TURNAJ / Hatic

„Proč, sakra, PROČ?! Proč zrovna já?!“ nedokázal se stále s tou myšlenkou smířit, i když věděl, že v přítomnosti Franka a Vincenta mu nic jiného nakonec nezbude. Kdyby se totiž skutečně vzepřel, ti dva měli dohromady dostatek moci, aby ho dokopali kamkoliv by se jim zamanulo.
„Vždyť ti to povídám- Bertrama jsi nám kuchnul, Pierre je zrovna na misi, Hulk jakbysmet a Villefortovou bys do toho přece netahal? Tohle nebude nic pro křehké dámy,“ zubil se Vega, zatímco protestujícímu Kováři páčil prsty zaťaté do rámu dveří.
„Počkat, odkdy je Andrea ´křehká´?“ zkusil to ještě, ale v další chvíli už klopýtal chodbou před obrovskými postavami dvou nekompromisně se tvářících kolegů.
„No, abych to uvedl na pravou míru, tak do toho Villefortovou nezasvěcujeme hlavně proto, že by se toho chtěla určitě taky zúčastnit. Pak by na nás s největší pravděpodobností už nikdo nezbyl. Znáš to, ženy a děti první,“ dovolil si Frank vtip, když se zdálo, že jejich nedobrovolný společník konečně přestal přemýšlet nad útěkem.
„Náhodou, myslím, že si to nakonec užiješ stejně jako my. Kdy jindy budeš mít příležitost nakopat beztrestně do zadku někoho od Military, no ne?“ nadhodil Vega.
„A navíc si občas dotáhnou někoho opravdu luxusního! Minulej rok to byl třeba Achilles,“ dodal Frank a takřka vzápětí si v duchu poblahopřál. Johnovi při zmínce o Achillovi totiž málem upadla sanice. Rázem taky začal o celou věc projevovat podivuhodně větší zájem.
„Počkej, to chcete říct, že jste si dali duel s Achillem?! Tím Achillem od Tróje?!“ Tahle představa byla přece něco tak neskutečného!
„No jasně, zrovna byl v těžkým splínu ze smrti Patrokla, tak prý vyhlídku na pořádnou bitkařinu přijal v podstatě s radostí,“ neubránil se úšklebku Vega. John vypadal, jakoby právě prožíval druhé Vánoce.
„A jak vypadal a jakej byl?“ ptal se dál.
„No, tak Brad Pitt to rozhodně nebyl, jestli se ptáš na tohle. Byl to takovej menší snědej chlapík s týdenním strništěm. A byl zatraceně obratnej. Ale tady Frank s ním udělal krátkej proces,“ tentokrát se už neudržel a opravdu vyprskl. Takhle uhranutého Kováře ještě neviděl.
„Tys porazil Achilla?!“ obrátil okamžitě svou pozornost na Boormana.
„No, tak trochu jsem s ním vytřel podlahu. A nevypadalo, že by mu to z té jeho frustrace moc pomohlo. Spíš mám pocit, že hned, co ho vrátili do jeho světa, popadl zbroj a vyrazil si zchladit žáhu na Hektorovi.
„Ty seš svým způsobem zodpovědnej za smrt Hektora?!“ teď už se vyprsknutí neubránil ani Frank. Dobrosrdečně popadl vyjeveného Johna kolem krku a naoko ho začal škrtit.
„Chlape, já z tebe nemůžu. Před minutou jsme tě málem museli takhle táhnout a teď vypadáš, jako bys to tam chtěl vymlátit celý sám. Začínám mít pocit, že jsme přeci jen měli spíš říct té Villefortové.“ Že bude tak snadné Johna pro tenhle podnik získat, to se ani neodvažovali doufat. No, ale tím líp pro ně. Oba se sice tvářili, kdovíjak o všem nerozhodli sami, pravdou ale bylo, že EFFT se mohli zúčastnit pouze ti, co s účastí souhlasili dobrovolně. No, řečeno na rovinu, Vegovi a Boormanovi spadl velký balvan ze srdce, i když to navenek nedali najevo.
„Hele, hrdličky, být váma bych se přestal objímat, aby si o vás nepomysleli něco ošklivého,“ informoval je svým osobitým stylem Vega o tom, že jsou na místě. Frank okamžitě pustil Johna, aby současně mohli vzhlédnout a zjistit, kdeže to vlastně jsou.
„Jse- seš si jistej, že je to tady?“ zeptal se Frank trochu rozpačitě. V jeho hlase zazněla drobná rozladěnost, ale zase jí nebylo tolik, aby si toho Kovář v aktuálním duševním rozpoložení všiml. Zato Vegovi to neuniklo.
„Jo, koná se to tady. Jako by tím snad něco naznačovali,“ sám si totiž taky moc dobře vzpomínal na incident, co se tu odehrál před třemi roky. Přesně za těmito dveřmi tenkrát on a Frank zažili nejpotupnější porážku svého dosavadního služebního života. A to proti řadovým členům Military Divize. A zrovna tady se pod záštitou MD konal letošní EF Fight Tournament. Byla to skutečně náhoda?
Vrátili se do reality. Byla to jen opravdu dávná minulost, nic víc. Se slovy: „Tak hoši, jdeme na to!“ sáhnul Vega po klice.

***

Tělocvična MD se od doby, co do ní zavítali naposled, náramně změnila. Kromě toho, že nikde nebylo ani stopy po krvi, kterou tu tenkrát jak oni, tak jejich protivníci zanechali, byla první změna, jež si všimli, nepřehlédnutelná plazmová tabule pověšená na protější stěně. Hned v další chvíli zaregistrovali ring stojící před nimi. Pak si všimli tribun, na kterých se mohlo pohodlně usadit tak dvě stě padesát diváků. A nakonec je upoutalo dvě stě padesát diváků, řev, hudba, vydýchaný vzduch a to, jak zatraceně málo tam bylo najednou místa.
„No tě péro,“ tiše hvízdl John a oba jeho kolegové mu v duchu dali zapravdu. Něco podobného opravdu nečekali.
Pak ale Johna napadlo ještě něco důležitějšího: „Jak se proboha někomu může podařit TOHLE utajit před Andreou?! Vždyť je tu snad polovina Agentury!!!“
„Turnaj se pořádá každý rok ve stejnou dobu - a to tehdy, kdy je počasí na Maledivách nejnádhernější. Právě teď se Villefortová válí na pláži někde uprostřed Indického oceánu a nechává se balit půltuctem pohledných domorodců,“ odpověděl mu mechanicky zcela konsternovaný Frank.
„A tohle není polovina Agentury, tohle je jen celá zdejší M-Divize,“ dodal Vega, jen o trochu méně konsternovaný, než Boorman.
„Vy,“ přitočilo se k nim něco, co vypadalo jako technik navlečený do plné polní. „Jste z DPPIP, správně?“ Trojice agentů byla celou tou podívanou ještě natolik ohromena, že se zmohli jen na strojové přikývnutí.
„Tak padejte támhle, už tam na vás čeká vaše technická podpora,“ hodil ten kamuflovaný chlápek rukou kamsi za sebe a hned se zase v tom mumraji ztratil.
Trojice agentů se naráz podívala požadovaným směrem. Na lavici hned pod ringem tam seděl profesor von Wonder, Nikita, Whitacker a… šéfová Oddělení pro potírání interdimenzionálního pašování, major Ljuba Bytewská!
„Konec, já odtud padám!“ oznámil Kovář rozhodně a otočil se k odchodu. Vegova ruka ho ale stáhla zpět.
„Nač ten spěch?“ zašeptal mu výhružně do ucha. „Přece bys nás tu chudáky nenechal samotné?“
„Ale vždyť je tam šéfová. A kde je šéfová, tam žádná zábava není a ani být nemůže. A já nemám dopsaný to hlášení,“ pokusil se Vegovi vytrhnout, ale marně.
„Tady to je jiný, jen počkej, uvidíš. Bytewská náhodou umí bejt moc zábavná. Jen nemá moc příležitostí, kde to projevit. Tak si to všechno šetří na těch pár chvil, jako je tahle. Kdybys nechal její tým na holičkách, pěkně by sis to zavařil,“ pokračoval Vega ve svém podrážděném monologu po celou dobu chůze ke skupince kolem Bytewské, přičemž Kováře vedl před sebou s pákou nasazenou na jeho pravém rameni.
„Tak jsme tu, šefová - všichni,“ se slovy zadostiučinění Vega konečně pustil Johna, který si zatvrzele začal masírovat namožený sval.
„Tak vás nakonec, Johne, přece jen ukecali? To mám opravdu radost.“ John na tato milá slova své nadřízené jen něco nespokojeně odfrkl a dál se věnoval své paži.
„Doufám, že jim to, pánové, nandáte, stejně jako minulej rok,“ vyjádřil své přání profesor von Wonder a doprovodil svá slova mohutným zafuněním do frkačky. S pestrobarevnou špičatou párty čepičkou vypadal jako infantilní chovanec ústavu pro přestárlé. Asi skutečně každý potřebuje občas vypnout.
Ke slovu se přihlásil Dexter: „Zdravím vás, pánové. Profesor si usmyslel, že letos nastal čas, kdy by mělo dostat příležitost vyniknout dravé mládí. Proto jsem byl pověřen, abych tentokrát dělal vašemu týmu trenéra já, zatímco profesor se bude věnovat nevázanému pití lihovin (to asi vysvětluje tu čepičku, pomyslel si John kysele). Nemáme do začátku moc času, takže se do toho raději rychle pustíme.“
Dexter byl - no, prostě stále Dexter. Seděl tu před nimi v košili, kterou by průměrnému chlapovi vnutili leda tak v rakvi, bystré oči v dětsky oplácaném obličeji schované za brýličkami, na jednom koleni otevřenou krabici pizzy (od které pořád musel odhánět cizí hladové ruce), na druhém notebook s veškerými dostupnými údaji o jejich dnešních soupeřích.
„Vemte prosím místo. Slečno Nikito, mohla byste…?“ Nádherná profesorova asistentka zpražila nebohého Dextera pohledem, jenž ho skutečně ranil. Pořád to ale nebylo nic ve srovnání s chladem, který vyslala k Johnovi, když se usadil vedle ní. Ještě štěstí, že si už proti jejím paralyzujícím kletbám vypěstoval imunitu.
„Tak copak tu dnes máme, Whitackere?“ plácl Frank, který se viditelně začínal dostávat do správného rozpoložení, subtilního vědátora do zad tak, až si ten musel hodně rychle kousnout pizzy (aby bolestí nevyjekl).
„Postaví stejně jak tři roky po sobě zase Gunsmithe? Jestli jo, tak přísahám, že tentokrát mu fakt ukážu, že jsem jiná liga. Vždyť je v žebříčku sto míst pode mnou!“ začal se dušovat Vega, kterého vidina blízkého boje začala taky vzrušovat, ale Whitacker jeho blábolivé naparování netrpělivě utnul.
„Ne-e, tenhle rok žádnej Gunsmith. Velení Military Divize už začalo štvát, že jim každej rok v bojovém klání vytře zrak parta detektivů, jak vám říkají. Proto s výběrem týmu začali už před tři čtvrtě rokem a výsledkem tohohle jejich zatracenýho snažení je, že proti vám dneska bude stát skupina pouze ze samých potenciálních adeptů.“ Z úst Vegy uniklo jen slastné zaševelení, Frank se ale na zlomek vteřiny zatvářil trochu znepokojeně. A John stále nevěděl, která bije.
„Tak koho to pro nás dneska mají? Batmana, Odyssea, Hattori Hanza, Mijamoto Musaši…?“ zpustil nadšeně Vega, ale byl opět Dexterem přerušen.
„Nic takovýho. Žádná zvučná jména se tentokrát taky nekonaj. Mají týpky, o kterých jsem toho zjistil zatraceně málo. A to mě právě hodně znepokojuje. Dva pocházejí ze světů magie, ale oba to jsou válečníci, k tomu všemu prý zatraceně dobří. Třetí je původem z rozpadlého technokratického světa, na který zaútočila mimozemská rasa. Ale narazili na něj prý kdesi v alternativě našeho středověku. Důvod toho jsem ale nějak nepochytil. Nic víc se mi o něm oficiální cestou dohledat nepodařilo. Ale podařilo se mi napíchnout systém tlakových senzorů během rozcvičování jejich týmu v ringu. A zjistil jsem, že ten chlap váží tři metráky a přitom nevypadá jak zápasník sumo. Takže to bude nějakej druh kyborga.“ Okamžik, během kterého Whitacker musel popadnout dech, využil John k otázce.

„Co jsi tady dělal během jejich tréninku?“ chtěl vědět.
„Jako hostující strana jsme využili oficiálního práva na pozorování. To napíchnutí už bylo trochu neoficiální, ale postavit tým ze samotných hostujících je nefér daleko víc, nemyslíš?“ ohradil se okamžitě Dexter a chtěl pokračovat, ale Vega ještě stihnul přispět svojí poznámkou.
„Stejné právo měli loni i oni, ale bylo jim naprd - my jsme se totiž nerozcvičovali,“ profesor se po tomhle vysvětlení začal zalykat smíchem a Nikita měla co dělat, aby se stařičký vědec neudusil frkačkou. Zato Whitacker vypadal trochu dopáleně.
„To sice bylo zábavné, ale odteď bych už prosil bez přerušování. Máme čtyři minuty do začátku prvního zápasu a vy toho o soupeři víte pěkný kulový. Takže - kde jsem to skončil?
Už vím, u toho kyborga. Podle všeho jsou teda jeho technologie úplně jiné, než které byly použity v tvém případě, Franku. Na první pohled by se mohlo zdát, že vzhledem k té omezující hmotnosti bys mohl mít navrch. Takže jsme tě plánovali postavit proti němu. Pak ale profesor, když byl ještě v provozuschopném stavu, podotkl, že ta váha by při stejné účinnosti implantátů mohla být nakonec rozhodující výhodou.
Proto jsem se rozhodl, že do tohohle souboje půjde tady Vincent-,“ Boorman okamžitě vystartoval, ale Vega ho předešel.
„Je to dobrej nápad, Franku. Ty jseš v tomhle týmu jednička, jedno monstrum, co by tě za určitých podmínek mohlo porazit, by možná sehnat dokázali, ale dvě určitě ne. Takže ty pro nás vybojuješ jedno jasné vítězství, já zkusím něco vymyslet na toho kyborga a zbytek obstará John.“ Frank nevypadal úplně přesvědčeně, ale nic neříkal. Místo něj se proto ozval Kovář.
„Fajn, ten plán zní dobře, ale nemohl by mi tady někdo dohajzlu trochu vysvětlit pravidla?!“ špatná nálada se zcela zjevně přesunula na něj.
„A jo, ty seš tu vlastně poprvé, co?“ Whitacker se zatvářil tak omluvně, jak mu to jen s kouskem pizzy v ruce šlo, a rychle se pustil do objasňování. „V prvé řadě bys měl vědět něco o turnaji jako takovém. Začátky EF Fight Tournamentu byly spojeny se snahou vedení o lepší provázanost a spolupráci mezi jednotlivými divizemi. Měla to být společenská událost, kde se mělo sejít co nejvíc pracovníků Agentury, poklábosit si, navázat nové kontakty, upevnit ty staré, přičemž samotný turnaj nebyl to nejpodstatnější. Měl sloužit jen jako záminka k setkávání co největšího počtu lidí. Ovšem hned při prvním ročníku se ukázalo, že takřka nikdo nemá o seznamování při podobných příležitostech zájem. Vedení proto od EFFT dalo ruce pryč a začalo uvažovat nad novým seznamovacím projektem. Ale, jak se ukázalo, skalní fanoušci prvního ročníku EFFT - a to tihle dva (pokynul hlavou Vegovi a Boormanovi, kteří se oba zazubili jako reklama na pastu s příchutí mentolu) a Military Divize - se nehodlali svého splněného snu vzdát. Proto je od té doby turnaj pořádán jako víceméně neveřejné klání dvou divizí, a to konkrétně už osmým rokem.“ Ve chvíli, kdy byl Whitacker kapacitou svých plic donucen znovu se nadechnout, ho ve výkladu velmi ochotně nahradil Vega.
„Pravidla jsou úplně jednoduchý, Johne. Bojují proti sobě dva tříčlenné týmy. Hostitelský tým má vzhledem k výhodě domácího prostředí právo uvést pořadí svých zápasníků jako první. My, jako hosté, využijeme této skutečnosti k vytvoření vlastního pořadí. Proto tady teď proběhla ta debata, jasný, ne? No a zbytek je jednoduchej úplně - bojuje se muž proti muži, a to beze zbraní. Konec zápasu může nastat opuštěním ringu (jakýmkoliv způsobem), bezvědomím zápasníka nebo přiznáním porážky. Povoleno je všechno kromě smrtících úderů. Pokud by se nějaké standardní údery ukázaly jako smrtící, bylo by to považováno za chybu útočníka a tudíž i jeho prohru. Co to pro nás znamená?“ položil Vega otázku, na kterou dostal bleskovou odpověď.
„Drcení a lámání končetin povoleno,“ vyrazil ze sebe Boorman se zajíknutím. Johnovi se na kratičký okamžik zdálo, že v levém oku toho obrovské černocha zahlédl slzu dojetí. Kdy sakra začal pracovat se sadisty?
„Správně - a od toho tu přece jsme, ne? No a poslední věc, kterou potřebuješ vědět, je, že vyhrává tým s více vítězstvími na svém kontě. Srozuměno a pochopeno?“ Johnovi nezbylo, než přikývnout.
Jakmile se naskytla příležitost, slova se znovu ujal Dexter: „Děkuji za rychlé ozřejmění pravidel boje, ale teď už vážně musíme přistoupit k informacím o protivnících. Ani jména nám ti militantní parchanti nesdělili, prý abychom to neměli moc snadný, takže vycházíme jen z toho, co jsme si zjistili pokoutným způsobem. První jde do ringu týpek, kterýmu říkají Tulák,“ Whitacker zkušeným pohybem natočil svůj notebook tak, aby se jeho svěřenci mohli pokochat fotkou dotyčného. „Ten integrovanej foťák je na dvě věci, ale něco na tom vidět je.“
Trojice agentů mlčky několik vteřin hleděla na obrazovku. Byl na ní zachycen muž asi ve středních letech s dlouhými, místy už prokvétajícími havraními vlasy po ramena. Nic víc, než dobrá tělesná konstituci a sebevědomé držení těla, se z ní vyčíst nedalo, takže velmi brzy milostivě Dexterovi pokynuli, aby ve svém výkladu zas o kousek pokročil.
„Zjistili jsme toho o něm skutečně jen velmi málo. Ve svém světě prý byl nějakým způsobem zapleten do vraždy panovníka, možná ji i sám vykonal. V současné době je údajně velmi bohatým mužem se sklony k mecenášství. Z velikosti a tvaru mozolů na dlaních usuzuji, že by mohl být dobrý v zacházení s kratšími bodnými zbraněmi, což mu ale v boji bez nich moc nepomůže. Co jsem mohl vypozorovat dále: má velmi dobrou práci nohou a fenomenální prostorovou orientaci. Věk byl na základě podobných indicií naší suitou určen na něco mezi pětatřiceti až čtyřiceti lety. Jeho srovnáním s ostatními protivníky bych za relevantního soupeře pro něj považoval Johna.“ Pohledy všech přítomných (vyjma Nikity, která všespalující oční techniku tentokrát věnovala vlastní manikúře) se s němou úpěnlivostí, a v případě Vegy i agresí, otočily Kovářovým směrem. Visely na něm jak hromada výčitek a to nebylo dvakrát příjemné.

„Jdu do toho,“ zabručel, když už ty pohledy (a Vegovu pěst drtící mu ledviny) nedokázal déle snášet. Hlasité oddechnutí Ljuby Bytewské bylo jasným důkazem, že o Kovářově ne zcela svobodné účasti věděli všichni předem. No co, teď už to bylo jedno.
Jakmile byla krize kontumační prohry zažehnána, Whitacker se znovu vrhnul do role kouče, pro kterou si připadal jako zrozený.
„Fajn, prvního bychom měli. Zbývají nám dvě minuty, než tahleta šou začne, takže to urychlím. Druhý na řadu přijde již zmiňovaný kyborg, proti kterému tedy nastoupíš ty, Vincente. Jediný, co ti můžu poradit, je za každou cenu uhýbat jeho ránám. Nikdy se je nepokoušet zablokovat, nebo bys taky už nemusel mít blokovat čím. Má nepředstavitelnou sílu, působí psychicky nevyrovnaně a celé MD je z něj úplně na větvi. Podle toho, co jsem měl možnost vidět, je ale docela pomalý. Fotky tu taky nějaké mám, ale teď na ně nemáme čas. Můžeš se na něj kouknout během Johnova zápasu, i když to ho spíš radši uvidíš na vlastní oči.“ Ozval se zvonek a na plazmové tabuli naskočil časový odpočet. Whitacker úsilím vyvalil oči - na zbytek instruktáže mu zbývalo pouhých padesát devět vteřin.
„A nakonec tu máme lidský tank. Měří kolem dvou metrů, váží hodně přes metrák a dostat se mu do sevření by pro obyčejného člověka byla poslední hloupá chyba, co by kdy udělal. Ve svém světě byl snad gladiátorským šampionem či co, pak se dal na dráhu žoldáka a v současnosti je ve službách nějakého aristokrata jménem Prach. Je obrovský, monstrózně silný, ale na rozdíl od tebe, Franku, je i strašně úsporný co do pohybu nohou. To by mohla být tvoje výhoda!“ Přesně s Dexterovým posledním slovem se ozvalo táhlé zaječení sirény oznamující odstartování celé show.
Uprostřed ringu se zničehonic objevil voják v khaki, co měl asi představovat uvaděče, protože v ruce, kterou neměl položenou na pouzdru pistole, svíral mikrofon a najednou do něj začal ječet: „JMÉNEM KOVÁŘŮ ROVNOVÁHY VÁS VÍTÁM NA OSMÉM ROČNÍKU EQULIBRY FERARIUS FIGHT TOURNAMENT!“
Sálem proběhla mexická vlna. To museli nacvičovat dlouho, neodpustila si pobaveně Ljuba Bytewská. Přece jen někteří umí mluvit i v celých větách, mentálně si poznačil Vincent Vega. Podřimující Carl Maria von Wonder se pohodlně opřel o rameno své sličné asistentky. Dexter Whitacker si opravdu moc přál udělat to samé. Nikita Bernstein ho jasnozřivě vraždila očima. Zpocený Frank Boorman ze sebe stáhl vestu. A Johnu Francisi Kováři pořád nešlo na rozum, proč všichni diváci mají khaki uniformy a obličeje od hlinky.
„DOUFÁM, ŽE JSTE SE NA DNEŠEK TĚŠILI STEJNĚ JAKO JÁ! PROTOŽE JÁ SE TĚŠIL! A TO TAK, ŽE OPRAVDU HODNĚ MOC!!!“ davem to souhlasně zašumělo.
„A TEĎ UŽ VÁM MOHU PROZRADIT, ŽE TĚŠIT SE BYLO OPRAVDU NA CO!!! DNES TOTIŽ BUDEME SVĚDKY SOUBOJŮ MEZI TÍM NEJLEPŠÍM, CO NEPŘEKONATELNÁ MILITARY DIVIZE NABÍZÍ, A TÍM OMYLEM PŘÍRODY, CO SI ŘÍKÁ DIVIZE SEBEPOTÍRÁ - PARDON, DIVIZE PRO POTÍRÁNÍ INTERDIMENZIONÁLNÍ PAŠOVÁNÍ!“ Celá tělocvična se na několik vteřin roztřásla zajíkavým smíchem. Vega se zubil od ucha k uchu a v klidu přemítal, co se milému moderátorovi s největší pravděpodobností dneska stane za smrtelnou nehodu. A John Francis Kovář asi konečně pochopil význam oné maskovací hlinky.
„HAHAHA, OMLOUVÁM SE ZA TEN NEDVOŘILÝ VTIP, ALE PROSTĚ JSEM SI HO NEMOHL TAKHLE NA ZAČÁTEK ODPUSTIT. SAMOZŘEJMĚ, ŽE VŠICHNI, JAK TU SEDÍME, JSME ZA PŘÍTOMNOST NAŠÍ SLAVNÉ A OPĚVOVANÉ PROTIPAŠERÁCKÉ DIVIZE NESMÍRNĚ VDĚČNÍ. PROTOŽE KDYBY JICH NEBYLO, NEMĚLI BYCHOM DNESKA KOMU NAKOPAT ZADKY, NO NE?!“
Odpovědí mu bylo z tribun hromové: „OU JÉ!“
Další z nacvičených gagů, usoudila v duchu rozesmátá Bytewská. Vega zase dokončil svoje rozjímání a došel k závěru, že moderátora na konci toho dne čeká jedna velmi nepříjemná trepanace vlastním mikrofonem. A John Francis Kovář došel k překvapivě podobnému závěru.
„NO, ALE JEDEME DÁL, PROTOŽE TO, PRO CO JSME SEM VŠICHNI PŘIŠLI, SE POMALU A NEZADRŽITELNĚ BLÍŽÍ!!!“ Celý prostor naplnilo dramatické dunění bubnů.
„ABY TOHO NEBYLO MÁLO, CHTĚL BYCH VÁM JEŠTĚ PŘEDSTAVIT TU NEJLEPŠÍ MILITARISTICKOU KAPELU, CO KDY KRÁČELA PO MATIČCE ZEMI - SLYŠTE, DEAD DIVISION!!!“ Jestli to bylo možné, tak řev ještě vygradoval. A k bubnům se přidalo i pár předimenzovaných akordů baskytary. Asi za deset vteřin Kováři a ostatním došlo, jak mohli pódium s kapelou přehlédnout. Žádné pódium totiž neměla, ale její členové byli porůznu usazeni mezi diváky na tribunách.
„TAHLE SKVĚLÁ BANDA NÁS PO CELÝ DNEŠEK BUDE PROVÁZET SVÝM HUDEBNÍM DOPROVODEM, TAK JIM ZA TO TEĎ NÁLEŽITĚ PODĚKUJTE!!!“ Potlesk a hvízdání se slily v kolena podrážející kakofonii. Tihle chlapci se v řadách Military Divize asi skutečně museli těšit pořádné oblibě.
Než potlesk konečně dozněl, Kovář, Vega i Boorman se už takřka modlili, aby začal jejich zápas, při kterém by jim nezbyl čas na vnímání okolí. Bytewská, Whitacker a Bernstein (vzácně se tahle trojice na něčem shodla) na tom byly podobně. Profesor von Wonder si přál, aby už byl konec celé té záležitosti a on se mohl v klidu vyspat.
„DĚKUJI VÁM ZA TO NÁDHERNÉ PŘIVÍTÁNÍ!!! OPRAVDU DĚKUJI!!! A NYNÍ SE KONEČNĚ SKUTEČNĚ DOSTÁVÁME K TOMU HLAVNÍMU - EF FIGHT TOURNAMENTU NUMBER EIGHT!!! TADY UŽ PŘICHÁZEJÍ NAŠI BORCI!!!“ Další vlna potlesku, bubnování a neovladatelného řevu.
Tentokrát ovšem tým z DPPIP měl času věnovat se bezpečnosti svých bubínkům daleko méně. Veškerou pozornost totiž spotřebovávala podívaná, co se jim naskytla. Při zaznění posledních moderátorových slov se otevřely vstupní dveře a do už tak přecpané místnosti se vtěsnala ještě po zuby ozbrojená eskorta vojáků. A hned za nimi i trojice bojovníků.
Při prvním pohledu na tu děsivě vyhlížející trojku pocítil Frank zcela iracionální zamrazení. A nebyl sám. To samé zároveň pocítili i Kovář, Whitacker, Bytewská, Bernstein a kupodivu i von Wonder. Takže jedinou osobou, na kterou příchod hrůzostrašných neznámých neměl ani ten nejmenší zastrašující účinek, byl Vincent Vega. Ale ten byl svým způsobem vždycky blázen.

***

Ti tři mohli z placu vzít místo v domě hrůzy. A ani by se nemuseli snažit nějak tu hrůzu šířit, to bylo zcela zjevné. Důvod, proč tomu tak bylo, už zdaleka tak jasný nebyl. Když si je totiž člověk prohlédl jednoho po druhém, neshledal na nich nic opravdu znepokojujícího. Jako celek ale působili jako výsměch realitě.
První z nich byl zcela bezpochyby Tulák. Se svými šesti stopami a jedním palcem byl z celé trojice nejnižší. Od krku až do půli lýtek byl zahalen v naimpregnovaném koženém plášti temně černé barvy a jeho chůze v sobě tajila sebedůvěru s lehkým nádechem ostražitosti.
Druhý v pořadí kráčel muž, který už na první pohled přitahoval svým zevnějškem více pozornosti. Byl to dvoumetrový dredař v černé punkerské bundě se zrcadlovkami na očích. Ve tváři s dvoutýdenním strništěm měl obluzený úšklebek a uličkou slávy kráčel způsobem, který se víc podobal vrávorání po týdenní nonstop kalbě.
Poslední z nich svou rozvážnou, až línou chůzí působil dojmem typického barového hromotluka. Byl o číslo či dvě nižší jak dredař, ale díky své zavalitosti působil daleko impozantnějším dojmem. Ale jeho pohyby byly vskutku tak pomalé, že ve Frankovi nevzbudily ani stín obav. Skoro až začínal litovat, že slibně nejistý souboj proti dalšímu kyborgovi (nikdo totiž ani na okamžik nepochyboval o dredařově pravé identitě) vyměnil za jasné vítězství nad tímto tupým a obtloustlým chudákem. Ale karty už byly rozdány a on je musel akceptovat. Ze zadumání ho vytrhla další bouřlivá vlna potlesku…
***
„Podle Whitackera má ten chlápek parádní práci nohou. Což znamená, že i když ho všichni viděli dávat údery jen rukama, je tu víc než pravděpodobná možnost, že umí i obstojně kopat. A kopačka do hlavy tě může docela rozhodit, takže ti radím jít nablízko hned od začátku a skončit to nějakou pákou,“ dělil se s ním Frank ještě o poslední rady, zatímco mu Vega uvolňoval trapézové svalstvo. Do toho všeho ještě moderátor ječel své repliky, takže Kovář měl co dělat, aby zachytil alespoň něco.
„DÁMY A PÁNOVÉ, PRÁVĚ OPRAVDU NADEŠEL TEN OKAMŽIK - OKAMŽIK PRVNÍHO BOJE!!! PROSÍM ZÁPASNÍKY PRVNÍHO KOLA, DOSTAVTE SE DO RINGU!!! A VÁS PROSÍM O DALŠÍ BOUŘLIVÉ PŘIVÍTÁNÍ!!!“ Konečně to začalo. Už žádné další zdržování. Teď přišel čas, kdy přestane vnímat svět okolo. Kovář bez dalšího meškání odstrčil Vegu i stále dotírajícího Franka a vrhnul se do ringu. Jeho soupeř stejný úkon učinil s o poznání větší rozvahou a grácií.
Moderátor pohotově zmapoval situaci a znovu spustil: „A UŽ JE TU MÁME! V LEVÉM ROHU ZÁPASNÍKA Z ŘAD PROTIPAŠERÁCKÉ DIVIZE - RELATIVNÍHO NOVÁČKA V AGENTUŘE, KTERÝ SE OVŠEM SVÝM NEOTŘELÝM PŘÍSTUPEM UŽ ŘÁDNĚ STAČIL ZAPSAT POD KŮŽI MNOHÝCH AUTORIT AGENTURY! JOHN FRANCIS KOVÁŘ, CHRONICKY ZNÁMÝ POD PŘEZDÍVKOU JFK!!!“ Kovář se pokusil rozpačité ovace publika (v němž nejvíce vynikalo pískání na prsty Bytewské a frkání nečekaně probuzeného von Wondera) povzbudit vehementním rozpažením rukou. Že by tím ale zaznamenal nějaké viditelné zlepšení, to se říct nedalo. Bylo mu to jedno.
„A NYNÍ SE PŘESUNEME KE DRUHÉMU ROHU. V NĚM SE JIŽ SVÝM CHARAKTERISTICKY ÚSPORNÝM ZPŮSOBEM ZAHŘÍVÁ BOREC MILITARY DIVIZE. V SOUČASNÉ DOBĚ JEDEN Z NEJLEPŠÍCH VÁLEČNÍKŮSVÉHO SVĚTA, MUŽ S MINULOSTÍ NEJTEMNĚJŠÍ, BEZEJMENNÝ POSTRACH NOCI! OBÁVANÝ LOVEC A ZABIJÁK ZVANÝ TULÁK!!!“ tentokrát byly projevy přízně publika zase tak silné, až se celá místnost roztřásla vibracemi. Na druhou stranu se nezdálo, že by Tulák měl z podobného přijetí velkou radost. Skutečně nevypadal na člověka, co by vyhledával pozornost většího množství lidí. Zdálo se, že pokud ho taková podpora vyloženě neznervózňuje, přinejmenším je mu dost nepříjemná. To by mohla být výhoda, uvědomil si Kovář a netrpělivě nohou odšťouchnul znovu obtěžujícího Franka. Teď už to bylo na něm. Stejně jako Tulák se na výzvu moderátora a rozhodčího v jedné osobě přiblížil do středu bojiště.

„Předpokládám, že pravidla znáte, nebo je chcete zopakovat?“ zeptal se jich takřka soukromě a spokojeně přikývl, když oba zápasníci jeho nabídku odmítli. Znovu se aktivoval mikrofon a on se opět pustil do práce pro dav.
„POHODLNĚ SE USAĎTE A PŘIPRAVTE SI POPKORN, PROTOŽE PRAVÝ BOJ PRÁVĚ STARTUJE!!!“ ozval se gong a hned za ním další vlna potlesku. Ale to už Kovář nevnímal. Úderem gongu se pro něj veškerý svět zúžil na rozměry ringu s jedinou osobu v něm…
Kovář udělal obezřetný úkrok vlevo. Tulák zůstal ve vyčkávacím postoji. Jediné, co se pohnulo zároveň s Kovářem, byly jeho oči.
Čte pohyby mého těla a snaží se mě skrz ně analyzovat, došlo Johnovi. Dále odhaduje moje schopnosti a volí nejlepší bojovou taktiku. Vyčkávající soupeři jsou často těmi, co vyhrávají. A často to není ani tak vlastními fyzickými dispozicemi, jako znalostí protivníků. A určitou roli hraje i psychologie.
Tohle John věděl. A věděl taky, že čím déle bude pokračovat tahle mentální bitva, tím víc bude Tulák získávat navrch. Ne, to nedopustí.
Stejně obezřetným pohybem jako poprvé začal přesouvat levačku znovu do strany. Ve chvíli, kdy došlápl a přenesl na ní většinu váhy, okamžitě zaútočil. Pravačkou mířil na koleno soupeřovy předsunuté nohy.
Tuláka zaskočil. Po na poslední chvíli provedeném úskoku inkasoval přes neustálený kryt tvrdý úder na solar a hned se musel bránit dalšímu útoku na břicho…

***

Vega se spokojeně pochechtával. Začínalo to dobře. Při prvním tříminutovém kole (jehož ukončení bylo pro Kováře dost nepříjemným překvapením (nikdo se mu totiž o dělení zápasu na kola nezmínil)) inkasoval Kovář jen pět úderů a z toho jediný opravdu nebezpečný byl tak nepřesný, že agentovi jen rozsekl skráň. Sice to dost krvácelo, ale ve srovnání s tím, jak vypadal Tulák, to bylo směšné. Člověk se až divil, jak se v tak rozmlácené tváří mohlo stát, že nos měl pořád v celku.
„Pěkně, Johne. V příštím kole ho ještě trochu rozpracuješ a v dalším bude jasnej,“ pustil se Fran opět do udílení rad, zatímco Vega se zase ujal úlohy maséra.
„To teda ne, ksakru! Musím ho dostat už v tomhle, nebo jsem skončil!“ zasyčel Kovář rozčíleně a Frank s Vegou se po sobě tázavě podívali.
„Ten parchant umí nechutně rychle analyzovat, ke konci už předvídal víc jak dvě třetiny mých pohybů! A umí taky zatraceně skvěle improvizovat! Ta předposlední meia lua ho totálně zaskočila, ale přesto ještě zvládnul provést něco ve stylu nagashicuki. Musím to ukončit dřív, než mě přečte úplně!“ Když se nad tím Frank chvíli zamyslel, musel dát Kovářovu názoru za pravdu.
„Dobře, takže ho teď roznes na kopytech. Pokud budeš moct, zkus jít nablízko. A taky už mu, sakra, konečně zlom ten nos, abys -,“ začal s další dávkou motivace, ale Kovář mu okamžitě zas skočil do řeči.
„A o co myslíš, že jsem se celou dobu snažil? Ale to je teď jedno - důležité je, že z těch pokusů mám úplně dorasované klouby. Nemáte někdo nějakou pásku, nebo tak? A ještě jsem si všiml, že on (pokývl hlavou k Tulákovi, netečně sedícímu v druhém rohu) má nějaký chránič zubů a jazyka a mně nikdo nic nedal,“ široký úsměv Vincenta Vegy mu napověděl, že už nemusí pokračovat.
„No jo, máš recht, na to jsme zapomněli,“ připustil Boorman nevinně a ve chvíli, kdy se Kovář nadechl k dlouhému verbálnímu projevu nelibosti, mu do úst vrazil umělohmotný kryt chrupu, čímž mu v tom zabránil. Vega mezitím odněkud vyčaroval leukoplast a jal se zpevňovat spolubojovníkova předloktí a jednotlivé prsty. Takže dřív, než se vzpamatoval, neměl už John žádný důvod k vulgarismům… Kurva, pomyslel si trpce.
„A MÁME TU DRUHÉ KOLO!!!“ zaznělo současně s úderem gongu a dřív, než čekal, mu dvojice jeho spolupracovníků se slovy: „Zameť s ním,“ vytrhla zpod zadku stoličku. A v další chvíli už čelil zuřivému útoku od zázračně vzpamatovaného Tuláka.
Fakt to začínalo vypadat bledě. Anebo křiklavě rudě, záleželo na úhlu pohledu…

***

„Skončils… chlape,“ zafuněl JFK a vzápětí tak bezdůvodného výdeje kyslíku litoval.
„Já… neprohrávám,“ zafuněl mu v odpověď Tulák a vzápětí litoval téhož jakbysmet. Zápas se teď odehrával rychlostí dvou pěstních úderů do minuty, přičemž obecenstvo už začínala celá ta fraška trochu nudit. Tu a tam se dokonce ozval i nespokojený pískot - „tam“ platilo pro nespokojené tribuny, „tu“ zase pro občasné probuzení von Wondera. Popravdě, ve třicátém kole zápasu se nudili už skoro všichni. Whitacker už přes hodinu neodtrhnul pohled od obrazovky svého notebooku, podle množství grafů a dialogových oken na něčem horlivě pracoval (snad na Radioaktivním Spadu 3). Bytewská s Nikitou se zhruba stejnou dobu sbližovaly nad debatou ohledně technik lakování nehtů. A Dead Division tahala z repertoáru další a další songy se slovem „boring“ v názvu. Momentálně dohrávali song „Its getting boring by the sea“ a seržantku, která v této písni na požádání velmi ochotně zastala úlohu zpěvačky, se chystali poslat pro kafe.
Jedinými fascinovanými diváky zůstávali Vincent Vega a Frank Boorman. Bohužel, zrovna o jejich pozornost stál John vůbec nejméně. Naštěstí už měl tak málo sil, že jejich neustálé rady a návrhy konečně nevnímal.
Teď byl jen on a jeho nepřítel. Ano, už to nebyl žádný soupeř nebo protivník - byl to nepřítel. Nikdy se nesetkal s někým takovým. Za svůj život už párkrát potkal lidi, co byli nesrovnatelně silnější, denně na ulici potkával zase ty, co mu nesahali ani po kotníky. Ale tento muž, tento Tulák, ten jako by byl jeho stínem. Měli rozdílný styl boje, jiné uvažování, jiné reflexy a sílu. Nebyli si podobní ani čistě fyzicky. Ale v součtu svých schopností byli úplně vyrovnáni.
Jako bojovat s odrazem v zrcadle, který nedělá stranově obrácené totéž, ale něco docela jiného, ovšem s naprosto stejnou účinností. JFK unaveně zadržel dech. Tenhle souboj byl osobní. Takřka intimní. Jako čelit svým nejhorším obavám. A těm nehodlal podlehnout. Pomalý výdech.
Zkusil už úplně všechno, s výjimkou útoků na oči a slabiny. Ale nepřipadal si jako gentleman, protože jeho soupeř se v této otázce zachoval naprosto totožně. Oba věděli, že by tímto způsobem zápas rozhodli během okamžiku. Ale žádný z nich si tenhle druh vítězství nepřál.
Další přerývaný nádech. Pomalu se začínal koncentrovat. Jeho soupeř, jak se zdálo, byl s ním ve všem naroveň… Byli si tak podobní… byli tak stejní. A přesto mohl vyhrát jen jeden z nich. Ale jak měl udělat, aby to byl on? Když se pokoušel nasadit páky, pokaždé do nich sám málem upadl. Když Kovář kopl, Tulák udeřil. Tenhle souboj byl sérií útoků a protiútoků, pák a kontra-pák. Nenapadal ho jediný způsob, jak by mohl vyhrát.
Pak mu to došlo. Musí všechno dát do jednoho posledního úderu. Jediný úder v jediném okamžiku to celé rozhodne!
Nervózně zamrkal. Něco se právě stalo, ale kvůli zamyšlení to úplně nezachytil. Co to bylo? A pak na to přišel. Byl to Tulák. V jeho očích se něco změnilo. Dostal taky nápad. Nápad, jak zvítězit.
Rozhodnutí přišlo rychleji než myšlenka. Nesměl Tulákovi dopřát čas jeho myšlenku realizovat nebo rozvinout. Tulák se však pohnul ve stejné chvíli. Teď, nebo nikdy!
A pak přišla tma…

***

„Už přichází k sobě,“ informoval Frank ostatní, zatímco právě probuzenému Johnovi dál uštědřoval vzpamatovávací políčky. Nikdo na tu radostnou informaci ale nereagoval. Právě totiž začínal druhý zápas.
„PO PRVNÍM, VPRAVDĚ DOSTI ÚMORNÉM DUELU, NÁS ČEKÁ DALŠÍ. A NÁM NEZBÝVÁ, NEŽ DOUFAT, ŽE NÁM PŘIPRAVÍ LEPŠÍ PODÍVANOU, NEŽ TEN PŘEDCHOZÍ. ALE UJIŠŤUJI VÁS, ŽE K TOMU, ABY NÁS SKUTEČNĚ POBAVIL, MÁ TY NEJLEPŠÍ PŘEDPOKLADY!!! JAK JINAK BYSTE SE TOTIŽ ODVÁŽILI NAZVAT VINCENTA „ŘEZNÍKA“ VEGU!!! SNAD KAŽDÝ V TÉTO MÍSTNOSTI JIŽ NĚKDY TENTO NENASYTNÝ STROJ NA ZABÍJENÍ VIDĚL V AKCI! KTERÝ BLÁZEN, PTÁTE SE MOŽNÁ, BY SE TÉTO NEBLAZE PROSLULÉ AGENTURNÍ CELEBRITĚ MOHL POSTAVIT?! A ODPOVĚĎ MŮŽETE VIDĚT V DRUHÉM ROHU!!! VÁLEČNÍK NESPOUTANÝ ZDEJŠÍMI DOGMATY, CYNIK BEZ SLITOVÁNÍ A NEJLEPŠÍ Z KLANU PILOTŮ (ať už to znamená cokoliv)!!! PROSÍM POTLESK PRO VEGU A PAHEJLA (či jak že si to říká)!!!“ dunění aplausu probudilo Johna z mrákot daleko lépe, než to dosud zvládly Frankovy facky.
Už nebyl v ringu, nýbrž na lavičce. A Vega zas nebyl na lavičce, ale v ringu. Bylo to tak nové rozložení věcí, až se mu z něj spustila krev z nosu. Anebo že by to bylo kvůli něčemu jinému?
„Co se mi vlastně stalo?“ dostal ze sebe, zatímco si tisknul papírový ubrousek k obličeji.
Odpověděl mu Frank, zatímco pozorně pozoroval rozcvičování mužů v ringu: „Dostals ho, šéfe,“
„Co to meleš, vždyť jsem byl aspoň pět minut sám mimo,“ odporoval tomu prohlášení John, i když mu udělalo nesmírně dobře.
„No, dostals ho. Ale on zároveň dostal tebe - bylo to oboustranné K.O. To jsem ještě nikdy neviděl, fakt zážitek. V jednu chvíli jste stáli jako podepřené mrtvoly a pak jste k sobě přiskočili a dali si navzájem tu největší pecku, jakou jsme od každého z vás do té doby viděli. Tys ji chytil do brady, on do břicha. A v další chvíli jste byli oba na zemi. Ty v bezvědomí, on na kolenou. To nás s Vincentem poprvé trochu zamrazilo. Ale pak začalo odpočítávání a když jsme viděli, jak zoufale se snaží zvednout a pořád to ne a ne dokázat, bylo to jasný. Vybojovals pro nás cennou remízu, chlape“ zazubil se Frank a vzácně projevil emoce i přátelským šťouchancem. V další chvíli byl John znovu v bezvědomí, tentokrát naštěstí jen opravdu krátkodobém.

***

Vega obezřetně kroužil kolem svého cíle. Ten byl rád, když ho neztrácel ze zorného pole. A všechny jeho pohyby byly značně nekoordinované. Opravdu se zdálo, jako by v další chvíli měl dredař spíš upadnout do opileckého spánku, než se pustit do extrémně náročného souboje.
Ale mohl to jen hrát. Mohl to být prostě jen mizerný herec. Ovšem svojí hmotnost zakamuflovat nemohl. Vega i přes potlesk a rušivé povzbuzování slyšel každé zavrzání ocelové konstrukce při sebemenším pohybu svého soupeře. Jestli ten chlap měl tři metráky, tak by mohl klidně stačit jediný úder, aby to zabalil.
Musí si dávat pozor. A zaútočit v okamžiku, kdy si bude jistý výsledkem.
„Tak co bude, negře?“ Vega překvapením zamrkal. Nezdálo se mu to - ten pankáč na něj opravdu promluvil.
„Cože?“ rozhodl se zareagovat.
„Ptám se, co teda bude, negře,“ zopakoval otázku. „Zaútočíš, nebo takhle budeš tancovat pořád? Já jen, abych to věděl, protože mě to začíná srát.“
„Dej si pohov, hajzle. Zaútočím, až sám budu chtít. Anebo to můžeš zkusit ty,“ procedil přes zaťaté zuby a udělal další taneční úkrok.
„No, tak to pak, když dovolíš -,“ přiložil si náhle ten idiot k ústům takřka plnou láhev pálenky (kterou měl asi celou dobu zastrčenou v rukávu), aby nakonec nestačil dokončit ani jednu z operací - ani větu, ani lok. Vega totiž zaútočil.
A to tak, že smrtonosně. V jedné chvíli ještě stál v obranné pozici, v druhé se celým tělem vznášel na úrovni soupeřovy hlavy a v půli otočky patou levačky odkopával jeho ruku s pálenkou - sklo a kapalina se rozstříkávaly do všech stran. Ve třetí nárt jeho pravačky plnou silou přistál na útočníkově krku. A ve čtvrté Vega tvrdě dopadl na bok, pravou nohu znecitlivělou prodělaným traumatem.
Zabil ho, prostě se nechal moc unést a tu zatracenou palici s dredama mu ukopnul, blesklo mu zoufale hlavou. V další chvíli ale uviděl nejlepšího z pilotů s hlavou na svém místě překvapeně vrávorat okolo a konečně mu to došlo. Ne, neukopnul mu málem hlavu, on si málem o tu hlavu ukopnul vlastní nohu. Co to, do prdele, bylo za stvůru?!
Otřesený dredař se právě vzpamatoval a vyrazil směrem k němu. Postavil se, celou váhu na levačce, a připravil se k obraně. Pak do něj narazil parní buchar a on odlétl v dál…
Ne, kurva, to nebyl parní buchar, ale dredařova pěst, a ta dálava bylo útočící bezvědomí. Do prdele, vždyť ten úder vychýlil nad sebe, jak ho mohl zasáhnout? Anebo nevychýlil? Už si to vybavoval - nastavil útočícímu dredaři předloktí ve správném úhlu, aby po něm pěst sklouzla. Místo toho mu úder předloktí přirazil k hlavě. Co to sakra bylo za sílu?!
Dunění, odkulil se před ním právě včas, aby mu dredařovo šlápnutí nevytlačilo z těla vnitřnosti. A znovu byl na nohou, tedy - na jedné a jen na chvíli.
„Tohle bude hardcore!“ slíbil mu dredař s hrozivým zašklebením a Vega si v tu chvíli moc přál, aby měl po ruce pistoli. Brokovnici. Raketomet!
Dalšímu útoku pěstí se vyhnul jen tak tak - odnesla to kůže na spánku. Využil šance a pokusil se prosmýknout mu do zad. Najednou visel ve vzduchu a než si stačil uvědomit, co to asi znamená, někdo zhasnul a ozvala se rána….

***

„Do prdele,“ vydechl Whitacker a vypoulil nevěřícně oči.
„Výjimečně musím souhlasit,“ ozval se profesor von Wonder, poulící oči úplně stejně.
„Akcie Microsoftu se ocitly na historickém minimu,“ dodal Whitacker.
„Není možná,“ zareagoval profesor a rázem na to, že byl svědkem historicky první turnajové porážky Vincenta Vegy, dokonale zapomněl. Okamžitě se s mladým vědátorem pustil do vášnivé diskuze na téma nestability akciového trhu.
Zato celý zbytek osazenstva tonul v naprostém, ponurém tichu. Ozývalo se jen cvakání jednoho z kameramanů snažícího se v přístroji přehodit paměťové karty. Znělo to hrubě, až vulgárně, tím odporným cvakáním znásilňoval posvátnost okamžiku. Vega byl poprvé za celou historii turnaje poražen… Ale život šel dál - a to tak, že opravdu!
„COUNTDOWN!!!“ zaječelo z reproduktorů a Dead Division na plné grády rozbalila song „One way ticket to Pluto“. A celá military divize začala neskutečně nadšeně trsat. Všechno, co mělo khaki, ječelo a svíjelo se do rytmu. A v ringu do toho pogoval dredař a nadšeně přizvukoval: „To je ta naše!!! A to jsem ani nebyl v bojové rychlosti!!! To je ta moje!!! A dokonce mi vydržely i brýle!!!“
„Co to kur-?“ chtěl Kovář vyjádřit své znechucené zděšení, ale při pohledu na moderátora metajícího divoké headspiny mu to došlo. Takhle nějak asi vypadalo prolomení military komplexu z Vincenta Vegy.
„Asi bychom měli zjistit, jak je na tom,“ ozval se věcně Frank a jestli ho nespoutané nadšení okolo nějak překvapilo, nedal to v nejmenším najevo. John si ale ihned uvědomil, že druhý agent má pravdu. Od té stvůry momentálně žádné nebezpečí nehrozilo. Odněkud k ní totiž přilétl bubínek a teď si užívala oslavné bubnové sólo. Ale co kdyby…?
„Co tady ještě děláte?! Padejte mu pomoct!“ seřvala je Bytewská, když se stále neměli k činu. Kdyby pro řev okolo mohla vnímat vůbec něco jiného, než sebe samu, zaslechla by dvojité úlevné oddechnutí. S příkazem jde všechno snáz.

***

„Dej si na něj sakra bacha! Nebude to normální člověk, ať si tenhle idiot tady kecá, co chce!“ syčel ve vražedně špatné náladě zafačovaný Vega, až se Whitacker, kterému byla poznámka o idiotovi určena, poslušně scvrkával na kapesní velikost.
„Neboj, Vincente, toho chlapa sejmu, i kdyby to měla být poslední věc, co v životě udělám - a samozřejmě bych v takovém případě umřel až po vyhlášení výsledků,“ dodal Frank rychle v reakci na Vegův poděšený výraz. Pravděpodobně ho vyhlídka na druhé dvojité K.O., znamenající prohru pro jeho tým, trochu vystrašila.
„Myslíš, že bych toho hajzla pak mohl znovu vyzvat? Že bych mu pak jako nakopal prdel a bylo by to započítáno. Měl bych na něj, teď už bych ho dostal, už jsem v pohodě, krev už skoro nezvracím -,“ spustil znovu snaživě Vega a Boorman ho znovu ještě snaživěji utnul.
„Vincente! Vincente! Dost,“ popadl Vegovu hlavu do dlaní. „Žádný další zápas nebude. Prostě tenhle rok byli moc dobří. Bude to remíza, ani vítězství, ani prohra, prostě remíza. Všechno je jednou poprvé. A my se s tím musíme srovnat. Však jim to nandáme zase za rok. Teď sleduj, jak to té bečce nandám,“ zakončil Boorman svůj proslov a vyšvihl se do ringu.

***

„Ty nejsi tlustej,“ uniklo mu udiveně, když po povinném moderovaném úvodu ze sebe jeho soupeř shodil plášť a odkryl tak konečně svou tělesnou stavbu. To, co původně považovali za pivní břicho, byly ve skutečnosti monstrózně vypracované břišní svaly.
„Ty zas nejsi tak obrovskej,“ vrátil mu domnělý tlusťoch. „jsem už starej a mám dost povinností jinde a tady tohle už mě moc nebaví, takže to rozhodnem rychle, co říkáš?“
Frank zamyšleně přikývl. Ať se pokoušel vyčíst z pomalých pohybů „Anděla bez slitování“ (jak jeho soupeře, krom mnoha dalších lichotivých přirovnání, moderátor nazval) cokoliv nepřirozeného, nemohl na nic přijít. Z každého úhlu pohledu prostě proti němu stál jen opravdu velký chlap. A to ho zneklidňovalo. V případě Kovářova soupeře to totiž ze začátku vypadalo podobně. Ale postupem času se ukázalo, že jde o přirozeného génia, co se rovnováhy a analýzy týče. Díky tomu dokázal za jiných podmínek prohraný souboj zvrátit aspoň v remízu. V remízu, na jejímž konci by přežil on, opravil se vzápětí, když si vybavil, že Tulák ani nepřišel o vědomí. V reálném boji na život a na smrt by tak měl dost času svého duchem stále nepřítomného soupeře dorazit.
Ti tři žili v daleko drsnějších světech, než byl ten jejich. Ano, i on byl schopný rozcupovat sám malou armádu, ale většinou šlo o nárazové akce s mnohonásobným krytím a pečlivě vypracovanou strategií. Jak by dopadl, kdyby měl takovou armádu rozmetat každý den, bez pomoci a příprav? Kdyby každý den usínal s vědomím, že jeho život je v bezprostředním ohrožení? Že smrt může přijít nejen z rukou nepřítele, ale i obyčejným zánětem ran? Přežil by? Dost možná, ale rozhodně by se musel změnit.
Výraz v soupeřově tváři ztvrdl, Boorman byl ve střehu. Ještě se rychle snažil zmapovat, jakými útoky ho může ze vzdálenosti, která mezi nimi byla, soupeř bezprostředně ohrozit. Pak monstrum před ním rozevřelo ústa - a nahlas zívlo! Ten chlap ztrácel koncentraci a dával to očividně najevo.
„Tak co bude, nenuť mě za tebou chodit. Jsem moc těžkej na pobíhání a za pár let budu mít úplně odvařená kolena,“ informoval ho věcně pseudotlusťoch a kolíbavě se rozkročil.
Toho chlapa snad opravdu unavovalo i pouhé stání! Ale nechat ho padnout tímhle způsobem vyčerpání? Sice by to splnilo svůj účel, ale zase by to nebylo úplně čestné. Ten chlap nebude moc chytrej, nepřišel sem soupeřit v nějakém taktickém manévrování, ale v boji. A on, Franklin Boorman, měl dostatečný potenciál, aby mohl vyhrát oběma způsoby!
Rozhodl se: zkusí to skončit rychle. Nemůže zaútočit na hlavu - sice by svého soupeře jistojistě knokautoval, ale mohlo by to být natrvalo. A za kontumační prohru by mu Vega moc nepoděkoval. Ten chlap byl prostě moc těžkej, takže by tělo nemuselo hlavu odskakující po úderu následovat - a hlava by šla sama. Tudíž zbývalo tělo. Mohl zkusit břicho, ale tam si zase nebyl jist odolností toho svalstva. Sice by s největší pravděpodobností jeho úder nevydrželo, ale nebyla to úplně stoprocentní jistota. A on si nemohl dovolit riskovat. Takže zbýval bok. Vyprovokovat ho k útoku, projít pod útočící rukou a zlomit mu pár žeber. Popřípadě, pokud by šlo o doopravdy tvrdého chlápka, to celé ještě zopakovat z druhé strany a tentokrát jich zlomit pár navíc. Čistá práce.
V dalším okamžiku vyrazil. Nejprve tři pomalé, jakoby opatrné kroky vpřed. Tím zkrátil vzdálenost mezi nimi na polovinu. A pak zkusit ještě jeden, ale to už soupeř vyrazil. A to o dost rychleji, než se zdálo možné. Tak to byla jeho schopnost - zmást soupeře nemotorným vzezřením a vystupováním, a pak v jediném okamžiku ukázat své pravé schopnosti a poslat nepřítele k zemi! Přesně, jak Frank čekal.
Svůj čtvrtý krok prodloužil tak, že se hlavou ocitnul na úrovni soupeřových prsou. Protivníkova pravačka právě prolítávala kdesi nad jeho levým ramenem. Teď byl jeho.
Úder zarezonoval oběma těly, v návaznosti za ním se prostorem neslo suché praskání lámajících se žeber. Frank se stačil spokojeně zašklebit a pak ještě zaznamenat znepokojivou skutečnost, že soupeř se šklebí stejně. Než se stačil zamyslet, co to může znamenat, mu do levého spánku udeřilo beranidlo. A do pravého jen o zlomek vteřiny další…

***

Ten parchant! Ten parchant celou dobu plánoval, že mu odkryje svůj bok. To, co považoval za úder, bylo ve skutečnosti teprve jeho přípravou. Kdyby dokončil levý hák dřív, než mu Frank zpřelámal žebra, mohl Franka zabít. A jak nechal jeho hlavě v cestě předloktí té první klamně útočící ruky. Při velké smůle mu mohla v tomhle bleskovém svěráku lebka prasknout jak vodní meloun.
„Vzdávám se,“ slyšel se říkat a zoufalý řev Vegy i Kovářovo utěšování k němu doléhalo jakoby z velké dálky. Svět před ním lehce plaval a on věděl, že udělal dobře. Ten chlap si za to, co právě předvedl, zasloužil vyhrát.
V další chvíli on i jeho přemožitel klesli na kolena. Když jim pomáhali z ringu, poslední, co od svého soupeře zaslechl, bylo jeho ponuré obvinění: „Ty bys ještě mohl, ale já už ne…“
Dovolil si krátký pobavený úsměv. Takže to věděli oba…

***

„I'VE PAID MY DUES, TIME AFTER TIME!“ nesla se chodbami óda vítězů a šťastný smích. Celý svět se radoval - tedy alespoň svět Military. Zbytek světa se utápěl v rozčarování - tedy zase alespoň ten kousek, co ještě měl co do činění s turnajem a byl svéprávný. A každý z tohoto kousku se s oním rozčarováním vyrovnával po svém.
Pomstychtivý Vega systematicky likvidoval všechny formy záznamů z této události, a to dost nevybíravým způsobem (rozmačkáním přístrojů o přilby a lebky jejich uživatelů). Boorman zase stále dokola uvažoval nad svým soubojem. John za pěveckého doprovodu nasupeně směřoval chodbami ke své předchozí práci - dopsání debilního hlášení. Ljuba s kamennou tváří vyplácela prohranou sázku majoru Wolfgangovi. Nikita virtuálně nakopávala zadek Whitackerovi v Tekkenovi 3 - Whitacker se proklínal, že si pro podobné příležitosti nevzal gamepady dva a musel se teď mořit klávesami. A profesor von Wonder? Ten zpíval, smál se a slavil s ostatními - ovšem ten se nepočítal mezi ty svéprávné. Alespoň pro ten den. Ten další mělo být vše zase normální…