„To je naše loď?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděl mu JFK.
„Craig Dawson,“ představil ho Hornbull. „Lovec kožešin.“
John už za svůj život pár podobných mužů potkal. Byli to samotáři, málomluvní, celkově tiší.
„Co vás vedlo k tomu, že jste pověsil lov na hřebík?“ zeptal
se ho.
„Dostal jsem šíp do nohy,“ odpověděl Craig a podíval se na
inkriminovanou končetinu, jako by tím byla vinna ona.

„A řekl jsem si, že volno před další výpravou do hor mi udělá
dobře.“
„Volno?“ pronesl tázavě Marlowe.
„Budeme se přece plavit v lodi, ne?“ zatvářil se Craig udiveně. „Budu sedět na zadku, a pokud to bude nutný, sem tam po
něčem vystřelím.“
„Fajn,“ souhlasil JFK, „pokud to vidíte takto, bude to pro vás
vlastně taková placená dovolená.“
Ozvalo se řinčení někoho, kdo si nedal moc práce s balením
svého zavazadla. Do doku se vevalil vozík přetížený zásobami
a nádobím. S jeho hmotností zápasil drobný šlachovitý mužík
jednoznačně asijských rysů.
„U nás také máme dost Číňanů, ovládli byznys s prádelnami
a teď se dávají do pohostinství,“ komentoval Marlowe.
John se po něm podíval, ale nezdálo se, že by se v detektivově poznámce skrýval rasistický podtext.
„I když tenhle chlapík mi připadá trochu jiný, ale kdo se
v nich má vyznat, že.“
JFK musel souhlasit, ale měl s obyvateli Asie víc zkušeností.
Příchozí mohl být Číňan, ale jeho rysy byly víc ze severu,
z Mongolska, odhadl JFK.
„Dobrá rána,“ pozdravil muž.
„Jigjid, náš kuchař,“ představil příchozího Hornbull.
„Jigjid Barrighu,“ doplnil s úklonou a úsměvem muž.
Teď už si byl JFK jistý, jméno opravdu pocházelo z mongolštiny.
„Jaké jste nakoupil zásoby?“ zeptal se Marlowe.
„Fazole, pane,“ odpověděl Jigjid.
„Umíte se něčím ohánět? Myslím kromě vařechy?“ zeptal se
JFK.
Uvědomil si, že veškerou práci s obstaráváním posádky nechal na Hornbullovi. Ano, chtěl, aby se o takové záležitosti
staral, ale teď na mužích, s nimiž se vydá na řeku, závisel
i jeho život a přál si, aby tomu věnoval víc pozornosti.

„Kuchař být velký kamarád s nože,“ řekl Jigjid. „A já tokat
s lukem. Ale já dostat zaplacenou jen za kuchařování.“
Kovář se podíval na Hornbulla.
„Máš nějaký slušný nůž? A svůj luk?“ zeptal se ten.
Jigjid sáhl do hromady věcí na vozíku a vytáhl meč. JFK očekával spíš mongolskou nebo jinou jezdeckou šavli, tohle ale
byl meč tachi, svým tvarem a délkou na první pohled prozrazující, že patří do éry šogunátu Tokugawa.V druhé ruce Jigjid
najednou držel luk. Ne víc než devadesáticentimetrový, kompresní, se silným kompozitovým lučištěm.
„Fajn, máš plnou gáži. Ale doufám, že to opravdu umíš používat,“ rozhodl Hornbull po letmé výměně pohledů s JFK.
Mechanik Kretschmer právě přicházel, s velkým ruksakem
na ramenou. Vyzbrojen byl pouze nožem u pasu.
JFK mu kývl na pozdrav, muž jen zabručel a okamžitě se vyškrábal do lodi, kde začal kontrolovat motor.
„Nalodíme se. Jigjide, uložte si zásoby, ostatní vám pomohou,“ zavelel John.
„Ještě poslední muž, šéfe,“ upozornil ho Hornbull.
Muž už byl v doku, nikdo si nevšiml, kdy a jak vešel dovnitř.
Bylo vidět, že i Marlowa tahle jeho schopnost znepokojila.
Muž byl oblečený jako kovboj, v džínách, kožených botách,
košili a vestě. Kovbojové byli obvykle ozbrojeni velkými noži
nebo mačetami, ti bohatší obvykle dvojrannými perkusními
pistolemi velkého kalibru. Příchozí měl na opascích dva revolvery v pozici pro tažbu křižmo.
„Yombo, náš poslední muž,“ oznámil Hornbull. „Pracoval
jako kovboj a předák pro několik velkých rančerů.“
„Kovboj?“ nadhodil Marlowe. „Takový ten, co se nejvíc napracuje, když je víc zájemců o pastviny nebo dobytek?“
To Kováři znovu připomnělo, že tenhle svět je jiný než jeho
domovský. Nedostatek kovů změnil společnost v mnoha detailech a drobnostech. Jedna z nich byla, že tady se nikdy nepřešlo k ustálenému chovu dobytka, nevznikly obrovské ranče

ohraničené ostnatým drátem. A indiáni si udrželi podstatnou část svého původního území. To už samozřejmě nebyla
drobnost.
„Za nějaké práce se platí víc než za jiné,“ odpověděl Yombo
s úsměvem, který něčím připomínal dobrmana těsně předtím,
než se zahryzne do kořisti. „Taky nevypadáte na týpka, co se
celý den ohání zednickou lžící nebo lopatou.“
„To ne,“ přikývl Marlowe, podíval se na krabičku zápalek ve
své ruce a nechal ji sklouznout do kapsy svého saka. „Ale pohybuji se ve společnosti, kde mi stačí jeden revolver.“
„Asi jste se lépe učil,“ přikývl Yombo.
John neměl náladu na jejich špičkování.
„Do práce,“ zavelel.
Ráno bylo stále ještě svěží, když vyplouvali na kalné vody Mississippi zvrásněné línými vlnami. Širokou řeku už brázdilo pár
lodí, vesměs menších člunů spěchajících za svými cíli, velké dopravní lodě včetně těch oceánských zatím nevypluly. Kretschmer stál u kormidla a bylo vidět, jak nervózně vyhlíží dopředu.
„Výš proti proudu budeme potřebovat skutečného kormidelníka,“ zabručel, když se ho JFK zeptal, co mu vadí. „A je
odsud horší výhled, než jsem myslel. Někdo by měl stát na
přídi, aby vyhlížel překážky. Tady moc plovoucích kmenů nepotkáme, ale výš ano.“
John jen přikývl. Budou muset najmout dalšího muže. Pokud
to říkal Kretschmer, který z nich znal řeku nejlépe, nebylo
proč protestovat.
Rozkázal Hornbullovi, ať zajistí hlídku na přídi, sám se postavil ke kormidlu a nechal Kretschmera, ať se věnuje pozorování
motoru.
„Možná bychom měli vyzkoušet, jak bude fungovat při zátěži,“ navrhl mechanik po půl hodině plavby.
Zřejmě byl se svým výtvorem spokojen, John odhadoval, že
dávají slušných sedm osm uzlů.

„Dobře,“ souhlasil John a zatlačil na páku plynu.
„Dost,“ zastavil ho Kretschmer.
Odklopil kryt motoru a sledoval ho v činnosti. John nechápal,
co bez stroboskopu nebo jiného, mnohem sofistikovanějšího
přístroje může vidět, ale mechanik vypadal spokojeně.
„Ještě na to zatlačte!“
Kovář poslechl, teď rozdíl namáhání slyšel i on, voda se kolem boků prodírala s hlasitým ševelením a bílá brázda za nimi
se znatelně prodloužila. Loď se také začala mírně podélně pohupovat, jako by příď měla tendenci zajíždět pod hladinu
a vztlak získaný zanořením jí v tom periodicky bránil.
Kretschmer, sehnutý až k svištícímu klínovému řemenu,
výrazně čichal, ostatní členové posádky se rozhlíželi. Nejvíc
znepokojeně vypadal Yombo.
„Ještě to ohulte.“
Až na doraz se John s plynem jít neodvážil. Houpání se zvýraznilo, měl pocit, že trup vibruje, a motor začal kvílet.
„Už se přehřívá a prokluzuje, uberte!“ zakřičel mechanik.
John velmi rád poslechl. Viděl, že všichni zvědavě čekají na
výsledek testu, loď se vrátila k mnohem klidnějšímu tempu.
„Řekl bych, že deset, možná i jedenáct uzlů dala,“ odhadl
Kretschmer, „ale moc dlouho by to nevydržela, není to žádný
rychlostní člun.“
„To není, ale i tak slušné,“ ocenil JFK.
Jejich trup, podobný přerostlé pramici, byl uzpůsobený pro
plavbu v mělkých vodách a ne pro vysoké rychlosti. I tak by
ale ujeli většině lodí, samozřejmě vyjma těch celnických…
nebo pirátských, připomněl si JFK.
„A spotřeba vzrostla tak na pětinásobek,“ mručel Kretschmer.
Dál pokračovali něco mezi pěti až šesti uzly za hodinu. JFK
zůstával u kormidla a dával pozor, aby se nepřipletli do cesty
žádné z lodí. Po hodině plavby nechali New Orleans za zády
a město vystřídala pole přerušovaná občasnými háji cypřišů,
močály s mangrovníky a suššími místy zastavěnými reziden

cemi lidí, kteří nechtěli žít přímo ve městě. Rezidence postupně vystřídaly farmy.
Slunce pražilo, obloha byla bez mráčku a vzduch nad hladinou
dávno přestal být čerstvý. Vznášel se v něm pach ryb, bláta
a něčeho dalšího, co nebylo snadné pojmenovat.
Johnovi chyběl klobouk, uvázal si proto na hlavu šátek
a další kolem krku, aby se vyhnul spáleninám od slunce.
V Austrálii si na něj docela zvykl, ale obvykle nestál deset hodin
v kuse v jeho plné záři. A také měl klobouk. V duchu proklel
sám sebe, nepamatoval si, kde ho nechal.
„Vypadáte, že to s tím umíte,“ oslovil Johna po poledni
Yombo a ukázal na kormidlo.
Ze všech mužů na palubě vypadal nejnervóznější. Pokud však
byl na vodě poprvé, bylo i tak jeho sebeovládání příkladné.
Kovář předpokládal, že někdo zapřede diskuzi mnohem
dříve. Tvrdily to psychologické příručky i jeho vlastní zkušenosti. V izolované skupince se dříve nebo později prolomí
bariéry.
„Jo, už jsem se na Řeku vydal.“
Uvědomil si, že stejně jako ostatní nepoužívá jméno Mississippi, ale prostě slovo Řeka.
„Pár lidí při tom umřelo.“
Čekal, jak pistolník zareaguje.
„Lidé často umírají,“ zhodnotil Yombo s úšklebkem, „zvláště když jde o zlato.“
Pak se posadil na lavici na střední palubě a rozhlížel se střídavě na jednu nebo druhou stranu.
Hodinu před západem slunce zajel JFK blíž k levému břehu,
Hornbull jen přikývl a začal hledat místo k utáboření. U břehu se občas vyskytovala velká mola pro nákladní lodi, tam ale
majitelé vybírali poplatky.
Nakonec Hornbull objevil skupinu opadavých cypřišů, jejichž světlá kůra u země prozrazovala, že vyrůstají ze suché
půdy. Po zakotvení zjistili, že se utábořili u malého ostrůvku

odděleného od pevniny dvacet metrů širokým ramenem. Dál
se tyčila zelená stěna stromů.
Ideální tábořiště, pomyslel si JFK. Mimo pole i zvědavé oči
farmářů. Vlastně neměl důvod, proč se skrývat, ale byl to
zvyk, železná košile.
Všichni muži až na Marlowa začali okamžitě hledat suché
dřevo na oheň. Ostrůvek byl malý, ale než se v útočných vlnách objevili moskyti, plál už sympaticky čadící oheň. Slunce
bylo už dost nízko na to, aby se někdo vydal zkoumat zdroj
kouře.
Jigjid nějak dokázal za tak krátkou dobu připravit v ploché
pánvi večeři.
„Fazole,“ zabručel Marlowe, ale v okamžiku, kdy dostal svou
porci, se do ní hladově pustil.
„S masem,“ připomněl Jigjid.
„Já vím, já vím,“ huhlal detektiv s plnou pusou.
Chvíli se všichni krmili a stíny se přitom rychle prodlužovaly,
každou chvíli se ozvalo plácnutí, jak se někdo zbavil obzvlášť
krvežíznivého moskyta.
„Bílá muža mít slanou krev, bodáci ji rádi,“ komentoval to
Jigjid, téměř jako by z toho měl radost.
„Tohle říkají indiáni,“ zabručel znechuceně Hornbull.
„On je poloviční indián,“ odpověděl JFK, aniž by nad svými
slovy uvažoval.
„Jak to? Je to přece Číňan!“ chytil se toho Marlowe.
John si uvědomil, že vlastně vůbec netouží vykládat o tom,
že Jigjid je spíš Mongol a jeho předkové před pár tisíci lety, za
doby ledové, suchou nohou překročili Beringovu úžinu a dali
vzniknout indiánskému etniku.
„Jsou si podobní,“ odbyl ho.
Dojedli prakticky současně a jeden po druhém si očistili misky.
„Teď bych si zašel do klubu, podíval se na vystoupení atraktivních, spoře oděných tanečnic a dal si pár panáků slušné
whisky v příjemné dámské společnosti,“ pronesl Marlowe, za
tímco zabíjel moskyty a zapaloval si cigaretu, kterou přitom
otáčel, aby hořela rovnoměrně.
Ve vlhkém klimatu Mississippi to nebylo tak jednoduché.
„Vy přece nemusíte kluby ani vystoupení tanečnic,“ poznamenal JFK.
„A co tedy musím?“ opáčil detektiv téměř vyzývavě, přitom
něco hledal ve svém tlumoku.
„Pár panáků slušné whisky sedí, a vlastně nemusí být úplně
slušná, stačí, když je. Místo striptýzu bych vás viděl na šachy.“
Marlowe strnul, v ruce držel kazetu cestovních šachů.
„Jak to víte?“ zeptal se podezřívavě.
„Psychologie, napověděla mi to věda zvaná psychologie,“
odpověděl mu JFK a proklínal se za svou velkohubost.
Marlowe byl svému literárnímu obrazu podobnější, než se
zdálo možné.
Detektiv přikývl, jako by odpověď nechtěl nijak zpochybňovat.
„A ta dámská společnost?“ nadhodil.
„K tomu se přece žádný gentleman nevyjadřuje.“
Na okamžik se rozhostilo ticho rušené jen praskáním ohně
a syčením zelených větví, které střídavě přihazovali do plamenů kvůli dostatku dýmu.
„Co to je striptýz?“ zeptal se Hornbull.
JFK se rozhlédl a uvědomil si, že kromě Marlowa opravdu nikdo netuší, co to znamená.
Mlčeti zlato, pomyslel si a nadechl se k odpovědi.
Ráno vypluli krátce po svítání. Jigjid uvařil kávu a na snídani
servíroval stále dobrý chléb se štědrou porcí uzeného. Nikdo
si nestěžoval.
Motor uspokojivě pravidelně rachotil, krátká disbalance
mezi teplotou vzduchu nad řekou a v okolí probudila k životu vánek. Ze zkušenosti věděli, že nebude mít dlouhého
trvání.