Kategorie: Fan povídky

Agentura EF - další příběhy

dpef

 

 

Nahlédli jsme do agenturního archívu a vytáhli zaprášené tlusté složky. Čtyři zapomenutí agenti Hill Boots, Roman Shark, Michail Koščužko a hrabě Henry Greengrass se vrací na JFK-fans:

Odkazy na stahování:

https://webshare.cz/#/file/GxO6Y5CVl7/jfk-dpef-pdf

https://web.archive.org/web/20170225132141/http://jfk-fans.cz/sites/default/files/jfk-dpEF.pdf

https://ulozto.cz/file/reUMg0XDDYdN/jfk-dpef-pdf#!ZGx3LGR2AzWzMGHkLGSvBJHjBQx2BR5xJHE5Ll03ZzWwKmLkLt==

 

Ukázka: Petr Totek - Průšvih (Agent Hill Boots)

Průšvih: 1. kapitola


„Sucho, záplavy, meteorický déšť a třeba i tsunami, to všechno je naprosté nic ve s rovnání s
vámi! Vy sám jste katastrofa, agente Bootsi,“ soptil Engumma, můj přímý nadřízený.
„Ale Hunové…,“ chtěl jsem namítnout, abych alespoň vzbudil zdání, že poslouchám.
„Žádné ale!“ Kdyby Engumma nebyl černoch černější než bota, řekl bych, že je rozpálený
do ruda. „Vyhodit čínskou zeď do povětří, to je naprosto neomluvitelné. Víte, jak bude zuřit
památková sekce?“
Na to nebylo co říct. Památkáři vždycky chtěli všechno zachovat, nejlíp nedotčené a
vakuově zakonzervované. Ti jednou budou vakuovat i lidi.
„Teď už dost o vaší předchozí misi,“ dohřímal konečně Engumma.
Přestal jsem přemýšlet o vakuování lidí a obrátil pozornost na svého nadřízeného, začínala
ta zajímavější část.
„Podle Killera mají vaše mise úspěšnost 92,6 %,“ pohlédl do papírů na stole, „proto jste byl
vybrán pro následující misi, ještě před vyšetřením dopadů té předchozí.“ Vypadalo to, že jen
při letmé vzpomínce na mou předchozí misi začne Engumma skřípat zuby. „Prostě, podle
některých nejmenovaných umělých inteligencí, právě vy máte největší naději na úspěšné
vyšetření následující mise.“
Neubránil jsem se úsměvu.
„Být vámi, moc se nesměju,“ zpražil mě Engumma v zápětí. „Nebude to procházka
růžovým sadem.“
„O co vlastně půjde?“ dostal jsem se konečně ke slovu.
„Máte zabránit zničení planety Země,“ pokrčil rameny Engumma, jakoby podobnou věc
dělal denně ještě před snídaní.
„Celé planety?“ neubránil jsem se údivu. „To bude docela šrumec.“
„Ano, celé planety, a vy, agente Hille Bootsi, tomu máte nejenom zabránit, ale i vyšetřit,
proč by k tomu mělo dojít,“ nasadil Engumma oficiální tón hlasu, ostatně jako vždy při
zadávání úkolu mise. „Pokud se tak stalo něčím zaviněním, předat dotyčného či dotyčné
místním úřadům.“ Při oficiální části zadávání úkolu mise mi vždycky připomíná kazatele
dštícího na své ovečky oheň a síru. „Vaším kontaktem je jistá doktorka Sklodowská,“ podal
mi přes stůl desky s materiály. „Není sice rezidentem, ale z Průzkumného oddělení přišla
zatím nepotvrzená zpráva o tom, že tato doktorka se domnívá, že by mohlo dojít k vážnému
narušení celé planety.“ V řeči kladl na slůvka „že“ zvláštní důraz, snad jakoby chtěl
zpochybnit tvrzení Průzkumného oddělení. „Máte vyšetřit, co to přesně znamená a zda je to
pravda. Při kontaktování Sklodowské buďte opatrný, Průzkumné oddělení si není jisté, zda
není do celé věci nějak více zapletená.“
Engumma si oddechl, jakoby byl rád, že už má řeč za sebou.
Mně nezbylo, než si vzít desky a odejít, do startovacího okna mi zbývaly tři hodiny.
„Tak hodně štěstí, agente!“ Engumma vstal a podal mi přes stůl ruku.
Asi jsem musel působit značně vyjeveně, ruku mi podal pouze jednou, a to když jsem
nastupoval.
„A ještě něco, agente Bootsi.“
Ve dveřích jsem se otočil.
„Katastrofy máme vyšetřovat, ne je způsobovat, tak se toho prosím držte. Alespoň pro
tentokrát,“ usmál se nepatrně Engumma. Ale to se mi jistě muselo jen zdát.


* * *


Cestou do skladu pro vybavení jsem se ve dveřích skoro srazil s Vincentem Vegou, který
udiveně zíral do nějaké ohmatané knížky s křiklavým obalem.
„Nazdar, ty stará vojno!“ zahalekal jsem. „Jak de život?“
„Čao, nic moc,“ povzdechl si. „Šéfka mě stáhla ze supr mise a teď mám najít nějakého
ztraceného rezidenta.“
„To je osud, s nadřízeným nic neuděláš,“ zúčastněně jsem zahořekoval. „Někdy to proberem
u piva,“ povzbudil jsem ho ještě a už jsem zase chvátal dál.
Plešatý úředník ve skladu mi připomínal Vogona. Ne snad tím, že by byl tak tlustý, ale svou
k dokonalosti vyhnanou „úřednickostí“, jen klotové rukávy mu chyběly. Pokud jste měli
papír s razítkem, vydal vám ze skladu třeba kufříkovou atomovku, ale bez bumážky nehnul
ani prstem.
„Brej den,“ strčil jsem mu papír se seznamem vybavení pod nos.
„Dobrý den,“ úředník chvíli zíral do papíru a pak beze slova odešel hledat mé vybavení
mezi nekonečné řady regálů. „Mno, tak tady to máte,“ vysypal obsah otlučené jedovatě
zelené přepravky na pult.
Teď jsem zase zíral já. Jestliže jsem čekal vybavení třídy alespoň E, když už ne F, tedy
odolné i v extrémních podmínkách, tak jsem se tedy pořádně spletl. Maják, KPZ i lokátor
byly maximálně „béčko“, možná použité „céčko“.
„A to je jako co?“ vybafnul jsem na úředníka.
„Vaše vybavení,“ dostalo se mi nevzrušené odpovědi. “Přesně podle formuláře,“ zapíchl prst
do papíru před sebou.
„Ale já chci pořádné vybavení!“ vybuchl jsem. „Dejte mi aspoň „éčko“!“
„Tady stojí, že máte mít B,“ znělo od něj jako ultimátum.
Naštvaně jsem sebral vybavení a prásknul dveřmi.


* * *


K přenosu jsem dorazil přesně na čas. Předpis sice vyžaduje přítomnost minimálně třicet
minut předem, ale zdržel jsem se na lékařské prohlídce. Službu měla Maruška a tak jsem se
trochu zakecal.
Nezdálo se, že by to někomu vadilo. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že
technici pobíhají okolo těch svých stroječků a přístroječků snad ještě o trochu vzrušeněji než
jindy.
„Profesor s vámi chce mluvit,“ pisklavě mě informoval uhrovitý mladík s rozevlátými vlasy.
Ve velíně, nad ohromným sálem fantodrómu, uprostřed toho všeho zmateného pobíhání
techniků, stál sám profesor von Wonder. Tak to už musí něco znamenat, když na takový
rutinní přenos dohlíží tenhle maličký velikán.
„Dobrý den, mladý muži,“ odtrhl se profesor od grafů na monitoru. „Máme tu nějaký
problém s vaším přenosem. V realitě, kam máte cestovat, je nějaké nestandardní rušení.
„Ehmm …,“ začal jsem inteligentně, „pro mě to znamená co?“
„Průchod se nám sice podaří otevřít, ale jen na velmi krátkou dobu. Stabilní bude asi jen pět
sekund.“
„Za tu dobu projde portálem i chromý bez berlí,“ na chvíli jsem zapomněl, s kým mluvím.
„To jistě ano, mladíku,“ pousmál se profesor. „My vás, ale chceme na druhé straně v jednom
kuse a tak musíme odhadnout okamžik, kdy bude portál dostatečně stabilizovaný.“
„No, doufám, že vám to vyjde,“ polkl jsem na sucho, při předatavě, že mě portál překousne
vejpůl.
To už mě ale von Wonder neposlouchal a zase se plně věnoval svým grafům a číslům.


* * *


Přenos proběhl bez problémů, tedy skoro. To, že jsem pěkně tvrdě dopadl asi z metrové
výšky, snad ani nepočítám. Co je rozbité koleno oproti tomu být fantómem roztrhán na
kusy?
Se zaměřením to bylo horší. Měl jsem být na okraji Carson City, města, kde, podle našich
analytiků, bydlela doktorka Sklodowská, a zatím jsem byl uprostřed vyprahlé pouště. Kam
oko dohlédlo nic nebylo, jen hrubý štěrk, kameny a skaliska všech tvarů i velikostí.
No co, hořekování mi nepomůže. Směrem, který jsem podle slunce odhadl na západ, byl
táhlý kopec, který zakrýval obzor. Když na něj vystoupím, snad budu trochu moudřejší.
Slunce zrovna stoupalo po své obvyklé dráze a přes poměrně časnou hodinu mi už pěkně
pražilo do zad. Tipnul jsem to na devátou hodinu. Tyhle časové posuvy mi nikdy nedělaly
moc dobře. Můžete být tvrďáci jací chcete, ale některé věci vás prostě dokážou rozhodit.
Snažil jsem se myslet pozitivně, aspoň mi slunce nesvítí do tváře.
Cesta na kopec, který v horkém vzduchu vypadal na dosah, mi nakonec trvala dvě hodiny.
To vše ve stupňujícím se horku a neuvěřitelně kamenitém terénu.
Z kopce byl dobrý rozhled a skutečně jsem zahlédl město, snad to bylo dokonce Carson
City. Když jsem viděl tu dálku, kterou mám ujít po svých (a také po zkušenostech s cestou
na kopec), jsem hořce zalitoval, že jsem si bral na tuto misi své parádní boty z krokodýlí
kůže.
Snažil jsem se jít celý den, bez větších zastávek, ale i když jsem se přiblížil téměř na dosah
města, bylo mi jasné, že dnes to nezvládnu. Potřeboval jsem odpočinek a snad i několik
hodin spánku, nehledě na to, že bych si v noci mezi kameny nejspíš zlámal nohy.
Spal jsem zády přitisknutý k balvanu, který vydával alespoň část naakumulovaného tepla do
mrazivé pouštní noci. Zdálo se mi o mých bratrech z kmene Anangu, když mě probudil
zvláštní zvuk. Něco jako šustot písku ve velkých přesýpacích hodinách. Šustění neustále
zesilovalo, a když se změnilo v řev a přidalo se praskání statické elektřiny, konečně jsem
uviděl, odkud to přichází.
Nedaleko se pouští kymácel miniaturní vír tornáda, ve kterém probleskovaly sytě fialové
blesky. Přesto, že byl vír vzdálený dobrých sto metrů, cítil jsem, jak se mi ježí vlasy
statickou elektřinou. Vypadalo to, jako by se vír nemohl rozhodnout co dál. Chvílemi se už
už rozpadal a nezbývalo z něj víc než pár hrstí prachu, chvílemi nabýval na síle a hukot se
měnil v nesnesitelný řev, přehlušovaný jen praskáním fialových výbojů. Během svého
opileckého kymácení se vír sice neznatelně a pomalu, ale přece jen neustále přibližoval. Ať
se to zdá jakkoli absurdní, zdálo se, jako by mě po překročení určité vzdálenosti vír
zaregistroval. Když se miniaturní tornádo vydalo směrem ke mně, nezaváhal jsem a sjel
jsem po zadku ze svého zvýšeného pozorovacího stanoviště na balvanu rychlostí blesku a v
mžiku jsem se zavrtal do nejtěsnější skuliny pod balvanem. Sotva jsem se stačil zapřít mezi
kameny, pocítil jsem, jakou sílu může takový malý vír mít. Kolem mě praskaly fialové
výboje a pokud mi před chvílí stály statickou elektřinou vlasy, tak teď jsem měl naježený i
límec na košili. Vír jakoby mě cítil, snažil se mě vycucnout z mého úkrytu jako krtka.
Zoufale jsem se snažil zachytit čehokoli ve svém okolí, ale skuliny mezi kameny naneštěstí
nebývají vybaveny madly ani žádnými úchyty. To, že čas může být velice relativní jsem
poznal na vlastní kůži. Těch několik okamžiků, kdy jsem se snažil veškerou silou se rozepřít
mezi kameny mi přišlo jako zatraceně dlouhá doba, protože cokoli, co jsem nahmátl byla
buď drolivá suť nebo drsná stěna obrovského balvanu. Když už jsem myslel, že se neudržím
a poletím i s tornádem na vyhlídkový let, tak praskání utichlo a vír si to odšustil do pouště a
zmizel neznámo kde.


Vydáno: 1.10.2019 14:04 | 
Přečteno: 74x

Autor: Lmslaver
 | Hodnocení:

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.