Plnou parou vpřed #4

5# - Nabídka, která se neodmítá

 
John Francis Kovář a Vincent Vega to mají pěkně nahnuté, mluvit pravdu se někdy opravdu nevyplácí a bohužel pro ně, zrovna nyní nastal ten případ. Místo pomoci, kterou v Praze očekávali se dostali do druhé pasti, z které, jak to vypadá, již není úniku. Pět supersilných vojáků, vyhlášených rváčů, je vede na porážku s jediným úkolem - zlámat jim všechny kosti v těle.
To nás staví před otázku: Bude tahle mise opravdu jejich poslední?
( Dodatek: Uvědom si milý čtenáři, že nejsem oficiální autor a tak u mě neplatí pravidlo, že hlavní postava je nedotknutelná. Ostatně to příliš neplatí i v oficiální sérii, kdy autor bez mrknutí oka poslal pod kytky Franka Boormana. )

     Pět vojáků je vedlo kolem hangárů do zadních ubikací. Byl to dvoupatrový dům, který podle všeho sloužil i jako vězení. Co bylo ve sklepě, odkud se ozývaly tlumené výkřiky, si JFK ani Vega radši nechtěli představovat. Ukázalo se, že jejich cesta vede právě tam. Eskorta je vedla po úzkých schodech a pak vlhkem a plísní páchnoucí chodbou na jejímž konci se ozývaly rány a občasné bolestivé zařvání. Po pravé straně chodby byly roztroušeny kovové dveře do cel. JFK si na konci všiml jedněch otevřených. Myslel, že míří tam, ale když je voják, který šel před nimi přešel a pokračoval dál, rozhodl se pro plán B, který se mu už dlouho rýsoval v hlavě. Neměli co ztratit.

    Když kolem dveří procházeli, JFK do nich skočil. Měl štěstí, místnost byla naprosto prázdná. Kotoulem zakončil skok a odrazil se od stěny zpět do tmavého otvoru dveří. Voják, který to zaregistroval jako první a vběhl do dveří za ním, vyletěl na chodbu jako kdyby ho nabrala lokomotiva.
     Vega pochopil a vykopl dozadu, kde stál další strážný, který nechápal co se děje. Dostal zásah přímo mezi nohy a v bolestech se zhroutil k zemi.
     Ostatní vojáci už pochopili a vrhli se na vzpurné zajatce.
     John se znovu odrazil, přeskočil Vegu a naběhl do dvou, kteří se blížili zezadu. Jednomu vyrazil nohou přímo proti obličeji a druhého, který byl trochu blíž, zachytil rukama za uniformu a tím ho strhl na zem. Dopadli tvrdě na kamennou podlahu. John na tom nebyl zrovna nejlíp, druhý voják dopadl přímo na něj, až zapraskaly kosti. Zavyl bolestí, to muselo být aspoň jedno žebro, přesto se začal sbírat, pouta přehodil padlému vojákovi přes hlavu a pustil se do škrcení.
     Vega pochopil, že se mu John snaží získat maximum času, shýbl se k prvnímu vojákovi a hranou kovových pout ho uhodil do spánku. Voják se zhroutil jak hadrový panák a zůstal ležet. Vega mu vzal svazek klíčů a pistoli, obrátil se na strážného, který zůstal vpředu a teď se na něj řítil, chytil ho za ruku a s ladností baletního mistra ho přes sebe přehodil.
     John se jen tak, tak dokázal odkulit ke stěně těsně předtím, než Vegou vržený voják dopadl na místo kde ležel. V duch Vegovi vynadal, ale to už se zvedal a belhal se k svému spolubojovníkovi, aby mu nestál v linii střelby.
     Vega ale střílet nehodlal, hodil Johnovi klíče od pout a sám vběhl mezi zvedající se eskortu. První strážný, který už byl na nohou a sahal po pistoli, Vegu uviděl už jen jako rozmazaný stín, který ho udeřil něčím těžkým mezi oči, ihned potom ztratil vědomí. Vega se znovu rozmáchl pistolí, kterou nyní držel za hlaveň jako kyj a v tanci smrti jí udolal dalšího vojáka, kterému nejdříve roztrhl tvář úderem zespodu a pak ho z otočky trefil z boku do spodní čelisti. Vojákovi čelist vyskočila a z vzniklého otvoru, který byl dřív ústy vyletěl chuchvalec krve a zubů. Přesně mířeným úderem otevřenou pěstí Vega vojáka poslal pozadu chodbou. Pak se podíval jak si vede John.
     Ten, ač ho hrudník pekelně bolel, vyburcován vztekem boxoval do o hlavu většího protivníka, který se jen chabě bránil úderům jeho pěstí. JFK dobře věděl, že když ustane, mohl by voják přejít do protiútoku a uplatnit nadlidskou sílu zdejších obyvatel. John se konečně naposledy rozmáchl, naznačil útok spodem a jakmile se protivník sehnul, ze shora ho uhodil loktem do zátylku. Shýbl se nad ležícím vojákem a bleskově ho odzbrojil.
     Koutkem oka se podíval na Vegu a zhrozil se. Strážný, kterého před tím Vega poslal na zem kopem mezi nohy se teď zvedl a chystal se na něj zezadu skočit. JFK se ani chvilku nerozmýšlel. Podíval se do ruky ve které držel pistoli, chytl ji tak, aby lépe zvládl těžiště a hodil.      Pistole plula vzduchem a točila se jako bumerang. Vega, který to viděl, vytřeštil oči a jen sledoval jak se zakřivený kus kovu zvětšuje v jeho zorném poli, pak oči raději pevně zavřel. Pistole prolétla těsně kolem jeho hlavy a zásahem doprostřed čela zkosila vojáka, jako právě dozrálý klas. Ten sebou ještě párkrát škubl a zůstal ležet. Pistole zazvonila o kamennou podlahu.
     JFK prohlédl tu spoušť.
     „Ten hajzl mi asi přerazil žebro,“ pohodil vyčítavě hlavou k vojákovi s uraženou čelistí.
     „Myslím, že jeho to bude bolet víc.“      Vega vzal nejbližšího vojáka za nohy a odtáhl ho do cely. Totéž pak zopakoval i s ostatními. JFK si mezitím sedl k postupně narůstající hromadě těl a prohledával kapsy. Našel dvě nepoškozené pistole a každému dva náhradní zásobníky. U jednoho ze strážných našel i placatku. „Ta se teď hodí,“ řekl si v duchu a pořádně si přihnul. Po těle se mu rozlilo příjemné teplo. Podal ji Vegovi a ten udělal totéž.

     ***

     Neruda s Křižíkem sebou polekaně trhli a s děsem v očích zírali na místo kde ještě před chvílí byly dveře. Křižík se leknutím polil slivovicí, ale v tu chvíli tekutině, která mu špinila jeho městský oblek, nevěnoval žádnou pozornost.
     V otvoru, který nyní zel na místě dveří stáli špinaví, zkrvavení a na výsost naštvaní John Francis Kovář a Vincent Vega. Oba měli v rukou pistole a vypadalo to, že nebudou mít problém je použít. Vega podal Johnovi svoji zbraň a odebral Nerudovi tu jeho, pak se vrátil k Johnovi, sebral u jeho nohou ležící dveře a opřel je do zbytku rámu.
     „Tak si to pánové probereme pěkně od začátku a v klidu,“ řekl JFK, když se s Vegou pohodlně usadili. Muži naproti nim se ještě nacházeli ve stavu strnulosti, protože nedokázali pochopit jak tihle dva malí človíčci přemohli a odzbrojili pět nejvyhlášenějších rváčů v Nerudově jednotce.      JFK usoudil, že už budou schopní ho vnímat a pokračoval.
     „Podívejte plukovníku, uděláme obchod. Vrátíme se před chvíli, kdy jste nás poslal na špalek a možná zjistíme, že se navzájem potřebujeme. Vy tady máte problém s magiky, my máme problém s tím, že nevíme co a proč udělala naše sonda.“
     Neruda se konečně probral. Mluvil tak nějak nezúčastněně, ale JFK s Vegou pochopili, že mluví k nim.
     „Už jsme je skoro měli, utíkali! Úplně bezmocní. Byly to chodící mrtvoly, ani bychom je nemuseli dorážet. Pak se objevil se ten černý, Jestřáb mu říkají a řekl, že jim dá novou sílu. Poslechli ho a hnali se k nám zpátky jako mravenci, naprosto bez pudu sebezáchovy, jen s tím co sebrali kolem, hnali se proti našim tankům a jízdě s klacky i holýma rukama. Jejich lebky pukaly pod našimi pásy a vypadalo to, že je totálně rozdrtíme,“ chvíli se odmlčel.
     „Pak to přišlo, Jestřáb svůj slib splnil. Nad našimi hlavami se objevila fialová koule a pak celé nebe explodovalo v jednom bílém blesku, který se slil do jediného bodu, mezi Jestřábovy zdvižené ruce… a pak začalo peklo. Jejich vojáci se přestali rozbíjet o náš pancíř, začali ho prostupovat, jako by byl z másla.
     Velké vítězství se během okamžiku změnilo ve velkou porážku a oni postoupili skoro až k Praze. Jen s vypětím všech sil je dokážeme udržet u Mělníka a vy mi říkáte, že máme problém? Ne, nemáme, ten jsme měli, než jste si sem přiskotačili z minulosti nebo bůh ví odkud. Teď už je to daleko víc než problém. Díky vašemu přístroji jsme přišli o dvě třetiny vybavení, už nedokážu vyzbrojit své vojáky k boji proti magii. Jakmile prolomí Mělnickou obranu je konec.“
     Podíval se na ně. Bylo vidět že, i když je voják, s ním vzpomínka otřásla.
     „A to jste nemohli říct sakra hned,“ zlobil se JFK.
     „Samozřejmě, s mrtvými už nic neudělám, je mi líto. Ale pokud jde o vybavení...“ Odmlčel se a vzal svůj batoh, který ještě stále ležel v rohu. Vytáhl z něj transdimenzionální maják a pokusil se vysílat.      „Jo a zavolejte záchranku pro těch vašich pět výtečníků, leží ve sklepě vězení. Nerad bych vás připravil ještě o další vojáky,“ řekl JFK Nerudovi a zkontroloval si při tom žebra. Bolelo to jako čert.

     ***

     Konečně se podařilo, pomocí majáku odeslal svou polohu a čekal.
     Neruda vstal a do telefonu udílel rozkazy. Vypadalo to, že změnil názor, protože zavolal zdravotníka dokonce i k sobě aby se podíval na Johnova žebra. Minimálně čekal co mu Kovář, posel z minulosti, nabídne.
     V rohu místnosti se po pár minutách objevil malý fantóm, na průchod byl moc úzký, ale na písemné vzkazy byl dost velký i stabilní. John ještě poprosil o papír a tužku a pustil se do dopisování. Litoval, že specifika dimenze nedovolují použít nějaký sofistikovanější způsob, třeba vysílačku, ale to bylo tak všechno co s tím mohl dělat.
     Když fantóm zmizel, Neruda se na JFK podíval s nadějí v očích. JFK před něj položil několik papírů.
     „Plukovníku, máte tady nějaký archiv s tím co z výzbroje bylo a nebylo za války použito?“
Neruda chvíli přemýšlel.
     „Myslím, že by to neměl být problém, i když naprosto kompletní informace to nebudou. Proč?“
     „Moji nadřízení nám vybavení poslat nemůžou,“ Neruda se chvíli pohyboval na hranici mezi beznadějí a vztekem. „Ale mohou poskytnou kompletní přístupy k předválečným skladištím. Pochybují, že bylo použito nebo rozkradeno všechno, co měla česká armáda před válkou k dispozici. A jsou si naopak jistí, že kódy pro vstup a deaktivaci obrany budou stále platné,“ pokračoval JFK.
     Neruda si promnul bradu.
     „Problémem je, že ani my neznáme umístění všech skladišť a hlavně několik jich je na území nepřítele a s tím, co máme, tam neprorazíme, pokud ... Pánové, pojďte se mnou, něco mě napadlo.“
Neruda vyrazil ze dveří jako vystřelený prakem, JFK s Vegou se pomalu zvedli a vydali za ním. Přešli přes ulici a zamířili k jedné z velkých záhadných hal. Když vešli dovnitř, vylezli na visutou lávku, skoro až ke stropu haly a po ní došli skoro do středu obrovského prostoru. Pod nimi se rozkládal shluk opancéřovaných krabic, nádrží, hadic a kloubových spojů umě pospojovaných horami nýtů,
     „Pánové, představuji vám kráčející tank Bedřich II, pronesl Neruda skoro až slavnostně a nadmul se pýchou.
     Teprve teď, když JFK s Vegou věděli, co v tom mají hledat, pochopili na co se dívají. Dívali se na obrovského mecha, jako vystřiženého z kreslených japonských filmů, samozřejmě až na ten orientální nádech. Dvě obrovské nohy nesly gigantické tělo, z něhož vystupovaly střelecké posty a dvě mechanická ramena. Titáni z řeckých bájí by mu nesahali ani po kotníky.
     „A vy si nám stěžujte, že nemáte výzbroj,“ řekl John. Vzápětí si uvědomil, že si to říká pro sebe, protože Neruda a Vega uháněli k člověku v montérkách, který se právě z druhé strany vyhoupl na lávku. Zamířil za nimi.
     „Tohle je náš hlavní inženýr, Emil Kolben.“
     „Pane Kolben, mohl byste našim hostům něco říct o Bedřichovi?“
     „A jak moc plukovníku?“
     „No dost. Asi ho půjdou provětrat.“
JFK pohlédl na Nerudu, jako by mu chtěl přečíst v obličeji jestli to myslí vážně. Vypadalo to, že smrtelně. Koutkem oka zahlédl Vegu, v jeho očích plály plamínky nefalšovaného nadšení.
     „Pane Honzo, mohl byste mě následovat? Pan Václav se zatím seznámí s Béďou,“ informoval Johna Neruda a aniž by čekal na odpověď, otočil se a vracel se ke kanceláři.
     Když opět seděli v Nerudově pracovně a doktor Johnovi konečně obvazoval hrudník, aby zafixoval poškozené žebro, John se odhodlal zeptat, co Neruda myslel tím, že půjdou provětrat tu obludu.
     „Pane Kováři, o tom jsem s vámi právě chtěl mluvit.“
     „Když jsme vám utekli v hangáru, pan Vega se pochlubil, že umí řídit co mu přijde pod ruku a že by si chtěl vyzkoušet, jaké je to řídit Béďu. Ani nevíte jak moc by se nám to hodilo, proto jsem vás k němu taky vodil. Náš pilot byl totiž menšího vzrůstu a zemřel při jednom ze cvičení ještě než byl Bedřich úplně dokončený. Jelikož má specifické ovládání upravené přímo na jeho osobu museli bychom ho přestavět a to by trvalo týdny a do bojů by vůbec nezasáhl. Pokud by se ho ale ujal pan Vega a prošel by s ním nepřátelskými liniemi, až k některému ze zapomenutých skladišť. Bral bych to jako splnění vašeho dílu naší dohody a poskytl bych vám veškerou pomoc ve vašem pátrání.“
     JFK přemýšlel. Zapojení do globálního konfliktu nebylo v plánu, na druhou stranu nebylo ani proti němu. Prachov řekl, že by bylo dobré napravit, co způsobila sonda, takže trochu pomoci zdejším lidem neuškodí.
     „Dobře plukovníku, máte to mít, jen mám ještě několik otázek.“ V Johnově hlavě se jich v tu chvíli honilo rozhodně víc, než jen „pár„. Hned tu první a zásadní otázku: „Kdo je tajemný Jestřáb?“ si ovšem nechal pro sebe. Jednak proto, že by dal ruku do ohně za to, že odpověď zní „Xavier Hawk„ a druhak proto, že měl neblahé tušení, že odpověď co nevidět sám zjistí.
     „Co jsou vůbec zač ti Magici a kde se vzali?“ začal s kladením otázek.
     „Nikdo neví, prý byli nejblíž výbuchům, v Německu, Francii a vůbec na západě. Vypadají jako vy, ale na zádech mají takový podlouhlý vak s energií. S tou mohou sesílat kouzla, hrát si s počasím a vůbec, pekelně nám zatápět. Na druhou stranu, někteří jsou i naši spojenci. Ti nám dodávají energii do zesilovačů a jen díky tomu jsme mohli dát dohromady takové stroje jako je Bedřich II. Pokud bychom si je znepřátelili, tak nám nepomůže ani pán Bůh.“
     Johnovi vytanula na mysli poznámka, že jeho pomoc by se teď náramně hodila, ale nahlas neřekl nic. Ptal se ještě dlouho, pak přešli plynule na plánování a jestli mezi nimi byla ještě před rozhovorem bariéra podezření, během noci strávené nad mapami a seznamy vybavení, které poslala Agentura, se rozplynula.

 

PřílohaVelikost
Image icon ppv5.jpg99.96 KB

kategorie: