Dovolená v Green lake 3. díl

A je tu třetí díl, nikoli však poslední.
Doufám, že se počtení zalíbí alespoň pár lidem a v letních parnech to bude příjemné osvěžení.
Znovu uozorňuji, že to není žádná světová literatura, ale prostě taková řežba, jako odpočinkové psaní a snad i odpočinkové čtení.
 

 

„Do prdele, jsou z nejužšího kruhu!“ bylo jediné na co jsem se zmohl.

Ještě asi deset vteřin jsem bezmocně zíral na to jak, se zaručeně smrtelné rány v tělech těch tří zacelují.

Přemýšlel jsem, jak je možné, že Zasvědcení funguje i v tomto světě. Jak to, že jim jejich bůh dá tolik síly tak daleko od domova?

Vlastně bylo jedno, jak a proč, daleko horší bylo, že se to děje tady a teď.

Věděl jsem, každým okamžikem se zvednou a vrhnou se na mě, přesto jsem tam jen stál a zíral.

„Do prdele!“ opakoval jsem.

Konečně jsem se otočil a rozběhl se lesní cestou mířící po vrcholu hřebenu k městu.

Že jsem se vzpamatoval na poslední chvíli, mi bylo jasné ze zvuků linoucích se za mnou. Po chvíli jsem našel tempo a nebýt werevolfů za mnou docela bych běh nočním lesem užíval.

Zrovna když jsem si to takhle maloval, jsem zakopnul o kořen a s roztaženýma rukama letěl vřed. Při dopadu jsem se instintivně sbalil do kotoulu u ustál to jen s potlučenými zády a odřeným temenem hlavy.

Otočil jsem se a zjistil, že první z pronásledovatelů už je téměř u mě.

„Uááá,“ zařval a jediným skokem překonal desetimetrovou vzdálenost mezi námi. Takovou sílu mu mohla dát jen smrt pro svatou věc.

Tedy chtěl překonat desetimetroou vzdálenost, já si až teď uvědomil, že celou dobu svírám za předpažbí samopal, a tak když byl v nejvyšším bodě letu, vychutnal jsem si ho dvěma náboji doprostřed hrudníku.

Dvěma posledními náboji.

Zahodil jsem teď již nepotřebnou zbraň a běžel dál. Očima oslepenýma od výstřelů, jsem se snažil rengenovat cestu před sebou. Marně, stějně jsem klopýtal ozlom krk.

Moji pronásledovatelé na tom naštěstí byli trochu hůř.

Síla asi není vždy jen ku prospěchu. Slyšel jsem jak lámou křoví i s menšími stromky, občas zmateně hladají cestu a štěkají po sobě. To mi mohlo dát pár cených okamžiků k dobru.

Vyběhl jsem z lesa a uviděl Lennyho hospodu. Působila na mě jako zázrak, jako zjevení v poslední chvíli.

Leny tam má zbraň, tím jsem si byl jistý. Lenny tam musí mít zbraň! Jinak jsem v hajzlu.

Doběhl jsem ke dveřím, zrovna když zamykal.

„Ahoj Lenny,“ vyhekl jsem na něj udýchaně. „Uhni!“

„Co?“ leknutím až nadskočil.

Než se zmohl na cokoli dalšího, vrazil jsem dovnitř a po paměti našel barpult. Jasně, že tam byla! Pod pultem na polici ležela brokovnice s upilovanou hlavní.

Namířil jsem na prvního werewolfa deroucího se do dveří a stisknul oba kohoutky zároveň.

Bylo to, jako kopnutí koněm. Zpětný náraz mne hodil dozadu a já zboural všechny židle za sebou. Co tam ten Lenny láduje?

Šlupka to byla pořádná, ale už zase jsem byl bez munice.

Jediné štěstí bylo, že jsem dostal dva jedinou ranou. Jak se tlačili ve dveřích aby mě dostali schytali to oba najednou.

To bylo to dobré. To špatné bylo, že zbylý třetí ty dva bez váhání překročil, skočil na mě a chytil mě pod krkem. Jednou rukou mě zdvihl do vzduchu jako batole.

„Co chcete?“ zachroptěl jsem.

„Tu knihu,“ pronesl klidným hlasem bez emocí.

„Knihu?“ nechápal jsem.

„Knihu Erebus!“

Vybavila se mi těžká okovaná kniha vázaná v kůži se stylizovaným E na deskách. Knihu, kterou jsem dal Ottovi.

„A kurva“ řekl jsem jen.

Vlastně jsem chtěl říct, protože to už mě werevolf odhodil jako hadrovou panenku a mé letící neovladatelné tělo cestou bouralo vše, co se mu postavilo do cesty. Zastavila mě až stěna hospody.

Náraz to byl strašný. Bolest mě zkroutila do klubíčka. Srdce mi vynechalo několik úderů a páteř jsem musel mít na několik kusů.

„Kde je?“ dýchnul mi ten třetí mrtvolný puch do tváře a zase mě zvednul.

Měl jsem radost, že cítím nohy, takže páteř byla v pořádku, ale na přemýšlení nebylo dost času, protože už jsem zase letěl. Se stěstím jsem trefil lítačky do kuchyně a přistál na černobílých kachličkách.

Chytil jsem se sporáku a pokusil se vyškrábat na nohy.

Mezi červenými kruky, které se mi dělaly před očima jsem na stole vedle zahlédl vzorně vyrovnané Carlovy nože na maso.

Roztřesenou rukou jsem chmátnul po jednom z nich. Zbraň to byla sice chabá, ale aspoň nějaká.

Ještě jsem se stačil natáhnout k trubce za sporákem, ale to už mě zase držel třetí werewolf za kopy a funěl mi do obličeje.

Jeho kumpáni zrovna rozrazili dveře.

„No to je dost,“ zavrčel můj držák.

Využil jsem chvíle jeho nepozornosti a zabodnul mu dranžírák do prsou.

Asi jsem ho tím naštval.

Mrsknul se mnou na nerezový stůl na porcování masa. Jednička a dvojka přiskočili a chytili mě za ruce a nohy. Jako bych je měl ve svěráku.

„Tak jo, ty nám teď řekneš kde je ta kniha!“ zavrčel zase trojka, zřejmě vůdce, a vytáhnul si nůž z hrudníku.

„Jaká kniha?“ zasípěl jsem.

Nezbylo než mlžit, bylo mi jasné, že jakmile knihu dostanou mám to spočítané.

„Máš rád své oko?“ pokračoval nevzrušeně trojka. „Řekněme levé?“

Nožem se nebezpečně přiblížil ke zmiňovanému orgánu.

„Vy hajzlové,“ zachraptěl Lenny v lítačkách a vystřelil z brokovnice.

Opět z obou hlavní naráz.

Broky trojkou smýkly přeze mě. Špička nože naštěstí netrefila mé oko a jen mě škrábla na čele.

I jednička s dvojkou museli dostat svou část, protože sevření povolilo. Na nic jsem nečekal, sklouznul jsem ze stolu a vyrazil do lokálu.

Na podlaze přede dveřmi seděl Leny a chystal se zapálit si cigáro. Zpětný ráz brokovnice ho odhodil dozadu a on namísto toho, aby vzal do zaječích si tu seděl, jak na pikniku.

Jedním hmatem jsem mu sebral hořící Zippo zapalovač a hodil ho kuchyně.

Doufal jsem, že už uniklo dostatek plynu z naseknuté plynové trubice u sporáku a ty tři to trochu sežehne.