Plnou parou vpřed #10

# 12 - Dostaveníčko na soutoku

V této kapitole se bude randit a bude to rande několikanásobné, nikoli klasické. Sejdeme se zde s výkvětem České obrany a také výkvětem té zlejší a temnější části lidské populace, jakýmsi X-Hawkem... Co mi to jméno jen připomíná?

 
            John s Vincentem Vegou seděli na posledních dvou krabicích s puškami, oba zachmuření a ponoření do svých myšlenek.
            „Takže, zpátky nemůžeme, jediná pomoc z agentury byl zrádce, co nás měl oddělat nebo zajistit abychom tady nadobro skejsli a jedinej funkční maják mám teď já.“
            Shrnul Vega jejich předchozí rozhovor.
            „Mě měl oddělat! O tobě nepadlo ani slovo,“ opravil ho JFK skoro dotčeně.
            „To, že tady trčíš se mnou je jen blbá náhoda, podle toho co mi tvrdil Miler, než exnul, tím chtěl X-Hawk změnit budoucnost. Jako ostatně už několikrát. A tenhle svět mu v tom měl pomoct. Si to vem. Takový jako sme my se tady střílej na počkání, jako pojistku tady má Pan Zlý síť agentů a kdyby náhodou, tak se na záchrannou misi přihlásí jeho člověk. A to ještě neberu v potaz tu anomálii ve tvorbě fantómů. Hezky jen sem, odsuď jen s vlastním zařízením. No, a co zbylo ze zdejší techniky? Kulový!“ JFK rozhodil ruce a ukázal na zbytky elektroniky visící na zdech. Tak tak držela při sobě.
            Zase se na chvíli odmlčeli.
            „Když nemáme svoje, co takhle stáhnout X-Hawka o jeho vlastní vybávko? Nějak se odsud dostat musí ne? A to, že je tady máme potvrzený z několika zdrojů.“ nahodil do ticha Vega.
            „To by stálo za pokus, ale to bysme museli jít do ještě většího průseru než posledně, museli bysme najít jeho lordstvo osobně.“
            „To by byl ten nejmenší problém. Prej se chystá dostaveníčko a my jsme zvaný,“ usmál se Vega.
            „Cože? Žes mi nic neřekl.“
            „Chtěl jsem počkat až chytneš dech a taky se přesvědčit jestli není jiná možnost, půjde o kejhák.“
            „Takže zase s Béďou?“
            „Ale tentokrát to nebude takový šolíchání jako posledně.“
            „Aspoň se tady můžeme dovybavit,“ plácl John do pouzdra na opasku a do zbrusu nové neprůstřelné vesty, „ jak se říká: Smrt nebo slávu.“
 
            „Tak jak jste se rozhodli?“ zeptal se Neruda hned jak prolezli otvorem ve vratech do nočního šera.
            „Bereme to,“ odpověděl úsečně Vega.
            „Kdy vyrážíme?“ zeptal se JFK.
            „Měli bychom co nejdřív. Severní i východní armáda se setkaly včera u Hradce a cesta k předpokládanému místu bitvy, kousek od Terezína, by jim měla trvat tak tři dny.“
            „Nedá se nic dělat, půjdeme přes noc. Je tu spousta věcí, co budeme potřebovat s sebou. Jo a ještě jednu věc, máme pasažéra,“ ukázal John za sebe.
            Vzadu stála malá dívka ve směšně velké vojenské kombinéze přepásané několika řemeny. Do obličeje jí padaly dlouhé tmavě hnědé vlasy, takže byl vidět jen špičatý nosík a náznaky velkých zelených očí.
            „Ale to je dítě?!“ zaskočeně vyslovil Neruda všeobecně viditelný fakt.
            „Ne ledajaké, za poslední týden mi už třikrát zachránila život,“ řekl Kovář tónem, který nepřipouštěl další námitky.
            „Anežko, Vašku, máme práci,“ řekl a prolezl otvorem zpět do temnoty. Všichni se nasoukali do vozíku a pomalým kolébavým pohybem sjeli zpátky do skladu. Vozík byl dimenzovaný na mnohem menší posádku, a tak vydával prapodivné zvuky, cestu ale zvládl.
            „Anežko, ty si odpočineš a já s Vincentem, pro tebe Vaškem,“ mrkl na ni, „obstaráme potřebné vybavení. Kdykoli si to ještě můžeš rozmyslet, s námi to lehký rozhodně nebude.“
            Když Anežka zmizela v chodbě k ubikacím, Vega se na Johna nechápavě podíval.
            „Ty ji chceš s sebou vážně táhnout?“
            „Jo. Jak jsem říkal, dlužím jí to.“
            „Víš co se s ní stane u nás? Nejdřív ji zavřou na půl roku do polštářovaný cimry do karantény, pak si ji vezme do parády vědecká sekce a pokud to ve zdraví přežije půjde do sirotčince s vymazaným mozkem. To bys chtěl? Nebo ji snad hodláš adoptovat. Taťka Kovář? Vzpamatuj se, jsi každej den mezi životem a smrtí!“
            „Ani jedno z toho, nepůjde dokonce ani do karantény, hned ji vezmu pryč. Stačí ukecat von Wondera na jedno blbý okno tam a zpátky a bude v bezpečí uklizená.“
            „Kam ji chceš poslat?“
            „Jednou, když jsem měl chvíli před skokem čas, viděl jsem jak se vrací ten jeliman Greengrass z reality, který říkali Marvel. Když jsem pak s profesorem hodil řeč dozvěděl jsem se spoustu věcí a teď se to bude hodit. Myslím, že nebude problém přesvědčit tamního rezidenta, Profesora Xaviera aby ji vzal do svýho institutu pro nadanou mládež.       Tam zapadne mezi svý a navíc jí ani nebude hrozit problém s rozdílnou fyziologií.“
            „Jedno vím jistě Johne, v tý tvojí teorii je hodně kdyby. Navíc ještě není jistý, že nezkejsneme tady.“
            „Nemáme co ztratit. Maximálně může ta holka zachránit kejhák i tobě, pokud ti to nebude proti srsti.“
            „Doufám, že nebude mít příležitost, ale dost tlachání, přece neprokecáme celou noc.“
            Oba si přesedli k skladištnímu počítači a ponořili se do změti inventárních čísel.
 
            „Johne, vstávej,“ třásl Vega se spícím kolegou.
            „Co? Co je?“
            „Usnul jsi, tak jsem tě nechal spát a dokončil to, všechno je připravený k odjezdu, čeká se jen na tebe.“
            „Tos neměl, teď budeme potřebovat víc pilota, než střelce.“
            „Já si válel šunky dost dlouho, a navíc, spal jsi jen pár hodin.“
            „Ok, tak jdeme,“ řekl JFK, naposledy pohlédl na blikající obrazovku a s úctou ji vypnul, „150 let a pořád běží,“ proběhlo mu hlavou.
            Když vylezli na denní světlo, Bedřich už vypouštěl první obláčky dýmu. Topiči si přivstali. Anežka, snad aby ukázala jak je užitečná, je oba pomocí svých schopností zvedla a přesunula přímo do dveřního otvoru. Pak to samé udělala sama se sebou. Vega se zase nasoukal do popruhů v kabině a JFK s Anežkou a Nerudou se posadili do nových polstrovaných křesel ve velíně. JFK jim ukázal jak se zapojují bezpečnostní pásy. Věděl jak to dopadlo minule a tak málem skákal radostí, když ve skladu objevil tyhle staré letecké sedačky.
            „Připraveni,“ zahlásil, když se dopnuli. Útočnou pušku zastrčil mezi sedačky.
            „OK, jedeme,“ upozornil všechny Vega, „Strojovno, chci co to dá!“
            Mech se napřímil a z jeho dvou komínů se vyhrnuly oblaky kouře. Cestu, která trvala Johnovi celý den, zvládl Bedřich za půl hodinky, minovým polem prošli, aniž by utrpěli větší újmu, než pár škrábanců. JFK přemýšlel, jestli se nerozloučit s Motyčkou a ostatními, ale pak to zavrhl, nemohl vědět kolik vesničanů má X-Hawk ještě pod palcem.
            O dva techniky, které John v táboře nechal, se slíbil postarat Vlažný, ten zůstal s desítkou vojáků a jedním transportérem u skladu.
 
            Bedřich nabral rychlost a zamířil zpátky k Mělníku, na místo srazu. JFK s Vegou si spočítali, že při nejvyšší rychlosti by tam měli být do dvou dnů, měli dokonce i malou rezervu.
            Kolos si spokojeně předl a poskakoval zvlněnou krajinou, v cestě jim nic nebránilo a nevypadalo, že by se na tom mělo něco měnit. JFK se zatím Nerudy vyptával na předpokládané místo střetu a hlavně na nepřítele. Bylo se opravdu nač těšit. Rozlehlé mělké údolí bez jakéhokoli opěrného bodu, uvězněné mezi dvěma řekami, ideální místo pro velmi krvavý masakr a přesně tam se má nepřítel uhnízdit. Co se týče nepřátel, Nerudovy znalosti byly velmi kusé, ale přijdou s něčím novým, to věděl na beton. To ale nebyla pro Johna příliš hodnotná informace, pro něj tady bylo nové všechno.
            K polednímu druhého dne Bedřich, rozžhavený do ruda, doběhl na místo srazu. Obrovský stroj se zastavil nedaleko řeky, bylo slyšet pronikavé syčení páry a odklápění poklopů, vypadalo to jako by pára unikala celým povrchem stroje, jak všichni s úlevou pustili do jeho útrob čerstvý, studený a vlhký vzduch, vanoucí od vody, výměnou za ten teplý zevnitř.
            Četa techniků slezla po žebřících, přivařených ze strany k Bedřichovým nohám, natáhla hadice k řece a pustila se do plnění skoro prázdných zásobníků ručními čerpadly, čekala je dlouhá noc.
 
            JFK seděl na střeše mecha a sledoval obzor, na východě se zvedal sloup dýmu a prachu.
            „Největší armáda, jakou jsme kdy postavili,“ objevil se v otvoru za ním Neruda. Při pohledu na mohutnost dýmového sloupu mu JFK věřil.
            „Dorazí až zítra, přes noc nepůjdou,“ odhadl Neruda, „máme deset hodin na spánek,“ konstatoval a šel si do kabiny natáhnout svoji síť. JFK následoval jeho příkladu, ale nemohl usnout dlouho do noci, očekávání zítřka bylo příliš silné.
 
            Armáda se blížila slušným tempem a JFK musel uznat, že vypadá opravdu impozantně. Slunce, které se vyhouplo nad obzor, dojem ještě umocňovalo. Desítky temně se lesknoucích strojů kráčely, případně se sunuly vpřed. Obrovští mechové, pevnosti na několika tankových podvozcích a spousta drobotiny, ve formě patnáct metrů dlouhých obrněných vozů, byly následovány jízdou na kůních a nekonečným zástupem pěšáků.
            „Je jich přesně dvě stě třicet tisíc, padesát tisíc jezdců, dvě stovky Bedřichů jedniček a polovina ježků, “ ukázal Neruda na obludy na pásových podvozcích ježící se hlavněmi všech kalibrů.
            Drobné obrněnce ani nepočítal. Sloupem dýmu se právě prodrala pětice obrovských vzducholodí, proti nimž by Hindenburg vypadal jako plastový modýlek určený do vitríny. Gondoly vzducholodí byly ověšeny střeleckými věžemi, lany a můstky, na nichž probíhal živý provoz. Nechyběl samozřejmě parní stroj neviděných rozměrů, roztáčející přes převody stovky vrtulí. Většina gondoly vypadala nevyužitě, dokud se nepřiblížily skoro nad Johna a on neuviděl desítky střeleckých postů s děly ráže, jakou by si nevysnil ani baron Prášil.
            Vzducholodi klesly co nejníž, spustily do řeky desítky hadic a začaly nabírat vodu pro parní stroj. Když dorazil zbytek strojů a udělaly to samé a odsály tolik vody, že se Labe na krátko změnilo ve svižnější bystřinu.
 
            JFK, Vega, Neruda a velitelé obou armád se sešli v narychlo postaveném stanu. Plán byl jasný, udeřit co největší silou a rozdrtit pokus o velkou ofenzivu o níž se mluvilo celý týden, co byl JFK pryč. Magikové prý sebrali všechno, co mají a vyrazili konečně zamáčknout nepříjemně bodajícího komára v srdci Evropy. Nikdo ale nevěděl, co to „všechno“ znamená!
            „Nějaké dotazy pánové?!“ zeptal se velitel východní armády, podle všeho nejvyšší šarže.
            „Mohu něco doporučit?“ přihlásil se JFK.
            „Prosím.“
            „Pokud se objeví Jestřáb a začne čarovat, doporučoval bych se řídit mou, případně kolegovou radou,“ ukázal John na sebe a pak na Vegu.
            „A má to nějaký specifický důvod?“ zeptal se důstojník s posměškem v hlase.
            „Už jsme se s ním několikrát střetli a víme co od něj čekat.“
            „To by mohl říct každý a hlavně by mohl položit otázky ohledně vašeho vzájemného vztahu.“
            „Je naším nepřítelem, stejně jako vaším, jsme na stejné lodi.“
            „Budiž, jakmile ovšem vaše doporučení schválí dva ze tří přítomných důstojníků.“
            „To už může být pozdě,“ řekl naštvaně Vega, „věřte nám, my víme, co je to za psychopata.“
            „Ne, už jsem řekl, tohle je maximum co povolím, nesvěřím osud své armády jen do rukou dvou přivandrovalců! Rozchod!“
 
            „Hovado, copak si neuvědomuje, že to s jeho armádou půjde do hajzlu, jestli udělá botu! Vem si Napoleona, takovej machr a nezlobil. A tenhle debil, no, škoda slov,“ nadával Vega, když vyšli ze stanu.
            „Jenže Napoleona přesvědčila Andrea, pokud si vzpomínáš, a tu tady teď nemáme,“ upozornil ho John.
            Zezadu se k nim přihnal Neruda.
            „Pánové, stačí vám jeden z nich, já vám věřím, i když nevím pořádně proč. Je to tady,“ Poklepal si na srdce.
            „Díky plukovníku, co ten druhý, bude rozumný?“
            „Rozhodně víc, než Generál Langer, to je mezi námi strašnej magor do předpisů, měl jsem co dělat, abych vás protlačil na poradu.“
            „To teda byla porada, ten by se nejradši radil jen sám se sebou, proč jsme vlastně tady plukovníku? Kde vy máte vojáky?“
            „V Praze, připravujou obranu, kdyby se něco zvrtlo,“ ukázal směrem na stan, „My jsme tady, aby mi nemohl říct, že jsem nic neposlal.“
            „A co ta výzbroj, co neseme? Neměla by náhodou putovat do Prahy?“
            „Taky že putuje, technici ji přes noc vynesli a dopravili na vlak, proto jsem také vybral na sraz Mělník. Nemáme ani o gram víc. Přece jim to všechno nenechám,“ ušklíbl se Neruda.
            „Bezva, takže můžeme vyrazit.“
            „Velení přebírá vlajková loď Blaník, až vyrazí, postupujte za ní.“
            Kolos s nápisem Blaník na boku se pohnul kupředu, jeho stovky vrtulí zabraly na plný výkon a pustily se do souboje s větrem.
            „Tak pánové, šetřte síly, topte na minimum, ať ušetříme energii, jak se dá,“ poručil si Vega do kotelny a pomalu vedl stroj vpřed.
 
            Armáda magiků už na ně čekala a pohled z proskleného velína vyrazil Posádce Bedřicha II dech. Ještě lepší výhled museli mít ze vzducholodí, protože už před hodnou chvílí rozpustily formaci a dvě vedoucí vzducholodě, Blaník a Posel světla, začaly udílet světelnými telegrafy rozkazy.
            „Pěchota nás má obejít a zaútočit ze strany, jízda pak zezadu, bude jim to trvat dýl,“ překládal signály Neruda.
            Nepřátelská armáda byla obrovská, pěší vojsko se táhlo, kam až oko dohlédlo, JFK odhadoval přečíslení tak pět na jednoho, a to nepočítal gigantické obludy, které by mohly velikostí soupeřit s Bedřichem II. V přední linii jich bylo několik stovek, měli tvar lidské postavy a jejich hliněný povrch pobitý ocelovými pláty nenechával Johna na pochybách jak vznikli. Celé jejich uskupení působilo dojmem jednolité zdi.
            Za pěšáky byly rozestaveny složité konstrukce katapultů.
 
            „Tak jednu odpověď bychom měli, už víme, jak vypadá „všechno“. Teď ještě aby se ukázala jeho jasnost X-Hawk, alias Jestřáb.“
            „Mám se přepnou do módu?“ zeptal se Vega.
            „Anežko, dokážeš chránit tuhle kopuli?“ Anežka kývla. „Dobře. Tak ne, půjdeme do nich ručně, potřebujeme dobře vidět,“ odpověděl mu JFK.
            Neruda se pochybovačně zatvářil, ale nahlas neřekl nic. Koneckonců tihle cizinci uměli s Bedřichem divy.
 
***
            Ležení, které se rozkládalo na téměř celé ploše bývalého města Litoměřice, ještě klidně spalo. Na východě pomalu stoupalo slunce, ale ranní mlha dopřávala vojákům několik posledních cenných minut spánku. Jediné místo kde bylo rušno se nacházelo uprostřed ležení, byl to velitelský stan.
            Jean-Luc Picard stál před svým stanem a rázně a stroze udílel rozkazy. Normálně by to svěřil některému z nižších důstojníků, ale dnes muselo být všechno perfektní. Do hodiny muselo být vše do nejmenšího detailu připraveno a všichni na svém místě. Generál si svého hosta nechtěl za žádnou cenu popudit, byl příliš mocný a nebezpečný.
            Samotný Jean-Luc nechápal příčinu popularity svého hosta na dvoře Evropského Císaře. Byl to obyčejný mág vyšší třídy, jakých jsou desítky, možná i stovky a navíc ta jeho všudypřítomná maska, ta z něj dělala pana záhadného. Je pravda, že při minulém střetnutí generálova kolegy s Čechy dokázal obrátit jistou prohru ve vítězství, ale to pokládal Jean-Luc spíše za štěstí než vojenský um a navíc tam šlo o rovnocenné střetnutí.
            Když Jean-Luc hleděl na svou armádu, nenašel žádný důvod, proč by mu měl nějaký císařský patolízal stát za zády. Vyhraná bitva i válka byla se silou, kterou se podařilo shromáždit, jen otázkou času.
            „Také přemýšlíte o našem hostu, příteli?“ vynořil se z mlhy generál Wolfowitz. „Víte, že jsem nezamhouřil oka? Pořád sem přemýšlel, co na něm ten císař vidí.“
            „Umí mluvit Wolfowitzi, to je celé, vlichotit se a z toho titulu nám také zítra bude radit.“
            „Ve skrytu duše doufám, že si ho Císař nakonec nechá ve Versailes pro svou vlastní potěchu, žel bohu se asi jeho přihlouplých rad nevystříháme.“
            „Tak, tak. A ještě to přivítání, které vyžaduje, jako by přijela sama jeho jasnost!“
            „Apropo, Jean-Lucu, je vše přichystáno, ať alespoň tohle máme z krku?“
            Picard jen kývl na znamení souhlasu.
            „Pak se tedy modleme, aby se nechal uchlácholit a pak jen držel hubu a podal císaři uspokojivé hlášení. Stejně je tady ze dvou třetin jako Špicl,“ odplivl si Wolfowitz.
            „Zajdeme do kantýny a nebudeme si kazit jinak krásné ráno, Jean-Lucu, co říkáte?“ otočil se a vydal se za vůní smažených vajec a slaniny.
            Jean-Luc tuhle vlastnost svého kolegy obdivoval, schopnost se v jednom okamžiku rozčilovat a v druhém hodit vše za hlavu. Vydal se za ním, ale pořád mu v mysli probleskoval obraz té zvláštní masky.
 
            Kočár dorazil na vteřinu přesně, čtyřspřeží zvláštních čtyřnohých zvířat se přihnalo jako vítr a zastavilo na centimetr tak, že dvířka kočáru seděla s rozvinutým rudým kobercem. Z kozlíku seskočil lokaj aby kočár otevřel a umožnil pasažérovi vystoupit, už už sahal po klice, když se dvířka sama rozlétla a obrovskou silou ho uhodila do tváře. Ozvalo se prasknutí nosních kůstek a lokaj se zkroutil u zadního kola vozu, držíc se za obličej. Z vozu vystoupil muž v černém plášti s kapucí, sepnutém pod krkem stříbrnou sponou ve tvaru jestřába. Pod pláštěm měl pohodlný městský oděv černé barvy a na obličeji tu zvláštní masku z matného kovu, kterou, jak se zdá, nikdy neodkládal. Na krku se mu houpal tajemný přístroj s několika tlačítky. Byl zdobený stříbrem a díky tomu působil spíše dojmem šperku. Nebylo pochyb kdo před nimi stojí, Lord Xaverius Hawk.
            „Vítáme vás, vaše lordstvo!“ poklekli oba generálové před vystoupivším mužem a dali si záležet, aby bylo z pohybů vidět, s jak velkou to dělají nechutí.
            „Takové milé přivítání,“ spustil ironicky Hawk.
            „Nic ve zlém pánové, taky bych mě neměl rád, být na vašem místě, ovšem myslím, že vás dokážu přesvědčit o tom, jak dokážu být užitečný, když chci. Koneckonců dnes jsme na stejné straně,“ prošel kolem klečících generálů a pokynul jim aby ho následovali. Vyměnili si pohrdavé pohledy a vykročili za ním.
            „Tak pánové, máme spoust práce, tahle bitva je jistě velkolepou ukázkou naší vojenské síly i beze mě, ale já a moje malé překvapení hodláme být takovou větší třešničkou na dortu.“
            „Smíme vědět, co je to za překvapení?“ osmělil se Picard.
            „Ale no tak, generále, to by přece nebylo překvapení.“
            „Dobře, takže my vyhrajeme a vy nás překvapíte, ohňostroj, konfety a šampaňské, tak nějak?“
            „Tak jednoduché do Jeane mít nebudete, samozřejmě, že od vás potřebuji plnou podporu a možnost velení,“ než stačili něco namítnout vyndal zpod pláště smotaný papír, na němž se výmluvně houpala vosková plomba s císařskou pečetí.
            „Šetřte slova, pánové!“
            „A co tedy přesně potřebujete, Hawku?“
            „Upřednostňuji oslovení Lorde Hawku, jestli vás to příliš neobtěžuje! Co potřebuji? Potřebuji, abyste se na můj rozkaz co nejrychleji stáhli a to sem!“ zabodl prst do mapy.
            „To nejde, když budeme přece ...“
            X-Hawk znovu zamával pověřením.
            „Dobře, stáhneme se na váš rozkaz,“ kapituloval Wolfowitz.
            „Jestli je to všechno Lorde Hawku, rádi bychom vydali rozkazy!“
            „Ale jistě.“
            Když Jean-Luc odcházel, měl pocit, že se Hawkova maska škodolibě usmála, myšlenku ihned zapudil, koneckonců je to jen maska.
 

kategorie: