povídky

Dimenze D-3561 (Cambrie), východně od Nueva Viento Islas

              Zygonitové kotle pracovaly na plný výkon, přesto hispánský vzdušný konvoj nedokázal tajemnému korábu uniknout. Velitel flotily Miguel Gallardo přiložil k oku dalekohled. Nikdy nic takového neviděl. Letoun, který je pronásledoval byl dvojnásobné velikosti, než ta největší vzdušná galeona, jakou měl k dispozici samotný hispánský král. Trup tajemného letounu purpurově zářil, jediný obláček kouře neprozrazoval, že by byl poháněn zygonitem, nebo jiným známým druhem pohonu a na palubě nebyl jediný stěžeň s plachtou. Miguel Gallardo složil dalekohled. Zvažoval šance. Jediný, sice hrůzu nahánějící koráb, proti jeho pěti dobře vyzbrojených galeonám. Neměl ve zvyku prchat před bojem, ale jeho flotila se vracela do Hispánie, plně naložena poklady z Nueva Islas a on nechtěl tento drahocenný náklad ohrozit. S každou mílí se však tajemný nepřítel neustále přibližoval, ozbrojený střet byl nevyhnutelný. Admirál Gallardo vydal pokyny svým důstojníkům a posádky vzdušných galeon se začaly připravovat k boji.

              Obratnými manévry se všechny koráby natočily bokem k blížící se hrozbě. Na pokyn jednotlivých kapitánů vyšlehly výstřely z kanónů a ve ve vzduchu se vznášel oblak s vůní střelného prachu. Miguel Gallardo se kousl bolestně do rtů. Na té lodi jež musela pocházet ze samotných hlubin pekla nebylo vidět  žádné poškození. Střely se od trupu neškodně odrážely, Z boku letounu naopak začaly vystupovat temné hlavně kanonů.

              „Bohové nebes ať stojí při nás,“ zašeptal admirál Gallardo těsně před tím, než z tajemného korábu zahřměla salva.

A máme tu další povídku, tentokráte jsou pod ní podepsáni BorgDog a Pantarei, což je téměř jistá záruka kvality. Povídka je málo akční, dalo by se říct, že skoro vůbec, přesto v ní hlavní roli hraje agent Military divize a taky jeden ideální svět, i když jak pro koho...

Na to, jak si měl touhle dobou už užívat, nestálo probuzení za nic. V ústech měl sucho a hlava mu třeštila. Omámeně mrkal do šera, snažil se přijít na to, proč se cítí tak mizerně, až se mu to konečně povedlo.
Spolkl kletbu a rychle se na posteli posadil. Boule na hlavě pulzovala bolestí, kolena měl naražená a levou dlaň i loket pěkně odřený, ale zdálo se, že si při pádu nic nezlomil. Diletant Barris. Někdo by ho měl naučit, jak vysoko se umisťuje ústí portálu, jestli byl tohle předpisový metr, porostou letos na jabloních žaludy. Jo, mít tak von Wondera… raději myšlenku zahnal a rozhlédl se.

Agent Richard Schwarz vstoupil do kavárny Nakatomi v centru Vídně. Cestou k cíli prohlížel okolí a hádal, kolik tu má Gogol lidí. Vypadalo to, že támhle ta čtveřice chlápků v černých oblecích, kterou právě obsluhoval číšník ve smokingu, by mohla patřit k němu.

Do svítání zbývala necelá hodina a mlha se převalila od Temže, aby zahalila Londýn do svého pláště. V mléčném oparu se na jednom místě rozzářil namodralý bod, který rychle rostl až do průměru několika stop. Pak to vypadalo, jako by se tento velký míč do sebe zhroutil a utvořil kruhovou bránu – mezirealitní portál.

„Proč, sakra, PROČ?! Proč zrovna já?!“ nedokázal se stále s tou myšlenkou smířit, i když věděl, že v přítomnosti Franka a Vincenta mu nic jiného nakonec nezbude. Kdyby se totiž skutečně vzepřel, ti dva měli dohromady dostatek moci, aby ho dokopali kamkoliv by se jim zamanulo.

„Situace je vážná,“ konstatovala stručně Ljuba Bytewská. „Nemáme čas dohadovat se o kompetencích, a proto vedení agentury striktně rozhodlo o tom, že naše oddělení v další misi bude spolupracovat společně s oddělením pro potírání interdimenzionálního terorismu. Sledování pašerácké skupiny El matutero nás přivedlo do dimenze D-6669 a existuje podezření, že zde zásilku týkající se nebezpečné vojenské technologie převzal terorista Ali Bhaba.

„Tak co Johne, zase nic?“ zeptal se Vega, když viděl přítelův zklamaný výraz.
„Ne. Já to snad neseženu, chci něco, co by mě přesvědčilo na první pohled, co by mně padlo do oka. A zatím? Takovejch krámů a nic. Všude spousty lidí, co nemaj na starosti nic jinýho, než se plíst pod nohy, a to jsou Vánoce už za tejden. “

Morfeus mě pustil ze své říše v okamžiku, kdy se letadlo přibližovalo k městu. Na tváři se mi objevil úsměv. Londýn jsem měl nejraději o Vánocích, když byl přikrytý sněhovou peřinou a lidé chodili zachumlaní do teplých plášťů. Jakmile jsem od svého šéfa dostal nabídku strávit svátky ve své realitě, okamžitě jsem přijal. Naplněn pocity radosti jsem se připravoval na přistání. To jsem ještě netušil, že tohle budou ty nejrušnější svátky mého života…

***

Oktar, který jel vpředu a vedl malý houf spolubojovníků, se protáhl ve svém vysokém sedle zdobeném zlatými plíšky. Malý huňatý koník, i když měl za sebou dlouhou cestu, stále neúnavně a houževnatě vykračoval po úzké stezce, která se vinula hustým lesem. Oktar byl oblečený do oděvu z kůží a plátna a byl vyzbrojený kónickou přilbou s chráničem nosu, hrudním pancířem, dlouhým dvoubřitým mečem, kompozitním lukem a malým kulatým štítem z proutí a kůže.