NA ŽIVOT A NA SMRT - Sirius

Agent Richard Schwarz vstoupil do kavárny Nakatomi v centru Vídně. Cestou k cíli prohlížel okolí a hádal, kolik tu má Gogol lidí. Vypadalo to, že támhle ta čtveřice chlápků v černých oblecích, kterou právě obsluhoval číšník ve smokingu, by mohla patřit k němu.
Schwarz na sobě nedal ani na okamžik znát záchvěvy strachu, které ovládaly téměř každou část jeho perfektně vytrénovaného těla, jež bylo zvyklé na ty nejhorší podmínky. Pravým okem střelil po kufříku ve své pravačce. Nebyl to obyčejný kufřík plný peněz, nýbrž kufr obsahující načasovanou nálož. Nálož, jež měla za deset minut explodovat. A jak znal Schwarz Patrika Bezděcha, to zařízení začne pracovat přesně na čas.
Agent došel ke stolu Alexandra Gogola, na krátko ostříhaného architekta, velícího té nejhorší sortě interdimenzionálních teroristů.
„Pan Schwarz,“ řekl Gogol téměř šťastně a Richard by mu to jeho nadšení i uvěřil.
„Pane Gogole,“ potřásl mu Schwarz rukou a pak se oba usadili.
„Jak vidím, máte pro mne můj kufřík,“ řekl Gogol nadšeně.
„Jistě. Deset milionů euro. Přesně, jak jsme se dohodli, když si vaši lidé poradí s oním člověkem z Lisabonu.“
„Ovšem, můžete se spolehnout. Je tady ovšem malý háček.“
„Teď vám asi nerozumím…“
„Ale rozumíš,“ namířil na něj Gogol pistoli, „jsi zasranej Kovář rovnováhy.“
„Pomalu se zvedni a pojď ven,“ rozkázal architekt, „jestli uděláš nějakej podraz, tak si s tebou moji hoši,“ kývl ke čtveřici u stolu, „poradí.“
Vstal jsem a kráčel před Gogolem směrem ke vchodu, stále jsem nesl kufřík. Moje oči se setkaly s číšníkovými, jenž právě naléval sodovku platinové blondýnce. Okamžitě pochopil a vyrazil směrem k nám. Když se ocitl u Gogola, otočil jsem se k němu a vrazil mu pěstí do hrudi. Ta jej téměř hned poslala do kolen.
Strážci po nás začali okamžitě střílet. Zalehl jsem k zemi a z podpažního pouzdra tasil beretu. Věděl jsem, že ta čtveřice je moje práce. Zbavit se kufru měl na starosti číšník alias Viktor Horák. Ten jen popadl kufřík a sprintoval s ním pryč, zatímco já jsem jednoho lumpa po druhém střílel do nohou a posílal je tím tak říkajíc k zemi.
Tekla krev, lidé křičeli. To by se ještě dalo zvládnout, dokud nějakého inteligentního civilistu nenapadlo zavolat ochranku a ta zase policii.
Naběhli tam, pronesli jakýsi komentář nad čtyřmi hekajícími zločinci. Pak došli ke mně a nasadili mi náramky.
„Nechte mě, sakra. Já patřím k…“
Ohromující výbuch a plameny na střeše k nebi.
„Viktore,“ řval Schwarz.

Simulace cvičení přerušena, hlásaly reproduktory cvičebního prostory Agentury EF.
Asistenti oběma agentům sundali brýle s černými tlustými skly a odpojili jim zařízení, díky němuž se ocitali ve virtuální realitě.
„Sakra,“ řekl Schwarz, „to byl teda nářez.“
„Jo, to byl. Jen jsi mě zase nechal zemřít.“
„Ale jen klid brácho,“ přejel si Schwarz po vlasech, ostříhaných na krátko, „víš, že v reálu ti vždycky zachráním kejhák.“
„Ne, já tobě.“
„Jo, ale naposledy, když jsme utíkali před těmi kanibaly, jsem to byl já.“
„Tak to máš pravdu.“
„Agenti Horák a Schwarz nechť se okamžitě hlásí u majora Couleyho,“ ozval se opět sympatický ženský hlas z reproduktorů.
„Hele, ať starouš rovnou zapomene na to, že vyrazím na nějakou misi,“ oznámil Horák, „protože za a) jsme se vrátili teprve včera, za b) musíme dopsat to pitomý hlášení a za c) jsem Týně slíbil, že budu na její narozeniny doma.“
„Ona je slaví vlastně už za dva dny.“
„No právě. Měl bys to vědět, kmotře. Navíc jsem doma nebyl už půl roku.“
„Uvidíme, třeba to bude nějaká prkotina.“
„To doufám.“
Jenže prkotina to nebyla. To poznali podle výrazu, který měl Alexander Couley v obličeji, když je s doutníkem v ústech vítal ve své kanceláři.
„Pánové, vítejte zpět,“ pozdravil je a pokynul jim.
Oba agenti přešli z pozoru do normální polohy a posadili se do křesel potažených leopardími kůžemi.
„Doutníky?“ nabídl jim.
Agenti po sobě střelili pohledy. Tady bylo něco rozhodně v nepořádku. Ještě nikdy nezažili, aby jejich tajemstvími opředený šéf kouřil ve své pracovně a nabízel agentům kuřivo.
„Ne, děkujeme, pane,“ odpověděl Schwarz.
„Pane, mohl byste nám říct na rovinu, o co tady jde, pane? Víte, právě jsme se vrátili z velice náročné mise. Rádi bychom jeli domů. Má dcera slaví pozítří narozeniny.“
„Inu, prokoukli jste mě, přiznávám. Ne nadarmo jste nejlepšími agenty tohoto oddělení.“
„Tak to nás zase moc přeceňujete,“ ozval se Schwarz.
„Agente, s přihlédnutím k vaší minulosti…“
„No jasně. Teď ještě začnete na světlo vytahovat moje bývalé zaměstnání.“
„Ale no tak, pánové,“ uklidňoval je Horák, „majore, buď nám řekněte, o co tu jde, anebo odejdeme.“
„Dobrá, dobrá,“ uhasil Couley doutník a zapálil si nový, „naše oddělení bylo pověřeno velice choulostivým úkolem.“
„Jakým úkolem?“ zeptal se Schwarz.
„Máme dopravit jistého interdimenzionálního teroristu do jeho domovského světa, kde se o něj postarají místní soudy.“
„Koho?“ zeptal Horák.
„Josefa Čechova.“
„To je ten zmetek, co u soudu prohlásil, že dá sto mega tomu, kdo mu pomůže zdrhnout z lapáku,“ řekl Schwarz.
„Přesně,“ potvrdil Couley, „pánové, situace je následující: jste moji dva nejlepší agenti. Nejlepší agenti, u nichž vím, že svůj úkol dotáhnou až do konce a nedají se zlákat vidinou bohatství. Ostatně, agentura vás platí velmi dobře. Tak co, berete to?“
Parťáci si vyměnili dlouhý pohled a Schwarz nakonec prohlásil: „Ano. Bereme.“
„Výborně,“ zaradoval se Couley.
„Ale jen pod jednou podmínkou,“ doplnil Horák.
„Pod jakou?“
„Půl roku placené dovolené,“ odpověděl Horák.
„Máte je mít. No, měli byste se jít připravit. Odchod za osm hodin.“

***

Agent Horák se protáhl. Ta hlášení mě jednou zabijí, pomyslel si Horák, když uložil soubor a odeslal jej Couleymu do jeho mailové schránky.
Rozhlédl se po své kanceláři a jeho pohled opět skončil u fotografie manželky a dcery, jak se opalují na řecké pláži. Pomalu se začínal cítit provinile a nadávat si do pitomců, protože přijal další úkol. Už několikrát se opájel myšlenkou, že s touhle prací sekne, najde si lepší zaměstnání, aby mohl více času trávit s rodinou. Jenže to nikdy neudělal. A proč? Protože by mu všechno to napětí, všechen ten adrenalin chyběl. Chyběl by mu ten pocit nebezpečí, ten pocit, kdy drží pistoli a zachraňuje svět před lidmi, o jejichž existenci nemá okolní svět ani to nejmenší tušení.
Z přemýšlení jej vyrušilo zadrnčení telefonu. Ani nemusel hádat, aby zjistil, že volá jeho žena. Váhal asi půl minuty a nakonec mobil přiložil k uchu.
„Ahoj, kotě,“ pronesl Viktor do přístroje.
„Čau, zlato. Už jsi na cestě?“ zeptala se Linda tím svým medovým hlasem.
„Ne, kotě.“
„Ale přijedeš…“
„Víš, kotě, vyskytl se menší zádrhel.“
„Kdy tě teda máme čekat?“
„Do konce týdne, slibuju.“
„Ale Týna bude strašně zklamaná.“
„Jo, já vím. Štve mě to, ale nemůžu s tím nic dělat.“
„Já to chápu.“
Tůů. Tůů.
„Do prdele,“ švihnul telefon na zem.
Horák užasl nad tím, že se nerozsypal jako puzzle.

***

„Líbí se ti dárek, Lauro?“ zeptal se Schwarz své milenky a pomalu ji začal svlékat černá tanga s krajkami.
Platinová blondýnka si prohlédla prsten zdobený šesti karátovým diamantem. A vzápětí se prohnula jako tětiva luku, když se Schwarz začal opájet jejím plodem, který byl zbaven přebytečného chmýří. Laura se také snažila nezůstávat pozadu.
„Moc, ty můj kocourku,“ odpověděla, „ale už si mě vezmi. Ani nevíš, jak jsem se těšila na to, jak si spolu užijeme.“
„To já jsem se také těšil,“ odpověděl.
Dřív, než se agent zmohl na něco dalšího, otevřely se dveře a dovnitř naklusali čtyři muži v baloňácích s klobouky na hlavách. Tři z nich byli vysocí a hubení, ten pátý malý a tlustý.
Schwarz se snažil vytáhnout pistoli z místa, kam ji dává po vzoru agenta 007, ale byl příliš pomalý. Jeden z mužů ho udeřil pažbou vlastní pistole a dva další zamknuli Lauru do koupelny.
Když se Schwarz probudil, uvědomil si, že sedí přivázaný k židli a proti sobě má ony čtyři útočníky. Všechny je dobře znal. Bohužel. Ten nejmenší je majitel ženevského kasina Kostky jsou vrženy, u něhož Schwarz prohrál obrovskou sumu peněz, kterou nesplatil. Ti zbylí čtyři jsou zde, aby se jejich šéf nemusel moc namáhat.
„Richarde, kde jsou moje prachy?“
„Jo, Arture, zrovna jsem se ti je chystal donést.“
„Nepovídej,“ zapálil si Artur cigaretu, „ale až po tom, co dopícháš tu kurvu, co?“
„Poslyš, teď se mi dlouho nedařilo.“
„To ale není můj problém.“
„Mám kšeft, na kterým vydělám majlant. Když mi půjčíš svý kluky, tak se můžem šábnout o ty prachy.“
„No, to je tedy fór,“ rozesmál se Artur, „tak agent EF chce porušit zákon. A co by to jako mělo být za obchod?“
„Osvobodíme Josefa Čechova.“
„Šéfa té teroristické organizace Mýval.“
„Přesně. Nabídl velkou odměnu tomu, kdo ho dostane z lapáku.“
„Jak to chceš udělat?“
„Jak? Tak dobře poslouchejte…“

***

Celá akce probíhala zatím v klidu. Agenti byli ubytovaní v malém hotelu, kterému napíchli bezpečnostní kamery, aby věděli o případném nebezpečí.
„Už aby se Schwarz vrátil s tím pivem,“ pronesl Patrika Neruda z Military divize, který transport doprovázel.
„A ten smrad a ty mouchy jsou taky děsné,“ dodal Horák.
„Kdy si mají toho parchanta vůbec vyzvednout?“ zeptala se Irena Janovská – vysoká brunetka ostříhaná na krátko, z které Neruda poslední dvě hodiny nespustil zrak.
„Když to půjde dobře, tak za hodinu ho můžeme mít z krku.“
„No, to by byla paráda,“ pronesl Horák nadšeně a zvedl se od stolu, aby si odskočil.
Při mytí rukou si prohlédl svůj neoholený obličej, který lemovaly delší vlasy tmavé barvy. Kromě něj v něm za pár okamžiků zahlédl i něco jiného. Je to Richard, který se k němu plížil a mířil na něj pistolí.
Viktorovi přeběhl mráz po zádech. Nikdy jej nenapadlo, že by ho zradil jeho nejlepší kamarád, se kterým zažil to dobré i to špatné. Zdálo se, že dlouholeté přátelství na život a na smrt, které začalo na jedné akci v mrazivých Alpách, skončí dnes v koupelně zaplivaného hotelu.
Horák si vynadal, protože si nechal zbraň v kuchyni. Okamžitě se začal rozhlížet po něčem, čím by na svého bývalého přítele zaútočil. Nezbývalo nic jiného, než mezitím hrát o čas.
„Proč to děláš, Richarde?“ zeptal se Horák, aniž by se otočil.
„Prachy, Viku. A věř mi, kdybych tě chtěl oddělat, tak už máš dávno kulku v zádech.“
„Takže mě necháš žít?“
„To bude záležet na tvé odpovědi.“
„Chápu. Hádám, že ostatní odpověděli záporně.“
„Jak jinak. Kodex EF jim byl milejší než balík peněz.“
„Pak se obávám, že mě budeš muset zabít, protože moje odpověď taky zní ne.“
„Je mi to líto, Viku. Byls můj přítel. Opravdu.“
Viktor v kapse nahmatal zippo zapalovač. Byl to dárek od manželky k jejich prvnímu výročí. Od té doby jej nosil pořád u sebe. Dalo by se říct, že to byl jeho talisman. Pomalu jej začal vytahovat ven. Pohledem ulpěl na laku na vlasy, který patřil agentce Janovské. Druhou rukou se po něm natáhl.
„Ne, Richarde. To mně je to líto. A věř mi, že to bude bolet víc mě než tebe.“
„Co tím…“
Teď je to o tom, kdo je rychlejší. Horák se bleskově otočil. V pravačce svíral tubu spreje od vlasů od značky Vella. V levačce zase zapalovač od manželky. Schwarz si uvědomil, co má ten cvok vlastně v plánu. Bylo však už příliš pozdě. Palec spustil rozprašovač a ten uvolnil nahořklou vůni spreje. Za ním následovaly teplé plameny, vycházející ze zapalovače, které okamžitě sežehly Schwarzův obličej.
Následující události se odehrály příliš rychle a agent Horák z nich u soudu vypověděl jen to, že Schwarzovi vytrhl zbraň, ale vystřelit nestihl, protože renegát utekl.

***

Agent Viktor Horák vstoupil do pražské restaurace U kruhu, kde se měl setkat s Vincentem Vegou z důvodů čistě přátelských.
Vega seděl u stolu v rohu, kde měl perfektní přehled o dění v rohu. Neušlo mu, že agent svou pozornost obzvlášť věnuje zrzce v černém kostýmku.
„Vincente.“
„Viktore.“
Přátelsky se objali a poté usedli ke stolu.
„Tak co, Vinci, jak se daří?“ zeptal se Horák a zapálil si cigaretu.
„Ale pořád stejně, ani to nestojí za řeč. Raději mi řekni, jak se daří tobě.“
„Tak už jsem se z toho celkem vzpamatoval, jenže se každou noc probouzím z jedné a té samé noční můry.“
„Rozumím. Nepřemýšlel jsi o tom, že byste s Lindou někam vypadli? Třeba k moři. Myslím, že tam přijdeš na jiné myšlenky.“
„Jo, to jsme si taky říkali. A zítra jedeme na měsíc do Řecka.“
„Řecko,“ užasl Vega, „krásný kočky. Dobrý jídlo a pití. Všechno, co chlap potřebuje k odpočinku.“
„Přesně,“ potvrdil Horák.
V Horákově kapse se rozdrnčel telefon.
„Á, my o vlku a vlk na drátě,“ řekl agent, když spatřil na displeji číslo své ženy, „ano, kotě?“
„Čau, Viku.“
Ne, to není možné! Horák cítil, jak mu po zádech přejel mráz.
„Překvapenej, že mě slyšíš?“
„Jo. Poslyš, jestli jim nějak ublížíš…“
„Drž hubu. Pokud do vašeho domu nedorazíš do patnácti minut, tak svoji rodinu najdeš rozřezanou na kousky.“
Horák třískl telefonem o stůl, sotva mu to Schwarz zavěsil.
„Ten hajzl,“ zavrčel agent.
„Co se děje?“
„Schwarz. Je živý a má moji rodinu.“
„No, do prdele. Jdeme?“
„Jdeme!“ potvrdil Horák a položil na stůl peníze za útratu.
Pak oba agenti vyběhli ven k autu.
„Jedeme mým hummerem,“ řekl Vega.
Horák mu neodporoval. Neměl na to ani pomyšlení.

***

„Myslel jsem si, že je Schwarz mrtvej,“ řekl Vega a při tom se snažil předjet řidiče škody oktávie.
„To já taky. Vypadá to, že to tělo, co jsme našli, patřilo někomu jinýmu,“ odpověděl Horák a před očima se mu opět vybavilo peklo, které zažil v hotelu.
„Zavolej zásahovku,“ navrhl Vega.
„Žádnou zásahovku, tohle zvládneme sami. A já toho hajzla podrazáckýho konečně oddělám.“
„Fajn,“ přikývl Vega.
„Jsme tady,“ řekl Horák, když Vega zastavil před rodinným domkem se zahrádkou, která byla plná okrasných květin.
„Máš pistoli?“ zeptal se Vega a sám zpod sedadla vytáhl uzi a založil do ní čerstvý zásobník.
„Mám,“ přikývl Horák a vyňal beretu z pouzdra na opasku.
„Tak jdeme.“
Postupovali přesně podle zavedených předpisů. Když vlezli do domu, nikoho nenašli. Rozdělili se tedy a začali prohledávat dům.
„Viktore,“ uslyšel Horák Vincenta a rozběhl se za ním.
Našel ho v ložnici, jak se sklání nad mrtvolou mladé černovlasé ženy.
„Lindo,“ zařval Horák a objal svou manželku, která měla obličej pořezaný k nepoznání.
„Je mi to líto,“ řekl Vega.
„Tino,“ uvědomil si najednou Horák, „Tino, to jsem já, táta. Už se nemusíš bát.“
Dveře skříně, která stála naproti posteli, se otevřely. Zevnitř vylezla malá černovlasá holka v pyžamu.
Horák se dívce rozběhl a pevně ji objal. Cítil, jak mu na rameno dopadají slané kapičky jejích slz.
„To bude dobrý, zlato,“ utěšoval ji a snažil se, aby odvrátil její pohled Lindiny mrtvoly.
V tom se v jeho kapse opět rozdrnčel telefon. Vytáhl jej a přiložil k uchu.
Nejprve slyšel jen šílený smích maniakálního vraha, který je schopen úplně všeho. A pak ten ledový smích protnulo jedno jediné slovo, které bylo ostřejší než břitva na holení: „Sbohem.“
Vincent s Viktorem na sebe jednou pohlédli a zároveň vykřikli: „Bomba.“
Horák sevřel svou dceru pevně v náručí a pak se společně s Vegou rozběl ke vchodu. Ani se neobtěžovali zavřít dveře. Stihli to akorát. Tlaková vlna je odmrštila čtyři metry od domu, který se mezitím proměnil v inferno.

Závěr:

Agent Viktor Horák se nikdy zcela nevzpamatoval ze smrti své ženy a začal brát prášky proti depresím. Na vlastní žádost se nechal přeložit do jiné reality, kde se stal velitelem rezidentů a zúčastnil se po boku dalších agentů třetí světové války, poté, co vypukla. S Vincentem Vegou se už nikdy nesetkal, stejně jako s agentem Couleym.
Jeho dcera Tina odešla s ním. Ve věku čtrnácti let onemocněla rakovinou prsu, na niž v onom světě neznají lék. Od té doby podstupuje nejrůznější terapie, které mají oddálit její smrt.
Richard Schwarz postoupil plastickou operaci a do konce života byl závislý utěšujících lecích proti bolesti. Vypracoval se na jednoho z nejlepších interdimenzionálních teroristů. Viktor Horák po něm ale nikdy nepátral.