Zápisky z psaní: Míla Linc

ValdštejnPosledním, kdo se nám ještě nesvěřil s tím, jak mu jde psaní od ruky je Míla Linc.
Bohužel jsme ho nemohli zařadit hned za předchozí příspěvky, protože měl plné ruce práce s přípravou křtu své knihy, s tím spojené audioknihy a jiných bujarých veselic.
Takže jak je to s psaním pro sérii JFK?

Vždycky, když píšu něco delšího, přibližně v polovině se zaseknu. Stalo se mi to i s JFK. Prostě tvůrčí blok, ať už to kdokoliv nazývá jakkoliv, pnutí nepsat je mnohem silnější než pnutí psát. Někdy to trvá rok, někdy půl roku, tady to musím zvládnout za mnohem menší čas. Dva měsíce, kdy jsem na text ani nesáhl, jsou už teď moc.

Takže, jak se mi píše? Jsem v čím dál tím větším stresu.

Měl jsem navíc tu smůlu, že zrovna doprostřed „psaní“ přišel křest mojí vlastní knížky – Mrtví muži netančí – a všechny ty věci okolo mi sebraly hrozně moc sil. Připravit křest, připravit propagaci, připravit sebe sama na kritiku; k tomu jsem si vymyslel jako bonus audioknihu, která neočekávaně požrala skoro stejně času jako samotná kniha.

Aby toho nebylo málo, tak mi do spaní vlezlo i pár dalších věcí, které bych nerad zmiňoval. Jde o výbušnou kombinaci, kdy se ve mně kloubí pocit dobře odvedené práce s pocitem nenávisti vůči textu, který dosud vznikl. Ač to zprvu vypadalo jako docela příjemná bokovka bez nějakých větších zádrhelů, stává se pro mě JFK knihou v jistých ohledech docela zásadní a dnes ještě nedokážu odhadnout, jak moc.

Ale dosti o mě, čtenáře nezajímá autor, ale samotný text.

Příběh se odehrává v období dějin, jež v mnohém připomíná třicetiletou válku. Akorát že tady po třiceti letech neskončila. Země zubožená neustálým válčením se potýká i s dalšími problémy – řáděním morové epidemie a hladomory nebo třeba vpádem pohanských Turků.

JFK se zatím pohybuje v českých zemích: nejde o kraje pohostinné, ale to nejhorší jej teprve čeká. Čechy ostatně vždycky byly tak trochu stranou od světového dění a nejinak tomu není v mém světě.

Ke Kovářovi se připlichtilo několik hrdinů, příběh sám z budoucích parťáků udělal nepřátele a z vedlejší postavy, jejímž úkolem bylo zemřít v první scéně, parťáka do nepohody. Přemýšlel jsem, že ho zabiju, ale asi si to nezaslouží…

Je to pro mě takový malý pokus proniknout do mentality zničeného světa. Moc to nejde, cítím tady svou nevzdělanost. Myslel jsem si, že o třicetileté válce vím první poslední, ale na to bych potřeboval znát další desítky knih navíc.

Tak si alespoň hraji s hrdiny. Trochu jsem zamíchal kartami času a jednu roli si tak střihl i Heřman Kryštof von Russworm, jeden z nejzajímavějších válečníků Rudolfa II. Původně měl Johnovi sekundovat právě on, ale nevyšlo to.

Holt přátelství se poroučet nedá, přichází a odchází samo, v životě i příbězích. Přes všechny ty problémy mám díky těmto „přátelským rošádám“ pocit, že můj příběh žije sám o sobě, že není jen umělou kulisou pro to, aby se JFK měl kde naparovat, jak je dobrej.

Snad tohle dobré znamení obrátí celou knihu v dobrý konec. Dávám jí měsíc, maximálně dva…

kategorie: