Vzkaz

Když jsem se vzbudil, zíral jsem na začouzený prkenný strop a chvíli jsem uvažoval, kde to vlastně jsem. Sotva jsem se nepatrně pohnul, tak asi stovka pracovitých permoníků v mé hlavě počala své dílo, a já si uvědomil, že na patře ještě cítím nahořklou chuť zdejšího piva. Na mozku se mi sice ještě držel mlžný opar, ale na včerejšek jsem si vzpomněl docela jasně. Utěšování, že jsem mohl skončit i hůř, moc nepomáhalo, připadal jsem si, že mrtvému by mi bylo líp.

***

Sledoval jsem, jak se poslední člen posádky drakaru vyhoupl na brlení a přezíravě si nevšímaje přistavené lávky skočil na prkenné molo. Tedy chtěl skočit. Drakar se v tu chvíli neočekávaně zhoupl na vlně a dotyčný tak šlápl do prázdna a skončil ve špinavé vodě, která se shromažďovala pod molem. Oděný byl naštěstí jen v haleně stažené opaskem, proto nehrozilo nebezpečí, že by ho kroužková košile stáhne dolů.
Dav čumilů okolo se začal hurónsky smát. Dával jsem si záležet, abych se smál co nejhlasitěji.
„Zmáchaný jak utopené kotě,“ počastoval jsem ho, když se vyškrábal na břeh. „Tak se vrací hrdina domů?“ hledal jsem narychlo slova, protože původně připravený text jsem nemohl použít.
„Cóóó, ty velká hubo,“ osopil se na mě, sotva se postavil. „Řekni mi své jméno, ať vím, koho rozpářu!“
„Já jsem Hill Bootson, a jak říkali tobě, něž ses tak ožral, že nedokážeš ani vylézt z téhle kocábky?“ přijal jsem jeho výzvu.
Dav čumilů okolo nás zatím udělal volný kruh a každý dychtivě očekával souboj, kdy jeden z nás skončí na zemi v kaluži krve.
„Snorri Gustafsson, též zvaný Černá hlava, a s největší radostí tě zabiju,“ pronesl pomalu můj protivník a potěžkával svůj krátký, ale o to pádnější meč.
I když zaútočil bez jakéhokoli předchozího varování - snad jen rychlejší nádech mě mohl varovat -
byl jsem připraven. Jeho pěkně jedovatý vodorovný nízký sek jsem blokoval klíčem, což byl hodně hloupý nápad, při nárazu jsem myslel, že mi vykloubí obě ruce v loktech. Ono taky zkoušet německou školu na těžký vikingský meč může být životu nebezpečné. Další sek vedený zleva na hlavu a krk jsem stihl blokovat jen tak tak, zatracený klíč. Oplatil jsem mu to vysokým vodorovným sekem, který blokoval dřív, než jsem si uvědomil, že jsem ho mohl zabít, když ani jeden z nás nemá zbroj ani přilbu..
Koutkem oka jsem registroval povykující dav okolo nás. Většina se dobře bavila a bylo jim celkem jedno, kdo z nás tu za chvíli vypustí duši, někteří se ale otevřeně přidali na stranu Snorriho a výkřiky mu radili, jak mě co nejlépe zabít. Zdálo se mi, že já na své straně nemám fanouška žádného, tedy ne že by na tom nějak záleželo. Měl jsem pocit, že jsem v davu dokonce zahlédl typické sázkařské gestikulace. Docela by mě zajímalo, jak si stojím.
Snorri mě rozhodně nenechal, abych se to dozvěděl. On se snad rozhodl, že mě vážně zabije. Bušil do mě jako do kovadliny a nedal mi vůbec příležitost k protiútoku. Pár mých chabých pokusů zmařil hned v počátku. Musím říct, že technika šermu vikingským mečem spočívá snad pouze v síle. Prostě umlátit soupeře, jak to jde. Byla to pro mě dost změna, protože ještě před měsícem jsem střídavě piloval nuance německé školy třináctého století s jeden a půl ručním mečem a italskou školu šermu kordem.
Pot se ze mě jen lil a ruce od neustálých nárazů brněly tak, že jsem měl co dělat, abych vůbec udržel meč. Bezvýsledně jsme do sebe bušili snad už půl hodiny.
Když jsem už po několikáté blokoval zaručeně smrtelný sek na hlavu nebo krk, začal jsem vážně uvažovat o ústupu. Snorri buď nezaregistroval kódové slovo v našem rozhovoru, nebo se tu vážně pomátl.
„Ták,“ zčistajasna odskočil Snorri vzad, z dosahu mého meče. „Jsem tak vyprahlý, že tě nedokážu ani zabít!“ zařval, že ho muselo být slyšet na pár mil okolo.
„Co s tím budeš dělat?“ ztěžka jsem oddychoval a snažil jsem se zakrýt třas v rukou.
„Zabiju tě jinak!“ zachechtal se Snorri chraplavě a odplivnul si do prachu u svých nohou. „Uchlastám tě!“
Náhle ztichlý dav, překvapený obratem v situaci, dnes už podruhé propukl v hlasitý řehot. Sázkaři spěšně vraceli vklady nespokojeným sázejícím a já následoval Snorriho do putyky.
„Pivo, nebo chcípnu!“ zařval, hned jak rozrazil dveře začouzené putyky. „Pivo pro mě a tady pro …,“ obrátil se tázavě na mě.
„Hill,“ napověděl jsem.
„Pro Hilla,“ dořekl a sednul si na hrubou lavici u stolu. „Fenrirovy zuby, co je to za jméno?“ zakroutil hlavou.
Sednul jsem si naproti něj a se zájmem čekal, co bude následovat. Tohle byla rozhodně příjemnější alternativa, než se rubat meči.
Břichatý hostinský před nás pohotově postavil objemný džbán a dva korbely.
„Místo, chásko jedna!“ zařval, až jsem nadskočil, když se hospoda začala plnit a k nám si chtěli přisednout nějací žíznivci. „Tady bude místo!“
Zdálo se, že jeho slovo tady má váhu, protože i přes brblání a nadávky cezené přes zuby si k nám nikdo neodvážil přisednout.
„Tak co je tak důležité, že ses chtěl nechat zabít, Hille?“ pronesl Snorri teď už tiše, když zdvíhal svůj korbel k ústům.
„Taky tě zdravím Snorri,“ řekl jsem stejně tiše. „Mám jen předat vzkaz a zase půjdu.“
„Tak povídej, co teda nepočká na běžnou relaci?“ pokračoval v tiché konverzaci.
„Za pár dní pojedou okolo dvě obchodní lodě s hyuakou.“
Snori jen obdivně hvízdl a hned se nenápadně rozhlížel, jestli ho někdo neslyšel, ale bylo jasné, že v hlučící krčmě, tento nepatrný zvuk neměl šanci na přežití.
„To je slušný množství, komu to tady můžou chtít střelit?“ podivil se.
„Jste jen přestupní stanice. Převáží je na místo dalšího portálu.“
„A co já s tím?“ trochu se urazil, jako by tento svět nebyl dost důležitý.
„Jsi pirát, potop je.“
„Cssss, pirát. Já jsem viking!“ ohradil se.
„To je snad jedno, potopit je můžeš tak jako tak,“ tiše jsem ho přesvědčoval.
„A nemám je třeba nejdřív sledovat? Rozkryli bychom jejich organizaci,“ zkoušel Snorri naději na trochu dobrodružství.
„Všechno už je ošetřené, ty je máš jen potopit,“ zmařil jsem jeho plány hned v zárodku.
„A co ty se mícháš do pašování?“ zajímalo ho.
„Já jen vyřizuju vzkazy a pak hned musím dál,“
„Tak se spolu aspoň trochu napijem,“ vycenil na mě zuby. „Hospodo pivo!“ zahalekal.

Za všechny ilustrace vděčíme slečně Monice Rolfové.

AUTORŮV KOMENTÁŘ: Z náhlého hnutí mysli jsem napsal kratičkou povídku, která je spíš jakýmsi vtípkem, ale ukazuje, že i agenti EF jsou jen lidi a potýkají se s lidskými problémy, i když přiznávám, že poněkud "jinak". Navíc jsem chtěl přispět se svou troškou do mlýna s povídkami a zase posunout stránky o kousek dál. Inspiraci jsem hledal asi ve všech podobných textech, které jsem kdy četl, ale nechtěl jsem to brát zase nějak vážně.

kategorie: