Kategorie: Fan povídky

Svůj komiks si musíte zasloužit!

POVIDKA-JFK

 

Stále oprašujeme staré soubory a články. Tahle povídka vznikla před mnoha lety a je to pokus o parodii na Agenta JFK. Autorem je Lmslaver.

SVŮJ KOMIKS SI MUSÍTE ZASLOUŽIT! / Lmslaver

Z fantomového sálu vyšel John Francis Kovář společně s drobným šikmookým mužíkem, oba oděni v kimonu. Zatímco byl Kovářův společník bez poskvrnky, JFK byl na těle ozdoben několika krvavými šrámy, v ruce svíral meč ninžató pokrytý rudými fleky.

Společně s profesorem Wonderem na agenty čekala i vedoucí Divize pro potírání interrealitního pašování Ljuba Bytewská.

,,Musím vám Kováři poděkovat za záchranu našeho rezidenta, jako vždy jste odvedl kvalitní a rychlou práci,“ pochválila Kováře šéfová. „Vidím však, že jste zraněn, chcete přivolat pohotovostního lékaře, nebo si dojdete na ošetřovnu sám?“

,,Jsou to jen škrábnutí, nestojí to za řeč,“ mávl ledabyle rukou JFK. „Po večerech si to sešiju sám, na štepování jsem mistr.“

,,Nežertujte Johne a běžte okamžitě na ošetřovnu,“ řekla znepokojeně Bytewská.

Kovář víc své šéfové neoponoval, bez mrknutí oka si vytáhl z ramene vrhací hvězdici šuriken a zamířil směrem k ošetřovně.

***

Agenturní lékařská pohotovost, byla cítit dezinfekcí, na bílé stěně se vyjímal plakát na téma prevence proti AIDS s vnadnou modelkou v oblečku zdravotní sestry.

Kovář znuděně hypnotizoval zavřené dveře s nápisem: Nevstupujte bez vyzvání. Žádné vyzvání nepřicházelo a jeho pohled sklouzl ke stolku s časopisy na kterém ho zaujala barevná komiksová obálka. Sáhl po kresleném příběhu s názvem Agent JFK 3 – Tomahawk a meč, otevřel časopis a začetl se do příběhu o agentu Josefu Františku Koudelkovi z tajné Organizace STS se sídlem v Chvojkovicích, která stíhala delikventy v nejrůznějších částech paralelních vesmírů. Agent Koudelka vzdoroval velké invazi tisíců kánoí plných původních obyvatel amerického kontinentu, útočících společně s čínskou flotilou na severní břehy Evropy. Oháněl se obrovskou sekerou, aby bránil ubohé Vikingy před úplným vyhlazením. Kovář byl jako na trní, nevěřícně kroutil hlavou a nervózně otáčel stránky. I když se příběh v lecčems lišil, byl až příliš shodný s některými detaily, které zažil na jedné ze svých prvních misí.

,,Chcete ošetřit, nebo tady zakládáte čtenářský kroužek? Nemáme čas čekat, až se uráčíte dovnitř pane,“ vyrušila nabroušeně Kováře ze čtení zdravotní sestra v kratičké sukni, ze které byly spuštěny dvě nohy, silné jako sloupy antických chrámů a ke kouzelnému úsměvu modelky na plakátu byla její tvář na míle vzdálená. Kovář odložil časopis a vešel do ordinace.

***

Po ošetření chvátal JFK i s komiksem, který ukořistil v čekárně ordinace k nejbližší trafice. Sklonil se do okénka a oslovil prodavačku s vlasy vyčesanými do vysokého drdolu: „Máte prosím vás jakékoliv vydání komiksového seriálu JFK?“

„Máte štěstí, člověče, mám tady poslední výtisk,“ pronesla žena. „JFK je vždy rozprodaný, během několika hodin, jakmile mi přijde na pult.“

Kovář zaplatil za kreslený časopis za vražedného pohledu trafikantky, která nechápala, jak může být někomu lhostejné obnažené poprsí popové zpěvačky. Nevydržel a ještě novotou vonící časopis s názvem Agent JFK 5 – Mrazivá partie přečetl celý v parku na lavičce. Nový příběh agenta Koudelky se odehrával v paralelní budoucnosti, ledem obložené planety zapříčiněné světovým válečným konfliktem. Koudelka hrdinně bojoval s obrovskými mamuty a pátral po zmizelém pracovníku agentury STS. Na konci příběhu se utkal s nebezpečným mutantem, který měl podobu obrovského sněhuláka a dokázal měnit své tvary. Kovář už neměl pochybnosti, že z Agentury unikají informace, navíc s cílem poškodit a zesměšnit jeho osobu. Hořelo v něm odhodlání přijít celé této záhadě na kloub.

***

Znal jedinou cestu, jak zjistit, kudy proudí informace z jeho hlášení ven z Agentury. Zaklepal na dveře malého kamrlíku v suterénu budovy, který obýval správce agenturní počítačové sítě Edellet Entter. Nečekal, až se správce odpoutá od monitoru a vstoupil dovnitř.

„Ahoj Ede,“ pozdravil JFK. „Slyšíš mě?“

„Zdravím tě Johne, co se děje?“ správce sítě mžoural na Kováře očkama posazenýma v tváři plné pih, vyjmul si z uší špunty sluchátek. „Hoří, nebo se stala nějaká mezi-realitní katastrofa, že jsi ke mně zabloudil?“

„Ede, mám k tobě prosbu,“ začal zvolna Kovář. „Potřeboval bych zjistit, kdo všechno si v Agentuře stáhl má hlášení. Vím, že to dokážeš zjistit, na tyhle věci jsi schopný chlapík.“

„Hmm kámo, ale jaksi nemám oprávnění zjišťovat tyhle věci a vůbec šťourat se v paměti KILLERa, za to bych mohl dostat padáka.“

„Pamatuješ, jak jsem ti donesl z jedné mise ten Golemův šém, nebo jaké jsem měl trable s vnitřní sekcí, když jsem tvou sbírku obohatil o meč krále D' Sala?“

„Ok, ok, nemusíš mi to připomínat. Za chvilku ti to zjistím, sedni a počkej.“

Kovář se ani nepokoušel najít nějaké místo k sezení v malé dílně přecpané dráty, starými monitory a dalším hardwarovým materiálem. Ani ne za deset minut zahrkala stará tiskárna a Ed mu podal list papíru s vytištěnými jmény. Proletěl očima krátký seznam lidí, kteří si v posledních měsících stáhli některá jeho hlášení k sobě na monitor. Bytewská, velitel Military divize Wolfgang Petersen, kancelář vnitřní divize a poslední byla Marylin Morgan. JFK vyklouzl z Edova kumbálu a jako ozvěnu jen zaslechl správcova slova: „Děkovat nemusíš, ale až zase narazíš při misi na něco zajímavého, tak mi to přines.“

***

Telefonní číslo Marylin Morgan měl Kovář uložené ve svém telefonu. Zmáčkl zelenou ikonku se sluchátkem a čekal.

„Ahoj Johne?“ slyšel známý hlas. „To je dost, že se někdy ozveš.“

„Máš dnes čas Marylin? Chtěl bych s tebou něco probrat.“

„Dnes večer mám náhodou volno.“

„Můžu tě pozvat na skleničku?“

„Ty vždycky.“

„V osm U Koniáše,“ navrhl JFK. „Vyhovuje?“

„Domluveno, budu tam,“ souhlasila Marylin.

Kovář vypnul telefon, vystoupal po schodech ze suterénu na širokou chodbu. Uvažoval, kdo by mohl mít prsty v komiksovém časopisu. Mrkl na seznamu v ruce. Bytewská to být nemohla, bylo samozřejmostí, že jeho šéfka bude jako první kontrolovat všechna hlášení z misí. Z kanceláří vnitřní divize, máloco proniklo mezi ostatní sekce Agentury, natož aby nějaká data unikla odsud mimo zdi EF. S Marylin bude mluvit večer, ale pochyboval, že by mohla míc cokoliv společného s tím komiksovým škvárem. Nejvíc se mu zdál podezřelý velitel Military divize. Petersen nebyl Kovářovi přátelsky nakloněn od samého začátku jeho působení v Agentuře. Když možná nenašel žádnou legální cestu, jak ho z divize pro potírání interdimenzionálního pašování vyhodit, tak možná mohl ze vzteku a msty poskytnout informace o misích JFK nějakému kreslíři komiksů.

***

Ve vinárně U Koniáše bylo v tuto hodinu už téměř plno. Příjemné prostředí vinárny bylo ozdobené historickými relikviemi a prostorem se linuly krásné keltské melodie. Kovář objednal pro sebe i Marylin láhev vína. Bez obalu vyložil Marylin celou záležitost a ukázal ji oba časopisy.

„Můžu tě ubezpečit Johne, že s touto záležitostí nemám nic společného,“ zdůraznila Marylin po pár stránkách. „Některá tvá hlášení, jsem prohlížela, to nepopírám, byla jsem ale jen zvědavá jak si vedeš ve službě. Víš, že jsem tě naverbovala do Agentury já a zaručila se za tebe, když se ozvaly hlasy proti tvému přijetí. Co se týká mého názoru na únik informací z Agentury, tak tvá šéfka je myslím mimo podezření. Určitě by nepodkopávala vlastní sekci. Wolfgang Petersen tě sice nenávidí, stále ti dává za vinu Bertramovu smrt, ale že by se snížil k takovým metodám, tomu můžu jen stěží uvěřit. A pod pokličku vnitřního oddělení asi stěží nahlédneme.“

„Na vnitřním je všude nálepka přísně tajné, a ven nepustí ani vlastní prd, natož nějakou informaci,“ souhlasil JFK. „Pokud podám oficiální oznámení, tak budou nejdříve vyšetřovat mě a celou naši divizi. Po tom moc netoužím.“

„Zkoušel jsi něco zjistit o tom kreslíři?“ Marylin bodla prstem do obálky.

„Už jsem volal do nakladatelství, ale o autorovi Bursaudovi mi moc neřekli. Svou identitu autor skrývá před veřejností. Neznají jeho pravé jméno, Bursaud bude jen nějaký pseudonym. Originální obrázky jsou doručovány poštou a honorář zasílají pokaždé na jiné konto. Nakladatel si tajemného Bursauda vychvaloval. Komiks jde na dračku a už byl přeložen do angličtiny, němčiny, španělštiny, japonštiny a připravuje se prý i ruská verze.“

Kovář s Morganovou ještě nějakou chvíli poseděli u lahve dobrého vína, probírali různé varianty a možnosti ohledně obrázkového časopisu i úniku informací z Agentury, ale na nic kloudného nepřišli.

***

Časně ráno, přešlapoval Kovář po chodbě Agentury a nevybral si náhodou patro, kde byly kanceláře Military divize. Věděl, že porušuje předpisy, že by správně měl služebním postupem žádat o rozhovor s vedoucím Wolfgangem Petersenem, přes svou šéfovou Ljubu Bytewskou, ale to by jej Petersen odbyl a odmítl by s ním mluvit.

Otevřely se dveře výtahu a na jeho prahu stál Petersen, JFK zamířil rovnou k němu.

„Dobrý den pane, chtěl jsem se vás zeptat, jestli náhodou nemáte něco společného s tímto škvárem,“ vmetl mu Kovář ostře a nastavil mu ruku s oběma výtisky časopisu.

Petersen nechápavě pozoroval Kováře, než převzal komiksy a začal v nich listovat.

„Vím, že jste si stahoval moje hlášení a záznamy o misích, kterých jsem se zúčastnil,“ pokračoval v obviněních JFK. „Nevím, jestli je vašim cílem mě zesměšnit, ale interní informace, které jste poskytl nějakému čmáralovi jsou proti pravidlům Agentury.“

„Jste vedle Kováři,“ zavrtěl Petersen hlavou. „Jediný, kdo neustále porušuje předpisy jste vy. Vaše hlášení jsem si četl z jediného důvodu. A to je ten, že nevěřím, aby se z nějakého pašeráka jako jste byl vy, stal přes noc poctivý agent. Máte snad nějaké důkazy, že mám něco společného s tímto plátkem? A pokud tahle kresba má znázorňovat vás, tak musím říct, že vám autor velmi lichotí. Víte, co je nejhorší na tom kresleném příběhu? Že dobře dopadne a JFK to opět přežije. Vezměte si ty nesmysly a zmizte mi z očí, nemám na vaše pomatené teorie čas.“

Kovář si uvědomoval, že přestřelil, neměl v ruce proti Petersenovi žádné důkazy. Byl ve slepé uličce, nevěděl, jakým směrem zaměřit své pátrání.

Velitel Military divize zmizel ve své kanceláři a zabouchl za sebou dveře.

***

Vysedávání u počítače a sjíždění internetu nepatřilo mezi Kovářovi koníčky, ale když už nevěděl kudy kam, zkoušel vytěžit jakkoliv nějakou informaci o autorovi nebo jeho komiksuu. Nejvíce informací našel na stránkách fanoušků příběhů s agentem Koudelkou: JFK- fans. Znovu a znovu projížděl těch pár řádků o autorovi.

Tohle všechno bylo Kovářovi tak povědomé, jako by mu to chtělo něco říct, ale stále nemohl přijít na to co. Čas jej tlačil, zítra má nastoupit novou misi, a ještě si ani nenastudoval informace týkající se dimenze kde bude vyslán. Z přemýšlení ho vyrušilo zadrnčení telefonu, na displeji svítilo jméno Marylin.

„Stalo se něco Marylin?“

„Poslouchej Johne, ty kresby jsem hodila na rozbor známému grafikovi a ten tvrdí, že nejméně devadesát procent toho komiksu je vytvořeno počítačem. Nechápe vůbec jakou technologií, ale pochybuje, že by takové detaily dokázal nakreslit člověk. Snad ti tahle informace trochu pomůže.“

„Snad,“ zadoufal JFK. „Díky moc. Každý detail se může hodit.“

Kováře se najednou zmocnila myšlenka, že na jednoho podezřelého určitě zapomněl. Mezi možné pachatele nezařadil správce počítačové sítě Edelleta Enttera. Věděl, že Ed by nikdy nevzal do ruky štětec nebo tužku, že mimo klávesnici se snad dokázal pouze rukou podepsat, ale mohl se nějakým způsobem podílet počítačovým programem na výrobě komiksu. Navíc jako schopný hacker mohl určitě nahlédnout do hlášení agentů. JFK vypnul počítač a vyrazil za Entterem.

***

Pozdě odpoledne v prostorách Agentury nebývalo moc lidí. Personál z kanceláří už byl dávno pryč, mimo členy ostrahy a pár agentů, kteří ještě sepisovali hlášení, nebo se připravovali na novou misi tu nikdo jiný nebyl. Kovář seběhl do suterénu a před ním byla dlouhá, špatně osvětlená chodba, na jejímž konci byla malá dílna správce sítě. Černé kabely tažené pod stropem pokryté pavučinami, jen dokreslovaly ponurou atmosféru. Zářivky matně poblikávaly za mírného bzukotu, přerušované světlo vytvářelo podivné, pohyblivé stíny. Mimo ozvěnu svých kroků se agent snažil zachytit i další podivný, tlumený hluk ozývající se v chodbě. Najednou prostor proťal řev motorové pily, křik plný děsu a bolesti zařezávající se až do morku kostí.

Hlavou JFK prolétl hrůzný obraz s představou, že Bursaud přišel zlikvidovat svého komplice a jediného svědka Edelleta Enttera. Kovář nebyl ozbrojen, možná o životě a smrti správce Eda právě rozhodovaly pouhé vteřiny. Vytrhl ze závěsu na zdi hasící přístroj, s rozběhem vrazil ramenem do dveří správcova kumbálu. Dveře se rozlétly, panty měli plno práce udržet je v rámu. JFK stál na prahu místnosti, nevěřil vlastním očím. Neviděl stěny zastříkané krví, ani brutálního vraha naklánějícího se nad rozčtvrceným tělem své oběti. V dílně seděl správce Ed hrbící se u monitoru a z reproduktorů vycházel jekot motorové pily za doprovodu rock-metalové kapely.

„Sakra Ede vypni to!“ zařval JFK.

„Co se děje? Tohle je rock mého života,“ natáhl Ed ruku a vypnul přehrávač se skupinou Jádro pudla, která kupodivu válcovala svým posledním hitem Jeruzalémský masakr motorovou pilou i česká popová rádia.

Ticho něžně pohladilo Kovářovi uši.

„Zdá se, že už asi opravdu hoří,“ dodal Edellet na adresu Kováře držícího v ruce hasící přístroj.

„Ne nehoří, ale asi ti s tím srovnám ciferník, když nevyklopíš pravdu, jak je to s tím komiksem o Koudelkovi. Kdo je tvůj komplic skrývající se za jménem Bursaud?“

„Jak ses to kámo dověděl? Já byl tak opatrnej,“ změnil Ed tón hlasu.

JFK položil hasičák na zem, ale pohledem stále drtil správce sítě.

„Před pár měsíci jsem rozjel takový komiksový projekt,“ pokračoval Ed. „Nějak mi došla inspirace, proto jsem jen nahlédl do tvých hlášení. Výsledek byl ohromující a úspěch opíjející. Pak už to jelo samo, kopíroval jsem tvé reporty z cest a přetvářel do obrázkové podoby. Nemám žádného společníka, Bursaud jsem já a můj počítačový program, který kombinuje malířské techniky Zdeňka Buriana, Káji Saudka a japonského manga. Můj program by samozřejmě nikdy nefungoval na obyčejném počítači, ale možnosti KILLERa jsou nekonečné.“

„Víš, co bude až se to domáknou na vnitřním?“ nedokázal JFK vychladnout. „Řeknou, že jsme se na tom napakovali oba. Pak nám nechají vygumovat mozky a vykopnou nás do nějakého zapadlého světa, kde bude jediným počítačem kuličkový sčot.“

„Já si Johne nenechal ani vindru, všechny prachy za honoráře jsem rozeslal na dobročinná konta. Co mám teď dělat? Pomůžeš mi?“

„Teď chceš abych ti pomohl. Hele s tím Koudelkou končíš okamžitě, než to někdo zjistí.“

„Jasně, Koudelka končí, věř mi. Šestý díl je už ale v tisku, ale dokončím sedmičku a nechám ho tam umřít. Slibuju.“

„Zítra musím nastoupit novou misi. Jestli se vrátím a zjistím, že Koudelka stále žije, tak zařídím, aby škaredě umřel jeho autor.“

„Ok, bude to jak říkáš. A Johne nedovezl bys mi zase nějaký nový exponát? Pro novou inspiraci.“

***

Vrata fantomového sálu se rozevřela a na jejich prahu stál Kovář s Andreou de Villefort. JFK v rukou držel univerzální kulomet devětapadesátku, kterému se ještě kouřilo od hlavně. Villefortová byla ozbrojená malým českým samopalem známým pod přezdívkou Škorpion. Vstříc jim vyšla šéfová Ljuba Bytewská.

„Co jste to zase vyváděl Kováři? Vás někam poslat, tak tam potom sto let tráva neroste. Ty hromady mrtvol nejsou nejlepší vizitkou našeho oddělení. Jediný, na koho je tady spolehnutí je Andrea. Vždy odvede kvalitní a rychlou práci. Nebýt jí, už byste zničil kompletně nějaký svět. Do večera chci mít vaše hlášení na stole.“

Kovář raději neprotestoval a mizel ostře nabroušené Bytewské z očí. Šéf má vždycky pravdu a šéfová tím spíš. Odevzdal ve zbrojnici zbraně, naběhl do sprchy a převlékl se do čistých věcí. V agenturní poště našel větší obálku a když ji roztrhl vypadlo z ní tři měsíce staré číslo komiksu. Otevřel časopis na poslední stránce a prohlížel si obrázek se smrtelnou agónii agenta Koudelky.

„Každý si musíme svůj svět zasloužit. I ten obrázkový,“ řekl tiše JFK.

Teď by mohl být částečně spokojen i Wolfgang Petersen, jeden JFK je po smrti. Pomyslel si Kovář a vyrazil do baru dát si něco ostřejšího na vzpružení po dokončené misi. Když procházel po ulici kolem novinového stánku, nedalo mu to a naklonil se do okénka trafiky.

„Máte nějaký nový časopis od Bursauda?“

„Ano, pane, kývala hlavou prodavačka. „JFK sice skončil, ale je tady úplně nová série: Jak vytrhnout upírovi stoličku a Jak dát vlkodlaka do polepšovny. Nejde to tak na dračku jako JFK, ale prodává se to taky slušně.“

Poslední větu trafikantky už Kovář ani neslyšel, jeho kroky mířily přes ulici do baru nad jehož vchodem svítil neonový nápis Megapolis.

JFKkomix1

 

                                                                                                                                           Lmslaver

 

 


Vydáno: 2.10.2019 15:01 | 
Přečteno: 80x

Autor: Lmslaver
 | Hodnocení:

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.