MARYČKA MAGDÓNOVA - Jaroslav A. Polák
(Volně na motivy Petra Bezruče)

Když tu zprávu vyslechla, uvědomila si, že už nedokáže plakat. Ani ti z jejích čtyř sourozenců, kteří to dokázali pochopit, jedenáctiletý Honzík a sedmiletá Anička, nevydali hlásku, v chalupě se rozhostilo mrtvolné ticho. „Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil...“ ta slova jí běžela hlavou znovu a znovu. Sousedka, která přinesla zprávu o nehodě, cosi říkala, ale Maryčka ji nevnímala. Ano, jistě to bylo něco o tom, že pokud bude moci, tak pomůže, když už nikoho nemají, ale dívka moc dobře věděla, že tady v horách je život tvrdý jako kalená ocel a nikdo nemá nazbyt. Když se otec popral v bartovské heryndě a úder palice ukončil jeho život, bylo to zlé. Hodně zlé. Budeš jim otcem, budeš jim matkou? běželo dívce hlavou, když hleděla na své sourozence. Oba mladší, čtyřletá Boženka a roční Ondra, spali.
Maryčce bylo teprve čtrnáct a věděla, že práci v dole nedostane. Vždy bylo více lidu než práce, a kdo by stál o slabou děvuchu, když může zaměstnat chlopa nebo alespoň urostlou robu, jako byla jejich máma...
Sousedka ji pohladila po antracitově černých vlasech a odešla.
„Snad alespoň pomůže s pohřbem,“ zašeptala Maryčka a konečně se rozplakala...

*

Ljuba Bytewská seděla za stolem, upravovala si make-up a přemýšlela, jak přesvědčit Kováře, aby tu misi vzal vážně a neudělal žádnou hloupost. Byl to přesně ten druh mise, pro který se agenti jejího oddělení hodili nejméně.
„Copak to nemohli hodit na Military divizi?“ zabručela. Nemohli. Military divize by to zvrtala tím nejhorším možným způsobem, uvědomila si vzápětí.
Tok jejích pochmurných myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.
„Pojďte dál, Johne!“
JFK vstoupil, zahlédl výraz na tváři své šéfky a zašklebil se. Znal ten úsměv – byl to úsměv číslo třináct, úsměv, který říkal: „Nebude se ti to líbit.“ Za ty roky měl už Bytewskou celkem přečtenou.
„Posaďte se, Johne.“
Posadil se a vyčkával. Tušil, že půjde o jednu z těch neplánovaných narychlo vyhlášených misí, jimž se čas od času nevyhne nikdo. A tentokrát padl Černý Petr pohotovostní služby na něj.
„Johne, máme zde krizovou situaci. Jeden z našich špionů, jehož Hawk dosud neodhalil, k nám propašoval informaci, že hrabě X hodlá intervenovat do jedné poměrně blízké reality, časově posunuté oproti naší o zhruba sto třicet let do minulosti. Jeho cílem je jedna dívka...“
John se usmál. Možná, že nebude tak zle, pomyslel si. Zachraňování dívek patřilo k jeho oblíbeným úkolům...
„Johne, to, co vám řeknu, se vám nebude líbit. Xaverius Hawk totiž tu dívku chce zachránit před sebevraždou. A tomu budete muset zabránit.“
JFK vrhl na Bytewskou pohled číslo šest.
„Jste Čech, takže vám asi není cizí jméno Maryčka Magdónova.“
„Šel starý Magdón z Ostravy domů...“ pronesl automaticky John.
„Tak přesně o tuhle rodinu tady jde. Oba rodiče po smrti, chudý kraj, není co jíst a ještě se blíží zima. Maryčka na panském krade dřevo, je chycena, vedena do Frýdku, už je toho na ní moc a tak skočí ze skály do Ostravice.“
„Vzpomínám si. Smutnej příběh. Nevěděl jsem, že se to doopravdy stalo,“ zabručel John.
„Ve skutečnosti by bez této události nebylo Petra Bezruče. Vaše země by přišla o jednoho ze svých největších bardů.“
„To jako X-Hawk chce zachránit Maryčku, aby ten svět připravil o Bezruče?“ vyprskl Kovář poněkud nuceným smíchem. Bytewská jej však okamžitě zchladila pohledem plným tiché autority.
„Ano i ne, Johne. Skutečnost je taková, že v těch horách sídlí jistá pradávná inteligence, něco jako démon. Pokud se tam objeví básník plný rozhořčení nad nespravedlností světa, probuzená entita posedne básníka a všechna ta zloba bude vyjádřena vcelku kultivovaně. Pokud však Maryčka přežije, pak podle simulací, které provedl profesor, se nejmladší Maryččin bratr stane revolucionářem. Mladý Magdón, posedlý démonem, se ve zmatcích konce první světové války spojí s bolševiky v Polsku a založí ve Slezsku republiku rad. Tím posílí pozice dalších komunistických enkláv v Evropě a výsledkem bude komunistické impérium od Sibiře po Německo, které se postupně stane Sovětským svazem takových rozměrů, že se o tom nesnilo ani Stalinovi...“
„A to všechno závisí na tom, jestli nějaká holka skočí nebo neskočí do Ostravice?“
„Přesně tak, Johne. Je to efekt motýlího křídla. Jen málokdy se podaří najít v minulosti ten správný okamžik, moment, kdy se rozdělují cesty k různým budoucnostem. X-Hawk jeden takový našel. Pokud změní v realitě, o níž se bavíme, budoucnost, otřese to lokální částí metauniversa – jak jsem řekla – ta realita je poměrně blízko. Von Wonder tvrdí, že by to pro nás znamenalo nutnost se přestěhovat. Prostě bychom museli zvolit jinou bazální realitu...“
JFK musel uznat, že toto už problém byl. Vcelku to dávalo smysl. Jenže...
„Nejsem na to ten pravý,“ konstatoval.
„Já vím, Johne. Ale nikoho jiného k dispozici nemáme a čas se krátí. Je to krutě prosté – má-li se Agentura v této realitě udržet, MM musí zemřít,“ konstatovala chmurně Bytewská.
„A to se mám s hrabětem z Jestřábí Lhoty popasovat sám?“ zeptal se Kovář.
„Podle našeho informátora tam pošle jen jednoho svého agenta,“ odvětila Ljuba. „Nečeká, že o tom víme a v současné době se intenzivně zajímá o jeden extrémně pochmurný magický svět – čarodějové tam právě teď vysílají svého profíka. Záležitost s Maryčkou je možná jen taková pojistka, X-Hawk rád bojuje na více frontách...“
„A já se mám dívat, jak nějaká holka skáče ze skály,“ povzdechl si Kovář.
„Buďte rád, že ji tam nebudete muset shodit,“ namítla Bytewská. „Prostě jen zajistíte, aby se stalo vše tak, jak se to stát má.“

*

Zima toho roku přišla brzy. Již v půli října se prudce ochladilo a napadl první sníh. Magdónovi přežívali, jak se dalo. Maryčka a její nejstarší bratr vypomáhali sousedům, aby si vysloužili trochu jídla, peníze na otop však neměli. Dívka věděla, že panstvo využije sebemenší důvod k šikanování česky mluvících poddaných, nebylo však zbytí. Den co den chodila k večeru do bezkonečných lesů, vracela se s nůší plnou dřeva a hned běžela zpátky, aby do západu slunce nasbírala co nejvíc. Věděla, že až lesy zapadnou sněhem, bude pozdě. Zimy v horách bývají kruté. Toho dne jí bylo téměř veselo. Počasí se umoudřilo a slunce slabě, ale přece jen hřálo. Objevila hned několik suchých stromků, skácela je, rozsekala a právě se chystala s písničkou na rtech vyrazit k domovu, když jí na rameno dopadla pevná mužská ruka. Ztuhla hrůzou.
„Taková mladá a už krade na panském,“ ozvalo se za jejími zády. Pomalu, skoro neochotně, se otočila, i když věděla, koho spatří. Hlas patřil burmistru Hochfelderovi, starostovi Starých Hamrů. Nemohla zapomenout, jak na ni s jen chabě potlačovanou chtivostí hledíval, když procházela vesnicí. Ani teď nemohla přehlédnout chlípnost jeho pohledu.
„Ale možná bych mohl přivřít oči, co povíš, Maryčko Magdónova?“
Jeho ruka se dotkla dívčina krku a pomalu sjížděla níž. Maryčka se třásla odporem a hrůzou; pak se v ní ale cosi vzbouřilo, odtáhla se udeřila starostu pěstí do zubů. Dala do toho všechnu svou sílu. Hochfelder se zapotácel, o krok ustoupil a upřel na černovlásku kamenný pohled.
„Jak chceš. Nerad se přitom s ženami peru. Ale jsou i takoví, kterým to dělá dobře...“
Po starostově plnovousu stékala krev z rozraženého rtu. Nevšímal si jí. Věnoval Maryčce pohled plný pohrdání a hlasitě zavolal: „Franz!“
Vzápětí se z lesního šera vynořil biřic s puškou na rameni a zamířil ke dvojici.
„Kradla dřevo,“ řekl suše starosta. „A když jsem ji načapal, napadla mě.“ Teprve v té chvíli okázale vytáhl hedvábný kapesník a přiložil si jej na krvácející ret.
„Dnes do šatlavy, zítra do Frydku,“ přikázal starosta. „Tam umějí se zlodějkami zatočit!“

*

JFK si zkontroloval výzbroj i výstroj. Vše bylo na svém místě a vše odpovídalo době, do níž se chystal. Dva poctivé revolvery se sice hodily spíše na divoký západ než do Beskyd, ale zato nebyly pod volným kabátem nápadné tak, jako lankasterka. Kromě nich měl u pasu také pouzdro s poctivým nožem. V kapse mu tikaly starobylé hodinky, v torbě měl dalekohled, kompas a mapu, na níž bylo vyznačeno jak místo tragické smrti mladičké dívky, tak i oblast předpokládaného průniku X-Hawkova agenta. Kdosi mu též červeně vyznačil trasu ze Starých Hamrů do Frýdku. Všechno bylo v pořádku, mise mohla začít – von Wonder na něj už ostatně mával z ochozu fantómodromu, bylo třeba si pospíšit. Agent vykročil k připravenému portálu.
Vzápětí jej ovanul předzimní chlad. Stál na malé mýtině uprostřed lesa, ale věděl že jen pár stovek metrů od něj vede cesta do Frýdku. Povzdechl si a vykročil.
Jdu odstranit X-Hawkova agenta, říkal si v duchu. Nic víc...
Zjistil, že pohyb lesem je zde velmi obtížný, nebyl to spořádaný středoevropský les jednadvacátého století, toto byla nefalšovaná divočina. Vyrazil směrem k Hamrům – Hawkův muž se mohl objevit na dosti rozsáhlé ploše a bylo třeba zajistit, aby se nedostal mezi Kováře a biřice s Maryčkou. Instinktivně si přitáhl zimník blíž k tělu, v poslední době chladu odvykl a lezavá zima mu na náladě nepřidávala. Ušel asi kilometr, když před sebou uslyšel zvuky, které si nemohl s ničím splést. Přidušený nářek znásilňované ženy a nechutné funění muže, jehož nebylo možné přirovnat k praseti, protože žádné prase si takovou urážku nezaslouží. John sevřel ruce v pěst tak silně, až mu zbělely klouby. Představa komunistického světa, který může přijít, destabilizace metauniverza a stěhování agenturní báze byly nyní podivně vzdálené. Kovář věděl, že všechny ty simulace byly zřejmě pravdivé, ale nějak mu to bylo v té chvíli jedno. Rozběhl se kupředu...
Franz byl slabý protivník. Byl by slabým protivníkem dokonce i v případě, že by neměl kalhoty na půl žerdi, ale poctivý boj bylo to poslední, co by v takové chvíli přišlo Johnovi na mysl. Dobře mířeným kopancem srazil biřice z dívky, napřáhl se k ráně do zubů, ale pak mu hlavou bleskla spásná myšlenka, která mohla, jak alespoň doufal, tuto prekérní situaci částečně vyřešit. Sáhl k pasu, tasil nůž, vrazil jej chlapovi do levého boku pod žebra a zakroutil. Franz zavyl bolestí.
Maryčka celou scénu pozorovala s prázdným výrazem v očích. JFK vytáhl nůž, otřel jej, vrátil do pouzdra, a otočil se k dívce.
„Neboj se, neublížím ti,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas byl tichý a uklidňující. Biřicův řev pomalu slábl.
„Kdo... kdo jsi?“ zeptala se dívka.
„Chlápek v průšvihu,“ konstatoval Kovář a pomohl jí se posadit a obléci si spodničku, kterou z ní ten chlívák stáhl.
„Ty jsi z Ameriky?“ dostala ze sebe Maryčka. John si uvědomil, že si musela všimnout revolverů u jeho pasu.
„Něco takového. Jmenuji se Jan Kovář.“
Uvědomil si, že je to opravdu pěkné děvče a jednou z ní bude krásná žena. Černé vlasy a tmavé oči kontrastovaly se světlou pletí, rysy její tváře byly možná až příliš výrazné, ale dodávaly jejímu pohledu jedinečnou osobitost...
Myšlenky běžely Johnovi hlavou jako stádo splašených koní. Věděl, že jestli to tady nedá rychle do pořádku, tak ho v Agentuře sežerou. A pak tady byl, někde před nimi, X-Hawkův muž. Jak že to říkala Bytewská? MM musí zemřít...
Ale možná, blesklo Kovářovi hlavou, možná postačí, když to tak bude vypadat. Podíval se na hodinky, bylo jedenáct. Franz sebou několikrát škubl a vydechl naposledy. John jej prohledal a s potěšením zjistil, že biřic má u pasu lovecký nůž. Nebyl sice tak velký, jako Johnův, ale mohlo to projít. Vytáhl Franzův nůž z pouzdra a vnořil ho do rány na boku. Pak opět přistoupil k dívce.
„Maryčko, teď mě poslouchej,“ začal klidným, ale vážným hlasem. „Odvedu tě pryč. Daleko, hodně daleko. A tvé sourozence taky. Ale musíš udělat všechno, co ti řeknu, a na nic se neptat. Rozumíš?“
Dívka přikývla.
„Teď se vrátíme k vesnici. Ty půjdeš rychle domů, vezmeš děti a půjdeš hned zpátky. Ano?“
„Ano,“ špitla Maryčka. Stále se celá třásla, ale ten muž s divným přízvukem, v ní budil důvěru. Koneckonců – kdyby jí chtěl ublížit, mohl to udělat už dávno.
„Hodná holka. Můžeš vstát?“
Maryčka trochu zasténala, ale vstala a statečně se vydala s Johnem zpět k Hamrům. Když byli vesnici na dohled, John se ukryl v křoví. Maryčka ukázala na domek, v němž žila, Johna potěšilo, že je hned na samém kraji vesnice. Vyrazila.
Doma našla kromě dětí jen sousedku, která právě přebalovala Ondru, jejího nejmenšího bratříčka.
„Maryčko?“ vyjekla sousedka.
„Odejdeme. Všichni,“ řekla Maryčka. „Děkuji, že jste pomohla, ale teď musíme jít.“
„Co se stalo, Maryčko. Cos udělala?!“
Dívka mezitím sbalila do ranečku několik drobností, obrázek černé Panny Marie, který byl prý až z Prahy a požehnaný biskupem. Vzala Ondru do náruče a vzápětí všichni vyrazili k lesu.
Když je John uviděl, zhluboka vydechl. Po všem ale rozhodně nebylo. Vydali se po cestě do Frýdku, JFK kráčel první a dával pozor na cokoli neobvyklého.
Když se přiblížili k biřicově mrtvole, obešli ji oklikou přes kraj lesa. Jsou to jen děti, uvědomil si John, a přitom tady přišly o jakékoli právo na dětství...
Kráčeli po cestě a John byl napjatý k prasknutí. Po nepřátelském agentovi ani stopa a to už se blížili k ostrohu, z něhož se měla Maryčka za normálních okolností vrhnout vstříc záhubě. John tušil nějaký podraz, ale stále mu nedocházelo, ač se zde jedná. V každém případě se ale také blížili k portálu, jenž se nedaleko otevře za pouhé tři hodiny. Ještě tři hodiny, pomyslel si JFK. A budu vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat... Při té myšlence se zašklebil.
Přišel k ostrohu a pohlédl dolů na divoký proud Ostravice. „Mohlo by to vyjít,“ zašeptal.
Zavolal k sobě děti a objasnil jim svůj plán: „Musí to vypadat, jako byste se všichni vrhli dolů do řeky. Zkusíme to nějak narafičit, ano?“
Maryčka přikývla a John si v duchu udělal poznámku, že je nejen velice srdnatá, ale také bystrá. Podíval se z ostrohu dolů a všiml si, že se na skále nad řekou uchytilo několik trnitých keřů. Utrhl tedy několik kousků z oblečení Maryčky a jejích sourozenců a pomocí klacku je umístil na keře. Nechal nahoře Maryččinu botu, druhou hodil dolů. Vytrhl Maryčce a ostatním z větších dětí trochu vlasů, opatrně sešplhal po skále kousek níž a nechal je „zachytit“ na jednom vyčnívajícím kameni. Poté vytáhl nůž, zašklebil se, řízl se do ruky a potřísnil kámen svou krví. Takto pokračoval tak dlouho, dokud nebyl spokojený. Kriminalistu jednadvacátého století by těmito „důkazy“ rozhodně nezmátl, ale v této době a na tomto zaostalém místě to stačit mohlo.
Do otevření portálu zbývala již jen necelá půlhodina, po nepřátelském agentu však nebylo ani stopy. John si trpce uvědomil, že za něj vlastně odvedl jeho práci. Nelitoval však – prostě nebyl ten správný typ člověka na uvažování v metauniverzálních souvislostech...
Když zaslechl bzučení portálu, vydechl úlevou. Několik posledních minut se snažil dětem vysvětlit, že je neodvede do pekla, že se nemusejí bát a že v tom prostě nebude žádná čertovina, a nyní doufal, že je nebude muset do bazální reality dovléct násilím. Nebylo to potřeba. Maryčka a její nejstarší bratr, jemuž mohlo být kolem jedenácti let, sice zjevně přemáhali strach, ale prošli, dvě menší děti šly hned za nimi a John s batoletem v náručí je následoval...

*

„Johne, Johne,“ povzdechla si Bytewská. „Musím říct, že tě nakonec Xaverius Hawk zná lépe, než já. Víš, kdo byl tím agentem, kterého tam poslal?“
Johnovi začalo svítat.
„Ano, ty. Náš špion se ukázal jako dvojitý agent. Když zjistil, že v klíčové době budeš mít pohotovostní službu právě ty, dostal za úkol vyprovokovat nás k této akci. Předpokladem bylo, že Maryčku zachráníš. A jak se zdá, tentokrát nás X-Hawk převezl opravdu dokonale.“
„Možná ne tak dokonale,“ řekl zamyšleně Kovář a poté popsal, jak zinscenoval hromadnou sebevraždu.
„Malé, ale významné plus,“ odvětila Ljuba. „Nepřeváží sice mínus za neautorizovaný zásah do cizí reality, ale byl to alespoň slušný pokus celý ten průšvih napravit. Jak to dopadne ukáže až čas. Disciplinárnímu řízení se ovšem nevyhnete.“
JFK přikývl. Před očima měl však živou Maryčku a kdesi uvnitř cítil, že kdyby se to mělo opakovat, zachoval by se stejně. Co jej však znepokojovalo, byla skutečnost, že je pro Xaveria Hawka tak čitelný, že mu může posloužit jako nástroj. S tím bylo třeba něco udělat...
„Co bude s Magdónovými?“ zeptal se.
„Agentura se o ně postará a později je zaměstná. Koneckonců by se nám možná i hodila agentka se specializací na devatenácté století. Ale nepředbíhejme. Zatím jsou v péči agenturních psychologů...“
Kovář přikývl. Představa, že by se Maryčka za pár let stala jeho kolegyní nebylo vůbec nepříjemné.
„A Johne,“ vytrhla jej ze zamyšlení Bytewská. „Uvědomujete si, že existuje nekonečné množství světů, v nichž je Maryčka Magdónova znásilněna a poté spáchá sebevraždu a není nikoho, kdo by s tím cokoli udělal?“
„Uvědomuji si to,“ odvětil Kovář. „Ale v těch světech, o kterých mluvíte, jsem nebyl...“

Záměna (apokryf) - Jaroslav A. Polák

Pracovna generálního ředitele Equilibri Ferrarius, nejvyššího šéfa Agentury, polomýtické postavy s pověstí papeže, muže, který se zodpovídá pouze GODovi, se vznášela nad pralesem, který v čtyřicátém století jedné z velmi vzdálených realit pokrýval Antarktidu. Schylovalo se k polární noci, geneticky upravené duby shazovaly listí a připravovaly se na dlouhou zimu. Země byla v této realitě proměněna v biologický skanzen, na jehož povrch nesměla, s výjimkou certifikovaných biologů, vkročit lidská noha. Lidé putovali nad povrchem v antigravitačních metropolích i v soukromých rezidencích, jako byla tato. „Velký šéf“ si toto místo zamiloval už před lety, v dobách, kdy se Kováři rovnováhy teprve formovali a mapovali strukturu metauniverza. Když dosáhl nejvyššího postu, neváhal ani na okamžik a přemístil ústředí do světa svých snů. Nyní však nemyslel na temnící lesy rozkládající se pod průhlednou podlahou pracovny. Připravoval se na setkání s řediteli deseti nejvýznamnějších poboček Agentury v rozličných realitách. Postavil se před zrcadlo, uhladil si kůži na obličeji, pročísl tmavé vlasy a nasadil si z pohledu této reality nemírně staromódní brýle s tmavomodrými obroučkami a kouřovými skly. Nepotřeboval je, jeho zrak byl po aplikaci těch nejrafinovanějších medicínských technologií dokonalý, ale patřily k jeho image.
Ve vedlejší místnosti zapraskal vzduch a rozlilo se odtam modravé světlo otevíraných portálů. Šéf se usadil za křišťálový stůl.
Přišli současně. Sedm mužů a tři ženy, každý z nich mistr jak v interrealitní problematice, tak i v pletichaření. Pozdravili, posadili se na ocelové židle poněkud připomínající styl art deco a čekali, až šéf promluví.
„Mám pro vás velmi delikátní úkol,“ začal ředitel a dramaticky se odmlčel. „Je třeba prostřednictvím našich nejlepších agentů z rozvědky rozšířit jednu... zvěst mezi X-Hawkovy lidi.
Přítomní zpozorněli.
„Xaverius Hawk byl zabit a na jeho místo nastoupil agent Equilibri Ferrarius. Existuje pro to i důkaz – záznam z X-Hawkovy pracovny v jednom z jeho oblíbených světů. Jedná se o záznam vydolovaný ze samé struktury reality čtečkou kvantové paměti. To, že se tak stalo, je schopen případně potvrdit i dostatečně schopný jasnovidec, který na to místo přijde. A co je nejdůležitější: Musíte je přesvědčit, že Agentura hodlá tuto záměnu tajit co nejdéle...“
„Je to pravda?“ vyhrkl asi šedesátiletý muž vládnoucí pobočce Agentury umístěné ve světě dvaadvacátého století.
„Na tom nezáleží,“ odvětil šéf s úsměvem. Pak na ně opět upřel pohled svých pronikavých tmavých očí. „Zařiďte, aby se ten materiál dostal tam, kam má tak, aby mu Hawkovi lidé v co největší míře uvěřili. Veškeré podklady a záznamy máte nachystané na médiích odpovídajících vašim technologickým úrovním vedle v hale. Rozeberte si je. Pracujte s nimi jako s přísně tajnými. Důvěřuji, že touto záležitostí pověříte ty nejspolehlivější agenty. Infiltrace nesmí být příliš nápadná, dávkujte jim to po střípcích, složení mozaiky nechte na nich.“
Šéfové poboček vážně pokývali hlavou.
„Můžete jít. Hodně štěstí.“
Sedm mužů a šest žen vykročilo z pracovny směrem ke stále aktivnímu portálu. Cestou si rozebrali balíčky označené jejich jmény.
Velký šéf osaměl. S pousmáním vstal z křesla a přistoupil k zrcadlu. Umně stáhl z obličeje nanostrojky oživenou kůži, otevřel mahagonovou skříňku a pozvedl masku. Syntetická kůže vypadala věrohodně, ale v masce se cítil mnohem, mnohem lépe. Svlékl oblek barvy slonové kosti, narcisisticky zhodnotil své dokonale zformované tělo, a oblékl se do své nejoblíbenější barvy...
Xaverius Hawk odešel do haly a čistou vůlí doplněnou několika úspornými pohyby rukou vytvořil magický portál. Ještě na okamžik pohlédl na tmavou zeleň hluboko pod sebou a vkročil do modravého oválu...

***
X-Hawkův specialista na propagandu s špionáž, štíhlý tmavovlasý muž s fanatickým výrazem ve tváři, jenž jej neopouštěl ani v soukromí, neklidně postával před těžkými dubovými dveřmi a každou chvíli se díval na hodinky. Přišel na audienci o několik minut dříve a věděl, že jeho pán si potrpí na přesnost. Ty minuty mu připadaly nekonečné – obdivoval nezdolnou sílu a obrovskou moc Xaveria Hawka, ale také se bál jeho nevyzpytatelnosti a nároků na dokonalost – chyby jeho pán neodpouštěl. Ručičky konečně doputovaly na správná místa, muž zaklepal a vešel do kanceláře zvící trůnního sálu.
„Přesný, jako vždy,“ usmál se Hawk a letmo, jakoby s láskou, pohladil těžký mahagonový stůl, za nímž seděl. „Posaď se, Alexi.“
Muž usedl na tmavou poněkud nepohodlnou židli a čekal. Příliš nevnímal nádhernou scenérii pouště tvořené dunami čistě bílého písku třpytícími se v paprscích sálajícího slunce. Věděl, že venku je téměř sedmdesátistupňové vedro, ale rezidence jeho pána byla dokonale klimatizována. Na této planetě žili lidé již jen v Antarktidě a v severních oblastech Evropy a Ameriky. Ostatní místa byla obyvatelná pouze s vynaložením nesmírného množství energie. Což ovšem pro X-Hawka nepředstavovalo sebemenší problém...
„Mám pro tebe delikátní úkol, věřím, že se jej zhostíš se ctí.“
Alex přikývl.
„Chci, abys prostřednictvím našich agentů v Equilibri Ferrarius rozšířil mezi našimi nepřáteli fámu, že nejvyšší šéf Kovářů byl odstraněn a jeho místo zaujal Xaverius Hawk. Připravil jsem pro tebe materiály, které dokazují, že šéf opouští svou rezidenci pomocí magických portálů, které nejsou pod kontrolou Agentury, přičemž musí být každému jasné, že takovými schopnostmi skutečný šéf nedisponuje. Navíc lze dokázat, že navštěvuje světy, které jsou prokazatelně v X-Hawkově sféře vlivu. Jedná se o záznam vydolovaný ze samé struktury reality čtečkou kvantové paměti. To, že k tomu dochází, je schopen případně potvrdit i dostatečně schopný jasnovidec, který na to místo přijde.“
„Je to pravda?“ vyhrkl Alex.
„Na tom nezáleží,“ odvětil s úsměvem X-Hawk. Pak jeho pohled ztvrdl. „Udělej to dobře. Nesmí to být příliš okaté, rozumíš. Zvaž komu poskytneš jakou informaci, nech je, ať si to dají dohromady pokud možno sami...“
Specialista přikývl a Hawk k němu přisunul disk s podklady.
„Audience je u konce.“
Alex odešel a X-Hawk se rozhlédl po své pracovně. Toto místo se mu líbilo. Ta malá oáza, dovedně vybudovaná uprostřed pustiny bez života v umírajícím světě, v němž poslední zbytky lidí bez naděje na budoucnost pro své vnuky bojovali o přežití, měla své nezpochybnitelné kouzlo... Čas však tlačil, jako ostatně vždy.
Vstal, svlékl černý plášť a přistoupil k zrcadlu. Sňal svou masku a chvíli hleděl na svou tvář, jakoby se chtěl ujistit o své identitě. Otevřel skříň z matného broušeného křišťálu, uložil do ní masku, plášť, košili a kalhoty a sáhl po ramínku se svým, pečlivě nažehleným, oblekem a bílou hedvábnou košilí. Nasadil si brýle s modrými obroučkami a nedioptrickými kouřovými skly, vklouzl do košile a obleku barvy slonové kosti a čekal, dokud se před ním neotevřel lehce sršící portál. Generální ředitel E.F. naposledy pohlédl na zářící písek za oknem a vkročil do modravého oválu...

***
Přišli současně. Sedm mužů a tři ženy, každý z nich mistr jak v interrealitní problematice, tak i v pletichaření. Pozdravili, posadili se na ocelové židle poněkud připomínající styl art deco a čekali, až šéf promluví.
„Mám důležitou informaci a je třeba zařídit, aby ji naši agenti z rozvědky rozšířili mezi X-Hawkovými lidmi.“
Přítomní zpozorněli...