodil je v dál.
    Těla mágů se chvíli třepotala ve větru a pak dopadla s plesknutím do řeky, která obtékala bojiště a odplavovala prolitou krev.
    „Hole in one!“ zařval ještě nadšeně JFK než Bedřich dosedl na zem i zmraženou nohou.
    Kolenní kloub zapraskal a postižená končetina, ochromená mrazem, se utrhla. John mohl jen s děsem pozorovat blížící se zemi a napřáhnout volnou Bedřichovu ruku aby kryl pád. Dvousettunový kolos udělal několik kotrmelců, při nichž jen tak mimoděk rozmačkal půlku ustupujícího hlavního voje armády magiků, a zůstal ležet. Kolem ležícího obra se vznášelo mračno něčeho, co by se dalo nazvat prachem, ve skutečnosti to ale byl spíš aerosol, krev, kterou země nestačila vsáknout, rozptýlená ve vzduchu.

    „Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se otřesený Vega hned jak se probral z bezvědomí.
    „Strojovno, jste v pořádku?“
    „Tady strojovna, nic moc, ale žijeme,“ ozvalo se po chvíli. V hlase bylo cítit, že jsou na tom o něco hůř, než říkají.
    „Jak jsou na tom technici?“
    „Určitě líp než strojovna, jen pár odřenin.“
    „Bezva, jak je na tom Béďa?“
    „Jedna noha v háji, jedno dé deset téčko ohnutý, jinak snad v pohodě.“
    „Kurva,“ Vega si dal chvíli a přemýšlel.
    „Dokážeme se na tom postavit?“
    „Nikdo to zatím nezkoušel, nepočítalo se s tím, že se urve celá noha.“
    „Bezva, to jsem chtěl slyšet, „ Vega se vypletl z popruhů, které byly k nepotřebě, protože jich během nárazu polovina popraskala, a přelezl místnost k ovládání rukou. Přehodil červenou páku zpět a tím sebral ovládání Johnovi.
    „Strojovno, dokážete mi dát alespoň nějakej výkon?“
    „Budeme se snažit, ale nic neslibujem, máme tu pár raněných a kotelna není zrovna v nejlepším stavu.“
    „Johne?! Jsi tam?“
    „Už fem fi myflel ve ti na mně neváleví, to víf ve tu fem,“ ozvalo se ze shora šišlavým hlasem.
    John si totiž vyrazil při pádu čtyři zuby a kousl se do jazyka.
    „Pfeftaň fimulovat, „ napodobil Vega přítelův hlas, aby mu a hlavně sobě, zvedl náladu.
    „Dej si dohromady svoje lidi, zvedáme se, na zemi jsme moc snadnej cíl.“
    „Oukej.“
    Vega znovu nahodil omezovače, aby mohl všechnu energii napřít do zbývajících končetin. Ukazatele páry se usídlili na slabém podlimitu, a Vega věděl, že teď nemůže po strojovně víc chtít.
    Přeběhl místnost a pomalu začal Bedřicha zvedat na rukou. I když led roztál, průhledy nebylo nic vidět, byly plné bahna a krve, skleněné kryty ale vydržely a nechutný mix se zachytil už na pancíři. Vega za to byl vděčný. Když Bedřich jakž takž zvládl klik, zapřel ho Vega o jedinou nohu a Bedřicha téměř narovnal.
    „Sláva, stojíme!“ zajásal Vega.
    Zajistil ovládání a vylezl na chodbu, kde málem vrazil do vojáka s mečem. Zastavili se a chvíli na sebe zírali.
    Pak si Vega uvědomil, že je to magik, rozhlédl se, jestli v okolí není nějaká zbraň, ale to už se vzpamatoval i magik a zaútočil. Vega skočil pozadu do chodby, přistál na zádech překulil se a zůstal v podřepu. To mu zachránilo život, protože se dostal z dosahu magikovy štíhlé modře zářící zbraně.
    Rukama svíral mřížkovaný kryt podlahy a zoufale hledal něco, čím by se mohl bránit, bohužel, na rozdíl od hrdinů většiny akčních filmů, nic nenacházel. Magik se přískoky blížil a mával kolem sebe zářícím mečem, tak, jak mu dovolila úzká vnitřní chodba. Vega pozadu ustupoval a jen se modlil, aby za ním žádný nepřítel nebyl. Na druhou stranu věděl, že chodba, kterou šli, není nekonečná a končí žebříkem, kterým nebude mít šanci vylézt. Už čekal, že narazí do zdi, ale chodba byla delší než odhadoval, uslyšel zezadu kroky, rychle se ohlédl a uviděl druhého magika.
    „A jsem v prdeli,“ pomyslel si Vega. Věděl, že jestli má něco udělat, musí to udělat teď. Přikrčil se, vrhl se proti prvnímu vojákovi, ten nastavil meč a Vega ucítil bolest v pravé paži. Levou vystřelil dopředu, chytil magikovi ruku, a ještě v letu mu ji zkroutil za záda. Oba spadli na zem a magikův meč zmizel.
    „Sakra, ten sem si chtěl vzít,“ řekl naštvaně Vega k ležícímu magikovi, rychle se zvedl a  protivníka, který se začal plazit z Vegova dosahu, vší silou nakopl do hlavy. Magik se vzepjal a zůstal ležet. Druhý voják právě doběhl k Vegovi a napřahoval meč ke smrtelné ráně, čepel hořící modrým plamenem se rychle blížila a Vega si byl jistý, že ať zasáhne kamkoli, nebude se muset namáhat sekat znovu.
    Sebral poslední zbytky sil, skrčil se, uhnul letící čepeli a nabral užaslého vojáka na ramena. Zvedl ho medvědí silou a přirazil ho na strop. Ve vojákovi něco prasklo. Jeho čepel také zmizela. Vega se nad tím ani nepozastavil, postavil si vojáka před sebe a vrazil mu pěst do obličeje, až to zakřupalo. Voják sebou přestal házet a Vega ucítil v hlavě chlad, děsivý chlad.
    „Ten hajzl čaruje!“ uvědomil si Vega.
    Překonal na chvíli sílu kouzla a nakopl magika mezi nohy, nebožák se zkroutil a Vega ho pro jistotu kopl znovu, tentokrát zasáhl kolenem spánek. Magik se zhroutil na zem.
    Vega se na něj podíval. I když účinek kouzla pominul, motala se mu hlava. Pomalu, aniž by to mohl ovlivnit, se sesunul na ležícího protivníka a odebral se do říše snů.
***
    JFK se zvedl ze země, kam ho vrhl pád tanku. Jakoby v dálce slyšel, jak se Vega informuje o posádce. Byl rád, že alespoň on je na tom dobře. Johna strašlivě bolely čelisti, pohmatem zjistil, že nárazem ztratil minimálně čtyři zuby a při pohledu na zkrvavenou ruku mu bylo jasné, že si překousl jazyk. Utrhl si rukáv od košile, udělal z něj váleček a ten si narval do pusy, nerad by vykrvácel z jazyka.
    „To by byla fakt blbá smrt,“ pomyslel si.
    John se musel něčeho přidržet, protože Vega právě zvedal stroj na nohy. Když pohyb ustal, zaslechl JFK kroky. Poblíž svého křesla měl položený meč, pomalu ho zvedl, aby nezpůsobil ani sebemenší hluk a přešel ke vchodovému otvoru. Kroky se přibližovaly a i přes otupělost ze ztráty krve, která halila Johnovi smysly mu bylo jasné, že to není nikdo z jeho lidí, ti by se nepokoušeli plížit.
    John zkontroloval pistoli, kterou měl v pouzdře u pasu, schoval se za vystouplý kovový rám dveří a čekal. Z chodby o patro níž se najednou ozvalo několik ran, zvuky souboje. JFK vyhlédl zpoza rohu. Magika, který stál v chodbě, zvuky zaujaly a teď stál k Johnovi bokem. Využil šance, zhoupl se přes rám dveří do chodby, udělal dva rychlé kroky a bodl. Magik se pomalu podíval dolů na čepel, která mu trčela z boku, otočil hlavu a nechápavě upřel zrak na Johna, z očí se mu pomalu vytrácel život a překvapení nahrazovala tma.
    John se vrátil do velína, vytáhl si zmuchlaný hadr z pusy a zahodil ho. Jazyk už skoro nekrvácel.
    „Poplach na vfech palubách, máme návftěvu! Vfichni se chopte fbraní. Braňte jen fvé míftnofti! Nikdo nevyleve ven pokud nechce, abych ho vaftfelil,“ rozdal John instrukce pomocí komunikačních rour a smotal si do pusy druhý rukáv.
    Sebral ze země i pochvu, připevnil ji k opasku a zasunul do ní meč, pak vytáhl pistoli a natáhl ji. Náboj hladce vklouzl do komory.
    John pomalu vyšel z velína, teď se snažil plížit on, na kovové podlaze s okovanými botami to byl docela problém. Opatrně nahlédl ke střelcům, vypadalo to, že je vše v pořádku. Kývl na ně a naznačil rukou, ať zůstanou na místě. Slezl po žebříku do nižšího patra. Zrovna procházel chodbou vedoucí do řídící kabiny, když zaslechl za ohybem chodby tiché zasténání.
    Pohlédl na pistoli pak do rohu chodby. Udělal dva rychlé kroky a tím se ocitl přesně v ohybu. Pohledem, který následovala hlaveň pistole, kontroloval prostor před sebou. Na zemi ležela hromada těl. John se podíval znovu, jako by nemohl uvěřit, ale nebylo pochyb.     Jedno z nich patřilo Vincentu Vegovi.
    „Finfi, vftáfej,“ zatřásl jím John, když se ujistil, že parťák je naživu.
    „Co, co, je?“ ozval se konečně potichu Vega.
    Posadil se.
    John si utrhl další část košile, takže to vypadalo, jako by ukradl sexy topík texaské školačce, a ovázal s ní Vegovi rozseklou ruku.
    „Ty vado, ty vypadáš, viděl ses?“
    „No dovedu si to vivě pvedftavit,“ zašišlal John.
    „Valef fi do vidící míftnofti a dej fi vovaf, já to tu vyčiftim.“
    Vega kývl. JFK se zvedl a vydal se chodbou dál.
    Chodba se za řídící místností rozdvojovala ve dva průlezy, jeden mířil nahoru, ke střeleckým postům a druhý dolů do strojovny a k východu. JFK se pomalu plížil podél stěny z oceli a naslouchal, protože pokud by narazil na nepřítele, chtěl mít v momentu překvapení svého spojence.
    Nejdřív nahlédl nahoru, ale odtamtud nečekal žádné nebezpečí, protože nahoře byl střelecký post, který míjel z druhé strany, když sestupoval k Vegovi. Chytil se proto  rukama z obou stran druhého žebříku a po hasičsku sjel bez zastavování dolů, tam se skrčil, čímž zbrzdil pád a odkulil se, aby nedal šanci potenciální hrozbě. Zařinčení meče o žebřík, v místě kde před chvílí byl, ho ujistilo, že udělal správnou věc. Vytáhl pistoli, vzpřímil se a bleskově ji přiložil zmatenému magikovi ke spánku. Magik vypadal, že se sesype strachy, byl dost mladý, JFK ho otipoval tak na sedmnáct, meč nedržel vůbec jistě. John se na něj zazubil svým zkrvaveným úsměvem, což mělo za následek, že mladíka opustil i ten poslední zbytek odvahy.
    „Tak, mladej, rovumif mi?“
    Magik zavrtěl hlavou.
    Kovář si vyndal z pusy nasáklý smotek látky a když mu magik neporozuměl ani potom, zkusil angličtinu a němčinu. S tou se konečně trefil.
    „Ujasníme si situaci. Já ti budu klást otázky a ty mi na ně odpovíš. Správná odpověď je život, špatná smrt. OK?“
    Magik kývl.
    „Kolik vás tady je?“
    „Pět.„
    „Ukaž, kde máš ostatní!“
    Magik zdráhavě ukázal dva dolu a tři nahoru.
    „Kudy jste se sem dostali?“
    „Dole je uvolněný plech. Bylo by nás víc, ale zvedli js... au.“
    JFK výhružně přitlačil pistoli k magikově hlavě.
    „Odpovídej jen, na to, na co se tě ptám,“ sykl na magika JFK.
    John moc dobře věděl, o co mladíkovi jde. Mluvit dlouho a nahlas a tím upozornit kumpány. Nemohl vědět, že už mu zbývá jen jeden. Kovář přešel mladíkovi za záda, pistoli mu přiložil na zátylek a nechal ho dusit se chvíli ve vlastní šťávě. Když ho to přestalo bavit, rozmáchl se a uhodil. Magik ztratil vědomí.
    „Oni se o něj jistě postarají naši,“ pomyslel si, když spoutával magika jeho vlastním páskem. Odklidil bezvládné tělo do kouta, aby nepřekáželo a vydal se chodbou dolů, do strojovny.
    V chodbě bylo málo světla, průhledy, které ho zajišťovaly, byly zalepené blátem a krví, takže John mohl postupovat jen velmi pomalu. Pozitivní bylo, že už mohl rovnou střílet, protože mu zbýval poslední protivník.
    Došel na konec chodby. V rohu, kde bylo několik servisních ventilů opravdu zela díra. Jediná cesta odtud, kromě té zpět, vedla do kotelny a právě tu JFK zvolil.
    Ještě nahlédl do díry. Hluboko pod ním se černalo bitevní pole. Když se blížil k pootevřeným dveřím kotelny, jímalo ho neblahé tušení. Zrychlil a do parního srdce mecha vrazil jako kulový blesk. V rohu stál magik a vytahoval meč z hroutícího se těla jednoho z topičů. Přítmí osvětlované jen žhnoucími ústy kotlů odhalilo Johnovi scenérii, přesně vystihující jeho nejhorší obavy. John zamířil a několikrát zmáčkl spoušť, z hlavně vyrazilo vstříc magikovi hejno projektilů. V tu chvíli se magik odhmotnil a střely prošly skrz něj bez jakéhokoli odporu, pak se vrhl k žebříku a začal šplhat na visutou lávku nad kotli.
    Když na něj JFK vystřílel celý zásobník bez jakéhokoli výsledku, vrhl se za ním.
    Magik se mezitím zavěsil na poklop v boku Bedřicha, odsunul ho a vylezl ven. Do kotelny vniklo denní světlo.
    John vylezl na lávku, doběhl k poklopu a opatrně vyhlédl. Magik šplhal po poničených schůdkách v boku robota nahoru.
    JFK nasoukal do pistole poslední pásek s náboji a zastrčil ji za opasek, pak se chytl nejbližšího výčnělku a začal šplhat za uprchlíkem. Nad bojištěm se vznášel téměř hmatatelný pach smrti, tady venku byl naprosto nesnesitelný a JFK ani nechtěl vědět, jaký musí být při zemi. Nahoře ho čekalo nepříjemné překvapení, na střeše robota čekalo na uprchlíka několik dalších přátel.
    JFK se chytil konce žebříku jen jednou rukou, vytrhl pistoli a vystřílel mezi nepřátele naslepo celý zásobník, to mu dalo prostor a tak pistoli upustil a vyhoupl se na střechu, postavil se a z pochvy vytáhl meč. Magikům se zhmotnily v rukou dlouhé, modře zářící meče.
    „Zábava může začít,“ řekl John a vyrazil vstříc skupince nepřátel.
    JFK vběhl mezi nepřátele jako vítr, odrazil čepel letící na něj zprava, bodl vlevo, čímž si udělal prostor, otočil se kolem své osy a kopem do ruky nepřítele vychýlil ránu hrozící mu zepředu. Shýbl se a sekl ve výšce kolen, meč opisoval kruh a nepřátelé, kteří byli očividně zaskočeni razancí útoku, jen stěží uskakovali. Poslední to nestihl. Řvoucí magik se skácel a chytil se za krvácející pahýl.
    Ostatní Kováře obklopili.
    „Tak už se nějak projevte, kluci,“ povzbuzoval je JFK.
    Udeřili, všichni naráz. JFK udělal bleskovou otočku a srazil čepele stranou, pak bodl před sebe. Nepřítel se ráně dokázal vyhnout. John poklekl a odkulil se. Tím nejen unikl dalšímu útoku, ale strhl na zem jednoho z magiků, klekl mu na prsa a přiložil meč na krk.
    „Sorry, kámo, někdy příště,“ omluvil se vyděšenému bojovníkovi a zatlačil na čepel.
Ta projela magikovým krkem jako máslem a nechala za sebou rozšklebenou ránu. JFK se ani neotočil, vzal meč a s nataženou rukou bodl přímo za sebe. Zachrčení ho ujistilo, že se trefil. Vytáhl meč z padajícího protivníka a postavil se čelem posledním dvěma.
    „A pak, že to funguje jen ve filmu.“
    Magici nečekali, až zaútočí a zaútočili na Johna z obou stran. JFK odrazil několik výpadů a pravému protivníkovi vyrazil meč z rukou. Zbraň se v letu rozplynula. Pak bodl do levého. Johnův starý známý z kotelny se rozvlnil jako odraz ve vodě a meč jím prošel na druhou stranu, odrazil se a přeskočil němě zírajícího Kováře.
    JFK se otočil, ale nepočítal s druhým protivníkem, který ho nečekaně kopl do břicha. John se schoulil a padl na kolena. Viděl, jak magik zvedá meč a tak z posledních sil pozvedl čepel k obraně, meče o sebe třeskly a JFK se pod silou úderu sesunul na zem.
    Nechal se chladit kovovým povrchem robota a očekával konec.
    Vzduch prořízl rachot střelby.  Magici, kteří se skláněli nad Johnem, se náhle rozplynuli v krvavém mraku. Jejich těla se rozletěla a proměnila se v krvavé cáry, ve kterých by nikdo soudný nemohl hledat lidské ostatky.
    To všechno měl na svědomí roj čtrnáctimilimetrových projektilů z těžkého kulometu, drženého mužem ve zkrvavené maskáčované kombinéze, kovbojském klobouku a s doutníkem mezi rty, Vincentem Vegou.
    Jakmile projektily opustily hlaveň, kulomet zvyklý na pevné usazení v masivní oceli popustil uzdu svému zpětnému rázu a smýkl s Vegou na zem, bylo štěstí, že Vega věděl kdy se pustit, kulomet by byl schopný utrhnout mu ruce. Otřesený Vega se zvedl a pomalu po čtyřech se doplazil k Johnovi. John se na něj očima napůl zalepenýma krví podíval.
    „Vinci, už zase krvácíš,“ sklouzl pohledem k ruce, která utrpěla při šermířském souboji v chodbě a teď znovu, když ji odhodil zpětný ráz masivní zbraně. Vega se podíval na své zranění.
    „Nemám čas krvácet,“ odpověděl a usmál se. S úsměvy na rtech se oba odebrali na návštěvu do království snů.

kategorie: