Štafetové psaní

Po nějaké době bych tu chtěl obnovit něco, co bych nazval asi štafetové psaní. Prostě já tu začnu psát nějaký text, řekněme povídku a kdo bude chtít, tak bude pokračovat a uvidíme, kam se to vyvine. Můžete napsat větu, odstavec, či celou stránku, prostě co libo.
Ještě dodám, že pro možnost psaní, se budete muset registrovat, protože opravdu nemám na to odrážet neustálé útoky spambotů. Za tuto nepříjemnost se omlouvám.

Takže vykopávám:

Gart rozčíleně třísknul smetákem, byl vzteklý až se mu třásly ruce. Musel dřít, i když tu mistr nebyl, zadal mu tolik práce, že si tyhle malé prázdniny nemá šanci užít. Tolik se těšil, až odjede na pár dnů do města na trh, že bude mít konečně chvilku, bez práce od východu slunce do jeho západu a někdy ještě i chvilku déle.
Vymést výheň, uklidit dílnu, opravit dveře, naštípat dřevo, stovnat jej za dílnu ke zdi a desítka dalších úkolů, která na Garta čekala jej přiváděla do varu.

Forums: 

kategorie: 

Obrázek uživatele Yeti

Přitom když jej otec posílal do Učení ani na okamžik nezaznělo slovo uklízení, nošení vody či jiné podružné činnosti, které obvykle dělal někdo z Polovičních.
Celé dny mu zdůrazňoval jakým darem je jeho nadání, jak krásně se bude mít a jakého uznání se mu dostane - samozřejmě až se vyučí.
Copak muže za to, že mistr nemá žádného Polovičního k ruce. Vždyt mu jich každý týden posílala městská rada celý zástup. A někteří tady chtěli dokonce i zůstat zadarmo - jen za stravu a nocleh. Mistr každého z nich vyhnal nejpozději do dvou dnu - ten poslední se dokonce ani nerozloučil.
Nakonec tady bude uklízet až do vyučení on, Gart Rhino - certifikovaný Úplný, toho času ubohý učedník nerudného mistra.
Jeho pohled zavadil o vývěsní štít dílny. Měděný kus plechu zářil všemi barvami (jak už to tak bývá u všech mistrovkých dílen v kraji) a přitahoval zákazníky na míle daleko.

Mistr Levik - transmutace všeho druhu stálo na něm.

Velmi dobře si vzpomíná na první mistrovu lekci o důležitosti a významu vývěsního štítu. Zvlašť dlouho trvalo než mu vychválil všechny skryté magické finty, které do něj stihl tajně nacpat za ta léta praxe. Vždyt co by si jinak dílna počala, kdyby nebylo tolika zakázek na opravy rozbitých mečů, kol, pluhů, kladiv či šperků. Všechny totiž nakonec skončily u mistra na opravě a on si hezky namastil kapsu. A co na tom, že důvod proč se věci rozbíjejí nebyl nešikovností Polovičních ani Úplných, ale právě jen díky zářícímu kusu plechu s tajnou přísadou zaklínadla na rozklad kovu. 
Štěstí přeje připraveným - tak to mistr říkal pokaždé, když někdo zustal dost dlouho na dohled štítu a následně pokorně žádal vznešeného mistra o opravu.
A kolik ochranných amuletů proti "poškození" věcí pak prodali - jeden by se až divil, že to zatím nikomu nedošlo.
Všechno je to podvod - vzteky mrsknul polínko na vývěsní štít dílny.

Jak už to tak bývá nechtěné se podařilo samo. Poleno zazvonilo, plech se prohnul, zmatněl a z transmutace zbyla nečitená smutace. Jak příhodné slovo pro jeho rozpoložení. Gartův vztek vystřídal úlek a studený pot na páteři. Jestli na tohle přijde mistr, nebude už vubec žádný výlet na trh, nebude žádná chvíle volna, nebude už nic jen otročina do konce života - sbohem výuční liste, sbohem svobodo. Ted jde o jeho budoucnost.

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

Gart se začal rozhlížet, jestli se mistr náhodou nevrací a několik okamžiků nervózně přešlapoval a přemýšlel, co s tím.
"Jestli s tím něco neudělám, bude smutace ze mně," řekl si, aby si dodal odvahy, štít sundal a zanesl ho do dílny. Během chvilky našel pečlivě zabalené kožené pouzdro. Otřel si zpocené ruce a pouzdro rozbalil.
Ztěžka polkl a promnul si ruce, aby se mu netřásly. Teď se musí soustředit. Soustředit. Soustředit. Zhluboka se nadechnul a už uklidněný pouzdro otevřel.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

No nebylo to zase tak klidně jak si bláhově myslel. Obsah pouzdra explodoval přemírou energie a během chvíle za zlomyslného syčení shořel na prach. Cestou ještě popálil starožitný ebenový stůl - mistrovu druhou nejmilejší věc v dílně.
"Jestli jsem byl mrtvý napůl, tak ted jsem mrtvý úplně" zanaříkal Gart a honem si utřel důkazní zbytky popela z prstů.
"Zničit za jedinou hodinu nejen zdroj obživy celé dílny a mistruv trofejní stůl, ale i svoje učnovské nástroje to se nepovedlo ani Polovičním, kteří se za Velké nestability pokoušeli fušovat do řemesla Úplným.
Přitom všechno provedl tak jako vždy, když pouzdro otevíral. Zcela určitě nebyl natolik mimo aby svuj mentisk nedokázal správně promítnout do ochranné vrstvy, bránící zneužití jeho nástrojů. Navíc co mu dalo práce si nástroje poskládat, oživit a přizpusobit na svuj mentisk.
"Tady něco nehraje" - nikdo není takový matlal aby nedokázal otevřít vlastní ochrannou vrstvu. Ba co víc, nikdo by ji nedokázal probudit až do takové síly aby spálila na prach vše co obaluje. To bylo proti principum ochrany - maximálně měl dostat elektrickou ránu, nebo si spálit prsty a pouzdro tak pustit.
To že se ochrana rozhodla k tak radikálnímu kroku muselo znamenat, že je přesvědčená o tom, že bude přemožena a zklame.
"Jenže to by si musela myslet, že jsem nepřítel a nikoliv jenom zvědavec."
"Jak si ale muže ochrana čtvrtého stupně splést mentisk vlastníka s nepřítelem... a když už o tom přemýšlím, jak muže březové polínko zničit magickou rutinu vkládanou do kusu mědi po desetiletí?"
"A proč jsem tak vzteklý už od odchodu mistra" - hromada práce by ho normálně jenom zhnusila, odflákl by ji jak by mohl a hodil za hlavu.
Netvářit se všechno tak poklidně skoro by řekl, že je to past nalíčená na jednoho učně jménem Gart.

 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

Gart se rozhodl všechno důkladně prozkoumat, když ho přepadlo dilema. Musí prozkoumat a nějak opravit štít a uklidit tu pohromu. Ale než přijde mistr, nemůže stihnout obojí. Nervozitou mu začalo škrundat v břiše.
"Sssakra, teď ne!" zasténal.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

Všechno popřadě - napřed stůl - ten stačí přikrýt dečkou. Popel už nějak rozfouká a o svoje nářadí se postará později. Hlady taky hned neumře. Jediné co neschová před mistrem je štít.
Ale jak ho opravit, když nemá ani bazální nefritovou čtečku energie.
"Někde tady musí být nějaká veteš, která mi pomůže" - horečně se vrhnul na hromady krámů odkopnutých do rohu. Mistr je koupil za pár šupů od překupníka se starožitnostmi, to vše za to, že mu spravil titanový magický bičík pro jednoho až čtyři koně. Prý jsou staré jako věčnost a překupník nevěděl co s nimi.

Prohlížel zběžně krabičky ježící se ruznými hranami, dirami a výstupky. Byly vesměs z materiálu, který neznal ani dřevo ani kov, ani hlína ani krystal, i když pár kovových částí na nich přece jen bylo. Neznámé znaky a nápisy mu také nic neříkaly. Jediné co poznával ze starých hermetických spisů byl znak + a -, kterými prý Poloviční za Velké nestability tvořili řád. Jak to dělali to věru nevěděl, ale matně si pamatoval že dvě čárky přes sebe znamená dát dohromady dvě věci, zatímco jedna naplocho značí rozdělení věci. Další znaky ale nepoznával. Otočil krabičku a nalezl přilepený štítek od překupníka, který hrdě hlásal

VOLTMETR
Neznámý náboženský předmět 
Certifikovaný překlad od mistra Graa-moota - staré texty všeho druhu
Cena 50 stříbrných.
Takových křápů tady bylo nespočet, ale pořádný kus energeticky posíleného nefritu, nebo naopak ochuzeného obsidiánu v hromadě nenašel. Je ztracen.

Už to chtěl vzdat, když si všimnul balíku uplně vespodu. Obalený v ovčí kůži pro křehké zásilky představoval poslední neprozkoumaný prvek v hromadě.

Jeho pozornost přitáhlo nejasné záření prosakující ze záhybů ovčiny. Opatrně rozbalil smradlavou kuži a zatajil dech. Je zachráněn - velký Mistr budiž požehnán. V průhledné krabici z téhož podivného materiálu jako všechny předchozí krámy sedělo dvacet krystalů, pečlivě rozdělených do přihrádek.
Úplně cítil energii sálající z obsidiánu, žuly, nefritu, dokonce našel i meteoritický vltavín. Vše nepoužité a plné síly.
Ze zvedavosti obrátil krabici dnem vzhůru a přečetl si Graa-mootův překlad nečitelných znaků na víku:

ŠKOLNÍ GEOLOGICKÁ SBÍRKA
2005-2006 
Neznámý magický předmět
Cena 60 stříbrných
 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Yeti

Čert ví co to znamená. Hlavně že mám nářadí a mužu spravit štít. Po chvíli hledání zjistil jak se krabice otevírá a vzápětí již skenoval magickou auru štítu nefritovou čtečkou. Obraz byl neskutečně ostrý a plný detailů - kam se to hrabalo na jeho staré opotřebované nářadí. Skoro je rád, že shořelo - to co ted má v ruce byly nástroje mistrů první třídy.

Opatrně sledoval hlavní siločáry a jejich přerušení a za chvíli již věděl kde je zakopaný pes. Skrblík mistr místo aby investoval magii do celé desky a zajistil ji tím celistvost i při poškození, soustředil se jen na počáteční tři písmena slova transmutace. Písmena, která poleno slisovalo do placky a tím narušilo jejich propustnost.
Gart rychle našel ochuzený obsidián - s paprskem ostrým jako břitva a začal vracet písmena do puvodního tvaru. Během chvíle začal vnímat vracející se magickou záři štítu a hned jak dokončil poslední písmeno poznal že je štít opraven - praskla mu totiž spona u opasku a ohnul se mu kovový knoflik na rukávu.

Ze zvedavosti si prohlédl štít znovu čtečkou a byl mile překvapen jak čistá práce to je. Tohle mistr rozhodně nepozná - siločáry jsou totožné, jas i náboj puvodní. Jenom na konci jedné siločáry byl malý kaz - sotva postřehnutelný, ale pro jeho nové nástroje naprosto zřejmý.

Rychle se rozhlédl zda má ještě čas na další zkoumání a popadl násobící čtečku z vltavínu. Kvalita projekce ho stále ohromovala, ale darované krávě na kaštany nehleď. Přejel paprskem kaz z několika uhlů a zcela se ponořil do násobené projekce siločár. Napřed kaz vypadal jako drobný energetický uzlík, tak běžný při rychloopravách deformací, ale čím víc se nořil do struktury uzlu aby ji rozmotal, tím více se před ním kaz zvětšoval. Ne jen projekcí - on rostl celý a sám od sebe.
Najednou z něj vyrazily nové siločáry a jako vlnící se hadi se vydali přímo k němu. Zděšeně ucukl vltavínem a zrušil projekci. Siločáry tady byly ale pořád a štít začal zářit víc a víc. Už byly vidět pouhým okem. A stále mohutněly.
Náhle vyrazily do celé místnosti jako chapadla chobotnice a zcela ji ovládly. Pomalu ji ohmatávaly a kde se dotkly povrchu tam vzplály drobné plamínky ohně.
Dílna se začínala plnit dýmem a chapadla se začala přibližovat ke Gartovi.

Musí něco udělat, musí. Jinak tady už být nemusí. Roztřesenou rukou zašátral v krabici, popadl první kámen a tvrdě jej promítnul proti desce. Byla to dobrá volba - štít začal měknout až se zcela roztavil. Chapadla zmizela jako když mrkneš. Bohužel měděná tavenina pokračovala ve svém krátkém životě a prkenná podlaha vzplála jako věchet slámy.

Krátký pohled na dílnu v plamenech jej přesvědčil, že tady již nemá co pohledávat. Jestli byl před pulhodinou uplně mrtvý, ted by jej mistr nejen zabil, ale pak by jej nechal znova oživit, aby ho mohl opět zabít. Je na čase sbalit svých 20 kamenů a vyrazit o dům dál a to tak že rychle - nestál o setkání s mistrem.
Oheň právě vyrazil oknem a olízl doškovou střechu - avšak dříve nežli se pustil do hlavního chodu natáhl své ohnivé chapadlo přes celou vzdálenost až ke Gartovi a ožehl mu obličej. Gart bleskově ucuknul a vyrazil co nejdál od domu. Ohen ho již nepronásledoval a spokojeně se pustil do střechy dílny.

"Zvláštni - takhle se ohen sám od sebe nechová - takhle se chovají jenom transmutační plameny, které mistr používal pro sváření těžkých kusů oceli. Jenom tehdy jsou plameny vedeny mimo jejich přirozenost i tvar. A zdá se, že měly spadeno na něj - na Garta. Ale proč u všech transmutačních Mistrů zrovna na něj?"

Dílna už stála v jednom plameni a Gart stále rozjímal nad svým žalostným osudem. Měl by se odsud rychle ztratit a ponechat vše za zády. Ostatně tak to doposud vždy dělal. Nedávné události ho však donutily přemýšlet nad skutečnou příčinou problému a vnitřní hlas mu napovídal, že si útěkem teď nijak nepomůže. Tentokrát se bude muset postavit svému osudu čelem. 

Co má sakra dělat dál? Pro jakou z možností se ma rozhodnout?

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

Přemýšlel. Tohle se mu opravdu nelíbilo. Kdo na něj může mít spadeno? Sám mistr? Nebo úplně někdo jiný? Ale Gart neměl žádné nepřátele. Alespoň o žádných nevěděl.
Zhluboka se nadechl a rozhodl se.
Nejprve začal zjišťovat, v jakém stavu je jeho obličej. Jedno obočí a část vlasů měl ohořelé a příšerně to smrdělo. Našel pár puchýřů a horkou, citlivou kůži, ale jinak nic vážného.
Prohledá dům, ale nejprve bude muset nějak uhasit plameny. Kdykoli se k domu přiblížil, ohnivý jazyk se natáhl, jakoby ho chtěl polaskat. Stačila by jen chvíle a z Garta by byl škvarek.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Lmslaver

    „Koukám, že seš v pořádným průseru,“ ozvalo se za Gertem. Lekl se, až si málem cvrnknul do spoďárů. Prudce se otočil a spatřil Ziku, učedníka mistra bylinkáře z lesa.
    „To teda jsem,“ potvrdil.
    „Co chceš teď dělat, kamaráde?“
    „Musím utéct, jinak mě můj mistr zabije až se vrátí. A určitě ne jednou.“
    „V tomhle stavu? Špinavého, v ohořelých šatech? To tě sebere první patrola na kterou narazíš. Pojď ke mně. Dám ti nějaké šaty, dáš se do kupy a třeba něco vymyslíme.“
    „To určitě, jakmile mě takhle uvidí mistr bylinkář, tak to mám spočítané. Ten požár musel být vidět na míle daleko,“ zoufal si Gart.
    „Hele, můj mistr, šel s tím tvým do města. Vlastně jsem za tebou přišel, protože jsem si myslel, že bychom si mohli udělat nějakou veselici. Mám schovaný nějaký dobrý listí na kouření, přitáhl bych nějaké děvečky z vesnice a trochu si všichni užili. Ale teď jsi trochu změnil plán.“
    Gart neříkal nic, seděl na zemi a koukal na spáleniště.
    „Tak už se seber! Pojď se mnou. Nic se nejí tak horký, jak se to upeče,“ řekl Zika, ale na hlas raději neřekl, že tuhle spáleninu asi opravdu Gartův mistr jen tak lehce nestráví.

Obrázek uživatele Yeti

Gart se znova rozhlédl a sezdal, že tady mu pšenka vážně nepokvete. Dílna hučela plamenem jak včelín, že nebylo ani poznat její původní tvar.
Ted skutečně potřeboval chvíli klidu, aby si srovnal myšlenky v hlavě.

"Zahulíme - uvidíme", maně ho napadlo Zikovo motto, které proklamoval vždycky když byl mimo.
Zika má recht, je čas se trochu uklidnit a nechat tuhle "horkou kaši" vychladnout. Kdo ví, třeba pak najde nějaký způsob jak prokázat svoji nevinu, nebo dokáže vymyslet dostatečně slušnou výmluvu pro mistra. A možná se mu i podaří se Zikou najít nějaké přijatelné vysvětlení pro podivné události předchozí hodiny.
"Přinejmenšim ti aspon spravím ten tvuj popálenej ksicht" pronesl Zika jako by mu četl myšlenky.
A možná že i četl - u bylinkářů nikdo nikdy nevěděl na čem zrovna ujíždějí.

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Brmboš

"Pro dívky i pro celou naši akademii je skutečně pocta, že předsedáte komisi rozhodčích, šlechetná Nerix."
Oslovená zdvihla ruku aby zastavila další příval lichotek. Byla tu aby zhodnotila, jak se vyvíjí jeden z jejích projektů - dívčí bojová akademie a nechtěla poslouchat plané řeči. Věřila, že správně vycvičené a motivované dívky a ženy nepřekoná žádný bojovník.
"Ta vaše..." zaváhala s označením, "olympiáda je působivá. Velmi dobře kombinuje teorii i praxi, a v boji útok i obranu."
"Sama jsem jí připravovala," zapýřila se ředitelka snaživě.
Nerix opět zdvihla ruku a ředitelka zmlkla, jen tiché polknutí naznačilo, že si uvědomuje svůj prohřešek, mluvit bez vyzvání.
"Ty dvě dívky ..." rozhodla se Nerix, pro tentokrát přejít prohřešek, jen nevyslovenou hrozbou.
"Beatrix a Samantha," přispěchala ředitelka s nápovědou, tentokrát s dostatečným časovým odstupem i ponížením v hlase.
"Ano," souhlasila Nerix. "Ty dvě dívky, které vyhrávají jsou zajímavým způsobem vyrovnané. Když jedna o bod předhoní tu druhou v jedné disciplíně, vzápětí ji druhá dotáhne a předhoní o bod, či dva."
"Ano jsou naše nejlepší sudentky," souhlasila ředitelka nejistým hlasem, nebyla si jistá, kam její paní a mecenáška míří. "Doufala jsem, že poslední disciplína mezi nimi rozhodne, ale skončily se stejným počtem bodů."
"Zavolejte je," rozhodla Nerix.
"Vy dvě jste nejlepší," promluvila ke klečícím dívkám se skloněnou hlavou Nerix, "Jste skvělé v boji se zbraní i bez ní, v používání magických technik i ve znalosti jedů,jste prostě dobré. A taky jste nesmírně vyrovnané."
Na chvíli se odmlčela, aby dodala dalším slovům důraz.
"Nicméně až praxe rozhodne, která z vás je lepší. Já vás teď pošlu do dimenze, odkud mi jedna z vás přinese magickou zbroj, kterou tam nedávno objevil jeden řemeslník"
Síhla do kapsy pro aktivní rubín aby otevřela portál.

Obrázek uživatele Kyra

Svět se točil. Všechno bylo krásné a byl tak lehoučký! Připadal si, že by mohl vzlétnout. Gart stál s rozpaženýma rukama a smál se na celý svět. Nahatý, s obličejem pomatlaným podivně zbarvenou mastí na spáleniny, rozcuchaný (s částí vlasů ohořelou) a s vytřeštěnýma očima se široce roztaženýma zorničkama vypadal víc než vtipně. Zika se nedokázal přestat chechtat.
"Hheeeeeleee," ukázal Gart najednou.
Zika se k němu s hihňáním dopotácel a pověsil se Gartovi kolem krku. Pokusil se zaostřit na místo, kam ukazoval, ale všechno tak vířilo a bylo tak pestrobarevné, že netušil, kam se dívat. Gart také neukazoval na nic určitého, ruka mu bloudila a prst mířil každou chvíli jinam.
Ale pak si všimnul. Zavřel jedno oko a druhým na to zaostřil. Zářící modrý bod rostl. Najednou se zablesklo, modrá záře zmizela a namísto ní stály dvě nejúžasnější, nejkrásnější, nejvypracovanější a nejozbrojenější ženský, jaký kdy Gart se Zikou viděli.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

"Cos do toho listí přidal?" Obrátil se Gart na Ziku. "At to bylo cokoliv, tak se ti to povedlo. Dřív jsem viděl jenom růžový hrochy a žlutý žáby, ale teď tady mám dvě čupr baby!"
"Huhl" ozvalo se ze Ziky a jeho potácení nasměrovalo bylinkářovu prdel na zem. Začal rozbalovat smotek bylinek, co oba bafali a vyjmenovávat si jednotlivé složky. Ale at dělal co dělal, žádnou extra příměs nenašel. Byl to pravda dobrej matroš, ale že aby až tak dobrej to si Zika rozhodně nemyslel.

Gart mezitím rozpřáhl náruč a jal se chytat krásné přeludy než mu utečou. Dnešní odpoledne bude rozhodně stát za to - pomyslel si a vykročil vstříc svému štěstí.

Vždyt štěstí přeje připraveným.

Svůj omyl si ovědomil v okamžiku, kdy mu jeho "štěstí" vykoplo dýmku z ruky a nežli se stihl pokochat krásnýma nožkama v krátké sukýnce, chytlo ho pod krkem medvědí sevření a bacilo s ním o zem.

 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

Gartovu zhulenému mozku stále nedocházely souvislosti. Vidina s ním přeci nemůže praštit o zem, nebo ano? Přestal o tom přemýšlet, protože do výhledu mu vplul krásný ksichtík. Gart se přiblble usmál. Pohled mu klouzal po tvářičce přízraku a sklouzl níž, k štědře vyplněným koženým bikinám.
Zařval.
Přízrak ho chytil za koule a zmáčknul.
„Vidíš, že to funguje,“ řekl jeden přízrak.
„Vidím. Ukaž, chci si to taky zkusit.“
Gart znovu zařval, přízraky se zachichotaly.
„Zařvaní na přání! Zkusím to ještě jednou…“
Zařvání.
„Já chci taky, jsem na řadě...“
„Hele, najdi si svojeho. Támhle jeden dřepí.“
Zika na ně zíral s otevřenou pusou, žváro přilepené na spodním rtu.
„Musela bych ho svlíkat. Tenhle už je nahatej. Míň práce, víc zábavy.“
„No jo, práce…“
„Ta počká. Pár minut se to nezblázní. Půjč mi jednu.“
Gartovi konečně došlo, že tohle přízraky opravdu nebudou. Řval, jak mu dívky na střídačku mačkaly kulky, každá jednu.
„Dost už!“ vypísknul z nějakého záhadného důvodu vysokým hláskem.
Dívky se na sebe nevěřícně podívaly, že se jim vůbec odvážil postavit.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

Přesto pustily jeho chloubu a ta vlevo ho přišlápla k zemi jako švába.
"Zábava skončila - máme pár otázek a ty nám je odpovíš" naklonila se ta vpravo nad Garta.
Vzadu se Zika stále pochechtával a užival si rauše do sytosti ale Garta už tenhle trip přestával bavit. Tohle nebudou žádné vidiny z bylinkářovy dílny, tohle je skutečnost a ta dost bolí.
  "Co byste chtěly vědět" vykuckal ze sebe a dokonce už bez fistule.
  "Někde tady má být magická zbroj a my ji chceme. Tak si honem vzpomeň, kde je jí konec" spustila zrzka napravo.
  "A kdyby sis náhodou chtěl hrát na hrdinu, tak ti můžu zaručit, že máme s sebou mnohem ostřejší nádobíčko než jsi zatím viděl. To ti už rozváže jazyk" přidala se bloncka vlevo.

Zika se zase rozchechtal a začal si balit druhou fajfku.
 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 Magická zbroj? Ostřejší nádobíčko... Nádobíčko? Zika... Neměl jsem si toho tripa dávat! Dvě kočky... Nádobíčko, co mi rozváže jazyk... Nádobíčko. Jaký nádobíčko? Kozy... Nádobíčko... Na co se to, do prdele, ptaly?
Kombinace listí a šoku Gartovu mozku opravdu neprospěla.
"Já... eh... no, jaksi... tento a vůbec..."
"Vymáčkni se už, konečně!" přišlápla ho bloncka.
"Uhh! Dovedu vás k tomu! Já vás k tomu dovedu, už mě ale nechte, sakra!"
Pustily ho a dovolily mu, aby se obléknul a setřel si z tváře tu odpudivě vypadající mast.
"Tohle fakt neni možný," nadával Gart.
Zika se zachechtal.
"Najednou se tady objeví ty nejúžasnější roštěnky, jaký jsem kdy viděl. Vůbec nic jsem jim neudělal a ony mě zbijou a tahaji za koule a ještě mi vyhrožujou! Vy fakt nejste normální! Normální člověk pozdraví, zahulí si s náma, poděkuje a odejde. Ale to vy ne! Vy jste celý nadržený, až budete moct někoho zmlátit, co?" mumlal si pro sebe. Konečně se mu podařilo zavázat si tkaničku.
"Jeeeeéé, Garteee, puuuč mi taakyyy jednuu," podařilo se Zikovi vstát a potácivě mířil k děvčatům.
Zrzka se mile usmála a kopem z otočky poslala Ziku do říše snů.
Gart na ni nevěřícně zíral. "Bezva. To je fakt bezva! Co si myslíte? Nemůžete jen tak zkopat lidi do kuličky! Navíc Ziku budeme potřebovat, jestli to chcete získat!"
"To jsi neřekl," zavrčela bloncka.
"Neptaly jste se!" Gart se přikrčil a očekával úder.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

  "Vaše rozkazy lorde byly vyplněny, ale stále nechápu proč jsem nemohla do jmenované dimenze vyrazit osobně. K čemu nám budou dvě studentky, byť tak dobré, v tak nestabilním světě s tak rychlým časoposuvem?" ohlásila Nerix. To že nechápe ani k čemu bude jejímu veliteli magická zbroj, kterých má ve sbírkách tucty, si radši nechala pro sebe.
  "Nejsi tu abys myslela, jsi tu abys konala!" zahřměl nespokojený hlas skrze komunikační puklinu fantoma.
  "Nyní se postarej aby tvé svěřenkyně dokončily úspěšně svou zkoušku. Pravda stačí když přežije jen jedna, ale ten úkol je pro tebe prvořadým. Musíš mi přinést tu zbroj a to rychle!"
  "Ano muj lorde - stane se jak přikazuješ" sklonila hlavu Nerix a chystala se přerušit spojení.
  "A nezapomeň - toho místního pruvodce, kterého jsem ti připravil, musíte ponechat naživu a v nevědomosti - je pro mé plány důležitý!" ukončil spojení místo ní Lord X-Hawk.

Nerix se zachmuřila - tohle bylo víc než neobvyklé, aby nějaký místní jeliman byl natolik vyjímečný aby s ním Lord počítal ve svých plánech. Musí si zjistit, co je vlastně ten budižkničemu zač.
Trochu se usmála, když si vzpomněla, že informace o nedotknutelnosti místního kontaktu se podivnou okolností nedostala dál ke dvěma amazonkám vyslaným na misi. Možná to bude tím, že jim to sama neřekla.
Nesnáší překvapení a rozhodně netoleruje konkurenci. Pro Lorda je nepostradatelná jen ona, Nerix, a tak to také zůstane.

 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Yeti

  "Kde se tady dá v klidu schovat tenhle šarlatán, než se probere?" zeptala se zrzka Garta a ukázala na Ziku ležícího v limbu.
  "Za kopcem v lese je stará chýše, střecha nic moc, ale na přespání stačí" pospíšil si Gart s odpovědí.
Na noc se tedy rozhodli usadit v zapomenuté hájence, kam chodili se Zikou randit s devěčkama. Byla dost stranou bežných cest a děvečky se do lesa samy bály.

Vyrazili.
Zrzka celou cestu nadávala a cesta se ji nezdála dost pohodlná. Asi to bylo tím, že měla přes rameno přehozeného Ziku, který se ještě neprobral.

Gart marně přemýšlel do jaké kaše se to zase dostal a hlavně jak z ní ven. Myšlenky byly o to tíživější, že si ho bloncka přivázala provazem za krk jako psa. O tom, že je skutečně sadistka, se tak přesvědčoval při každém jejím škubnutí. Ted byl přivázán k trámu uprostřed místnosti, předstíral spánek a snažil se pochytit něco z rozhovoru dvou bojovnic, co by mu pomohlo se zorientovat v tom co se děje. Ziku pohodily hned vedle na kupku slámy a samy si sedly k malému ohýnku v rohu. Probírali něco co znělo jako Olympiáda a nějaké svoje veledůležité body.

Nedostal ani nic k pití - další důkaz, že se o jeho blaho pranic nestarají. Pokud by ještě poznaly, že je tahá za nos, pak by svoje kulky mohl příště nosit v uplně jiném pytlíčku než ted.

Chtějí nějakou magickou zbroj - to už pochopil. Jenže jak najít tu správnou ve světě, kde je magickej kdejakej šutr. Každou chvíli měli s mistrem na opravě nějaké to kouzelné brnění, přilbu, nebo suspenzor. Navíc každý trochu zdatný mistr tady dokázal nacpat magii do jakéhokoliv kusu kovu, nebo hlíny. Tohle prostě nedává smysl. Dnešní den je vubec plný nepochopitelných kiksů.

Je tady víc tmy než světla. Musí se co nejdřív dozvědět odkud jsou obě bojovnice a co hledají - rozhodně to nebude obyčejné magické brnění - to budou jedině tajné projekty v Grimminu. A ty jsou zcela nedosažitelné pro tyhle dvě sadistky. 

Bude muset Ziku potichu vzbudit a co nejdřív si sním pokecat jak z toho ven. Kdyby se jim povedlo utéct, tak by mohli doběhnou na městskou radu a povolat zbrojnoše. At jsou bojovnice jak chtějí dobré - stovku ozbrojenců nepřemužou. Pak by mohli být za hrdiny města a holky by byly na každém prstě.

Sklonil se k Zikovi a zkontroloval jestli dýchá.

Nebo se ho na radnici zeptají co se stalo s dílnou a ozbrojenci pak pujdou spíš po něm, podle hesla lepší jeden blbej učedník v base nežli dvě super bojovnice stokrát slíbené. 

  "Až se nebudou dívat dej jim tohle do pití" ozval se najednou Zikův šepot.
  "Co to s nima udělá?"
  "Co asi - bohužel neumřou" potvrdil mu Zika nejhorší obavy.

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 "Hm. Fajn. Bezva," bručel Gart, ale vzal si váček obsahující bílý prášek. Gartovi připomínal zažívací sodu, ale zkoušet to nehodlal. Tedy, alespoň ne teď.
Brzy se bloncka zvedla a šla je zkontrolovat. Šťouchla do Garta, který se zachrul a něco zamumlal. Sadistka si odfrkla.
"Hlídej je," zaměstnala tu druhou a zamířila ven. Gart se Zikou si oddechli. Neušel jim zrzčin pohled, kterým bloncku doslova trhala na kousky.
"Ccc! Já tě tak budu poslouchat. Zrovna tebe. Nebudu čekat, až se uráčíš vrátit, když nutně potřebuji..." zasyčela a nakvašeně taky odešla.
Gart využil příležitosti. Vodítko ho omezovalo, ale čutory si přitáhl nohama. Použil celý obsah sáčku, důkladně očistil čutorám hrdla a ještě obsah zamíchal. Podařilo se mu je vrátit zpátky na místo, aniž by kdokoli poznal, že se s nimi manipulovalo.
Vrátil se, pohodlně se natáhl a než se nadál, usnul.
Vzbudily je dva ženské hlasy. Dívky se ostře hádaly, kdo že měl ty dva hlídat. Gart si uvědomil, že to není dobré. Mohly by si zlost vybít na něm a na Zikovi.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

Hádka začínala gradovat do vzteklého ječení. Jedna osočovala druhou, že je neschopná a že rozhodně nebude vítězkou Olympiády. Dokonce sklouzly do podivného nádávání si na nešikovnost a ošklivost.
  "Tohle vědět, tak se tak nenamáhám" zabručel si pod fousy Gart a dál se tvářil, že tady není.
  "Ještě chvíli a podřežou se samy - no jo ženský, rozumu pomálu, nálad přehršel" přidal se k němu polohlasem Zika. O hlasitost se ted už bát rozhodně nemusel, protože bojovnice ječely jako rozzuřené harpyje, co se o nich píše v pohádkách.

  "U velkého Mistra, přestante se už konečně hádat - vždyt my vám nikam neutečem!" zařval Gart, protože už nemohl to ječení vydržet. 
 
Bojovnice ztichly a nevěřícně  hleděly na Garta. Pak se jako rychlý proud vody bleskově přesunuly k němu a obestoupily ho každá z jedné strany sloupu.
  "Proč bys červe měl vůbec mluvit?!" osopila se na něj Zrzka.
  "A proč bys měl vůbec dejchat?!" přidala se Bloncka.
Když měly jasného nepřítele, dokázaly nádherně spolupracovat. 

  "Protože bez nás dvou tu zbroj nenajdete, natož abyste ji získaly, a protože mě z vas už bolí palice! A když mě bolí palice, tak se nemužu soustředit a když se nemužu soustředit, tak nerozložím ani olověnou kuličku. A když si neporadím s olovem, tak asi sotva zmůžu magické diamantovo-platinové zámky ve zbrojnici Grimminu!"
  "Co je zač ten Grimmin?" otázala se Zrzka mnohem klidněji.
  "A proč bys nám měl vůbec pomáhat?!" nenechala se zahanbit Bloncka.

  "Protože tady má zaděláno na dost velkej průser a menší výlet by se mu dost šiknul" ozval se ze tmy Zika zatímco vstával a sklepával si slámu z vlasů.
  
Gart se taky postavil.
  "Grimmin je To, a To je poslední velká citadela mágů z dob Velké nestability. Každý, kdo něco znamená v oboru, se tam touží dostat a pracovat s artefakty starými jako věčnost. Tajné projekty Grimminu jsou věčným lákadlem každého Úplného mistra a dříve dokonce i mocných Polovičních.  Povídá se, že zbrojnice Grimminu uchovává nejstrašlivější zbraně minulosti, které půlčíci nebo úplníci kdy vyrobili. Jestli skutečně hledáte nejlepší magickou zbroj na tomhle prašivým světě, tak ji najdete jedině v Grimminu!"

Bloncka se Zrzkou se na sebe podívaly a rázem byly uplně jiné. Vztek v očích nahradilo chladné uvažování a každá začala přemýšlet o dalším postupu.
  "Ale ty víš jak se tam dostat, že jo"
  "Jo vím - každej to ví - dostat se k citadele je hračka, ale dostat se do zbrojnice, to už je jiná. Grimmin je jako mucholapka - přitahuje pozornost už věky a ochranu má stejně tak starou. Je na severu, tři dny ostrého pochodu odsud."
  "Co dalšího ještě víš o té citadele?" Z harpyjí byly rázem chladné assasinky plánující průnik do střeženého prostoru a zcela zapomněly na předchozí olympijské ječení.
  "Víc už nic - plánky pevnosti jaksi nevisí na každém rohu. Co ale vím je, že bez mých znalostí transmutace a Zikovy bylinkářské léčitelské obratnosti, se celí dovnitř a ven určitě nedostanem."

  "A čím přispějete vy?" zeptal se nevinně Zika.
  "To se dozvíš až bude čas? zavrčela Zrzka.
  "Ted nás nasměruj na cestu. A to vodítko si klidně nech - sluší ti" prohodila Bloncka a odřízla Garta z trámu nožem ostrým už na první pohled. Jak a odkud se břit objevil by nedokázal poznat ani Zika nadopovaný deja vu drogou.

  "Jo malem bych zapomněl - máme žízeň" zamumlal Zika ostýchavě.
Dvě čutory jim přiletěly do rukou ani nemrkli. Oba se na sebe podivali a vylili obsah čutor na podlahu.
  "Škoda dobré hopsinky, škoda. Byla to dobrá várka" povzdechl si Zika. "Docela by mě zajímalo jak moc by byly tyhle dračice divoké, kdyby to vypily. Jednou jsem s tím..."
 
  " Moc žvaníš bylinko!" přerušila ho Bloncka a vrazila mu do ruky hůl. "Tady máš, aby ses nám po cestě nesložil - nosit tě už nebudem!".
  " A ty transko, vybíhej, at jsme tam co nejdřív a mužem tu pevnost omrknout!"

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Lmslaver

Nad ranní krajinou se vznášela lehká mlha. Čtyřčlenná skupinka směřovala na sever k horám. Míjela orosené palouky, překračovala malé potůčky a bystřiny utíkající z hor do nížin, aby se tam  scelily do bublajících říček. Dopoledne už slunce krásně hřálo a poutníci obcházeli stále strmější rokle a stoupali do svahů zvlněné krajiny. Krátké zastávky na odpočinek Gartovi ani Zikovi moc nepomáhali. Po kocovině z omamných bylin z předchozího dne je nohy nechtěli poslouchat.
    „Vlečete se jako šneci,“ pronesla Beatrix pozdě odpoledne.
    „Už nemůžu!“ svalil se Gart na zem přesvědčen, že už nikdy nevstane.
    „Dobrá, pro dnešek stačilo,“ prohodila Samantha, „ s takovou se stejně dál nedostanem. Ubytujeme se tady v té hospodě.“
    Do Garta jako kdyby střelilo. Zvedl hlavu a až teď spatřil jeho otupělý zrak stavení u lesa. S posledních sil se odlepil od země a za ostatníma šoural nohama k budově. Hospoda nesla hrdý název „Rexxův zájezdní hostinec“, ale byla to spíš špinavá špeluňka. Smrad z hnoje se nesl od prasat, která měla ohradu jen kousek od hlavního vchodu. Střecha byla samá díra, div, že ještě držela pohromadě. Garta napadlo, který hlupák si postavil hospodu, tak daleko od hlavní kupecké cesty, ale myšlenku hned vypudil představou pořádného jídla a trochy odpočinku, byť by to mělo být na slámě ve stáji.

Obrázek uživatele Kyra

"Tady," podala Beatrix Gartovi a Zikovi po jedné malé lahvičce.
"To není k pití, vy pitomci," okřikla je Samantha, když viděla ty jejich pohledy. "Postříkejte se s tím. Představa, že bychom se musely táhnout s chlapama, co chytli blechy, vši, štěnice a nějaké další neřády, je opravdu nechutná."
"Naprosto souhlasím," utrousila Beatrix a všem šla příkladem.

Snad poprvé, co se seznámili, si Gart se Zikou nemohli děvčata vynachválit. Nejenže díky nim získaly jakž takž čistý pokoj, ale jídla a pití byla opravdu hromada a chutnalo naprosto skvěle. Ti dva by nikdy nevěřili, co se toho do takových štíhlých dívek vejde. Dobře se vyspali a druhý den se plni energie vydali na cestu. Trmáceli se ještě několik dní.

"Tak jsme tady. Vítejte v Grimminu," zahalekal Gart a rozpřáhl ruce, jakoby chtěl místo, které bylo jejich cílem, obejmout. Děvčatům poklesly čelisti. Něco tak neuvěřitelného nemohlo existovat ani v příbězích pro děti.
Všichni čtyři stáli na kopci a měli tak výhled na celou citadelu, která měla velikost hlavního města domovské dimenze děvčat. Citadela byla plná křivolakých uliček, vysokých věží, které jakoby se chtěly dotknout nebes. Jednotlivé věže byly mezi sebou pospojovány vysutými mosty, klenoucími se i v několika patrech. Žádná věž, dokonce žádné okno nebylo stejné. Zdálo se, jakoby citadela sama byla experimentem nějakého šíleného architekta.
Čím blíže ke středu citadely, tím byly věže vyšší. A to samé platilo i v opačném směru. Citadela zasahovala hluboko do podzemí. V centru citadely - v největší ze všech věží - tam se uchovávaly veškeré výrobní návody a vynálezy. Návody byly uloženy ve věži, vynálezy v podzemí. Pokud někdo chtěl získat vynález i s návodem, musel projít celým podzemním i nadzemním komplexem, který kromě spousty stráží a magických pastí střežily masivní diamantovo-platinové magické zámky.
"Musíme se dostat do centrální věže. Zbrojnice je v nejnižším podlaží."
"Tak to bude snadné," odfrkla si Samantha a pohodila blonďatým culíkem.
"Jako nic," kroutila si Beatrix konec zrzavého copu.
"Nejnižší podlaží je pár set metrů pod zemí. A jestli si myslíte, že to bude jako po tom nejlepším tripu, jaký jste kdy měly, tak se sakra pletete. Stráže nejsou jen tak obyčejní lidé. Jsou to ti nejlepší mágové-zabijáci, jací po tomhle světě chodí. A navíc mají ohaře."
"Mám ráda psy. K jídlu."
"Velký Mistře, ty to vidíš," plácnul se Zika do čela.
"Když se u nás řekne ohař, myslí se zmutovaná a opancéřovaná obluda. Jsou obrovští, neobyčejně vzteklí a neobyčejně odolní vůči magii. Žádná zbraň se špetkou magie tomu neublíží, musíte na ně vzít poctivé železo, ale ani tak není snadné je zabít. Mají výdrž, potvory. Abychom kolem stráží a ohařů prošli bez problémů, museli bychom mít speciální amulety z grafenu a ty vlastní jen mistři z citadely. A to jsem ještě nemluvil o pastech a, samozřejmě, o těch zatracených zámcích."
Bojovnice se na sebe podívaly a v očích jim zajiskřily dychtivé plamínky. "Žádný problém," řekly jednohlasně a usmály se.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

  "Tak jo rozdělíme si to. Ty bylinko běž sesbírat všechny kořínky v okolí a do večera připrav co nejvíc mastiček a lektvarů - máš na starosti zdraví i smrt. Ty transko si přebruš náčiní, at nás mužeš protáhnout těma pastičkama a zámkama - máš na starosti magický udělátka po cestě"  Chopila se slova Zrzka.
  "A copak budete provádět vy děvčata?" otázal se jízlivě Zika.
  "My vám jdeme sehnat vstupenky do téhle arény" usmála se Bloncka. Spíš než úsměv to však byl škleb dravce před útokem.
  "Sejdeme se při západu slunce támhle, kde silnice zatáčí a není tam od brány vidět" potvrdila zbytek odpoledního programu Zrzka a obě vyrazily z kopce dolů ke zdem citadely.

Gart se podíval na zkoprnělého Ziku a marně přemýšlel, kdy slyšel něco víc bláznivého.
  "No co radsi namíchám ještě nějaký kapky proti blouznění - zdá se, že nám děvčata nějak postonávají" zatukal si na čelo Zika a vyrazil do blízkého houští.
Gart se posadil a jal se přemýšlet, do jakého to bláznovství se to zase pustil. Když se o Grimminu zminoval tajně doufal, že amazonky pohled na obludnost citadely odradí od plánu na průnik a hezky se vydají nazpátek odkud přišly. Bohužel tyhle dvě asi nezastaví od jejich úkolu vůbec nic. Asi vážně bude třeba se připravit na vše.

Vyndal svoje krystaly a začal se poprvé od požáru dílny pořádně zajímat co to vlastně s sebou  už pár dní tahá. 

Soustředil se na každou puklinku a vrásku krystalů, vštěpoval si je do paměti, učil se jejich tvaru a povrchu, mazlil se s každým kouskem zhmotnělé struktury energie a kameny mu začaly odpovídat. Jejich cizost pomalu chátrala, jejich nepoddajnost mizela, jejich syrovost přecházela v hřejivý dotek důvěrných přátel. Nejlépe se dorozuměl s již použitým nefritem, obsidiánem a vltavínem. Krystaly jej sami vybízely at s nimi začne nejdříve. Dobře si pamatovaly jejich spojení při požáru dílny a toužily být znovu použity, opět chtěly být v ohnisku jeho energie a poskytnout mu ještě lepší pocit uspokojení při práci. 

Mistr mu mnohdy vyčítal, že je při práci příliš opatrný a nástroje nepoužívá jako jejich pravý pán a vládce. Gart však přirozeně kameny obdivoval a brzy pochopil, že souhra mezi nástrojem a mistrem dokáže v krystalech probudit netušené vlastnosti. A to se zatím dostal jen k práci s učňovskými kameny. Kameny otupenými generacemi učnů, poznamenanými stovkami jejich nezdarů, pokřivených pokusů a hlouposti.

Tyto krystaly však byly nedotčené, čekaly na svého prvního mistra a neznaly zklamání ani ponížení. Jejich síla mu byla nakloněna, jejich přízeň mu byla poskytnuta a on se stával jejich součástí. Každým dotekem, každým pohlazením se propadal do jejich stuktůry a jeho vědomí pronikalo do každého kamene jako něžný milenec do lůna své milované až vyvrcholilo zábleskem sounáležitosti mezi ním a jejich povahou.

Byli jedno tělo, jedna duše - již nikdy je nezradí, již nikdy je neopustí. On se stal jejich součástí a oni jsou jeho vědomím.

Gart začal opět vnímat zvuky okolí a otevřel oči - slunce pomalu zapadalo a jeho kameny ležely rozloženy okolo něj. Stále je vnímal na okraji vědomí - ten sladký cinkot křištálu, hebké hlazení smaragdu i palčivé bodání opálu. Nyní je již nepotřeboval držet, aby jejich síly mohl využít. Staly se jeho prsty, jeho očima i jeho vůlí.

On byl oni, sám a přitom naplněn jejich doteky.
Oni byly on, každý zvlášt a přitom naplněny jeho vědomím. Jeho mentiskem.

Slunce zapadá - je čas se přesunout na místo setkání.

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 Všechny kameny něžně uložil a protáhl se.
"Garte, že ty sis dal něco beze mě?" ozvalo se za ním. "Byl jsi mimo celou tu dobu. Já tady makám jak blbec a ty si užíváš."
"Jen jsem... meditoval. Kdo ví, co nás tam čeká a tahle zlatíčka," pohladil brašnu, "ani neměla mentisk. Ale myslím, že jsem připravený. A co ty?"
"Mám všechno, co bychom mohli potřebovat, dokonce i pár překvápek."
"Tak jdeme. Jsem zvědavý, jestli tam holky vůbec dorazí."
"No... nevadilo by mi některou z nich, nebo obě, ošetřovat," zazubil se Zika a společně vyrazili.

"Sakra, vidíš to co já, nebo mám halušky?"
"Tak to je máme společný."
Holky už čekaly. Nádherně se usmály a ukázaly jim přívěsky. Pánové si dobře všimli, že každé z nich si mezi ňadry lebedí další kousek grafenu.
"Tady," podal Zika každému několik malých váčků, když pracně odtrhl pohled od těch úžasných partií.
"Co je to?"
"Kdyby se něco dělo, hoďte to, váček se rozprskne, jakmile do něčeho narazí. Zabere to jak na strážné, tak na ohaře. Ale pozor, ať se toho nenadechnete. Je to dost nebezpečný."
"Máme novou hračku," usmála se Samantha. Beatrix už si své váčky zavěšovala na opasek.

Procházeli citadelou. Čím více se vzdalovali od okraje, tím přibývalo strážných a čas od času zahlédli i nějakého ohaře. Ale grafeny fungovaly a nikdo je nezastavil. A tak bez problémů stanuli před centrální věží. Narozdíl od jiných věží, ta centrální neměla žádná okna a přístup do ní byl možný jen jedinými dveřmi, přesně ve středu věže. Uvnitř už jim přívěsky nebudou nic platné. Do věže má povolený přístup jen velmistr a několik mistrů z rady. Strážci uvnitř měli dokonale vymyté mozky, aby zlikvidovali všechno kromě nich.
"No tak, transko, dej se do toho," postrčila ho děvčata.
"Přestaňte mi, sakra už, říkat transko. Já vám taky neříkám..."
"Jak?"
"Jak?"
Gart jen polknul a uraženě se otočil k zámku. Kromě roštěnek, těj nejúžasnějších koček a podobných titulů ho totiž nic nenapadalo. Sáhl pro nefritovou čtečku a podíval se na zámek. Jeden z kamenů začal v jeho mysli nadšeně šeptat, jak toužil, aby ho Gart použil.
Gart si sundal grafenový přívěšek a přiložil ho k zámku. Protože je grafen ten nejpevnější známý materiál, poskytne obsidiánu více než dostačující ochranu. Když vzal do ruky obsidián, nedalo mu, aby kámen nepohladil. Zhluboka se nadechl a jemně se krystalem dotkl grafenové destičky.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele sea

Někde něco cvaklo.
A znovu.
A znovu.
Zika se začal nervózně rozhlížet kolem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by si jich někdo všiml. To ho ovšem neuklidnilo. Už od vstupu do citadely mohli být pozorováni. A že nikdo nezasáhl? Třeba čekali, až se sami zabijí o zámek. Nebo to, co je za dveřmi. Nebo něco úplně... Jeho proud myšlenek se zastavil ve chvíli, kdy uviděl zrzku, jak naprosto bezstarostně pojídá něco, co vypadalo jako malý růžový kousek želé.
Náhle cvakání přestalo.
Zrzka si olízla prsty.
Gart se svalil na zem.
Dveře se bezhlučně otevřely a naši tři dobrodruzi zírali do tváře... vlastně beztváře prvního strážce centrální věže citadely. Samantha na nic nečekala, přeskočila třesoucího se Garta, neznámo odkud vytáhla dýku a jala se bytost zaměstnat. Beatrix jeho směrem natáhla ruku. Počkala, až bude strážce mezi ní a její kolegyní a rychle zamumlala něco, co v životě Zika neslyšel a doufal, že už nikdy neuslyší. Její stín se prodloužil, stáhl k sobě snad všechny stíny v okolí a když narazil do strážného, vybuchl. Neslyšně, temně, smrtonosně.
"Neměli bejt imunní?" zeptal se Zika nechápavě.
Beatrix se jen ušklíbla.
"Aby ses ty nepředváděla," prskla Sam. "Co když tohle budem potřebovat později, ty náno pitomá?"
Holky se začaly hádat, tak Zika raději přenesl svou pozornost k vyčerpanému Gartovi. 

If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead.

Obrázek uživatele Kyra

 "Garte? Žiješ?"
"Tati, to jsi ty?" zablekotal Gart.
"Sakra práce s tebou taky." Zika vytáhl z brašny jednu z lahviček a trochu nalil Gartovi do pusy.
Chvíli se nic nedělo. Najednou Gart zalapal po dechu a prudce se posadil. Zika uskočil. Gart potřásl hlavou a podíval se na přítele.
"Ziko? Proč tě vidím dvakrát?" Zašilhal, pevně oči zavřel a protřel si je. Podíval se na Ziku jedním a potom i druhým okem. Zamžoural, aby zaostřil.
"To hned přejde. Tak vstávej," pomohl mu ze země.
"Krystal! Kde je můj krystal?" divoce se Gart rozhlížel.
"Támhle. Upustil jsi ho, když jsi sebou praštil."
Gart opatrně obsidián zvedl, důkladně ho otřel do košile a zkontroloval, jestli mu nic není. Teprve potom ho něžně uložil.
"Co s nima?" ukázal na hádající se holky.
"No, buď je můžeme nechat, ať se navzájem zabijí..."
"...nebo je zkusit nějak uklidnit. A když už jsme tady a zámek je otevřený..."
"Myslíš na totéž, co já?"
"Jo. Taky se chci podívat dovnitř. Hej, děvčata!"
Holky přestaly v hádce a nevěřícně se na Garta zadívaly. "Děvčata?!"
"No... dveře jsou otevřené. Budete se tu dál hádat, nebo jdeme dovnitř?"
"Vidíš to, Beo? Transka má najednou nějaké odvahy."
"A podívej na bylinku."
"Abychom si na vás náhodou nemusely dávat bacha. Až po vás," ukázala Sam na dveře.
"Já myslel, že mají dámy přednost," zamumlal Gart, ale vstoupil do centrální věže se Zikou v patách.


Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele sea

Uvnitř našli přesně to, co by od věže čekali. Krátkou chodbu připojující se k točitému schodišti. Oba učňové odbočili dolů.
"Hej!" zastavil je Samantin nevrlý hlas. "Neříkali ste náhodou, že ta zbrojnice je dole?"
"No vždyť jo, ne? Kam si asi mylíš, že deme?" protočil oči Zika.
"Nahoru," obě dívky se na ně dívaly jak na největší idioty na světě.
"Hrabe vám? Tady přece jasně vidim, že to vede dolů!" hádal se s nima Zika. Gartovi se to ale nezdálo, tak poklekl, pohladil jeden ze schodů a zašátral po svém vltavínu. Jestli ty schody jsou očarované, tak to pozná. 

If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead.

Obrázek uživatele Kyra

"To je úžasný," zamumlal.
"Nic úžasnýho na tom nevidim," zabručel Zika.
"Je to ta nejdokonalejší iluze, jakou jsem kdy viděl. Měl bys být holkám vděčný, Ziko. Zachránily nám prdele. Je tu pastí jak nasráno. Pojďte za mnou a hezky v mých stopách." Držel vltavín před sebou a dělal pomalé opatrné kroky. Krystal ho naváděl, kudy má jít.
Bea si zaťukala na čelo, když v té malé chodbičce kličkovali jak blázni, ale poslušně šlapala tam, kudy je Gart vedl. Brzy se stěny zavlnily a všichni čtyři stanuli v obrovském vstupním sále. Byly tu desítky schodišť, desítky cest, kudy by se mohli vydat. Gart nadšeně vltavín políbil a ukryl ho. Přesto nechal ruku v brašně a napjatě krystalům naslouchal.
"Pozor, v některých dlaždicích jsou spouštěcí mechanismy. Otevře to tajné vchody, kde jsou zavření pěkně vyhladovělí ohaři."
"Jak to můžeš vědět?"
"Býčí oko," pohladil v brašně jeden z krystalů. "Hezky pojďte za mnou a dávejte bacha."

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

  Postávali za sebou a očima těkali po stěnách, schodištích a ústích chodeb. V celé hale se vznášel zelenkavý opar a skrýval podrobnosti na zdech. Tíživou atmosferu prozařovalo občas zelené světlo podivných kulatých lamp bez plamene, umístěných nepravidelně po stěnách. Na samé hranici rozlyšování vibroval místností temný zvuk, který spíše cítili nežli slyšeli. Sami od sebe začali šeptat a i jindy veselý Zika byl najednou bez optimizmu. Na konci haly se černalo ústí chodby podobné té, kterou přišli.

  Gart opatrně proskenoval prostor před sebou a využíval všech průhledových vlastností kamenů. Místnost byla prošpikována siločarami magie až z toho brněl mozek. Neslyšné gejzýry a fontány magie v nepravidelných intervalech prolétaly místností poslušny podivně zvrácené trajektorii. Tmavé dlaždice značící průchod byly sotva stopu široké. 

  "Je čas na práci" zamumlal si Gart pro sebe a začal místnost osahávat přes násobící vltavín. Hledal stopy používání, zbytky kovových pilin z podrážek podbitých floky, hledal oděrky na dlaždicích, hledal stopy nástrojů na zdech. Zelená mlha mu průhled ztěžovala, ale nakonec objevil co hledal - krátkou zkratku ke třetímu ústí vpravo. Povedlo se mu to až když přepnul citlivost na stříbro. Podlahou se táhly rýhy plné stříbrných stop. Nosit boty se stříbrnýma flokama o tom ještě neslyšel. Přesunul se opatrně k ústí označené chodby a ani ho nepřekvapilo, když po pár metrech byla zatarasa dalšími masivními dveřmi s blyštivým kovovým zámkem uprostřed. Zámek opalizoval zelenkavou září z haly a zcela ignoroval fakt, že je ve tmě.

  "Seznamte se - magický zámek první třídy - složení platina, diamant a spousta magie" poukázal Gart na dveře "zatím jsem o nich jenom slyšel a to co vidím mi říká, že tady chvíli pobudem než ho prozkoumám".

  " Se mi zdá že si tady honíš triko a chceš nás ohromit" pronesla nevrle Zrzka "Ještě jsem neviděla zámek co by vydržel dýl jak minutu bušení sekerou".
  "No tak to by ses měla podívat pořádně - jeden tady zrovna vidíš. Platinové pouzdro vytváří balancovaný kryt pro přesně broušený diamant uprostřed, kterým prochází energie takové síly, že ti usmaží sekyru v ruce pokud ji probudíš. Pokud se jen dotkneš zámku bez klíče ze správného materiálu, vychýlíš paprsky procházející diamantem a energie se vydá na tu stranu dvěří odkud dotek přišel. Jednoduché, ale účinné, to mi věř!"

  Zrzka pohrdavě odfrkla a otočila se k němu bokem. Gart si ji už nevšímal a začal se připravovat na nejdelikátnější operaci svého života. Musel vytvořit paklíč tak precizní, že oklame i srdce zámku. Vltavín mu ukázal zbytky kovových částiček, které zanechával používaný klíč - byla tam měd, stříbro a trochu olova. Ale jak určit správný poměr. Gart se ponořil do zkoumání kovových pilinek čtečkou a zapomněl na svět.

  Zika se zatím rozhlížel po chodbě a odhadoval kam až dojdou než je štěstí opustí. Amazonky se zase šeptem hádaly a podezřívavě koukaly zpět do prázdné haly, kde byla jenom zelená mlha. Byla, ale jen pro jejich oči. Na pozadí magických proudů došlo ke změně. Jejich neuspořádanost pozvolna slábla, jejich chaotičnost začala mizet. Pomalu začaly vytvářet strukturu, která by i magickému elévovi nahnala ihned hruzu. Jenže Gart byl stále v pilinkách a dění za sebou nevěnoval pozornost.

Energie zatím sbírala sílu, pomalu se roztahovala přes celou halu a uplétala jemnou sít ze svých siločar. Nabývala na intenzitě a vedena prastarým rozkazem mistrů hledala energii, která by ji mohla nasytit.  

  Bloncka už pohled do mlhy nemohla nudou vydržet a jen tak ze zvyku máchla před sebou nožem v komplikovaném útoku. Nácvik útoku na hrdlo zakončila bleskovým bodnutím do srdce imaginárního soupeře - tak jako vždycky. Nůž však uvíznul v něčem co krátce zazářilo a pevně zablokovalo čepel v její ruce. Překvapeně pustila rukojeť nože a o krok ustoupila. Nůž tam stále visel podivně zmražen v prostoru a jeho špička mizela v chomáčku zlatavé mřížky. 

Energie ucítila první dotek a automaticky do sebe vsála veškerou pohybovou energii doteku. Nebylo to nic moc, ale i ta drobná vlnka je víc než nic.
Ale nezustalo jen u pohybu, dotýkal se jí předmět, který k ní přenášel vibrace mnohem silnější. Tohle energie hledala, po tomhle vždy prahla. Dnes konečně nalezne další sílu aby rostla. Tady v tomto směru je její potrava, které se musí zmocnit. 
Natáhla své úponky a počala se pomalu sunout celou svou plochou za dotekem.

  "Garte - asi máme problem!" ozvala se Blocka a rázem přitáhla pozornost všech na sebe.

 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 Gart byl tak zabraný do práce, že téměř nevnímal. Ale to, že ho jedna z bojovnic oslovila jménem, ho zarazilo. Pomalu se otočil a trhnul sebou.
 Zrzka zpoza opasku vytáhla tesák a švihla jím, jako kdyby útočila na soupeřův bok. Krátké zazáření a vedle dýky visela další zbraň. Zrzčina ruka se pevně sevřela. Úponky energie jí obalily zápěstí a draly se dál po jejím těle. Vykřikla. Cítila, jak to z ní vysává sílu. Cítila potěšení energie. Cítila, jak to roste. Energetické úponky se jí draly dál po ruce.

 Zika chtěl zrzku chytit a odtáhnout, ale Gart ho zarazil. „Jen by tě to chytilo. Musíme jí něčím praštit!“

 Bloncka chvíli přemýšlela. Kdyby zrzku nechala, zbavila by se konkurence. Ale pravda byla, že ji potřebuje. Zatím. Vytáhla teleskopický obušek a praštila Sam přes chycenou ruku. Kost křupla, ale ruka se vysmekla ze sevření a zrzka se složila. Rychle ji odtáhli z dosahu energie. Ta se stáhla a zdálo se, že ty čtyři zkoumá.

 Zika si ustrašeně kousal nehty. Trhnul sebou, když se kousl do živého masa. Všiml si, že Sam je v bezvědomí. Zaklel. Jestli má umřít, tak ať alespoň jednou v životě udělá něco užitečného. Začal zrzku ošetřovat.
 „Fyzické útoky jsou k ničemu. Je to energie a zdá se, že se to energií i živí. Takže nemáme problém, ale jsme totálně v prdeli,“ mumlal Gart nahlas.
 „Jak to?!“
 „Protože lidské tělo vydává energii! Sakra, na tohle zabere jenom magie... Co je?“
 Všichni se na Garta zadívali.
 „Fajn, bezva. Všechno odseru já,“ s rozhodností, jakou u sebe opravdu nečekal, hmátl do kabely. Sledoval energetickou bytost, dřepl si a zkřížil nohy. Okolo sebe, v přesném pořadí, rozestavil několik kamenů. Do ruky si vzal čirý křišťál. „Ani se nehněte,“ přikázal ještě, zavřel oči a soustředil se. Krystaly k němu promlouvaly a on promlouval k nim. Opět z nich byla jediná bytost. Jeho síla rostla.

 

Energie se zaměřila na sílu přímo před sebou. Zářila víc a víc. Ano! Spousta síly. Spousta energie pro růst. Spousta potravy. Energie se přesouvala. Natáhla úponky a opatrně se síly dotkla. Projela jí silná vibrace, jak jen tím nepatrným dotekem načerpala velké množství potravy. Okamžitě cítila, jak roste. Dychtivě se k síle přisála. Cítila, jak síla křičí bolestí. Sama vydala vysoký drnčivý zvuk. Ano. Slast. Rostla a rostla.

 Zavřískla.

 Snažila se odtrhnout jednotlivé úponky, ale nešlo to. A navíc ji to přitahovalo. Řičela.

 

Kdyby ještě dokázala vnímat cokoli jiného, kromě nesnesitelné agonie, všimla by si, že se lampy rozletěly na malé kousky a že se tři lidé drží za krvácející uši a sténají bolestí.

 Gart už neexistoval. On sám byl energií. Vstřebával zmítající se energetickou bytost a cítil, jak jeho síly rostou. Kdyby chtěl, mohl by ji pohltit celou. Co záleželo na tom, že by to jeho tělo roztrhalo na kusy. Byl teď něčím víc, tělo by už nepotřeboval.

 Místo toho vyslal do bytosti silný výboj. Zařičela, až všem popraskaly bubínky a spustila se jim krev z nosu. Výboj byl tak silný, že zničil nejen energetickou bytost, ale i magické proudy v celém sále.

 „Garte,“ zakřičel Zika, aniž by cokoli slyšel.

 Otočil se. Obklopovala ho zlatavá aura a oči mu svítily. Natáhl ruku a za pomoci energetických úponků uložil kouřící krystaly do brašny a odsunul ty slabé, naříkající tvory stranou. A pak veškerou svou energii, dokonce i něco navíc, zaměřil na zámek dveří. Všichni si museli před tím světlem zakrýt oči.

 

 Všude byl kouř a nepříjemný puch. Zika lezl po zemi, nos si zakryl rukávem.

 „Garte!“ vykřikl, když narazil na ležící tělo. Gart byl v bezvědomí, měl těžké popáleniny a oblečení měl také spálené. Zika vytřeštil oči na dveře. Doslova se roztekly žárem.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Yeti

  Skrze převalujícíc se kouř pohledl dál do ozářené chodby. Prostor za dveřmi byl na hony vzdálen předchozím sálům a chodbám. Místo kamenných bloků spojených maltou se před ním rozkládala prostora postavená ze šedivého materiálu beze spár. Čtverce světelných lamp bez plamene byly posázeny po celém stropě a vydávaly mnohem větší jas než ty v hale s mlhou. Podlaha byla zdobená červeným běhounem a konec místnosti uzavíral pult, jako mají trhovci v obchodech, z téhož materiálu jako byly stěny. Za pultem se skrývalo ústí šesti chodeb, každá navlast stejná.

Rychle prozkoumal zda Gart alespon dýchá a křikl na Bloncku
  "Dělej pomoz mi s ním" Popadl Garta za očazené zbytky oblečení a posunoval ho směrem do otevřené místnosti. Zbytky roztavených dvěří stále označovaly hranici mezi chodbou a místností a sálající tavenina vytvořila  tepelnou zástěnu bránící vstupu kouře do místnosti.
  "Musíme ho tam hodit na tři jinak nás to spálí podruhý" ucedil Zika a spoléhal, že vysoký běhoun dostatečně ztlumí Gartův let a přistání.
  "Zbytečná starost - uhni!" ozvala se Bloncka a popadla Garta jako prkno. Poodešla zpátky dva kroky a vystartovala proti zbytkům dveří, které proskočila rychle jako vítr. Na druhé straně se bezradně zastavila.
  "Kam ho mám dát - hrozně smrdí!"
  "Dej ho na ten pult vzadu - hned se na něj podívám" potvrdil ji Zika a začal sbírat svoje nádobíčko roztroušené po podlaze.
  " A na tebe hned potom - tady máš zatím něco proti bolesti" podal Zrzce kožený váček.
  "Párkrát se nadechni - ale ne moc!"
Zrzka popadla pytlík zdravou rukou a přirazila si ho k nosu. Zhluboka nasála a pak ještě dvakrát. Oči plné bolesti se během chvíle projasnili a Zrzka se začala usmívat.
  "Dost dobrá medicína, bylinko. Už tu ruku skoro vůbec necítím. Asi si to nechám!" podržela si zraněnou ruku, rozeběhla se skrz dveře a již méně plavně prolétla za Blonckou.
  Zika zatím posbíral co mohl do vaku a vyrazil vstříc tepelné stěně z taveniny. Naštěstí ta již začala chladnout a žár již nebyl tak strašný, dokonce i kouř již stihl proniknout do místnosti za dveřmi.

  Vzápětí se přesvědčil, že pojem štěstí je více než relativní. Jakmile přešel práh dveří rozblikaly se skrytá červená světýlka, rozzářily se podivné značky u ústí každé chodby a neznámý ženský hlas začal něco drmolit v divné řeči. Nežli se stihl leknout, ovanul ho závan vzduchu a ozvalo se za ním zasvištění zakončené tupým nárazem kovu na kov. Ohlédl se a tam, kde  dříve byly propálené dveře, byla nová stěna z blyštivého kovu. 
  "To bylo o fous - doufám, že máš prdel celou" ozvala se vesele Zrzka a pod nosem si opět držela Zikův narkotizátor.
  "Radsi to dej pryč, nebo se taky už nemusíš probrat" odpálil její jízlivost Zika a pro jistotu se přesvědčil zda má skutečně všechny části svého těla u sebe. Byl v cajku, ale Gart na tom byl zle. Rozběhl se k pultu a po cestě sebral pytlíček z rukou překvapené Zrzky.
  "Hele kde ses naučil tak rychle běhat?" ozvala se postižená podivně zamlženým hlasem a nějak nemohla zaostřit na svou zdravou ruku - nyní prázdnou.
  "Sedni si a počkej až to odezní" křikl přes rameno Zika a přiklekl ke Gartovi.

Stav jeho kamaráda ho vyděsil. Ne ani tak kvuli očekávaným spáleninám - ty umí spravit jako nic, ale kvuli podivné záři vycházející z jeho otevřených očí. Podrobně ho prohlédl a vzápětí pobledl ještě víc. Tam kde mělo být seškvařené maso a puchýře nalité k prasknutí byla jen vrstva sazí a přiškvařené zbytky šatů. Pod tím vším marastem byl Gart kupodivu celý, jen pokrytý jemnou blýskavou vrstvou, která se stala součástí jeho kůže. 
  "Ještě pár takových dveří a mužu si otevřít klenotnictví" ozvalo se zašeptání z Gartových úst a záře v očích pohasla jak zavřel únavou víčka.
  "Ty víš co se mu to stalo?" zeptala se Bloncka Ziky.
  "Tuším, ale zaboha nevím jak to přežil."
  "Tak to vybal, at víme na čem jsme!" přidala se Zrzka
  "Zřejmě neutočil proti dveřím, ale naopak se s nimi propojil a dodal jim víc energie, než snesly. Bohužel došlo přitom k destrukci diamantu uvnitř zámku a on s ním splynul. Na jednu stranu ho to ochránilo od nejhorších popálenin - vlastně od všech popálenin, ale na druhou stranu se z něj stal částečně diamant. Ted svoji sílu spotřebovává, aby se s tím vyrovnal a zvykl svoje tělo na nový prvek v těle. Bohužel lidi a krystaly jsou neslučitelná kombinace - divím se že je ještě vůbec naživu."
  
  Zahrabal ve vaku a vytáhl pár ampulí. "Doufám, že není diamantovej i zevnitř - to bych mu už pak moc nepomohl." nalil obsah jedné ampulky Gartovi do ust.
  "Co to je?" otázala se Bloncka
  "Tohle je můj životabudič - i kdyby tě zubatá měla na lopatě, tak ji zahodí a s křikem uteče, když tohle uvidí. Bohužel to účinkuje jen na chvíli a následky jsou dost krušný"
  Zavřel Gartovi ústa a počkal až polkne.
  "Tak a ted tvoje ruka" přešel k sedící Zrzce. Zběžně ji prohlédl a potřel ji předloktí smradlavou mastí.
  "Fuj to smrdí" - zahihnala se Zrzka a vzápětí zaúpěla jak ji celá namazáná část ruky zešílela bolestí. Chytla Ziku pod krkem a zasyčela
  "Cos mi to napatlal za sajrajt - chceš mě otrávit?"
Zika sípal a lapal po dechu. Ještě chvíli a začne modrat pomyslel si.
  "Ksstscs .. .!"
  "Pust ho - nevidíš že napravuje, co si ty nezvládla?" odbyla ji Bloncka pohrdavě a skutečně sevření Zikovy průdušnice povolilo.
  "Kostimast - jmenuje se to kostimast a umí to narovnat a zahojit jakoukoliv zlomeninu na základě kosterní paměti. Bohužel to napřed celou kost rozpustí a pak ji znova spojí a vytvrdí. Proto jsem ti dal narkotizátor proti bolesti" masíroval si krk Zika a pozoroval Zrzku, jestli se ho náhodou nechystá chytit za něco dalšího, z jejího pohledu více zbytečného.
  "Za chvíli by se ti mělo dost ulevit" dodal honem.
  "Ještě jednou mi zatajíš co se mnou budeš provádět a rozkrájím tě na kousky!" cedila Zrzka mezi sevřenými rty v agonii bolesti.
  "Jo a kdybych ti to doopravdy řekl, tak bys mi to pak dovolila?!"  odpálil ji otázkou Zika a honem se přesunul do bezpečí ke Gartovi.

  Gart na tom byl už lépe - dýchal pravidelněji a dokonce už začal i hýbat rukou. Zanořil ji do kabely s kameny a prošel jejich vzkazy a poselství... najednou se zprudka posadil.
  "Musíme fofrem vypadnout! - žene se sem smečka ohařů a jejich vodiči. Sledujem tu žlutočernou značku co je na ní kolo se šesti výsečemi!" prohlásil Gart a začal vstávat.
  "A kam nás dovede?" zeptal se Zika
  "Kam asi - rovnou do srdce Citadely"  
  "Jak to mužeš vědět?! Říkal jsi, že jsi tu nikdy nebyl!" Pozorovala ho podezřívavě Bloncka.
  "Díky splynutí s diamantem v zámku jsem ted součást sítě všech magických zámků téhle pevnosti. Takže mám nejen přístup do každé místnosti Citadely, ale navíc mám v hlavě mapu jejich rozmístní i co vlastně střeží. Bohužel zrovnatak díky propojení ví místní ochranka kde přesně k průniku došlo a aktivovala všechny obranné prvky Citadely. Posílají sem všechno co mají k dispozici." odpověděl Gart a vyrazil do krajní levé chodby.
  Ostatní vyrazili za ním.

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 Zarazilo je ostré zachechtání. "Tak kvůli tomuhle je ten poplach? Kvůli dvěma zelenáčům? Ale ty kočičky stojej za to, co chlapi?"
Čtveřici obklopilo několik postav. Byli to strážci třetí třídy, čili ne-mágové. Zato zabíjeli z čirého potěšení.
"Já chci tu zrzku," ozvalo se z druhé strany. "Prej sou dost náruživý. Co, kotě, taky ráda experimentuješ?" vynořil se ze stínu ošklivý obličej.
Zrzka se mile usmála a prodrala se skrz Garta a Ziku. "Hm, a co by sis pod tím experimentováním představoval?" přejela chlápkovi jemně rukou po břiše a pokračovala níž. Když se dostala k určené pozici, lehce ji promnula. Nepřestávala se usmívat a dívala se mu do očí. Svůdně zamrkala dlouhýma řasama.
"Humph," zafuněl chlápek. Cítil, že mu kalhoty začínají být v rozkroku krapet úzké. Chytil zrzku za ruce, pohodlně se mu vešly do jedné dlaně, a druhou jí pohladil po krku, sjel níž a zmáčknul si ty úžasné kozičky.
Zavřeštěl.
Zrzka se mu snadno vykroutila, zabodla mu dýku do rozkroku a druhou pod bradu. Prosmekla se za něj, tasila meč, vyhla se útoku, sekla dalšímu po krku, rychlá otočka, dýkou do boku a vzít chlápka přes palici. Hod vrhacím nožem, zásah do oka, sek, krev jen lítá, útočníci nestačí odhazovat končetiny. Poslednímu zabodla meč do boku a trhla jím do strany. Břicho se otevřelo, na zem vyšplíchla hromada vnitřností, tělo se o okamžik později zhroutilo do nich. Chlap ohavně chroptěl, tak mu ještě podřízla krk.
"Asi měl pravdu. Jsem náruživá." Nadšeně si oddechla a podívala se na Garta se Zikou.
Ti nevěděli, jestli se mají dívat dřív na blondýnku nebo zrzku. Obě se nadšeně usmívaly, oči jim zářily vzrušením a u nohou se jim válelo několik čerstvě vyrobených mrtvol.
"Ty vole..."
"Tak co je, jdeme dál, nebo tu budete jen tak postávat?" pohodila zrzka vlasy a pečlivě utírala zbraně do kalhot jednoho ze strážců a ukládala je na jejich místa do příslušných pochev.
"J-jo. Jdeme," vykoktal Zika a vyrazili.
Brzy doběhli k dalším dveřim. Gartovi stačilo se jich jen dotknout a okamžitě se otevřely. V tu chvíli ale Garta srazil obrovský odporný pes. Holá růžová kůže jako by mu byla o několik čísel větší, Velká hlava bez uší, černé oči bez bělma. Na zádech a hrudníku se mu matně blyštěl černý kov s ostrými hroty.
Gartovi se do břicha zabořilo několik ostří, jak na něj ohař skočil. Z obrovské tlamy s dvěma řadami ostrých kovových zubů se vydral děsný puch. Ohař hluboce zavrčel a zakousl se Gartovi do předloktí.
Zavytí.
Několik zubů se vylomilo o Gartovu kůži a s cinknutím dopadlo na zem. Stejně tak hroty nepronikly do masa.
Ohařův páníček na to jen vytřeštil oči.
Už nedotřeštil.
Hlava odletěla, odrazila se od stěny, dopadla na zem a ještě se chvilku kutálela. Konečně se zastavila. Čtveřice mohla vidět její ukřivděný výraz.
Děvčata se vrhla na ohaře. Bodaly a sekaly se zručností řezníků. Ale ať se snažily, jak chtěly, způsobovaly mu jen povrchová zranění.
"Všichni zadržte dech!" Zika hodil po ohaři jeden z váčků. Do vzduchu se vznesl bílý oblak. Ozvalo se zakňučení a zadunění, jak se ohaři zamotaly nohy a vrazil do stěny. Pokusil se oklepat, ale nohy se mu rozjely a znovu sebou praštil. Gart neváhal, rozeběhl se a nabral psa ramenem. Ten se postavil na zadní a svalil se na záda. Gart mu dal pěstí do čumáku.
"Dělejte," zařval na holky.
Ty na sebe jen kývly a okamžitě se ohaře vrhly. Gart měl pravdu. Břicho a tlama byly nejměkčí.
"Dobrá práce," poplácaly oba chlapi po zádech. Na zemi se válela ještě se škubající, krvavá hrouda masa.
Od té doby to už byla jen rutina. Gart jen pohledem otevíral zámky, Zika házel svoje pytlíčky (jednou se toho nadechl, tak museli počkat, dokud se neprobere) a děvčata nadšeně sekaly, bodaly, řezaly, vrhaly nože, stínaly hlavy, usekávaly ruce nebo nohy, páraly břicha a podřezávaly krky.
Zika si cestou začal dělat starosti o Garta. Vypadal, že je mu hůř a hůř. "Nic mi není. Starej se o sebe," odbyl ho vždycky. Zikovi nezbylo, než pokrčit rameny a běžet dál.
Pokračovali chodbami níž a níž až stanuli před posledními dveřmi. Těmi, které je zavedou do zbrojnice.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele sea

Zika najednou zjistil, že všichni jeho společníci zmizeli. Stěny kolem se zavlnily a on stál v chudé chalupě, namačkaný vedle dětské postýlky. Ani se nemusel dívat, kdo se v ní nachází, věděl, že je tam asi čtyřletý chlapec, který se marně pokouší usnout. Na druhé straně místnosti se muž a žena hádali.
"Odnes si toho bastarda, ženská, už ho tady nebudu trpět ani den!" řval muž.
"Není to žádný bastard, je to tvůj syn!" žena měla obličej pokrytý slzami.
"Podívej se na jeho oči! A vlasy! Připadá ti snad jako můj syn!" přihnul si z lahve, kterou držel v ruce.
"Vlasy i oči má po mně, uvidíž, že až vyroste..." chtěla jej uchlácholit, ale místo toho si vysloužila facku.
"Jestli vyroste, tak ne tady! Zejtra, než se vrátim z dolu, už tady nebude, jasný, ženská? Jestli ho tu ještě jednou uvidim, zabiju ho! A pomalu a ty se na to budeš dívat. Je ti to jasný?"
"Ziko! Ziko! Vstávej!" náhle uslyšel hlas, který do tohoto domu vůbec nepatřil. Snažil se rozpomenout si, ostrá bolest mu projela hlavou a svět se s ním zavlnil. Ocitl se zpátky v chodbě. Vedle něj klečel Gart s ustaraným výrazem.
"Hej, Ziko, seš v pořádku?"
"Já ani nevim," hesl Zika. Jeho vzpomínka mu nijak fyzicky neublížila, ale měl pocit, že by teď nerozeznal kopřivu od pameplišky. "Co se tady stalo?"
"Omdleli jste," Gart ukázal na ležící zrzku, která se stále neprobrala. Bloncka se jí pokoušela profackovat k probuzení, povedlo se jí to, ale zjistila, že má dlaň pokrytou od slz.
"Tsk, omdlí a ještě u toho řve," protočila oči a vstala. "Hej, bylinko, nemáš na tohle něco? A na sebe taky."
Zrzka se nepřítomně podívala na všechny přítomné.
Aspoň někdo tu vypadá hůř než já, pomyslel si Zika a odpověděl: "Asi jo..." začal se přehrabovat ve svých lektvarech, prášcích a mastech, marně si snažil vzpoměnout, co k čemu slouží.
"Není potřeba," řekla zrzka tiše. Ze svých zásob vytáhla jeden malý kousek růžového želé a snědla jej. Gart se otřásl, když viděl, jak se siločáry kolem ní stáhly a zkroutily do podob, které doteď považoval za nemožné, jen proto, aby jí dodaly magickou energii. Bea ji okamžitě použila. Kolem ní i Ziky se zhmotnila světelná aura, která se v tenkých paprscích pomalu vytrácela. Když zmizela úplně, cítil se mladý bylinkář mnohem lépe než předtím.
"To želé bys neměla jíst," neodpustil si Gart poznámku. "Dělá..."
"Já vim moc dobře, co dělá. Je to muj vlastní recept a znam všechny účinky. Hlavní i vedlejší. Konecv debaty, dej se do toho zámku," Bea jej zpražila pohledem.
Gart jen pokrčil rameny a obrátil svou pozornost ke dveřím.
Zika přemítal, proč jen on a zrzka byli oběťmi toho obranného kouzla. U Garta si to vysvětloval tím diamantem, mohl jej ochránit. Ale Sam? Bea plakala... Á, to je jedno. Dostanou zbroj a už je v životě neuvidíme! 

If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead.

Obrázek uživatele Yeti

  Dveře už na první pohled byly jiného druhu nežli předchozí pla-di-m typy. Na jeho dotek nereagovaly ničím jiným nežli zatvrzelou nehybností. Na povrchu dveří se odrážel stejný symbol, který je vedl celou cestu citadelou - kolo se šesti výsečemi. Jejich kovová struktura připomínala leštěnou ocel, ale Garta mátl jejich tvar. Byl kulatý a přitom dveře zabíraly na výšku nejméně 20 stop. Na jejich přední straně se nenacházelo žádné madlo nebo klika, ani žádná plocha pro odemykání klíčem.  Ze zvyku projel povrch dveří čtečkou, ale žádnou skrytou magii nenalezl. Dveře byly čisté tak jako jejich povrch.
  Vysoko vedle dveří byla jen malá svítící krabička na šedivé stěně. Její povrch se skládal ze svítících kostiček pokrytých tajemnými symboly. Čtečka mu ani tady neukázala žádné náznaky magie. Vše bylo dokonale magicky mrtvé.

  "Tak co je?! Kdy už ty dveře otevřeš?!" ozvala se Bloncka za jeho zády netrpělivě.

  Gart byl zmaten. Tohle muselo pocházet ještě z pradávných dob před Velkou nestabilitou. Vzal si vltavín a začal zkoumat strukturu materiálu, ze kterého jsou dveře. Bylo tam toho moc a dokonce v několika vrstvách. Na povrchu železo, ale také prvky uhlí, poznával stopy jiných kovů a dokonce i nějaké částečky diamantů a křemene. Vše bylo dovedně promícháno za vysokého žáru a výsledná kombinace prvků vytvářela neobyčejně odolnou strukturu. To celé pak bylo v pravidelných vrstvách prostřídáno pořádně tlustými deskami z olova. Proniknout vltavínem za první vrstvu olova se mu vlastně vubec nepodařilo, jak byla tlustá.

  "Tyhle dveře asi nikdy. Není tady žádná magie, není tady ani náznak otevíracího mechanismu založeném na magii. Celej tenhle krám je kus mrtvýho kovu, odstíněný deset palců tlustou vrstvou olova skrz kterou nevidím!" odvětil pomalu Gart a začal obhlížet světelnou krabičku.  Musel se k ni postavit na špičky, aby na ni vůbec dosáhl.

  "Tak to zkus rozložit transko - od toho tě tady přece máme ne?!" zavrčela Bloncka a začala si brousit tesák, který se ji zdál po předchozích soubojích kapku tupý.

  "To bych rád, ale nepujde to" odvětil Gart sklesle.
  "Nepůjde, nebo nechceš?!" objevil se mu najednou tesák pod krkem.

  "Víš kolik toho olova je? To bych tady musel mít dvacet mistrů mého řemesla, abych vůbec udělal dírku palec širokou! Navíc, jestli jste si nevšimly, tak magie v celé mistnosti je dost slabá. Vlastně skoro žádná tu není. Poslední její zbytky z toho obranného kouzla, co hlídalo vstup do místnosti, použila jedna z vás právě před chvílí na léčení. Takže tady jsou ted veškeré transmutace neproveditelné!"

  "Neříkej mi, že na nic nepříjdeš - jsme pár kroků od zbrojnice a ty nás tam dostaneš! Jinak přestáváš být užitečný!" potvrdila jeho nejhorší obavy Bloncka.

  "Tím bych si nebyla tak jistá - transka nám už párkrát zachránil krk!"  ozvalo se studeně z druhé strany místnosti. Bloncka se překvapeně otočila na Zrzku, která si pohrávala v ruce s jataganem.

  "No jednou k tomu stejně muselo dojít - a co mužeš udělat hned..." slova Bloncky zůstala viset ve vzduchu a zarámovala třeskuté napětí mezi bojovnicemi. Ted už nebylo třeba slov, ted už bylo třeba činů.

 
 

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Kyra

 "Tak mě zkus podříznout," řekl Gart bloncce chladně. Zika jen vytřeštil oči. Gart se podíval na zrzku a kývnul na poděkování. "Tyhle dveře nejdou otevřít za pomoci magie ani transmutace. Klíčem je tahle krabička. Musíme navolit správné... heslo, abychom se dostali dovnitř."
"A na to jsi přišel kdy," odfrkla si bloncka.
"Taky bys na to přišla, kdyby zapojila mozek."
Z bloncky najednou vyprchal všechen vztek. Mile se usmála. "Takže jsi nám k ničemu."
Kolem Ziky najednou prosvištěl vrhací nůž a...
...s hlasitým cinknutím dopadl na zem.
Zrzka z blonckou nevěřícně třeštily oči, Zika se nechápavě díval z Garta na holky a zpět.
Gart zvedl ruku a zadíval se na ní. Sevřel ji v pěst a zase prsty roztáhl a promnul si jedno místečko na krku, kam ho nůž zasáhl. Podíval se na zemi ležící vrhací nůž, potom na bloncku.
"Dobrá trefa," zamumlal. Uvědomil si, že to, co se s ním stalo, se nezastavilo. Sebral nůž ze země a podíval se na krabičku. "Třeba bych mohl zjistit kombinaci," přistoupil ke krabičce a začal ji ohmatávat, dokud nenašel spoj.
"Radši jděte dál. Kdyby tam bylo nějaké bezpečnostní zařízení, ať to schytám jenom já. Kdo ví, třeba bych to i přežil," nervózně se uchechtnul a odpáčil vrchní část krabičky. Pomalu ji oddaloval a hluboce si oddechnul, když se nic nestalo. Nakouknul pod kryt, který byl s krabičkou spojený červeným a modrým drátem.

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele sea

"No, tak my dvě to konečně můžem vyřídit, ne?" otočila se bloncka na zrzku.
"Jak si přeješ, drahá," v zrzce zbyla ještě trocha magie z minulého želé. Zkoncentrovala ji a po necelých dvou vteřinách se začala cítit silnější, rychlejší... Byla silnější a rychlejší.
Čepele zasvištěly a dívky začaly tančit tanec smrti. Zika se nenápadně vmáčknul do rohu vedle dveří a doufal, že tam ho žádný z jejich ať už magických či fyzických útoků nezasáhne. Gart měl dvě možnosti. Sledovat souboj nebo pokračovat v činnosti s ex-krabičkou. Rozhodl se pro krabičku. Když některá z těch holek přežije, těžko by mu odpustila flákání. A když ne, stejně budou muset dovnitř a přát si, aby tam bylo něco, co by jim pomohlo dostat se zas ven, pokud možno v jednom kuse.
Tím, že si souboje nevšímal, o mnoho nepřišel. Údery, seky, úhyby, kopy doprovázené drobnými kouzly vyžadujícími pouze vnitřní magii dívek se střídaly tak rychle, že netrénované oko nedokázalo rozeznat, která v danou chvíli útočí a která se brání. Netrvalo to ovšem dlouho. Vedlejší efekty z předávkování se želé se na zrzce začaly projevovat velmi brzy. Zavrávorala a než se vzpamatovala, bloncčin kop s otočkou ji poslal pár metrů zpátky. Ležela na podlaze a ztěžka oddychovala. Vítězka souboje toho využila a bleskurychle jí z ruky odřízla kožený náramek s půlkou rubínu, který, když jej spojí se svojí půlkou, by měl aktivovat portál zpět do akademie. Alespoň takhle jim to paní Nerix popsala. Ušklíbla se a chystala se zrzku podříznout.
Když tu náhle něco velmi těžkého cvaklo.
A znovu.
A znovu.
Bloncka se podívala ke dveřím, odkud Gart nadšeně zvolal: "Mám to!"
Zrzka využila její chvíle nepozornosti, snědla poslední kousek svého želé, Gart při pohledu na siločáry kolem ní začal zvracet. Téměř okamžitě se rozplynula do stínů, změnila se ve vítr a odvála chodbou zpátky, odkud přišli.
Bloncka si odplivla.
Dveře se otevřely. 

If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead.

Obrázek uživatele Yeti

 Dveře se pomalu otevíraly do strany a svojí šířkou překračovaly jakékoliv meze rozumné obrany. Majestátně se sunuly ke zdi a kdokoliv by neustoupil byl by rozmačkán. Zpoza dveří prosakovalo načervenalé krvavé přítmí zcela odlyšné od světla v chodbě. Spolu se světlem do místnosti pronikla energie a zcela ji pohltila.
Všichni strnuli. Před nimi se rozkládal obrovský sál oválného tvaru s mohutnou kupolí vystupující z podlahy. Sál byl ponořen do načervenalého svitu a vzdálené části nebyly vubec rozeznatelné. Celým sálem pulzovala tatáž vibrující energie, jako v uvodním sále Citadely, kde na ně číhala energetická mucholapka. Ovšem bylo tady ještě něco navíc.
  Garta ovanula primární magie v celé své surovosti. Poprvé se dotýkal té ničím nefiltrované síly. Dokonce se v ní koupal - magie byla všude a prostupovala každým jeho pórem. Koutkem oka zahlédl jak Bloncka zbledla a zavrávorala, podívala se na svoje zápěstí a honem si strčila něco do úst. Zika se jen nechápavě díval na své amulety, jak mu bláznivě jiskří a pocukávají na krku. Stejně se chovaly Gartovy kameny ve váčku a jejich poselství byla více než zmatená od blaženosti až po panický strach.
  Dveře se zastavily na konci své dráhy a krátce zahoukaly. Pak se daly znova do pohybu a začaly zavírat průchod do sálu. Krátký pohled do zšeřelé místnosti jim rozhodně neodhalil všechna její tajemství, ale neuprosná hmota dveří jim jasně dala najevo, že čekat se nebude.
  "Ty jdeš první!" ukázala Bloncka na Garta a její slabost byla ta tam.

  Gart věděl, že není cesty zpět a překročil široký práh dveří. Stejně by si návštěvu neodepřel, jeho zvědavost byla na hranici únosnosti a hnala mu sama nohy dopředu. Nacházet se v takto silném magickém zřídle a nechat jej bez použití, to by mu jeho ego nikdy neodpustilo. Energie tady byla tak mocná, že mohl pracovat dokonce i bez krystalů a jednoduchá transmutační kouzla provádět dokonce jen myšlenkou. Krátce pomyslel na svuj malíček a jeho diamantový obal začal popraskávat a drolit se. Uchopil nepatrný zlomek magie v okolí a obalil s ní svuj prst. Krátké soustředění a diamantový prach se rázem změnil na neškodný grafit, který sloupnul druhou rukou.
  "Tak tohle bychom měli" zamumlal si pro sebe a rychle se ohledl po Blondýně, zda má pokračovat ve svlékání své diamantové kůže. Její dychtivé oči a tesák v ruce jej rázem vrátily zpět do reality. Raději počká jak se situace vyvine dále.

  Zika zatím opatrně našlapoval po práchnivém koberci uprostřed  sálu a každý jeho krok provázely spršky jisker a prachu. Zřejmě zde léta nikdo nebyl protože stopy po jeho krocích byly nepřehlednutelné. Po chvíli se jeho oči přizpůsobily krvavému šeru a začal rozeznávat předměty po stěnách sálu. Na první pohled tam byly stoly a nějaké prastaré skříňky se skleněnou výplní. Vše zaprášené, zašedlé a mnohdy rozbité. Na stěnách se objevovalo desítky nápisů, každý v jiném jazyce, každý v jiném písmu a zdálo se že každý jiného stáří. 
  "Tady to bude chtít obrovskej smeták" pronesl do ticha a sledoval jak jeho slova zanikají v kupoli sálu. Napočítal snad pět ozvěn.

  "Žádné šůrování nemáme v plánu!" zarazila jeho myšlenky Bloncka a rázně ho odstrčila z cesty.
  "Najdi mi to brnění at už tu nemusím bejt ani minutu navíc!" obořila se na Garta.

  Gart se konečně donutil soustředit na sál a jeho vybavení. Začal obcházet sál po jeho obvodu a prohlížet si jednotlivé stoly. Na každém byly podivné bedýnky a ještě podivnější pultíky osázené spoustou čtvrcových kostiček pokrytých divnými znaky. Všechno bylo opět z toho podivného materiálu, který našel v dílně u mistra. Ale at hledal jak hledal, žádné brnění nebo jinou plechovou pokrývku těla nenašel.

  "Nic tu není" oznámil po pulhodinové obhlídce sklesle Blondýně a blahořečil svému rozhodnutí vydržet ještě chvíli diamantový korzet na svém těle.
  "Jak není?! Sám jsi nás sem přivedl a tvrdil jsi, že jedině tadyx najdeme co hledáme!" rozohnila se bloncka a její oči nevěstily nic dobrého.
  "Tak se podívej sama - nic plechového tady neleží, dokonce ani magický picfík tady není"
  "Být tebou tak se začnu dívat opravdu pořádně, jinak..." nechala konec otevřený bojovnice.
  "Jinak co..hodíš po mě zase kudličku? Nezapomeň, že na diamant jsi krátká i ty!" vrátil ji to naštvaně Gart.
  "Na diamant možná ano, ale s obyčejnou kůží si poradím ani nemrkneš!" pronesla a bleskově opřela Zikovi dýku pod krk.
  "Bejt tebou tak si dobře rozmyslím, co tvoje odpovědi udělají tady bylinkářovi" a přitlačila mu ostří na krk až se objevila krůpěj krve.

  Gart se na chvíli zarazil, ale pak se vesele usmál. "Ty ani netušíš kde to jsme, co?"
  "Tak mi napověz chytráku"
  "Jsme v magickém zřídle - tady magie vzniká, tady pramení a odtud uniká do celého světa. Tady je její nekonečný zdroj, kterým celý náš svět plní pro potřeby úplných."
  "A co to má společnýho s tvým kamarádem"
  "Beze mě nic, ale díky mě všechno" usmál se Gart na Bloncku a vyslal svoje nadání vstříc všemu kovovému na jejím těle. Krátké posunutí částic železa o stupeň výše a jejich spojení se vzduchem mu nečinilo ve zřídle žádné potíže. Blondýna nevěřícně sledovala jak se její třikrát kalený a popuštěný tesák pokryl rzí a během vteřiny se rozpadl na prach. Stále svírala omotávku rukojeti a zděšeně sledovala jak její spona na podprsence začíná nabývat rovněž rezavý odstín a celý díl prsního korzetu povoluje. Postupně ji mizel jeden nýt za druhým až jí celý vrchní díl zbroje začal pomalu spadávat ke kolenům. Chytla si vršek korzetu a sledovala jak rez postupuje dál po celém jejím těle.

Zika nelenil, vytrhnul se jí a běžel se schovat za Garta.
  "Tak jsi to mohl spusti dřív" ucedil když ho míjel a mnul si poškrábaný krk.
  "Mohl, ale to by nebyla taková zábava. Jen se ted podívej na naši dračici. Škoda že nemáme ten tvůj lektvar - možná vy se ted hodil" usmál se Gart a zdařile
zamaskoval svuj předchozí strach o kamaráda.
 
  Bojovnice zatím přišla o ozdobný pás i patero vrhacích nožů v něm ukrytých, pochva na tesák se odporoučela na zem ve více kusech, cvoky na kalhotách to právě vzdaly a donutily ji chytit si je druhou rukou. Jediné co na ní stále drželo pohromadě byly ručně šité boty a zápěstní pásek se rubínem zasazeným ve zlaté sponě. Šokovaně se choulila do zbytků kůže a snažila se schovat své bujné křivky před zraky ostatních. Bohužel měla všude o kousek více těla nežli dokázaly ruce pokrýt. Její váček s ingrediencemi dopadl na zem a Gart jej odkopl k Zikovi.
  Gart se na ni jenom podíval a jeho přání, zformováno do kouzla, vyrazilo dřív než jej stačil zastavit. Popravdě ho ani moc nechtěl zastavovat. Krátké vyjeknutí mu jenom potvrdilo, že Blondýnka už hraje jen s tím co ji Velký Mistr nadělil při narození a rozhodně nevyhrává. Poslední zbytky kůže z brnění, rozpadlé na prach, rozvířila bojovnice tím, že se prudce otočila k oběma zády a schoulila se do kleku. Prdelku měla teda nádhernou a podle Zikova obdivného nadechnutí si to nemyslel jenom Gart.

  "Myslím, že ted mužeme probrat naši situaci z trochu jiné pozice" obešel jí Gart a schválně se postavil z druhé strany aby se musela natočit k oběma bokem. bujné křivky ňader by je za jiné situace přivedly k šílenství, ted ji však oba jen obezřetně pozorovali z dostatečné vzdálenosti.
  "Ty nevíš co říkáš - já vážně musím to brnění dovézt k nám, jinak mě bude soudit samotná Nerix!" zadrmolila bloncka a pohlédla na svoje zápěstí, kde se skvěl krystal rubínu. Jeho barva před chvílí sytě rudá se pozvolna měnila na žlutou.
  "Začni tím kde je to u vás a kdo je to ta Nerix a nežli začneš pomýšlet na nějaké vlomeniny, tak si uvědom jak rychle zmizela kůže z tvého brnění. Rozdíl mezi tvojí vlastní kůží a hovězinou je nepatrný!" vybídl ji Gart a jen tak mimochodem proměnil zlatý náramek držící rubín na kousky sádry, která se při pohybu ihned rozpadla. Rubín se vysmekl a spadl blondýně k nohám. 
Bleskově po něm chňapla i za cenu odhaleného poprsí a pevně jej sevřela do pěsti.
  "Musíte mi dát moje ingredience - musím si vzít protijed" naléhala a pohledem těkala mezi krystalem a Zikou, který držel její váček.
  "Ale já tě přece neotrávil - tak daleko jsme se ještě nedostali" namítl Gart překvapeně.
  "Ne ty, ale tahle vaše magie, je pro mě smrtící. Nikdo z mého světa ji nedokáže odolat, nikdo krom vás tady doma. Tím je tenhle svět tak vyjímečný, že byl vybrán jako poslední zkouška Nerixiny školy! A ted jsme dokonce v jejím zřídle! Až se krystal změní na zelenou nepřežiju bez svých ingrediencí" začala naříkat bloncka.

  "Napřed mi to dopověz - odkud jsi a co je zač ta Nerixina soutěž?"
  "Nesmím ti to říct - nikdo z vás to nesmí vědět! To bylo součástí úkolu!"
  "Pak si se asi stala neužitečnou a my si hezky počkáme až se podíváš na poslední barvičku tvého krystalu! Myslím, že už trochu zelená" usmál se Gart na bloncku a ta se honem podívala na krystal.
Skutečně byl už zcela žlutý a na okrajích začal jít do modra.
  "Kolik ještě máš odstínů před sebou, než ti zasvítí konečná?" Přisadil si Zika a zamával ji váčkem pověšeným na ukazováčku.

  "Dobře dobře - jsme cvičené asasinky pro armádu milady Nerix, která je vrchní velitelkou všech armád Pána temných světů. To on nás sem vyslal pro magické brnění. Jestliže selžeme, bude náš řád rozpuštěn a všechny budeme popraveny." hrála to na tklivou strunu bloncka.
  "A jak jste se sem dostali - kde sídlí váš řád, když nesnesete místní magii?"
  "Existuje mnoho světů a kdo ví jak, tak mezi nimi muže cestovat pomocí bran" rozbrečela se bloncka.
  "Kde tu bránu najdem?" zeptal se hned Gart
  "Nikde - musí se vytvořit" potvrdila jejich zklamání mezi vzlyky
  "Ale ty si sem nějak dostala - jak jsi odsud chtěla odejít? Jak tu bránu vytvoříš?" naléhal dál Gart
  "Nijak - vytváří ji Nerix z druhé strany po určitém čase" vzlykala bloncka a choulila se na podlaze.
  "A kdy to tedy bude - kolik máme času?" nedával ji odychnout Gart
  "Za deset dní místního času - tak nám to nařídila. Prosím dejte mi moje ingredience - bez nich nepřežiju ani den a ještě čtyři zbývají do otevření brány!" prosila bloncka pohledem Ziku a oči ji zalily slzy.

  Gartovi se na tom něco nezdálo, ale Zika se již v poměnkových očích utopil. Dřív než mu v tom Gart stihl zabránit přistoupil k plačící dívce a podal ji váček.

Blondýna po něm drapla a stud nestud bleskově si ho omotala chvatem kolem krku a zapáčila Zikovi hlavu do strany. 
  "Hni se nebo zkus nějaké kouzlo a tvůj kámoš bude mít zlomenej vaz! A to si piš že to stihnu! Ted se otoč, klekni si a dej si kotník přes kotník!" nařídila studeným hlasem Gartovi
  Gart viděl jak Zika modrá vyšponovaný v křeči z chvatu a pomalu se otočil a kleknul si. Vrazil ruku do vaku s kameny a nechalů si posílat obraz za svými zády od nefritu.
  "Jen se neukvap - porád to mužeme společně dokončit, třeba se pak muže tvuj řád přestěhovat k nám, nebo se tady u Ziky mužeš schovat před Nerix. On by tě vyléčil z každé nemoci i magické." naléhal Gart a nadával si do hlupáků, že Ziku nehlídal lépe. Vždyt přece znal bylinkářovu slabost pro hezký děvečky.
Blocka se ušklíbla.
  "A co bych s váma šeredama jako dělala? Oba jste prťavý, celý pokřivený a máte hlavu jak přerostlej meloun! To radši soud milady Nerix než ty vaše ubohý skrýše na planetě, kde je to samá radiace!" zanořila ruku do váčku a vytáhla druhou půlku rubínu.
Přiložila jej v pěsti ke své části a rubín se spojil do celistvého kamene. Uvolněná energie vytvořila oslnivý bod, který pomalu rostl a splošťoval se do tvaru disku. 
    
  "Ale vždyt svuj úkol stejně nesplníš - žádné brnění tady není. Sám jsem to tu obešel." připomněl blondýně její misi.
  "Právě proto odsud mužu odejít - úkol nejde splnit bez posil z našeho světa. Milady Nerix sem pošle svoje armády a my to brnění najdeme!" kontrovala bojovnice nekompromisní logikou a sledovala jak se brána stabilizovala do svého konečného rozměru.

   "Co je to ta radiace?" otázal se překvapený Gart a nevěřícně sledoval přes kameny jak se magie v místnosti bortí a pohlcuje v místě disku. Celé svazky siločár se vpíjely do tohoto bodu a pomáhaly jej tvořit. Gart nikdy neviděl takový druh magie, ale jeho krystaly mu dávaly veškeré informace o průběhu tvorby brány a on začínal pomalu chápat jejich složitou strukturu. Brána na pohled plochá byla ve skutečnosti nekonečný tunel vedoucí mimo tento svět, kde veškeré prvky vířily jako samostatné části a směřovaly dle pravidel brány směrem pryč z tohoto světa. Kam to bohužel nebyl schopen určit.

"Pozdravuj v tom tvém zmutovaném světě co si myslí, že prasklej jadernej reaktor je magický pramen! Tohle ta tvoje magie spravit nedokáže!" zaslechl za sebou poznámku a honem se soustředil přes kameny na bojovnici. Její tón nevěstil vůbec nic dobrého. Její svaly se jí napjaly a dříve nežli stihl cokoliv říci, zvrátila Zikovu hlavu do nepřirozeného úhlu. Krční obratle zapraskaly a Zikovo tělo zhadrovatělo. Bojovnice mrtvolu odstrčila před sebe jako kus nepotřebné veteše a vykročila k bráně.
  "Né, tohle né!" zvolal úpěnlivě a marně se snažil posbírat zděšené myšlenky. Bezmocně sledoval jak bojovnice přiblížila k okraji brány a s potměšilým pohledem mu zamávala. Z posledních sil vyburcoval svůj vztek, celou svojí bezmoc a vyslal ji za bojovnicí v bráně. Ta již nakročila dovnitř a byla již napůl těla v bráně. Gartův vztek spojený s bezmocí narazil do zbytku těla a doslova ho propálil magií skrz naskrz. Její ruka a noha se pokryla ve zlomku puchýři, maso se vypařilo a odhalilo kostru, která se vzápětí rozpadla na prach. Zbytek jeho útoku narazil do rámu brány a narušil její strukturu. Siločáry se vzpíraly, ale on nepolevoval, kousek po kousku obracel její orientaci a měnil směr jejího toku. Namáhal svoje nadání na samou hranici a bortil jeden svazek energie za druhým. Uchopil už všechny siločáry a táhnul je zpět k sobě včetně částiček, které nesly s sebou. Pozvolna vytahoval z tunelu zbytek bojovnice a ihned jej drtil žárem energie. Cokoliv z brány vylovil, ihned spálil na prach. Když už nebylo co vytahovat propojil se s tunelem a naopak do něj začal tlačit veškerou magii, kterou mu sál nabízel. Tunel sálal žárem a energie sténala ve svazcích proudících do brány. Poté v obrovském záblesku brána implodovala a pohltila svuj rám včetně mohutné porce energie ze sálu.   
  Gart klesl na kolena zničen až k mrákotám a pozvolna se probíral z totálního vyčerpání. Sál opět burácel primární magií a lidské strasti a bolesti se ho netýkaly. Zika ležel tam kde dopadl a Gart bezmocně hleděl do jeho mrtvých očí.  
Být to dříve stál by nad tělem přítele dál a dál, neschopen slova natož nějakého činu. Ovšem to bylo před celým věkem - před celými dvěma dny.
Ted už tady stál jiný Gart. 

Nyní již věděl co musí udělat, nyní již věděl co bude jeho celoživotní úděl, co bude nadále smyslem celého jeho života.
Vstal a přistoupil k nápisy pokryté stěně. Přehlédl je a spočítal. Bylo jich 32.
Vzchopil se a na šedivou zed z podivného materiálu napsal obsidiánem po třicáte třetí.

NEPROJDOU!
 

Epilog:

K rukám slovutné Nerix od pozorovacího stanoviště fantomdromu alfa 
Zpráva z dimenze BB - 234/BA - 665. 
 
Zdrojová dimenze BA - 665 napadena
Akademie řádu asasinek byla zničena. 
Celý areál řádu zamořen radiací - minimální hodnota 1 mil Bq. Zdroj radiace nebyl objeven. Nejvyšší koncentrace naměřena v hlavním sále. Delší pobyt vysoce rizikový až nemožný.
Ztráty na životech osazenstva akademie 100%.
Vyhlášení výsledků olympiády se odkládá na neurčito.
 
Výsledek invazního průzkumu č. 33:
Cílová dimenze BB - 234 nebyla opět zpřístupněna. Doporučujeme provést další invazní průzkum po uplynutí 100 místních let. Tj. za 8 měsíců našeho času.
  
S úctou
Mladší pozorovatel Krispis.
  

  

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Yeti

...docela mě to bavilo. Co vy na to? Zopáknem?

Všechno je možný...jednou.

Obrázek uživatele Lmslaver

Jestli máš nápad, tak nahoď nějaký úvod

Obrázek uživatele sea

Vidím, že už Brmboš nastartoval další příběh.  
Až budete přispívat, chtěla bych vás (všechny, kdo budete psát) poprosit, abyste jména ke vzhledům, případně vzhledy ke jménům přidávali jednoznačně a srozumitelně. Tady totiž byla Bea chvíli zrzka, pak zas blondýnka... kdo se v tom pak má vyznat?  

If you're remembered, you're alive. If you're forgotten, you're dead.

Obrázek uživatele Yeti

Hlavní je že byly kočky..a co záleží na jménu

Všechno je možný...jednou.