Dějiny upírství

zatmeniPři prohlídce disku jsem nalezl text, kterým Jak Hlávka osvětluje dějiny upírství, tedy alespoň to jak to vidí on ve svém dílu JFK 09: Zatmění.
Zde tedy tento text je:
Zde je slíbená původní verze upírské historie – jak jsem už někde uvedl, právě od ní jsem psaní “Zatmění” ve skutečnosti začínal, abych lépe porozuměl světu, který se chystám stvořit – rozsah oproti konečné verzi můžete posoudit sami. V té souvislosti byly posléze například vyškrtnuty narážky na Falkovu roli v atentátu na Heydricha, s tím související první setkání s Hessem a laskavost, kterou dlužil zprostředkovaně Matyášovi. Rovněž Tisisthenes (v řečtině to prý mimochodem znamená “Mocný mstitel”) mělo být původně Hesseho pravé jméno ze “starých časů,” před a bezprostředně po smrti jeho ženy.
 
 
 
 
Přesně podle obálky se kniha zabývala stručným shrnutím fenoménu upírství. Nebyla to žádná nová záležitost. Podle archeologů se předkové dnešních upírů potulovali už po paleolitických nalezištích ve Španělsku, první písemně doložené zmínky pocházely ze starověkého Egypta a Mezopotámie. Tam byly upíři zřejmě zvláštní kastou kněží, přičemž soužití s lidmi bylo víceméně bezproblémové, ovšem už v období řeckých městských států se objevily první konflikty, počínaje prostým vyháněním upírů z měst a konče akcemi, které nesly pozoruhodně shodné znaky s pozdějšími otevřenými pogromy.
Situace se nakrátko uklidnila v období rozkvětu římské říše, kdy byly zavedeny první zákony upravující „legální upírství,“ mnoho z nich se stalo vzorem pro obdobné právní normy o celá staletí později. Patřil mezi ně především zákaz libovolné přeměny, právo na ni měly pouze osoby volené Senátem a později schvalované císařem, převážně za vojenské zásluhy. Dále byl například stanoven limit v počtu upírských obyvatel každého města, kteří měli právo získávat příděly krve z k tomu účelu vlastněných otroků, a navíc existoval legální obchod s lidskou krví pro upírské potřeby – už tehdy se vyskytovaly případy „krevního pirátství,“ kdy zejména v zimních měsících zločinecké bandy přepadávaly pocestné, podřezávaly jim hrdla a krev pak prodávaly. Samotné upíry sice společnost pokládala za „pochybné existence,“ současně však byly ceněni pro své schopnosti a inteligenci, často působili jako armádní poradci, poslové nebo vědci – slavným se stal kupříkladu upírský lékař Paracelsus.
Bohužel, s rozpadem římské říše se začaly stahovat mraky i nad upíry. Podle očekávání za to mohl hlavně rozmach křesťanství, které se s nimi muselo střetnout už z principu – upírská nesmrtelnost na zemi se prostě těžko srovnávala s ideálem života věčného v nebi, o který jedině měl řádný křesťan usilovat. Náboženská perzekuce upírů začala jejich vyloučením z církve a pokračovala stále rychleji, jak křesťanství upevňovalo pozice v tehdejším světě. Efektivní taktikou se ukázal zejména zákaz legálního obchodu s krví, zavedený poprvé v byzantské říši. Nevyhnutelně vedl k růstu upírské kriminality a „krevnímu pirátství," což dále podněcovalo restrikce – spirála, která skončila zhruba ve třináctém století úplným zákazem upírství vůbec. Upírům byla odepřena jakákoliv lidská práva, byli postaveni na úroveň zvířat a zcela legálně vybíjeni, ať soukromými osobami za odměnu, určovanou většinou počtem odevzdaných párů upírských zubů, nebo církví prostřednictvím svaté inkvizice.
Praktický efekt byl ovšem přes všechno úsilí sporný. Dřívější upírská populace byla navenek zcela zlikvidována, nakolik však ubývalo upírů samotných se dalo těžko odhadnout. Oficiálně uváděné astronomické počty zabitých byly zjevně přehnané, ať už záměrně s cílem dalšího vystrašení obyvatel „upírským nebezpečím“ nebo čistě ze zištných pohnutek lovců, kteří často projevovali značnou zručnost ve falšování svých „trofejí.“ Upíři sami se navíc ilegalitě dokázali rychle přizpůsobit. Začali se sdružovat do spolupracujících tajných klanů a díky dlouhověkosti často skrytě disponovali značným majetkem – svého času koloval třeba po Florencii vtip, podle něhož polovinu města vysávají upíři a tu druhou Cesare Borgia. Rovněž bylo veřejným tajemstvím, že řada předních šlechtických rodů zajišťovala navzdory dogmatům církve obživu větším či menším skupinám upírů, kteří pro ně na oplátku pracovali v diskrétních službách, nezřídka jako velmi úspěšní nájemní vrazi. A samozřejmě, upíři bystře reagovali i na aktuální politické změny – když vypukla roztržka mezi Anglií a katolickou církví, následovala vlna emigrace, která z ní vbrzku učinila pravou „upírskou velmoc.“ Tehdejší vláda si přitom uvědomila výhody z toho plynoucí a vyšla jim vstříc. Anglie jako jediná ve své době znovu zavedla legální, byť státem ovládaný obchod s krví a anglikánská církev dokonce povolila přijímání upírů za členy – to bylo něco, k čemu se neodhodlali dokonce ani protestanti. Upíři byli sice stále považováni za občany druhé kategorie, byl jim například omezován pohyb nebo otevřené vlastnictví majetku, avšak ve srovnání s realitou tehdejšího zbytku Evropy to bylo prakticky zanedbatelné. Zde se datuje i první oficiální využívání upírů v armádě a tajných službách. Obávané „night ships,“ noční lodě se smíšenou posádkou prosluly nelítostnými přepady lodí i pobřežních měst Francie a Španělska, zatímco stopaři došli výborného uplatnění v Černé komoře, tajném oddělení britského Ministerstva pošt, které se věnovalo čtení diplomatických zásilek.
Rovněž v Anglii byly provedeny první pokusy se syntetickou krví. Rozšířené tvrzení, že jejím tvůrcem byl Francis Bacon bylo mýtem, ve skutečnosti se vyvíjela postupně během několika desetiletí. Nějaký jednoznačný autor též neexistuje nebo aspoň není znám, jelikož původně šlo jen o podloudně vyráběný prostředek k ředění lidské krve při pochybných obchodech a teprve časem se ukázalo, že ji upíři mohou konzumovat jako náhražku krve skutečné. Neprosazovala se snadno. U upírů samotných vzbuzovala zprvu spíš posměch a nakonec se rozšířila často jen tvrdým nátlakem vlády – přestože drahá, byla pro stát její výroba nepoměrně levnější než vykupování pravé krve.
Za této situace slábl diktát církve a svět vstoupil na práh moderního věku. S ním ustávalo i vyhlazování upírů, což však neznamenalo, že by se jim žilo lépe. Ve většině evropských států bylo upírství počátkem dvacátého století považováno již „jen“ za nebezpečnou chorobu a upíři byli nadále stíháni, pouze s tím rozdílem, že nebyli zabíjeni, ale pouze internování ve speciálních sanatoriích, kde čelili mnohdy značně drsnému zacházení nebo různým rádoby vědeckým pokusům o „vyléčení,“ dopadajícím pro pacienty často tragicky – nelze se divit, že většina dávala i nadále přednost skrytému životu v ilegalitě. Výjimkou byla Anglie, která už za vlády královny Viktorie udělila upírům status plnoprávných občanů a Spojené státy, které po občanské válce zažily vlastní vlnu upírské emigrace a situace tam byla víceméně podobná.
První světová válka jen urychlila integraci upírů do společnosti. Díky většinou zákopovému způsobu boje a zaostalosti letectva bylo jejich přímé nasazení minimální, o to většího rozmachu však doznaly špionážní nebo jiné cílené taktiky, které byly poprvé otestovány a vylepšeny k mnohem hromadnějšímu využití pozdějšímu.
Ze zbylých států uznalo po válce upíry jako plnoprávné občany nejprve Švýcarsko, byť zlí jazykové tvrdili, že se o to spíše než tolerance zasloužily haldy upírského zlata ve sklepeních curyšských bankovních domů. Další země postupně následovali, a třebaže mezi právní a reálnou rovností zel často propastný rozdíl, upíři měli za to, že nejhorší časy pro ně skončily. Mýlili se.
V roce 1933 se v Německu chopil moci Adolf Hitler. Pokud někdo předpokládal další vlnu upírského pronásledování, spletl se. Právě upíři Hitlera fascinovali a dodnes kolovaly různé pověsti o spojeních nacistů s tajnými upírskými klany nebo německých archeologických výpravách do mýtické pravlasti upírů v Babylonu. Podíl na tom měl fakt, že díky genetickým dispozicím bylo jen velmi málo čistokrevných upírů jiné než bílé barvy pleti, což se dobře hodilo do nacistických pseudovědeckých teorií, mnohem větší měrou za to mohla prostá vyšinutost hrstky chorých mozků, ale výsledkem bylo, že se upíři stali v Německu doslova elitou. V žádné jiné zemi té doby nebylo možné, aby například získávali vysoké důstojnické hodnosti nebo disponovali vlastními samostatnými divizemi v armádě a policejních složkách, což přirozeně opět přitáhlo vlnu upírské emigrace. Negativní stránky nacistického režimu přitom většina upírů přehlížela – psychologickou roli nepochybně sehrála předchozí staletí pronásledování, po kterých byla taková moc nejen lákadlem, ale často i vítanou příležitostí k odplatě. Po vypuknutí války tak jen málo upírů našlo sílu „dobré bydlo“ opustit a někteří se dokonce zapojili více než ochotně – hroznou pověst získaly zejména dvě upírské brigády elitních oddílů SS „Nachtskriegerů“ bojující v už tak neblaze proslulé divizi „Liebstrande Adolf Hitler,“ stejně jako upírští velitelé gestapa či dozorci působící z vcelku pochopitelných důvodů zejména v koncentračních táborech. Na opačné straně proslul hlavně upírský wing noční bombardovací perutě RAF „Night Hawks“ nebo americké upírské ponorky, nicméně vcelku se dá říct, že rozsah nasazení upírů mezi Spojenci se německému zdaleka nevyrovnal.
Druhá světová válka nakonec skončila se stejným výsledkem a dokonce ve stejné době, jak si Kovář pamatoval – některé izolované události proběhly jinak, ztráty na obou stranách byly o dobrou čtvrtinu vyšší, ale upíři stále představovali menšinu, která nedokázala změnit nevyhnutelné. Teprve po válce však postupně vycházely najevo detaily jejich činnosti v nacistických službách – a s následky se upírská komunita potýkala dodnes. Řada evropských států pozastavila procesy zrovnoprávnění, byly znovu zavedeny restriktivní zákony a zejména v Sovětském svazu následovala po válce vlna teroru, jaká svým výsledkem překonala všechny úspěchy svaté inkvizice. Ta se posléze přelila i na území komunistických satelitů, ovšem ne všude stejně… a právě zde se projevila jistá výjimečnost českých zemí.
Území Čech a Moravy bylo pro upíry přitažlivé už dříve. Češi prostě neměli nikdy příliš vřelý vztah ke katolictví, až na výjimky se tu nedařilo ani inkvizici a to stačilo, aby skýtaly vítané útočiště. Navzodry Hillsnerovu upírskému skandálu také právě československá republika zavedla rozhodnutím prezidenta Masaryka rovnoprávnost jako druhá po Švýcarsku, následkem odsud později odešlo do Německa asi nejméně upírů ze všech sousedních zemí. Po okupaci tu navíc vznikl značně výkonný upírský odboj, jehož nejproslulejším kouskem bylo úspěšné, byť těžkými ztrátami vykoupené zajištění návratu do Anglie pro české výsadkáře po atentátu na Reinharda Heydricha. Tyto činy nedokázala zcela popřít ani rudá propaganda, a tak právě na československém území vznikla jakási oáza klidu, kde se dalo přežít i v dobách nejtužšího komunismu. Tato pověst přetrvala i později – a teď, když se stíny války začínaly vytrácet, získávali upíři pomalu zpět i pozice plnoprávných občanů a status uznávané menšiny, byť stále mnohde přetrvával názor pokládající upírství za nemoc, kterou je třeba léčit, jen bohužel nikdo neví, jak.
 Na závěr se v knize nacházela kapitola věnovaná lillithiánství, upírskému náboženství. Byla to zvláštní víra bez chrámů i bez kněží, založené čistě na individuálním přesvědčení. Základem byla Bible Soumraku, katolickou církví dodnes zakázaná kniha, ve skutečnosti soubor starověkých textů považovaných buď za legendy, nebo zkomolené přepisy historických událostí. Pojednávala o stvoření upírů sumerskou bohyní noci a měsíce Lillith a vzniku první upírské země pod vládou bratrů Enkiho a Enlila, kteří se nakonec střetli ve vražedném boji a zapříčinili zkázu své říše – v detailech to silně připomínalo pozdější biblické příběhy o ráji nebo Kainu a Abelovy, což byl jistě hlavní důvod, proč církev knihu tak urputně potírala. Součástí přitom byl i Zákon, kodex správného chování podle lillithiánské víry, a to kodex značně tvrdý, kde nechyběla nařízení o krevní mstě nebo čestné sebevraždě, v mnoha rysech podobná japonskému bušidó. Právě tato pravidla byla hlavním kamenem úrazu. Lillithiáni se staly obávanými už ve středověku, neboť v době nejtvrdšího útlaku upírů, kdy jich většina dávala přednost defenzivě a skrývání, konaly lillithiánské klany pravý opak, oplácely pronásledovatelům stejným. Většinou šlo o vraždy církevních hodnostářů, brutální a často veřejné, pojaté jako prohlášení. Legendárním se stal čin lillithiánského vraha Tisisthena, který papeži Řehoři XVI naservíroval k večeři hlavu jeho vlastního Velkého inkvizitora – z toho zážitku se Svatý otec už nevzpamatoval. Diskutabilnější byly akce namířené proti lidem všeobecně, využívající hlavně upírské imunity vůči jedům otravováním zásob potravin a studní nebo zakládáním epidemií ve městech. Rovněž po rozšíření umělé krve shledala řada lillithiánů její užívání v rozporu se Zákonem – a došlo to až k pumovým atentátům na příslušné továrny nebo vraždám upírských „krvezrádců.“ Zejména díky tomu popularita lillithiánství i mezi samotnými upíry upadala a vše ještě zhoršila druhá světová válka, respektive fakt, že dobrá polovina nejvěrnějších nočních následovníků Führera patřila právě mezi „věřící.“ V současnosti tak zažívalo lillithiánství éru hluboké recese, řada států ho navzdory náboženské svobodě stíhala jako nezákonné a i mezi samotnými upíry byli jeho vyznavači pokládáni za velmi černé ovce… Kovář si vybavil výrazy ostatních, když mluvili o Sefoře a pochopil, v knize byl vyobrazen i stříbrný medailon se symbolickým portrétem Lillith a klínopisným heslem, kterým se lillithiáni poznávali. Bylo stručné: „To jsme my…“

kategorie: