Plnou parou vpřed #1

 #1 -Prolog

        Stará, květinami pomalovaná Fordka ostře řezala jednu zatáčku za druhou, Timothy Leary se snažil ze všech sil udržet vozidlo na silnici, zatímco se JFK krčil na zadním sedadle a pokoušel se dírou v zadním okně najít nejlepší úhel pro střelbu.
        Policejní Lincoln se pomalu přibližoval a s každou další zatáčkou JFK viděl více detailů v řidičově obličeji. Ostře řezaná tvář orámovaná slámovými vlasy, sevřené rty, hranatý nos a na něm sedící tmavé brýle, klasický to policejní doplněk.
        Policista se právě vykláněl z okna a zatím co pravou rukou stále řídil, levou pálil služební zbraní. Johnovi kolem hlavy prosvištělo několik střel, dvě z nich provrtaly do karoserie nepěkné díry. Jeho protivník moc ohleduplnosti nepobral, koneckonců, přesně mířit byla jeho práce.

       Taky proto ho John nechtěl zabít, on by se v jeho kůži choval stejně. Skrčil se ještě víc a začal prohledávat prostor pod sedadly. Chvíli hrabal mezi hadry, pytlíky marihuany a zbytky jídla, Leary si očividně na pořídek nepotrpěl.
        Konečně nahmatal něco tvrdého.Vítězoslavně vytáhl plastovou láhev, samozřejmě bez potisku, ale po částečném odšroubování víčka bylo jasno. Toluen.
        Zkontroloval náboje v Coltu 1911, už jich zbývalo jen pět a náhradní zásobník nikde – budou muset stačit.
       
        John se ocitl ve vzduchu a prolétl na druhou stranu vozu, jak řidič vyrovnal další prudkou zatáčku. Musel uznat, že doktor Leary řídí prostě skvěle, sám by to nedokázal líp, zvlášť s tímhle křápem. Kovář se rychle vyhrabal zpátky na sedadlo a usadil se, aby na pronásledovatele viděl. Odhadl úhel a hodlil.
        „Ještě jsem ji ani neměl možnost vyzkoušet,“ ozval se zepředu Leary.
         
        Láhev se odrazila od nápisu „Make Love not War“ na kufru auta a rychle si to zamířila pod kola policejního vozu.
        „Vyzkoušíme ji teď!“ JFK zamířil na poskakující láhev a vystřelil.
        Jednou, dvakrát …
        „Pwoooch!“ ozvala se ohlušující rána.
        Nádoba se rozletěla na tisíc kousků, náhle zapálený Toluen vybuchl přesně pod předkem policejního auta a zahalil ho do ohnivé koule. Policista zazmatkoval a strhl volant.
        Auto se naklonilo na bok, chvíli balancovalo na dvou kolech a pak ve velké rychlosti narazilo do masivního hasičského hydrantu, převrátilo se, udělalo několik kotrmelců, jimiž se postupně zbavilo sirény s majákem, zrcátek, masky chladiče, víka motoru, skel a pokračovalo dál. JFK s uspokojením sledoval, jak si to policejní vrak šine do výlohy obchodu s tabákem. Pak se teprve otočil zpátky k doktorovi.
        „Skutečně povznášející účinky,“ usmál se.
        „Moc jim to nevoní. Takhle nevyváděl ani Burroughs po badtripu,“ odpověděl doktor a podíval se do zrcátka na rychle se vzdalující místo nehody k němuž se začali sbíhat lidé z okolních domů. John ještě zahlédl jeho pobavený výraz.
        „Nikotin škodí zdraví, LSD je mnohem zdravější.“
        To už JFK nechal bez komentáře.

***

       John s doktorem se loučili v pokoji jako vystřiženém z pohádek tisíce a jedné noci, zem byla plná pestrobarevných polštářů pokrytých motivy s hinduistických božstev, nikde žádný objemný nábytek, jen uprostřed pokoje stál nízký stůl a na něm čajová konvice, několik šálků a překrásně zdobená vodní dýmka. Po stěnách byly rozvěšené četné gobelíny, jejichž původ John odhadl na Indii. Okna byla přelepena tvrdým papírem, který nepropouštěl téměř žádné světlo. To zajišťovaly dva vysoké elektrické svícny.
       Jediné co trochu rušilo atmosféru byl zápach konopí a hlavně fialový fantóm v rohu pokoje. Ve skutečnosti se totiž nacházeli nedaleko Dallasu na ranči Millbrook a ta nádhera kolem bylo doktorovo luxusní hašišové doupě.
       John musel uznat, že se doktor opravdu vyznal v tom, jak si udělat pohodlí. Jen ho trochu zaráželo, že mu to všechno prochází. Jak se říká: jiný kraj, jiný mrav.
        „Tak tedy, doktore, děkuju za všechno...“
        „Time, Johne, pro tebe Time.“
        „Ok, Time, tak nashle a dávej pozor, abys do toho znovu nespadl, příště by taky mohli poslat někoho jinýho a hlavně já bych měl průšvih, protože jsem tě doporučil jako rezidenta.“
        Doktor mu kynul na pozdrav a kývl hlavou, jako že chápe. Byl smutný, přeci jen mohl vyzkoušet tolik nových druhů... houbový svět ho neskutečně lákal. Na druhou stranu získal místo rezidenta v Agentuře a to za to skoro stálo. Naposledy se podíval za Johnem. Ten zamával, nadechl se a vstoupil do fantóma.
       Záblesk.
       Timothy Leary stál v pokoji sám, přešel ke stolu a začal připravovat vodní dýmku, Allen Ginsberg měl dorazit každou chvíli.

2# - Kde se pivo vaří, tam se ...

John Francis Kovář se právě vrátil z mise a není mu dopřáno oddechu, průzkumná sekce potřebuje pomoct a jeho šéfka Ljuba Bytewská je vůči ostatním oddělením ochota sama, JFK by někdy řekl, že až příliš. Pro Johna to znamená jediné, bez dechu někde napsat zprávu z předchozí mise a pak znovu, hup do akce. Jediné pozitivum je to, že tentokrát není na všechno sám, jeho společníkem pro tuhle misi je totiž Vincent Vega.

         JFK šel po chodbě a prohlížel si okolní obličeje. Žádní známí. Snad jen občas probleskla tvář člověka, kterého znal od vidění. Je až úsměvné, koho všeho si můžete všimnout v hlavním koridoru, jímž se jde mimo jiné i k sálu s fantómy. JFK potkával již tradiční eskymáky, kovboje a středověké otrhance. Ty všechny by kdekoli jinde považoval za blázny, ale ne tady, ne na půdě Agentury.
        Sám JFK měl v tomhle štěstí, právě se vrátil z celkem nudné mise ve světě jen o trochu mladším, než je ten náš, tak 60. až 70. léta dvacátého století. To mu dovolovalo mít na sobě téměř klasický oděv, tričko, džíny a tenisky. Pozornost na něm přitahoval snad jen veliký symbol míru na krku a několik korálkových náramků.
        Najednou zahlédl na konci chodby známou tvář. Bylo to tím, že Vega se prostě přehlédnout nedá.
        „Hej, Vinci!“
        Vega se otočil a zamířil přímo k Johnovi.
        „Ahoj Johne. Tak co? Vypadá to na nudu, že jo. Žádná krev, pomlácenej jsi stejně jako když jsi odcházel. Když tak na tebe koukám, možná vypadáš i líp.“
        „Máš pravdu. Nuda to byla. Detektivní akce mezi hipíkama, co pašujou trávu a houbičky i z jinejch realit, protože tamější modely se jim prostě už nezdály zajímavý. Na druhou stranu, byla to moje první odpočinková mise a musím říct, že až na výjimky to byl balzám na nervy. Co se pamatuju, tak Bytewská říkala při přijímacím pohovoru něco o dovolené jednou za tři mise.“
        „Cha,“ uchechtl se přátelsky Vega.
        „Taky jsi jim na to skočil. Je to jako s tou červenou pilulkou, řeknou ti, že budeš svobodnej ale ...“
        Tentokrát se rozesmáli oba.
        „Podívej Vinci, jdu teď podat Bytewské ústní hlášení a pak bysme mohli skočit na pivo, co říkáš?“
        „Jo, to beru, mám nějakej brífing, ale ten se doufám neprotáhne.“
        John ještě chvíli sledoval jak se Vega prodírá chodbou.
        „Jo a ještě něco, rezident Dr. Leary nás oba zve, až budeme mít dovolenou. Čert ví, co má za lubem.“
        Vega se pousmál a pak se Johnovi ztratil v davu. John se vydal směrem k Bytewské, mise byla sice pohodová, ale stejně bude mít co vysvětlovat, třeba netradičně získaného rezidenta.

***

        „Johne. To je náhodička, zrovna jsme si o vás tady s inženýrem Prachovem povídali,“ řekla Bytewská, když JFK vstoupil do dveří.
        Inženýr Prachov Johnovi na první pohled připom prototyp padoucha z bondovek. Vysoký, štíhlý, odhadem něco kolem 60ti let, krátce střižené skoro bílé vlasy a nezbytná jizva na pravé tváři. John nechápal, kam na to ti lidé chodí, protože móda šermířských soubojů je už několik století ta tam. Ale na půdě agentury, kdo ví?
        „Ještě jsem neměl tu čest,“ ozval se Prachov, jak jinak než s ruským přízvukem.
        „Major Bytewská na Vás, agente Kováři, pěje jen samou chválu.“
        „Inženýr Prachov vede průzkumnou sekci, má na starosti konstrukci a vyhodnocování sond a úzce spolupracuje s profesorem von Wonderem,“ pokračovala Bytewská, ani nenechala Prachova pořádně domluvit.
        „A právě proto jsme o vás, Johne, mluvili. Průzkumná sekce má totiž problém a málo lidí. Jelikož jste volný, tak jsem slíbila, že se ho pokusíme vyřešit. O tom vám pan Prachov jistě poreferuje sám. Každopádně to vypadá, že se vy a Vega do toho světa podíváte osobně. A ještě něco, Johne, to hlášení z předchozí mise tady chci mít ještě dneska.“
Pohodlně se usadila a sledovala jak oba muži mizí za zavírajícími se dveřmi.

***

        JFK s Prachovem procházeli koridorem vedoucím mezi laboratořemi průzkumné sekce. Zde se analyzuje většina vzorků a záznamů pořízených týmem profesora von Wondera. Zabočili k prezentační místnosti a vešli dovnitř.
        „Tak to vypadá, že na to pivo skočíme o trochu pozdějc,“ řekl Vega, který tam už seděl, s nohama ležérně nataženýma na řadě křesel před ním, když vstoupili do místnosti.
        „Nebojte se pánové, ve světě x157-ce, kam máte namířeno, se pivo vaří taky a jsem si jist, že jedno či dvě nebudou vadit,“ řekl Prachov s chápavým výrazem.
        „Do x157-ce jsme poslali sondu kvůli nelegálnímu průniku, proto jsem také poprosil o pomoc vaše oddělení, je to vaše parketa. Vaše šéfová mi vás půjčila s tím, že splníte i její část úkolu – zjistit kdo, jak a proč tam narušoval rovnováhu metauniverza, proti čemuž samozřejmě nic nemám,“ přešel k notebooku ležícímu na stole, vložil do mechaniky DVD a po chvíli přehrabování spustil projektor.
        Před nimi se otevřela scenérie jako z nějakého vysoko rozpočtového fantasy filmu. Kam až oko dohlédlo hořely ohně a mezi nimi se proplétaly tisíce lidí. Vypadalo to na dvě armády z nichž jedna očividně prohrávala a snažila se urychleně vyklidit bojiště. Živí zakopávali o mrtvé a raněné a snažili se co nejrychleji dostat co nejdál. Za prchajícími davy se řítila nejen jízda na dost podivných dvounohých zvířatech, ale i tři obrovské kráčející stroje zahalené v dýmu.
        „Zřejmě nějaká obdoba tanků, teoreticky by neměly fungovat, takže se na ně zaměříme, jakmile tam budeme mít své lidi. Vás zajímat nemusí,“ odpověděl Prachov na Johnův tázavý pohled.
        Vega nesouhlasně zamručel. Bylo na něm vidět, že se konečně objevil stroj hodný jeho zájmu a jestli na něj narazí, rozhodně nezůstane nijak zpátky.
        Pak všichni opět pohlédli na plátno, kde se mezitím stalo něco zvláštního. V několika vteřinách po tom, co začala sonda odesílat data, obraz náhle zbělel. John nechápavě vyčkával co bude.
        „To je všechno, co nám sonda stačila poslat. Je zajímavé, že sondy, které jsme poslali o několik dní později, vydržely několik hodin a pak byly schopné se ještě vrátit,“ dodal Prachov.
        „Máme za to že byla zničena tím, kdo uskutečnil průnik. To nám ale přináší jen další otazník navíc. Pustím vám i videa ze sond 2 a 3. Ty už jen čistě pro představu o světě.“
        Dva bojovníci se obrovskou rychlostí vrhali proti sobě, útočili obouručními meči a uhýbali útokům protivníka. Když na sebe meče narazily odskočilo několik jisker. John se nechápavě podíval na Prachova a když nedostal na nevyřčenou otázku odpověď, zeptal se nahlas.
        „To je nějaký nový díl barbara Conana, nebo si technici agentury teď krátí čas přidáváním efektů? Každý přece ví, že tyhle pohyby nejsou reálně možné a i kdyby někde byly, tak meče neházejí jiskry!“
        „Mohu vás, agente Kováři, ujistit, že to co jste viděl a uvidíte nijak upravené není, po shlédnutí všeho co máme, vám to bude trochu jasnější. Mimochodem, tuhle šarvátku jsme natočili na obchodní stezce, kde vás plánujeme vysadit a bojující jsou podle všeho lapka a ochranka kupecké karavany. Jiskry jsou nade vší pochybnost pravé. Pro vás to znamená, že byste se měli vyhýbat šermířským soubojům. Nemuseli byste je ustát!“
        Když si John představil sílu, se kterou na sebe meče musely narazit, vtipná odpověď mu zamrzla v hrdle.
        Promítání nakonec trvalo něco přes osm hodin. Svět, do kterého se chystali vyrazit, zřejmě zažil nějaký ohromný otřes, možná válku či srážku s meteorem, každopádně se civilizace kolem roku 2010 úplně zhroutila a byla vybudována znovu jak se říká od podlahy. Sondy narazily na spousty odkazů starého světa, ale i technologie, které musely vzniknout znovu.
        Všichni tři se shodli v odhadu, že svět, do kterého mířili, je někde na stupni průmyslové revoluce a parního stroje. V tom světě ale existovalo ještě něco jiného, o čem v Johnově realitě nemohla být řeč - jakýsi druh magie a to dost silné. Naplánovali si tedy pobyt tak, aby se jí pokud možno vyhnuli, podle všeho totiž byl její výskyt geograficky omezen mimo českou kotlinu.
        Úkoly zněl jasně, prozkoumat nelegální průnik, zjistit jak dopadla bitva a jestli sonda nezpůsobila něco nepatřičného. Všichni sdíleli nepříjemný pocit, že ano. Když se John s Vincentem Vegou ocitli znovu na chodbě, museli si chvíli zvykat na okolní světlo. Pak zamířili k východu, měli přesně tři hodiny než je fialový fantóm vyhodí v cizím a nebezpečném světě.

***

        „Tak, agente Vego, můžete vstát,“ řekl doktor Vegovi hned jak se probral z narkózy.
        „Všechno proběhlo v pohodě doktore?“
        „Ano, překladač i s nejnovější plombou proti Maurbyho efektu máte implantovaný. Vidíte ani to nebolelo.“
        „Takže teď můžu mluvit s Johnem v jeho rodném jazyce?“
        „Za minutku. Johne, pojďte sem, pomůžete nám odladit cizí přízvuk,“ vyzval doktor Johna, který právě vešel do dveří.
        Doktor se přesunul k počítači a načetl signál z Vegova implantátu. Zkontroloval překládací software, vstupní a výstupní obvody.
        „Tak, zkuste si chvilku povídat.“
        „Ok, doktore. Jaká byla operace? Vsadím se, že stokrát lepší než smolení hlášení pro Bytewskou. Vinci, uvědomuješ si, že tohle je první krok aby se z tebe stal druhej Boorman?“
        „Nedělej si ze mě srandu. A hlavně ne tady z doktora. Nemá to rád,“ dodal už znatelně tišeji.“
        Chlapi, trochu nahlas. Už jen chvíli,“ zvedl doktor pohled od monitoru, „a Kováři, stejně jako vy, ani já si jméno nevybral!“
        „Rozumím doktore. Omlouvám se.“
        „Tak, hotovo. Ať vám slouží. Těšilo mě pánové. A agente Vego, nezapomeňte si to nechat vyndat, až se vrátíte.“
        John s Vegou se pomalu zvedli, posbírali svoje věci, které si před tím vyzvedli ve skladu, vytratili se na chodbu a vyrazili k fantomdromu. Dveře se štítkem „MD Frank Enstain“ pomalu zapadly do zárubní.

AUTORŮV KOMENTÁŘ:
S rozjezdem projektu JFK-fans jsem si konečně dodal odvahy a začal realizovat svoje nápady. Asi bych tenhle a další texty napsal i tak, ale jak říkám, popostrčilo mě to. Povídka "Plnou parou vpřed" se mi po pravdě trochu vymkla z rukou. Měl to být krátký textík z napůl postapokalyptického světa a zatím má už třicet dva stran a konec v nedohlednu. Ano, je ještě nedopsaný, ale slibuji, že bude, kdo si chce počkat až na konec, nechť si počká, posledním článkem bude odkaz na stažení PDF a možná i Mp3 souboru, kdo si chce zkrátit dlouhou chvíli uprostřed prázdnin, nechť čte, kritizuje a komentuje, od toho tu ty komentáře mám :).

A o co vlastně jde? Jde o povídku ze světa JFK. Světa plného paralelních realit, jehož duchovními otci jsou Jiří Walker Procházka a Miroslav Žamboch. Tímto jim patří nejen mé nehynoucí díky.

Pokračování příště

PřílohaVelikost
Image icon ppv-kap.jpg5.31 KB

kategorie: