Běžná rutina

„Bude to běžná rutina, agente Greengrassi. Pouze eskortujete teroristu Rychnovského do světa I – 345,“ vzpomněl jsem si na uklidňující slova svého šéfa Alexandra Couleyho.

Běžná rutina to byla. Ale jen do příchodu na místo předání ve světě I – 345. Místo agentů EF na nás čekali teroristovi kumpáni s kalašníky v rukách. Moji kolegové to za sebou měli rychle a kdybych neskočil do moře, mohl jsem se připojit na následující posmrtnou párty…

***

Probudily mě ostré paprsky slunce, které se oknem vedraly do malého činžovního pokoje v čínské čtvrti. Zrzatá štětka jménem Nikola se vedle mě přetočila na bok a deka odkryla její štíhlý zadek, který byl přímo výstavní.

Zvedl jsem se z postele, zapálil si cigaretu, došel se vymočit a umýt si obličej. Při pohledu do zrcadla jsem nemohl uvěřit tomu, že ten neoholený muž s delšími vlasy svázanými do culíku jsem já – agent z oddělení potírající interdimenziolní terorismus pocházející z vysoké aristokratické rodiny a vlastnící zbraňové impérium. Ty tři měsíce tady mě změnily skutečně k nepoznání a udělaly ze mě nelítostnějšího vojáka, než by to dokázal celý výcvik. Nyní jsem byl schopný zabít bez mrknutí oka i nejlepšího přítele.

Neustále jsem si však vyčítal selhání na téhle misi, která byla mou první. Svědomí jsem se pokusil ulevit tím, že jsem pátral po Rychnovském. Měl jsem štěstí, protože před týdnem se mi ho podařilo vyčmuchat, a já nyní uvažoval, jak ho dostat.

„Už jsi vzhůru?“ vyrušila mě Nikola z přemýšlení.

„Jo,“ otočil jsem se k ní a zjistil, že je stále nahá, „zrovna jsem uvažoval o tom, že si půjdu dat sprchu.“

„A netoužíš po společnosti?“ chytla se kolem mého krku a políbila mě.

„Proč by ne,“ přikývl jsem. „když to bude gratis.“

„Když víš, že mě platí Kevin,“ zasmála se.

„Vím,“ vzal jsem jí do náručí a kráčel s ní k vaně.

***

Kevin Eskobar, napůl Američan, napůl Mexičan a můj současný zaměstnavatel nelegálně obchodoval se zbraněmi. Pravda, coby agent bych mu v tom měl zabránit, ale já potřeboval peníze. Hodně peněz, jestliže jsem chtěl v tomhle světě přežít. Eskobar platil dobře a jako společnici mi dal Nikolu, která makala v jednom z jeho nevěstinců.

„Tak co Nikola?“ zeptal se mě Eskobar, když jsme společně seděli v kavárně a pochutnávali si na horkém nápoji.

„Jo, dobrá. Opravdová profesionálka.“

„Taky bych řekl.“

„Měl jsi s ní něco?“ vyfoukl jsem cigaretový kouř.

„Příteli, já spal skoro s každou svojí holkou, co za to alespoň trochu stála.“

Přikývl jsem.

„Pořád sis nerozmyslel mou nabídku – přestěhovat se do toho pětihvězdičkového hotelu?“

Samozřejmě, že jsem chtěl do pětihvězdičkového hotelu. Potřeboval jsem ale, aby si Rychnovský myslel, že jsem mrtvý a že mu nic nehrozí. Proto jsem i nadále hodlal zůstat v čínské čtvrti, kde vám mohl každou chvíli nějaký rejžožrout vrazit kudlu do zad.

„Ne.“

„Fajn, nebudu tě nutit. Teď bychom mohli probrat další zásilku, která dorazí pozítří…“

***

Zbytek dne jsem strávil sledováním Rychnovského, který bydlel v malé vile za městem. Díky penězům ze zbraní jsem mohl nakoupit štěnice a další špionážní pomůcky, díky kterým jsem mohl zjistit, co ten hajzl chystá za lotrovinu. Podle všeho připravoval něco nového. Něco velkého, což se mi vůbec nelíbilo. Z telefonátů jsem zjistil, že mu má přijít velká zásilka. A odhadoval jsem, že balík hodlá použít k útoku.

***

O dva dny později…

Slunce nám bodalo do zad svými paprsky, když jsme čekali na dodávku se zbožím. Gustav, menší muž stojící vedle mě, se několikrát neklidně zavrtěl, přičemž nesundával ruku ze samopalu.

„Buď v klidu,“ nabídl jsem mu cigaretu a sám si zapálil.

„Jasně,“ přikývl a vzal si, „jen mám takovej pocit, jako kdyby se něco mělo posrat.“

„Gustave, co by se mělo posrat? Všechno je v pohodě, tak jako vždycky, až na to, že tentokrát jdeme prodávat,“ uklidňoval ho Eskobar.

„Počkej,“ obrátil jsem se k Eskobarovi, „já myslel, že nám má přijít zboží…“

„Jo, ale asi hodinu po tom, co jsem ti to řekl, se mi ozval starý známý s tím, že by chtěl odkoupit dodávku našeho zboží. Takový nabídce jsem přece nemohl odolat. Víš, co za to bude peněz…“

Tohle se mi nelíbí ani za mák, pomyslel jsem si.

„A už jsou tady,“ ukázal Eskobar před nás.

Najednou mi mráz přejel po zádech. Ani nevím proč jsem si vybavil Rychnovského telefonát týkající se příjmu zboží. Mělo to být dnes…

Dodávka zastavila a ven vystoupil perfektně oholený Lukas Rychnovský v dokonale padnoucím černém obleku, ve kterém by nikdo interdimenzionálního teroristu nikdy nepoznal.

Zůstal jsem ledově klidný, pomalu odstupoval od Eskobara a snažil se být co možná nejméně nápadný. Pokud by mě Rychnovský identifikoval, rozpoutala by se pěkná jatka.

„Zdravím, Kevine.“

„Lukasi.“

Potřásli si rukama.

„Máš zboží?“ zeptal se Rychnovský a zapálil si cigaretu.

„Do posledního gramu,“ potvrdil Eskobar.

„Skvěle.“

„Jen mi není jasné, co s tím budeš dělat. Výbušniny přece nejsou tvoje parketa.“

„To nech na mě.“

„Jo, mě to vlastně může být jedno. Svý prachy jsem dostal,“ poklepal na těžký kufr.

„A kde máš toho svého parťáka?“

Eskobar se rozhlédl a zavolal na svého společníka.

Musel jsem se vrátit, protože mi hrozila kulka do zad, což jsem nechtěl riskovat. Pomalu jsem kráčel zpět.

„Kde jsi byl?“ zeptal se Eskobar, když jsem od nich byl vzdálený pět metrů.

„Vymočit se.“

Jak se ten muž přibližoval, Lukas Rychnovský si vybavoval události staré tři měsíce spojené s agentem EF, které ho eskortovaly zpět do tohoto světa. Tehdy jsem mu zlomil nos.

„To je on, kurva. To je ten parchant, co mi zlámal frňák.“

Pistole jsme vytáhli současně.

„Tohle je zajímavá situace,“ řekl jsem.

„Ani ne, agente. Je nás deset a vy jste sám, stejně jako posledně,“ řekl posměšně.

„Luko, co se to kurva děje?“ zeptal se Eskobar.

„Tady ten parchant je zkurvenej agent EF.“

„To je blbost! Přece bych nezaměstnal zkurvenýho Kováře rovnováhy.“

„Tak mi věř, že jsi takovouhle blbost udělal. A nemáchej mi tou bouchačkou u ksichtu!“

„Nebo co?“

„Nebo ti to našiju do břicha,“ vysvětlil a stiskl kohoutek.

Eskobar zařval bolestí, poklekl na kolena. Jeho ústa začala plivat krev a střeva tekla na zem.

Stalo se to, co jsem čekal. Eskobarovi a Rychnovského lidé po sobě začali střílet. Využil jsem situace, popadl jsem kufr s penězi a nastartoval Eskobarovo auto. Dřív, než si stačili uvědomit, co se děje, jsem byl pryč.

***

Za ukradené peníze jsem si koupil nové oblečení a ubytoval se v pětihvězdičkovém hotelu, protože do činžáku v čínské čtvrti jsem se rozhodně nemohl vrátit. Po příchodu na pokoj jsem se oholil a vydrhl od hlavy až k patě, abych se o dvě hodiny později mohl posadit do hotelové restaurace k vonící kávě.

„Ještě něco?“ zeptala se mě servírka v hotelově uniformě.

Zvedl jsem oči od novin. Byla mladá. Sotva pětadvacetiletá. Hnědé vlasy měla svázané do drdolu.

„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem.

Šla si dál za svou prací a já se vrátil zpět k novinám.

Upoutal mě článek o charitativním večírku, kterého se kromě řady celebrit měl zúčastnit i ministr obrany.

Tohle byla skvělá příležitost k provedení teroristického útoku. Pokud chtěl Rychnovský peníze pro financování svojí činnosti, tak přepadení takové akce a požadování výkupného, byla ideální šance.

K provedení takové akce musel mít ale pořádnou zbraň. Něco, čím by je donutil ke spolupráci. Ale co?

Výbušninu, odpověděl jsem si okamžitě. Okamžitě jsem si uvědomil, že s množstvím, které mají mohou vyhodit do vzduchu celou čtvrť.

Zvedl jsem se od stolu. Bylo na čase sehnat si potřebné vybavení a začít pracovat.

***

„Hrabě Henry Greengrass,“ ohlásil jsem se ochrance pouštějící hosty na onu dobročinnou akci a podal jim svou pozvánku.

Muž mi nevěnoval pozornost, pouze pohlédl na vstupenku a pustil mě dovnitř.

Rozhlížel jsem se. Uvnitř to bylo prostorné, pravda, na anglické sídlo v mé realitě to sice nemělo; a bylo tu doslova narváno. Měl jsem štěstí, že můj rod sídlil i ve zdejším světě a po převedení dvaceti tisíc na konto nadace mi vstupenka sama vletěla do kapsy smokingu.

Od číšníka jsem si vzal skleničku šampaňského a pak jsem rovnou zamířil na záchod, kam mnou podplacený zaměstnanec ukryl pistoli.

Stěny a podlaha toalety byly obložené bílými kachličkami a celá místnost byla načichlá desinfekcí. Napočítal jsem třetí kabinku od okna a vešel dovnitř. Sundal jsem si sako a odejmul víko nádržky. Byl tam. Ve vodě položený revolver chráněný igelitovým pytlíkem. Vyjmul jsem zbraň z vody a pytlíku a opustil toalety.

Budova se mezitím ještě víc zaplnila. Rychnovského a jeho lidi jsem zatím nikde neviděl.

„Agente Greengrassi,“ uslyšel jsem v uchu hlas kapitána Feista - šéfa zdejšího oddělení pro potírání intedimenzionálního terorismu, „jak vypadá situace?“

„Všechno je zatím v klidu, kapitáne. Po Rychnovském a jeho lidech ani stopy.“

„Opravdu si myslíte, že to spustí?“

„Uvidíme. Pokud je to ale falešný poplach, tak tuhle akci zaplatím ze svého.“

Kapitán se zasmál.

Jak čas utíkal, začínal jsem opravdu pochybovat o tom, že se něco stane. Seděl jsem sám u jednoho ze stolů, popíjel šampaňské a vychutnával si hudební show.

Konečně přišla ona očekávaná chvíle. Dveře se rozrazily a dovnitř vběhl Rychnovský se svými lidmi v černých kombinézách, jejichž příchod doprovázela střelba ze samopalů. Lidé začali křičet a lehat si na podlahu.

„Dobrý večer,“ řekl Rychnovský, když se dveře zavřely a postavil se k nim jeden z teroristů.

„Kapitáne,“ řekl jsem.

„Ano?“

„Už to začalo.“

***

„Co chcete?“ zeptal se tlustý ministr obrany navlečený do hnědého saka.

„Prachy, co jiného,“ zasmál se Rychnovský.

„Naše země nevyjednává s teroristy.“

Rychnovský jej udeřil tak, že ministr obrany upadl na zem.

„Poslouchej, ty hromado sádla, a vy ostatní taky! V pravé ruce svírám ovládání k výbušnině. Pokud nezaplatíte, milerád jej použiju.“

V sále nastalo ještě větší vřeštění než před pěti minutami. Při pohledu na ovládání se mi zablýsklo v očích.

„Slyšel jste to, kapitáne?“

„Ano. Jdeme na to.“

„Ještě ne, nejdřív musím dostat to ovládání.“

Zvedl jsem se ze židle.

„Hej, ty sráči,“ vstoupil mi do cesty jeden z teroristů a pokusil se mě udeřit pažbou samopalu.

Úspěšně jsem se ráně vyhnul a dřív, než stačil udělat něco dalšího, vytáhl jsem pistoli a střelil ho do hrudi. Padal na zem a samopal mu vyklouzl z ruky. Na poslední chvíli jsem se ho zmocnil.

Výstřel samozřejmě přilákal další teroristy. Stiskl jsem spoušť samopalu, takže vyplivl dvě dávky olova do prvních šťastlivců.

„Hej, co se to tam sakra děje? Běžte se tam podívat!“ rozkázal Rychnovský.

Další výstřely další mrtvoly.

„Kapitáne, spusťte to!“

„Fajn, agente, jdeme na to.“

„Hej, to jsi zase ty,“ řekl Rychnovský, když spatřil můj obličej.

„Ano, já.“

Namířil jsem na něj revolver, připraven vystřelit.

Ozval se zvuk. Instinktivně jsem se otočil a rovnou vypálil. Právě včas. Terorista mi chtěl ustřelit hlavu. Rychnovský využil situace a dal se na útěk.

Střelil jsem ho do zad. Podlomila se mu kolena, ovládání vyletělo do vzduchu a padalo na zem. Rozběhl jsem se. Musel jsem ho chytit, jinak…

Ovládání hladce vklouzlo do mé pravé ruky. Vstal jsem a postavil se nad Rychnovského. Ještě žil, ale výstřel mu pravděpodobně poškodil míchu.

„Tak mě doraz, agente,“ řekl ztěžka.

Pohlédl jsem se ke dveřím, kterými dovnitř vbíhali členové oddělení pro potírání interdimenzionálního terorismu v čele s kapitánem Feistem.

„Ne. Tohle pro tebe bude dostatečný trest, ty parchante. Smrt. Smrt by pro tebe byla vykoupením. A to já nechci,“ zastrčil jsem pistoli za kalhoty a šel vstříc svým kolegům.

The end

Ilustraci k povídce nakreslila Jana Šašková, její další obrázky můžete nalézt zde.

 

kategorie: