Dva muži postupně sundávali ochrannou plachtu nad hlavním průčelím a odhalovali tak nápis: Durand a spol., Export & Import.
Obchody se za dobu, co byl mimo, řádně pohnuly a sám Durand se musel otáčet rychle, jako nejmenší hodinové kolečko, napadlo JFK, zatímco zachmuřeně přecházel ulici k rezidenci, jejímž byl spolumajitelem.
Zachmuřeně. Měl pocit, že se mu vlastní život drobí pod rukama, že se neustále honí za přízraky a to podstatné mu uniká. Austrálie, Aljaška, honil se za každou stopou, za minulostí, jako by tím mohl něco změnit. A na to, co ho potkalo po Austrálii, se raději snažil zapomenout.
Rozložitého chlapa, který mu zastoupil cestu, si všiml až na poslední chvíli.
„Sem nemůžete jen tak!“
Muž mluvil místním rozšafným nářečím se stopami francouzského akcentu.
„Nevím proč,“ odpověděl Kovář nakvašeně a natočil se, aby mohl muže obejít.
„Protože já tu pracuju jako ochranka a na takovýhle šupáky tady nikdo není zvědavej,“ řekl pan ochranka a položil JFK ruku na rameno.
Tedy alespoň se o to pokusil. Byla to chyba. JFK zareagoval bez přemýšlení, jen se vytočil v bedrech, lehce protáhl paži velikosti pořádné šunky do oblouku a pořádně zabral za opasek ze silné hověziny, aby muži v jeho letu co nejvíc pomohl.
Při pohledu na schody, po nichž se pořízek kutálel dolů, JFK sevřel rty. Byly dlouhé, lesklé, s ostrými hranami leštěné žuly.
Ale měl být zdvořilejší a hlavně, neměl na něj sahat, když má mizernou náladu. Zběžně zkontroloval, že se muž po dopadu pohnul, a pokračoval přes zrcadlově se lesknoucí plochu k hlavnímu vstupu. Vylekaný dveřník už poslušně otevíral.
Měl na sobě slušivou decentní uniformu bez přehnaného množství zlatých třásní a dalších ozdob, jak bylo obvyklé u portýrů lepších hotelů. Aspoň něco, usoudil JFK.
Hala byla vzdušná, prostorná a poměrně střízlivá, zdobily ji jen dvě busty na vysokých žulových podstavcích. John si neodpustil zaklení. Jedna z bust patřila jemu a byl to řemeslně zdařilý kousek, poznával se. Druhá Durandovi. Stačil ještě zaznamenat, jak se ve střešních ventilačních šachtách líně točí rozměrné lopatky.
„Shodil mě ze schodů!“ zazněl výkřik.
JFK se otočil a ve dveřích spatřil pokrouceného člena ochranky. Měl zlomenou minimálně ruku a k tomu pár zjevně hodně bolestivých naraženin, do čela mu stékala krev z rozražené hlavy.
Dva obdobně vyhlížející pořízci, ještě před okamžikem postávající u stěny, vystartovali, další sbíhali po schodech z ochozu.
John se nadechl, aby je zastavil, aby jim oznámil, že je spolumajitelem tohohle honosného podniku. Pak si to rozmyslel, sevřel rty a zavrčel. Stejně ten mizera spadl sám. No, skoro sám.
To už byl u něj první z mužů, rychlý svou dychtivostí, nepoučený z osudu kolegy. Běžel s napřaženým obuškem, JFK stačil jen vpadnout do jeho kroku, nechat ho obuškem promáchnout a přitom mu ještě pomoct, druhému muži podmetl nohu, v pádu ho uchopil za paži a zakroutil jí dost na to, aby ji pár dnů nemohl použít. Pustil ji však dříve, než klouby a kosti povolily.
Osud předchůdců třetího člena ochranky zbrzdil. Běžel s holí v ruce, teď si ji přechytil a obnažil tak štíhlé ostří. Vhodné pro útok ze zálohy, ne už tak pro brutální pouliční bitku.
„Uvidíme,“ zhodnotil JFK, navyklým pohybem ramen nechal svůj kabát sklouznout dolů, natočil si ho na předloktí, aby jeden jeho konec volně visel, shýbl se pro obušek a bez zaváhání vyšel šermíři vstříc.
Ten se pokusil o výpad, který JFK kryl chráněným předloktím, čepel kůží nepronikla a na okamžik uvázla v záhybech. JFK obuškem neudeřil, místo toho jím protivníka přímočaře bodl do žeber, čímž ho zpomalil. Pak ho nemilosrdně dvakrát za sebou zasáhl do místa, kde se krk napojuje na trup.
Muž vydržel i to a pokusil se vzdálit, bohužel nebyl dost rychlý. JFK mu dalším bleskovým úderem bez rozmachu přerazil zápěstí ozbrojené ruky.
Několik dveří v okolí se otevřelo a vyhlédli z nich vyděšení zvědavci.
„Pušku, potřebuji pušku!“ křičel poslední akceschopný člen ochranky.
„Raději ne,“ doporučil mu JFK a namířil na něj revolver. „Já jsem spolumajitel téhle firmy, zavolejte pana Duranda!“
Přítomní mu nevěřili, bylo otázkou okamžiku, než vypukne panika.
„Tak se sakra podívejte na tu bystu!“
Svůj příkaz doprovodil mávnutím zbraně. Všichni její pohyb následovali očima, jako by to byla magická hůlka.
Zjistili, že je to pravda.
„Tak, a teď se všichni rozejděte na svá místa a dělejte, za co vás platím. Zdravotník! Potřebuji zdravotníka!“ zahulákal ještě.
Už to nebyly příkazy od narušitele firemního pořádku, ale od šéfa. Jeden za druhým přihlížející mizeli v kancelářích, zdravotník se samozřejmě žádný neobjevil. JFK musel nechat poslat pro externího doktora, aby se postaral o zraněné.
Teprve až dlouho potom se objevil tělnatý muž v dvouřadovém obleku s bílým kapesníkem v ruce, kterým si neustále otíral pot z čela. Podle toho, jak vypadal, narychlo oblečené košile a nakřivo visící kravaty, JFK odhadoval, že byl původně úplně někde jinde a věnoval se úplně jiným než pracovním věcem. Někdo ho zřejmě varoval a on přiběhl, jak rychle dokázal.
„Jsem Mayschu Stepardi,“ představil se, „šéf ochranky společnosti Durand a spol.,“ dodal už důležitěji.
„Už nejste šéf ochranky,“ opravil ho JFK.
„Jak, nejsem?“ nechápal ještě okamžik muž.
Pak mu to došlo, zřejmě ho varovali, s kým bude jednat.
„To nemůžete,“ zaprotestoval.
JFK se podíval na zbraň ve své ruce, kterou teď držel svěšenou podél těla, potom zpět na Mayscha Stepardiho.
To jméno bylo tak pitoreskní, že muselo být pravé.
„Ale mohu,“ zkonstatoval JFK klidně. „Najal jste bandu břídilů, kteří nedokázali vůbec nic. A sám jste se objevil, až bylo po všem. Takové lidi nepotřebujeme.“
„Vezmu si své věci z kanceláře,“ řekl Stepardi po krátké pauze.
JFK zaujal jeho tón a to, jak rychle a věcně se nové situaci přizpůsobil. V té kanceláři mohlo být leccos zajímavého.
„Nemyslím,“ zakroutil hlavou. „Právě jste přišel do práce a neviděl jsem, že byste si tam ukládal nějaké osobní věci. Opusťte území firmy.“
Tentokrát Stepardi začal vehementně protestovat. JFK si všiml, že chlap, kterého poslal saltem na zem, se už dokázal postavit a zkontroloval si, že všechny kosti v jeho těle jsou celé.
„Dokážete ho vyvést?“ obrátil se na něj JFK a ukázal na Stepardiho.
Muž okamžik zvažoval situaci a dával si dvě a dvě dohromady.
„Pokud jsem nebyl ještě vyhozen,“ opáčil.
Odpověď se JFK líbila.
„Nejste,“ potvrdil mu. „Naopak, zvýším vám plat, o pětadvacet procent.“
Víc muž nepotřeboval, chytil Stepardiho za ruku, po chvíli zápolení mu ji zkroutil za zády a vyvedl ho ven.
Najednou už nic nenasvědčovalo tomu, že se zde před pár minutami událo něco, co rušilo zavedený řád úctyhodné obchodní společnosti.
JFK se chvíli rozhlížel, aby se zorientoval. Na tabuli, kterou ještě dělníci nestačili připevnit na místo a která stála opřená o stěnu, našel plán rozmístění kanceláří.
Ředitelství se podle ní nacházelo ve druhém patře, zdviž po stranách, vstup na schody byl přímo před ním.
Svižným tempem vyšel až do druhého, nejvyššího vnitřního patra. Horko tu kupodivu nebylo o nic větší než dole, ventilátory byly tak velké, že nebylo slyšet ani jejich šustot. Otáčející se listy byly vyrobeny z tmavého, pečlivě lakovaného dřeva, i jejich tvar prozrazoval, jaká péče jim byla věnována. Jinde by je zhotovili z plastu nebo nějaké laciné slitiny, napadlo JFK. Tady podobné možnosti nebyly, kovy chyběly a tento nedostatek ovlivňoval celou civilizaci nejrůznějšími způsoby.
Volným krokem zamířil po ochozu patra, po levé ruce zábradlí a přes něj výhled dolů do přízemí. Automaticky vybíral místa, kam by postavil střelce. Sochy v zalomeních skýtaly slušné krytí, v jejich blízkosti by sloupkové průčelí nahradil plným.
Klapot podpatků.
Anette kráčela proti němu v bílé skládané sukni po kolena, v záhybech zvýrazněné červenými pruhy, v halence s krátkými rukávy a výrazným dekoltem. Odstín ještě víc zvýrazňoval jemně broskvovou barvu její pleti.
JFK se zhluboka nadechl a pak pomalu, aby to nebylo vidět, zase vydechl. Podpatky na mramoru zahrály poslední takt, zastavila se před ním a změřila si ho svýma oříškově hnědýma očima.
„Přijdeš a hned uděláš randál, že,“ řekla místo pozdravu téměř přezíravě.
Vypadala nabroušeně. V ruce držela koženou tašku na dokumenty prozrazující, že pracuje.
„Tohle je teď náš firemní dress code?“ odpověděl ve stejném tónu.
Vypadala velmi sexy. Ale možná se to tak zdálo jen jemu. Všechno se skrývalo v hlavě.
Nevěděl, zda Durand něco podobného zavedl, ale bylo by mu to podobné.
„Jsem obchodní ředitelka, já určuji dress code,“ odsekla. „Něco se ti nelíbí?“
„Právě naopak,“ přiznal, aniž by to zamýšlel. „Opravdu ti to sluší. Kde najdu Hornbulla?“
„Netuším, není můj podřízený,“ odpověděla o poznání měkčím tónem.
Tvrdost a přísnost z její tváře postupně mizela a vypadala ještě mnohem atraktivněji; tak, jak si ji pamatoval.
Tenhle rozhovor raději nechtěl prodlužovat.
„A má kancelář? Tedy pokud nějakou mám?“
„Dvoje dveře před mojí,“ prozradila mu. „Na stejně prominentním místě jako Durandova.“
„Díky,“ ukončil hovor stručně a s neutrálním výrazem zamířil dál.
Jakmile znovu uslyšel cvakat podpatky, zastavil se a otočil. Ten pohled stál za to a vsadil by se, že ho odhalila. Stejně ji pozoroval, dokud za ní liftboy nezavřel dveře zdviže, pak sám nad sebou zakroutil hlavou. Nápady, které se mu honily hlavou, se mu nelíbily, přinášely problémy.
Došel ke dveřím, na kterých zlatým písmem stálo vyvedeno: John F. Smith. Žádný titul, označení funkce. Alespoň tohle Durand zařídil dobře, když už mu přidělil kancelář na ráně. Dveře označené A. D. Durand byly hned vedle. Kupodivu také bez jakéhokoliv honosného titulu.
JFK nahlédl do své pracovny. Byla velká, s výhledem na Mississippi, předsazená střecha stínila rozměrné francouzské okno před sluncem. Jediným nábytkem byl stůl rozlohy menšího heliportu z temného, už na pohled tvrdého a těžkého dřeva, k tomu židle ve stejném stylu. JFK přešel přes místnost a zjistil, že k pracovně patří ještě velká terasa. Durand měl rád luxus, to o něm věděl už dříve. Teď by se dalo říct, neokázalý luxus.
Posadil se do křesla, po dlouhé cestě ho bolely nohy. Chvíli si luxusní stůl měřil očima, pak si s lehkým pokrčením ramen položil paty na jeho leštěnou desku. Alespoň že neměl ostruhy jako spousta místních. Odepnul je, jakmile to bylo možné, a návrat do koňského sedla plánoval odložit na co nejpozdější dobu. Pro některé to byla prostě móda.
Ozvalo se uctivé zaklepání, JFK otevřel přihrádku šuplíku po pravé ruce, položil do ní revolver a nechal ji otevřenou. Bylo příjemné zbavit se těžké zbraně a mít ji stále po ruce.
„Dále.“
Vstoupil hubený muž zhruba Kovářovy výšky, vzhledem k tělesným proporcím rozvinutým výhradně ve vertikálním směru vypadal vyšší.
„Alfréd Rechner, k vašim službám.“
Na šňůrce na krku měl pověšené brýle se želvovinovou obrubou, rukávy saka měl podšité jako někdo, kdo má zkušenost, že právě tam jeho oděv nejvíc utrpí. Boty tmavé, lesknoucí se čerstvým voskem.
„Co to znamená, to k vašim službám? Jste pohřebák?“ zeptal se JFK.
Muž se nad otázkou vážně zamyslel.
„Eh, už vím, co vás vede k této domněnce. Barva mého oblečení. Pořídím si výraznější kravatu. Jsem účetní.“
„Z berňáku?“ opáčil JFK a pohlédl na revolver v přihrádce.
„Ne, ale i tam jsem pracoval. Pak jsem dostal výhodnější nabídku u pana Caponeho. Vlastně jsem měl říct, že jsem váš nový asistent, profesně účetní. Pan Durand mě najal. Pochopil jsem, že pokud on má svého asistenta, chce, abyste ho měl i vy.“
JFK si muže znovu chvíli měřil. Proč pro něj Durand raději nenajal nějakou hezkou sexy asistentku? Do obchodních záležitostí se pouštět nehodlal, a tak by se měl alespoň na co dívat.
„Jak dlouho už pro nás pracujete?“ zeptal se JFK.
„Už sedm měsíců,“ odpověděl Rechner.
„A co jste jako můj asistent po tu dobu dělal?“
„Seznamoval jsem se s aktivitami firmy Durand a spol., abych dokázal co nejlépe zastávat své povinnosti.“
„Tak se do toho dejte,“ pobídl ho JFK.
Moc tomu směšnému panákovi nevěřil a divil se, že ho Durand platí za nic.
„Přinesu si své knihy,“ řekl Rechner.
„Počkejte,“ zastavil ho JFK dříve, než se stačil otočit. „Na knihy nemám náladu, navíc tu pro vás není židle. Co kdybyste mě s aktivitami firmy seznámil v reálu?“
Rechner to okamžik zvažoval. „Možná to opravdu bude rozumnější, pane.“
„Počkám na vás venku,“ oznámil mu John a zvedl se z křesla.
Nebylo proč to odkládat a den ještě zdaleka nekončil.