Protože se termín vydání JFK 28 - Na vlastní pěst nezadržitelně blíží a chceme vás patřičně navnadit, máme tu úryvek z jejího textu.
Příznivce potěší, že se jedná o poměrně velkorysý kus textu a snad neprozradím příliš, když prásknu, že jde o úplný začátek knihy. Prostě prvních pár stran.
Jediné před čím musím důrazně varovat, jsou abstinenční příznaky po přečtení. Nekompromisně budete chtít víc, ale nezbyde než čekat až do 15.10.

Na vlastní pěst

Kaviár.
Jedl jsem ho jen párkrát a s vodkou mi opravdu chutnal. Tohle ale nebyl kaviár, maximálně tresčí jikry skřípající mezi zuby. Vlastně ani ty jikry, i ty chutnaly lépe, tisíckrát lépe.
Zvedl jsem hlavu a vyplivl písek. Měl jsem ho plnou pusu a pokud bych byl jeho gastronomickým obdivovatelem, mohl jsem mít nadosmrti vystaráno. Šedivý mokrý písek táhnoucí se na všechny strany, kam až jsem dohlédl. Jeho plochu rozbíjely jen temné tvary... chvíli jsem nevěděl čeho.
Lodí.
Malých i větších lodí. Žádných jachet, ale obyčejných rybářských bárek nejrůznějších velikostí. Jedno ale měly společné – vypadaly hodně opotřebovaně, nebo spíš nepoužitelně. Rakve rybářů, rakve námořníků. Hroby.
Hroby mých přátel, hroby těch, které jsem znal jen od vidění; i těch, které jsem neznal vůbec. Ale je všechny jsem odsoudil k smrti, všechny jsem zabil. Nebo aspoň neochránil, i když to byla má práce. Celkově to vyšlo nastejno.
Nejraději bych zase položil hlavu do mokrého písku, polykal ho, až bych se jím zalkl, abych se nemusel dívat na chátrající trupy rybářských lodí, na šedivý písek, šedivé moře, prostě vůbec na nic.
Zkusil jsem to, ale nešlo to.
Bohužel.
Posadil jsem se, přitom jsem si uvědomil, že je písek mokrý. Každý kousek těla mě pekelně bolel, netušil jsem, zda to bylo neplánovaným přechodem do jiného světa, nebo jde o následky nedávného boje o přežití nás všech, o přežití Agentury. Taky to mohlo být tím, že jsem ležel na dřevěné tyči, zřejmě pozůstatku rozbitého vesla.
Kde to vlastně jsem? A jak jsem se sem dostal? Bylo mi to fuk.
Dech, rychlý sípavý dech někoho, kdo běží už příliš dlouho a nemá na to kondici. A také se bojí, a podle toho, jak mu vrže písek pod nohama, už to dlouho nevydrží. Dřevo zapraskalo, opřel se o jednu z okolních lodí. Někde za mnou. Cítil jsem se příliš bolavý, unavený a nihilistický na to, abych se zvedl a podíval, co se děje.
Pak jsem ho znovu slyšel přibližovat, nakonec se vynořil zprava, zpoza přídě napůl zetleného trupu, o který jsem se opíral.
Byl to dobře rostlý chlapík s delšími vlnitými vlasy, který měl za sebou pár těžkých dnů. Oči měl uštvané, díval se hned na jednu a hned na druhou stranu. Košili roztrženou, kalhoty na jednom koleni rozedřené a celkově uválené, jako by se mnohokrát plazil po zemi.
Už jsem slyšel i jeho pronásledovatele.
Otočil se za zvukem a přitom mě spatřil.
Okamžik si myslel, že patřím k nim, pak si uvědomil, že ne.
„Pomozte mi, prosím,“ zašeptal.
Pořád ještě nechtěl, aby ho snadno objevili. Mluvil měkkou angličtinou, možná s francouzským přízvukem, nebyl jsem si jistý.
„Proč?“ zeptal jsem se a myslel jsem to vážně.
Nezáleželo mi na něm. Nezáleželo mi na ničem.
Jeho oči těkaly směrem k zesilujícímu zvuku a pak zase ke mně.
„Protože mě chtějí zabít.“
Nechal jsem to bez odpovědi. Jeho život, jeho problém.
„Jste tu cizí,“ zkusil to jinak. „Pomozte mi – já pak pomohu vám.“
Dobrý postřeh, dobrý pokus.
A už tu byli, čtyři chlápci. Dva v oblecích, které nebyly šité na míru, dva v pracovních kalhotách a volných košilích s širokými rukávy.
„Tady tě máme,“ zkonstatoval spokojeně nejvyšší z nich a sundal si klobouk.
Na pleši se mu leskly kapky potu.
„Máš to marný,“ doplnil pořez s vlasy do culíku, který nejvíce ze všeho připomínal piráta z béčkového filmu.
Pootočil se a ukázal mi tak obušek, který držel v levé ruce. Ten měl i druhý muž v obleku. Čtvrtý z nich si místo toho pohrával s lanem. Vypadalo to, že to s ním opravdu umí.
„Okradli jste mě, víc už ze mě nedostanete! Nechte mě na pokoji!“ vykřikl pronásledovaný.
Zasmáli se, ten s kloboukem nejvíc.
„To nemáš pravdu. Si piš, že z tebe ještě něco dostaneme. Žluťásci hledají někoho právě takového, jako jsi ty. Nabízejí celé čtyři stovky. A protože odplouvají už večer, musíme si pohnout.“
Znělo to zajímavě.
„Dám, dám vám ty čtyři stovky,“ skoro se zajíkl muž.
Až dosud byl vystrašený, teď ho ovládla téměř panická hrůza.
„Říkals, že už nic nemáš. Takhle dostaneme prachy na dřevo,“ pokrčil rameny kloboučník. „Svažte ho, ať můžeme jít.“
„Čtyři stovky, to je dost?“ zeptal jsem se.
Trhli sebou, pořez si mě chvíli měřil a pak si odplivl.
„To si piš, a jak se tak na tebe dívám, za tebe dostaneme možná i dvě sta. Vypadáš, že nějakou práci zastaneš.“
Loupl po mně očima, jeho kumpáni pochopili, že mám přijít na řadu jako první.
Námořníkovi se v rukou zformovala smyčka, vypadalo to, že se lano hýbe o své vlastní vůli. To už jsem měl prsty položené na dřevěné tyči pohřbené v písku.
Jeho parťák s obuškem mu sekundoval z druhé strany. Jeden mě praští, druhý toho využije a pokusí se mě spoutat.
Nějaká část ve mně se začínala těšit na to, co přijde.
Teď. Obuškovi jsem mrštil do obličeje hrst písku, provazníka přímočaře praštil koncem pádla do třísel, zlomil se, a než padl k zemi, dorazil jsem ho druhým koncem do spánku a pak čtvrtobloukem nabral mezi nohy pořeza s obuškem.
To stačilo, aby zbylí dva nechali svou původní oběť na pokoji a vystartovali po mně. Kloboučník byl rychlejší a v běhu sahal pod sako. Nakročil jsem si, odrazil se, pádlo jsem stále držel oběma rukama, jedním jeho koncem se opřel o zem a tím prodloužil svůj kop. Zasáhl jsem ho oběma nohama současně. Hýkl, jak z něj naráz vyšel vzduch, a svalil se k zemi jako prázdný pytel, malá sekyrka mu vyklouzla z prstů do písku. Námořník s obuškem už byl blízko, ruka v pohybu. Úder už jsem podběhnout nestačil, byl jsem příliš daleko a neměl jsem rychlost, pouze jsem ho srazil předloktím a šel mu na tělo. Krátký spodní hák do volných žeber, ještě jeden, škubl sebou, a než stačil ustoupit, provlekl jsem mu pravačku pod paží, spojil ji se svou druhou rukou a nemilosrdnou pákou mu zlomil loket.
Jediný, kdo se zvedl, byl pořez. Vypadal otřeseně, ale také nasupeně. Obuch nechal ležet na zemi a postavil se do boxerského postoje, svým střehem mi připomněl rohovníky přelomu devatenáctého a dvacátého století. To byli dost tvrdí chlapi.
Proč ne. Pořád se mi to líbilo.
Chvíli jsme se obcházeli, vlhký písek se trochu bořil. Nespěchal a já také ne, chtěl jsem vědět, co dokáže, chtěl jsem vědět, co dokážu já.
„Vytluču z tebe duši a předtím všechny zuby,“ procedil skrze koutky úst.
Takže se zaměří na hlavu? Na to jsem měl své klouby příliš rád.
Nakročil si, úkrokem o stopu jsem uhnul z jeho přímé linie, pak však nečekaně rychle mrskl nohama a pustil se do mě. Jeho pravačka byla jako blesk a za ní šla celá váha jeho těla. Kdyby mě předtím nevaroval, asi by mě dostal.
Direkt levačkou mi sklouzl po tváři, šel jsem mu na tělo, z krytu ho praštil loktem, podruhé, potřetí a pak ztratil přehled a začal dostávat také. Po krátké skrumáži jsem měl nos nakřivo, žebra pošramocená, on zakrvácené oko. Ustoupil však on, ne já.
Další chvíle oťukávání, šanci pošramotit ho nízkým kopem pod koleny jsem nevyužil, ani jsem ho nepodmetl. Místo toho jsme se do sebe zase pustili.
Dostal jsem rychle za sebou dva těžké háky na spodek, on inkasoval do čelisti, ale místo toho, aby šel k zemi, ještě víc se zarputil.
Já také. Líbilo se mi to, víc bolesti, víc krve, víc násilí.
Pauza, potřeboval si oddechnout. Já také, a právě proto jsem do toho šel znovu.
Okamžik vystřižený z běhu času, po smršti, kterou jsem ho zasypal, si kryl hlavu a nechal odkryté břicho. Spodní hák, spodní hák, jeho protivýpad, schoval jsem bradu za paži a jen sklouzl, další úder, tentokrát výš, pod jeho paži do žeber.
Najednou se potácí, záblesk jeho zakrváceného poničeného obličeje v nejistém krytu, tluču dál a dál a cítím se skvěle.
Dokud nepadne, pak už nemám do koho tlouct, komu ubližovat, pak už nemám na kom si vybíjet svou zlost, zlost na sebe a na celý svět.
Přistihl jsem se, že stojím nad ním a přemýšlím, kam ho kopnout. Skrčil se do embryonální polohy a rukama si chránil hlavu. Bude to prostě trvat déle.
„Nezabíjejte ho,“ zaslechl jsem.
To promluvil muž, kterého čtveřice původně pronásledovala.
„Proč?“ zachraptěl jsem, po hrudi mi tekla má vlastní krev.
Právě to jsem se chystal udělat, zabít ho. Ukopat k smrti.
„Protože to, co se právě chystáte udělat, není správné.“
Blbec.
„Já vím, já to zatraceně dobře vím!“ zasyčel jsem. „Zabil jsem desítky, stovky, možná tisíce svých přátel i těch, co jsem nikdy neviděl. Víte, jaké to je?“
„Nevím,“ zavrtěl hlavou.
Stál uvolněně, beze strachu, a jen mě pozoroval. S lítostí? Nesmysl.
„Jen jsem si jistý, že další smrt nic nezlepší, neuleví se vám. Naopak.“
Měl pravdu. Já jsem věděl, že má pravdu, ale nějak jsem si nedokázal pomoct. Chtěl jsem muže u svých nohou zabít, chtěl jsem, abych... Co se skrývalo za tím abych, to jsem zatím nevěděl.
„Nabídněte mi nějaký jiný, pragmatický důvod, proč bych ho měl ušetřit. Kdybych ho neporazil, on by mě zabil.“
„Nejste jako on,“ zavrtěl muž hlavou.
Byl jsem mnohem horší, mnohem.
Mé myšlenky se mi musely odrazit ve tváři.
„Protože je můžete prodat. Živé,“ řekl rychle.
Chvíli jsem o tom přemýšlel a připomněl si rozhovor, který jsem vyslechl.
„Prodat? To jako myslíte do otroctví?“
„Přesně tak. Dosvědčím vám, že se vás chystali napadnout,“ zaváhal. „Na černém trhu to postačí. U soudce nebo notáře bych se raději v tuhle chvíli příliš neukazoval.“
„Uděláte mi průvodce, poradíte s prodejem, tím splatíte svůj dluh,“ navrhl jsem.
Otázkou bylo, kdo měl dluh u koho, ale to jsem teď řešit nechtěl.
Provazník se trochu neobratně zvedl a pokusil se vzít nohy na ramena. Můj nový známý mu šikovně podrazil nohy a ještě ho nakopl do žeber, až muž zaúpěl. Nebyl zas takový lidumil, jak předstíral.
„Máte nějaké peníze?“ zeptal se.
„Vypadám na to?“ zavrtěl jsem hlavou a podíval se na své ruce.
Bolely jako čert, kůži jsem měl na mnoha místech sedřenou do masa, klouby otékaly neskutečnou rychlostí, v prstech jsem ztrácel cit.
„Nevypadáte. Ale my si je musíme opatřit, a raději někde jinde. Musíme se přemístit jinam, tady budou mít spoustu přátel, někteří by se mohli pokusit je osvobodit.“
To znělo rozumně.