Moře, skalnaté pobřeží, chaluhy, sporadický travní porost,
o kus dál od břehu sem tam zakrslý strom. Silnice postavená
z šedého hrubozrnného asfaltu, ze kterého drsné počasí po
stranách ukusovalo rozeklané kusy. Tmavší záplaty prozrazovaly, že cestu alespoň občas někdo opravuje. Slunce se schovávalo do oblačného pásu kus nad horizontem, svěží vítr
chladil. Chladil až moc.
Znovu jsem prohlédl pobřeží. Kus přede mnou, ve směru,
kterým jsem zaparkoval, jsem mezi kameny rozeznával něco,
co mohlo být stromem vyvráceným z kořenů. Vrátil jsem se
do vozu a rozjel se k němu.
Nebyly to zbytky stromu, ale lodi. Rybářského člunu, větší
veslice, vyvržené vlnami na břeh. Mohl jsem si zapálit vařič,
ale oheň je lepší. Navíc jsem tak šetřil palivo.
Seděl jsem u ohně, hřál se o plecháč s kávou v dlaních a pozoroval oblohu. Zdálo se, že slunce právě minulo nejvyšší bod
své dráhy, to znamenalo, že jsem se ocitl dost vysoko na severu. A po celou dobu jsem nezaslechl zvuk projíždějícího
auta. To znamenalo, že v okolí moc lidí nebude. Asfaltová
cesta zase říkala, že nejsme v úplné pustině. Proč jsem právě
tady nemělo cenu zkoumat. X-Hawk, pán nad tisíci světy,
kterému jsem byl donucen sloužit, měl s člověkem společného tak málo, jako já mám s mravencem.
Za poslední vykonanou práci jsem dostal svou odměnu
a zdání svobody. Nepochyboval jsem, že jen zdání, ale opět –
mravenec také nepřemýšlí nad tím, proč jeden den slunce zapadá dříve než ten předchozí.
Dopil jsem, zakroužil s posledním zbytkem kávy tak, abych
s ní pod kámen vylil i většinu lógru. V okolí stále nikdo. Vyskočil jsem na zadní nárazník, rozvázal plachtu kryjící korbu
dost na to, abych se protáhl dovnitř a zkontroloval, zda vezu, co
jsem naložil. S X-Hawkem a jeho služebníky člověk nikdy neví.
Nic se nezměnilo. Bedny se zbraněmi, bedny s municí, s výbušninami, základní vybavení pro přežití, pár krabic sušených
a konzervovaných potravin, trocha zdravotnického vybavení.
Otevřel jsem bednu, kterou jsem sám pro sebe označil jako
příruční. Khaki bundu v loveckém stylu jsem zatím odložil
stranou. Navlékl jsem si na sebe podpažní pouzdro, druhé na
řemen kalhot. Další na řadě byly pistole.
Samonabíjecí s řadovým zásobníkem, podobné typy se
osvědčily v tisícovkách válek na stovkách různých světů. Obě
jsem rozebral, a i když to nebylo třeba, protože byly stále ještě cítit strojním olejem, pečlivě vyčistil. Přitom jsem hledal,
zda nenajdu stopy Maurbyho efektu – zda neobjevím stopy
degradace, rozpadu mechanismu, způsobené skutečností, že
v tomto světě nic podobného ještě vymyšleno nebylo, že
technologie použité k jejich výrobě sem nepatří. Nic jsem však
neobjevil. Už asfaltová silnice mi napověděla, že by to tak
mohlo být. Určitě nesloužila jen povozům taženým koňmi
nebo kravkami. Na opasek jsem připnul rezervní zásobník
a po chvíli váhání jeden granát. Bohužel ne útočný, jen
obranný. Pokud ho použiju, budu se muset mít na pozoru.
Další na řadu přišla útočná puška. Žádný zázrak, až na hlaveň
a závěr vyrobená lisováním, prohnutý zásobník na puškové
střelivo se sníženým výkonem, odhadem na třicet nábojů. Robustní, jednoduchý, současně ale velmi spolehlivý a účinný nástroj k zabíjení. Po chvíli váhání jsem si vzal ještě sumku, tu
naplnil čtyřmi dalšími zásobníky, pak bednu zase zavřel a zajistil. Navlékl jsem si na sebe bundu a vrátil se do kabiny náklaďáku. Neměl jsem žádný cíl, ale pro přespání by se mi hodilo lepší místo než otevřené pobřeží, kde to profukovalo ze
všech stran. Nastartoval jsem, vrátil se na silnici a pokračoval
v opatrné jízdě.
Cesta zůstávala pustá, jen občas jsem míjel mnohem hůře
udržované silničky odbočující do vnitrozemí. Po necelých padesáti kilometrech jsem našel příhodné místo k táboření –
moře se zde do pevniny zakusovalo úzkou zátokou. Mimo
hranici přílivu ležely vytažené tři rybářské čluny a do vnitrozemí vedla cesta o poznání lepší než ty, které jsem míjel dříve. Ještě dál od břehu stál jednoduchý přístřešek zbudovaný
z kamenů, střechu nahrazovalo dehtem přelité sukno přibité na
nosný rošt z prken. Bylo vidět, že ještě nedávno někdo přístřešek opravoval. Vevnitř jsem našel zásobu nasolených ryb zavěšených na šňůře těsně pod střechou, nějaké dřevo a ohniště.
Vítr mezitím rozfoukal oblačnost, jen daleko za mnou, pokud jsem se nepletl, směrem na sever, zůstával temný mrak,
který zdánlivě rostl rovnou ze země. Možná ne zdánlivě,
možná opravdu rostl ze země. Vypadalo to, jako by někde na
severu dýmala velká sopka. Nechal jsem krajinu krajině. Už
se stmívalo, i kdyby v noci po cestě projížděla celá kolona
vozů, v rybářském tábořišti by si mě všimli, jen pokud by sjeli z cesty a chtěli tady také zůstat.
Rozdělal jsem oheň, pil slabý čaj a přikusoval k němu slanou
rybu. Nebyla jen nasolená, ale i fermentovaná a následně vysušená. Jedl jsem ji celou i s kostmi, které jsem v hutném, téměř jak kámen tvrdém mase ani nedokázal rozeznat.
Bylo pro mě výhodou, že jsem se objevil v málo civilizovaném kraji. Pokud bych měl problémy s lokálními autoritami,
mohl jsem se snáze ztratit a pak poučen chybami se znovu
vynořit někde jinde. Ale proč právě tady? Nemělo cenu nad
tím přemýšlet, ani jsem se nemohl připravit na to, co přijde.
Dojedl jsem rybu, spláchl ji posledním douškem čaje. Nejraději bych na oheň přiložil, ale dřevo zde bylo zjevně vzácné.
Útočnou pušku jsem opřel o stěnu vedle sebe, jednu pistoli
položil ke své pravé ruce, druhou si nechal u sebe a zakutal se
do spacáku. Uhasínající oheň kreslil na strop mihotající se stíny. Bylo zvláštní usínat bez cíle, bez známého nebezpečí, bez
potřeby něco dělat.

SRÁŽKA S REALITOU
Ráno mě probudil pach kouře. Slabý, jako by přicházel odněkud z dálky. Přesto jsem hned vyšel ven s automatem na popruhu. Oproti večeru se nic nezměnilo, pusto a prázdno, bez
stopy po něčem živém. Vlastně vítr změnil směr – foukalo teď
ze severu podél pobřeží. Možná kus přede mnou někdo tábořil.
Znovu jsem se rozhlédl. Sopka na opačné straně stále dýmala.
Už jsem si byl jist, že je to sopka, žádný jiný stabilní zdroj temných mračen jsem si nedokázal představit.
Vrátil jsem se dovnitř. Tentokrát jsem se spokojil s vařičem
ohřátou snídaní z denního vojenského přídělu. Jednu takovou konzervu jsem položil na zemi místo ryby, co jsem snědl.
Jinak místo celkově vypadalo stejně, jako když jsem se tady
objevil.
Udržoval jsem motor v otáčkách mezi dvěma a třemi tisíci
a snažil se odhadnout, jak daleko se s barelem nafty na korbě
dokážu dostat. Odhadoval jsem, že na nádrž ujedu necelých
pět set kilometrů a s barelem ještě jednou tolik. Po silnici, samozřejmě, v terénu mnohem méně.
Pobřeží teď bylo členitější, zanořovaly se do něj četné zátoky, které silnice objížděla s uctivým odstupem, stále častěji
bylo nutno brodit skrze četné potoky a říčky. Asfalt vždy končil desítky metrů před brody. Odhadoval jsem, že při jarním
tání byla cesta neprůjezdná. V zimě – záleželo na množství
sněhu a technice, kterou měli místní k dispozici.
Do poledne tachometr ukazoval sto padesát kilometrů, ale
směrem k jihu jsem se posunul sotva o čtvrtinu ujeté vzdálenosti, tak bylo pobřeží členité.
Čas na kávu.
Vyřadil jsem na neutrál a natáhl se po páčce zapalování,
když jsem zaslechl výstřel a křik zpoza mírného pahorku přede
mnou. Váhal jsem jen okamžik. Jednička, dvojka, pohledem
jsem odhadoval, kde zastavit, abych zůstal lidem na druhé straně skryt. Zabrzdil jsem pod vrcholem terénní nerovnosti s koly
natočenými tak, abych se bez couvání mohl pokusit o únik.
Motor jsem nechal běžet, střelba se ozývala sporadicky, v nepravidelných intervalech, odhadoval jsem to na tři lovecké pušky. Dvě kulovnice a jedna brokovnice. Dvouhlavňová.
Nejprve přískoky a pak přikrčený po čtyřech jsem se přesunoval k vrcholu pahorku. Už jsem rozeznával vyděšený křik žen
a dětí a zoufalý řev mužů. Někteří z nich umírali. Otevřel se mi
výhled na skupinu vozů tažených koňmi, traktor a malý náklaďáček. Mezi nimi se tísnili lidé – ženy, děti. Muži tvořili vnější
obrannou linii a proti nim postupovali – nevěděl jsem přesně co.
Připadali mi jako lidé ve skafandrech. Lidé se dvěma páry rukou
a ocasem navíc. V rukou drželi zbraně, které mi nejvíc připomínaly staré ručnice bez vývrtu, někteří zase vějíře s dobře metrovým rozpětím, ze kterých vyletovaly snopce nažloutlé látky podobné kapalině rychle se měnící v plyn. Chemická zbraň?
Obránci se soustředili na směr od moře. Tam se jim dařilo
nápor útočníků zastavit. Ale jen proto, že se nepřátelé rychle
stáhli – z druhé strany se blížila větší skupina. Byla to léčka.
Přepnul jsem přepínač střelby na jednotlivou ránu a vybral
první cíl.
Prásk, prásk.
První střelou jsem trefil, druhou nikoliv, ale stačilo to, čtyřruký tvor padl na zem.
Další cíl.
A další.
I když si člověk myslí, že všechny trumfy jsou na jeho straně, není dobré zůstávat příliš dlouho na jednom místě. Překulil jsem se, abych se dostal do zákrytu balvanu a mohl se
následně přemístit na jeho druhou stranu, vzápětí místo, kde
jsem před okamžikem ležel, zasáhl cákanec ostře páchnoucí
nažloutlé hmoty. Všechny rozstřikující se chuchvalce mě naštěstí minuly. To už jsem se ale kryl za balvanem z druhé strany a znovu střílel.
Po třetím výstřelu jsem sklouzl dolů, z čáry horizontu. Právě včas, mou nedávnou pozici opět zasáhla jedovatá látka,
kutálel jsem se po svahu dolů. Následovala exploze. Zněla jinak než ty, na které jsem byl zvyklý, ale bylo mi jasné, že by
mě spolehlivě zabila. To už jsem ale ležel o dva metry níž pod
svahem. Pochopil jsem, že útočníci mají někde záložní družstvo, které mě lokalizovalo, bohužel jsem nevěděl, kde.
Další výstřely loveckých pušek, syčení jedovatých explozí
a křik umírajících. Promítl jsem si scenérii, jak jsem ji viděl
shora. Měl jsem dobrou šanci dostat se vlně útočníků ze strany z moře do zad a pokropit je, aniž bych ohrozil bránící se
vesničany. Vyměnil jsem zásobník, chvíli mi trvalo, než jsem
plný vydoloval ze sumky. Budu tam muset namačkat kartóny, aby to šlo snadněji, napadlo mě, zatímco jsem si chystal
zbraň. Další zásobník jsem si založil jen tak za opasek kalhot.
Bez dechu jsem se prosmýkl po vodou ohlazených skalách
a otevřel se mi pohled na čtyřruké. Na zádech měli batohy
připomínající malé vlákny opletené torny. Měl jsem je hezky
z boku, postupovali přede mnou jako v linii. Přepnul jsem
přepínač palby na dávku. Co dotek spouště, to minimálně tři
střely.
Drrc. Drrc. Drrc.
V prvním okamžiku netušili, odkud palba přichází.
Můj zásobník byl prázdný.
Založil jsem druhý, nepřítel nejblíže ke mně, který mou palbu přežil, na mě namířil svou ručnici.
Dostal to do hrudi, přesto stačil vystřelit, měl jsem pocit, že
projektil letí tak pomalu, že ho vidím se přibližovat. Minul mě
a zasáhl kámen po pravé straně. Neotáčel jsem se a pokračoval v palbě.
Pak jsem periferně zahlédl stín ve vnitrozemí, kousek nad
skupinkou bránících se lidí. Vystartoval jsem vpřed, chemická nálož mě minula. Letěla rychlostí něco mezi vrženým kamenem a střelou z praku. Už jsem věděl, kde jsou.
Sedmdesát metrů daleko? Sáhl jsem k opasku, nahmátl granát a serval ho ze sponky. Bylo to daleko, víc otázka štěstí než
umu, zda je zasáhnu, či ne. Automat jsem chytil levou rukou,
palcem vytrhl pojistku, nadechl se a okamžik zaměřoval cíl.
Měli tam něco jako minomet. Napřáhl jsem se a hodil, v dalším okamžiku už jsem se válel po svahu dolů, co nejdále od
své předchozí pozice. Jedovaté syčení, pomalé projektily drnčící o kamení okolo.
Exploze.
Poctivého TNT.
Uvědomil jsem si, že ležím a lapám po dechu a využívám
doznívající exploze k nabrání alespoň zlomku sil. Věděl jsem,
že bych se měl okamžitě zvednout a dál tlačit na nepřítele, ale
nebyl jsem toho schopen, vyčerpal jsem všechny své fyzické
rezervy.
Ještě chvilku.
Pak se okolo mě ozval šramot. Vlna dalšího útoku?
Věděl jsem, že zásobník automatu je téměř prázdný, sáhl jsem
po pistoli a pozvedl se, abych lépe viděl. Nebyla to vlna útoku,
ale ústup. Tři, pět, devět čtyřrukých útočníků se stahovalo zpět
k moři. Pohybovali se kradmými přískoky, při každém druhém se přikrčili, až to vypadalo, že se plazí po břiše, další skok
byl nelogicky dlouhý. Jejich anatomie musela být nelidská.
Prásk. Prásk. Prásk.
Pálil jsem jim do zad. Věděl jsem, že bych měl opět změnit
svou pozici, aby mě nezasáhl flusanec jedového minometu,
ale současně jsem potřeboval, aby se nezastavili a neopětovali mou palbu, protože to bych také nepřežil. Nestřílel jsem tak
přesně, jak jsem si představoval, tři se dostali až k moři a zmizeli pod příkrovem vln.
Rozhostilo se ticho. Útok nepokračoval. Uvědomil jsem si, že
jsem se nechal strhnout, že jsem zareagoval chybně. Navzdory
svému výcviku, navzdory tomu, co jsem dělal celý život. Měl
jsem sledovat celou srážku, zjistit, jak dopadne, poučit se z toho
a využít získané informace ke svému prospěchu. Místo toho
jsem se do ní vrhl a teď budu muset čelit následkům.
Vlastně mi to ale nevadilo. Neměl jsem žádný určený cíl, nemusel jsem vůbec nic.
Založil jsem nový zásobník, sbíral síly a dýchal stále pomaleji a pomaleji. Když ke mně dorazili tři muži ozbrojení puškami, seděl jsem na kameni s automatem na kolenou s hlavní
směřující šikmo k nim.