Vánoční koleda - Martin Stručovský

Morfeus mě pustil ze své říše v okamžiku, kdy se letadlo přibližovalo k městu. Na tváři se mi objevil úsměv. Londýn jsem měl nejraději o Vánocích, když byl přikrytý sněhovou peřinou a lidé chodili zachumlaní do teplých plášťů. Jakmile jsem od svého šéfa dostal nabídku strávit svátky ve své realitě, okamžitě jsem přijal. Naplněn pocity radosti jsem se připravoval na přistání. To jsem ještě netušil, že tohle budou ty nejrušnější svátky mého života…

***

Vyšel jsem z rušné haly londýnského letiště a na mou oholenou tvář okamžitě zaútočil mráz ostrý jako dýky. Byl jsem rád, že mám na sobě dlouhý plášť, rukavice a šálu.
Nerozhlížel jsem se dlouho, když jsem spatřil Donalda – prošedivělého komorníka v dokonale padnoucím obleku a plášti a hlavně muže, který mě po smrti rodičů vychoval, představoval pro mě druhého otce a věděl o existenci Kovářů rovnováhy.
„Pane Henry.“
„Donalde.“
Přátelsky jsme si potřásli rukama a poté oba dva nastoupili do černé limuzíny vyrobené mými zbraňovými experty.

***

„Bože, tady se nic nezměnilo,“ užasl jsem, když jsem se ocitl v obrovské vstupní hale, jejíž stěny zdobily obrazy, na kterých byli vyobrazeni moji předci, a zbraně označené rodovým erbem.
„Ne, nezměnilo,“ přikývl Donald a pokračovali jsme dál dlouhou chodbou do levého křídla, kde se nacházely mé pokoje.
Z každé zdi, každého koutu a z každé věci na mě dýchala minulost. Cítil jsem se zvláštně. Možná trochu provinile, protože jsem zde nebyl už dva roky – přesně tolik uplynulo od mého nástupu do Agentury. Za tu dobu se hodně změnilo. Už jsem nebyl tím naivním mladíkem ohánějícím se rodinným jménem a kreditní kartou, co si myslel, že práce pro nadnárodní organizaci chránící paralelní světy a chytání teroristů je hračka.
Za ty dva roky jsem se přesvědčil o tom, že tahle práce není med a bez zašpinění rukou a zranění to zkrátka nejde. Navíc se mi málokdy povedlo přivést některého z vyšetřovaných teroristů živého. Byl jsem dokonalou kopií mého otce – vytrvalý gentleman, co se snaží dělat dobře svou práci, ale ne žádný superman. Ti, jak je známo, existují jen ve filmech.
„Jsme tady,“ otevřel Donald dveře do mých ložnic.
Ucítil jsem onu dobře známou vůni domova. V krbu vesele praskal oheň a neušlo mi, že Donald povlekl postel, ve které se ze mě stal muž.
„No, Donalde, můžeš jít. Dám si sprchu a pak se uvidí.“
„Jistě, pane,“ zavřel za sebou Donald dveře.

***

Dopnu poslední knoflík tmavého obleku šitého na míru, uvážu perfektně ladící kravatu a pohlédnu do vysokého zrcadla na zdi. Vše je tak, jak má být. Váhám, jestli si sebou mám vzít pistoli, ale nakonec zakroutím hlavu. Jsem doma a nic mi tu nehrozí. Nicméně hodinky Omega z levého zápěstí nesundám pro případ, že by mě sháněla Agentura.
Po schodech sejdu do knihovny, kde sedí Donald v křesle a čte si první vydání Casina royal od Iana Flamenga, které mu kdysi můj otec daroval k Vánocům.
„Kam jdete, pane Henry?“ zeptal se Donald s pohledem upřeným na mě.
„Do firmy. Kouknout se, zda strýc Jakub nelenošil za dobu mé nepřítomnosti.“
„Klíče od automobilů visí na věšáku.“
„Já vím,“ usměji se na svého starého vychovatele a zamířím ke vstupním dveřím.
Očima přejíždím z jednoho svazku klíčů na druhý. Nemůžu se rozhodnout, kterým automobilem z otcovy rozsáhlé sbírky mám jet. V tom se mi vybaví nepříjemná vzpomínka spojená s jedním ze svazků. Tehdy jsem si vzal na rande jednoho z otcových krasavců bez dovolení a Donald to ohlásil na policii. Zrak spočine na onom svazku a já ho osvobodím ze zajetí.

***

„Jistě, pane ministře. Ty tanky jsem nechal odeslat již před hodinou,“ řekl do sluchátka nagelovaný Jakub Greengrass, který byl již od pohledu vůdcovský typ a o němž se říkalo, že pro dosažení vlastního cíle je schopen jít i přes mrtvoly. Právě v ten moment seděl v ředitelském křesle firmy Greengrasscorp, kam byl dosazen po smrti svého švagra správní radou.
Sotva zavěsil, telefon se rozdrnčel znova.
„Co se děje?“ procedil naštvaně, protože mu toho dne práce opravdu lezla krkem.
„Promiňte, pane Greengrassi, ale přišel za vámi hrabě Henry Greengrass.“
Dřív, než stačil čtyřicátník něco odpovědět, dveře se otevřely a na prahu stál Jakubův synovec.
„Henry,“ zavěsil Jakub sluchátko a oněměl.
„Co je, strýčku? Vypadáš, jako by ti vyřízli jazyk.“
„Ale to nic, Henry. Já jen, že jsem si vzpomněl na tvého otce, když jsem tě teď uviděl,“ řekl a otcovsky svého synovce objal.

Seděli jsme v pohodlných křeslech v konferenčním sále vytapetovaném na modro a popíjeli kávu.
„Zdržíš se dlouho?“ zeptal se strýc.
„Po svátcích odjíždím.“
„Jak se ti líbí práce u Agentury?“
„Nestěžuji si, ale mohlo by to být lepší. A neboj, ředitelské křeslo jsem ti nepřišel vyfouknout.“
Jakub Greengrass se usmál a rovnou přešel k další otázce: „Co Jack Mason? Jak se vede tomu starému pardálovi?“
„Ani nevím. Dlouho jsme se neviděli. Po dokončení výcviku nás rozdělili.“
Strýc přikývl a napil se kávy. Byla s mlékem a cukrem – přesně, jak to měl rád.
Prohlížel jsem si ho. Vždycky to byl pyšný a proradný parchant, který by si pro euro nechal vrtat koleno. To samozřejmě jen v rodinném kruhu. Společnost ho však znala jako laskavého člověk přispívajícího na charitu, který by neublížil mouše.
To jeho dcera a má sestřenice Sára byla z jiného těsta. Byla pyšná, krásná a tvrdá, ale zároveň citlivá. Vyrůstali jsme spolu a vždycky jsme byli dobří přátelé.
„Co Sára? Je tu?“
„Ne, Sára je u své matky ve Francii a zdrží se tam přes svátky.“
„Takže budeš na Štědrý večer asi sám, co?“
„Už to tak vypadá.“
„Nechceš přijít?“
„A sedět při tom s Donaldem u jednoho stolu? Děkuji, ale nechci.“
„To chápu. A na čem zrovna pracujeme?“ zapálil jsem si doutník.
„Pomalu rozjíždíme nový projekt s klíčovým označením Brouk v hlavě, z něhož vzejde voják nové generace. Pokud to dopadne dobře, peníze se jenom pohrnou.“
„Kolik už jsi do toho projektu investoval?“
„Sto padesát milionů.“
„Tak doufám, že se nic nepokazí.“
„To já také ne, protože nabídky na takovou zbraň se jenom pohrnou.“
„No, strýčku, budu muset jít. Rád jsem tě viděl,“ rozloučil jsem se s ním a opustil konferenční sál.

***

„Ano, Donalde?“ vyslovil jsem otázku, když jsem přijal hovor.
„Promiňte, že vás ruším, pan Henry, dcera potřebuje vyzvednout syna ze školy a já mám cukroví v troubě, tak se chci zeptat, jestli pro něj nezajedete…“
„Ale, Donalde, to je přece samozřejmost. Jen mi řekni adresu školy.“

***

Donaldovu vnukovi bylo šest let, když jsem odjížděl, takže jsem pochyboval o tom, že si na mě bude vůbec pamatovat.
Když jsem ho spatřil nyní, po dvou letech, byl to malý kluk s brýlemi v zápalu rvačky, která probíhala před dvěma obrovskými kvádry, které podle mého měla do opravdové školy skutečně velmi daleko.
„Nechte ho,“ pištěla jedna z holek, která byla zahalená do zimní bundy, stejně jako její spolužáci, „já chtěla, aby mi dal pusu…“
Kluk – pravděpodobně její přítel (pokud se tomu v tomto věku tak dalo říkat) však Leopoldovi nepřestával upravovat fasádu.
„Ale no tak, kluci,“ zvedl jsem útočníka lehce nad zem a pak ho na ní postavil.
„Pane hrabě,“ podíval se na mě překvapeně.
„Říkej mi Henry,“ sundal jsem si brýle, věnoval mu úsměv a pomohl mu vstát.
„A teď mi povězte, co se tu stalo,“ vyzval jsem je.
„No, pane hrabě,“ začalo děvče hovořit, „já a Leopold jsme se líbali. Můj bratr šel zrovna kolem a…“
„Proč?“ obrátil jsem se na útočníka.
„Protože Leopold už chodil se všema holkama ze třídy. Střídá je pomalu jak ponožky. Tak jsem nechtěl, aby se s mojí sestrou taky nerozešel, pane hrabě.“
Pohlédl jsem na Leopolda. Ten kluk mi tím někoho připomínal. Někoho, koho jsem dobře znal. Mě. V jeho věku jsem dělal to samé a vlastně to dělám do teď. Žádný vztah mi vlastně nikdy nevydržel víc jak čtrnáct dnů. V Agentuře jsem tím byl proslulý. Ale nemůžu za to, že jsem ženy vždy přitahoval.
„Fajn, podejte si ruce. Leopolde, slib kamarádovi, že se s jeho sestrou nerozejdeš a ty se mu zase na oplátku omluv.“
Chvíli jsem pochyboval, zda mě poslechnou, ale nakonec udělali vše, co jsem jim nařídil. Uvažoval jsem o tom, zda jim to vydrží, přeci jen na takové věci byli ještě moc mladí.
„Výborně, Leopolde. Teď se rozluč a pojedeme za dědou.“
„Jistě, pane hrabě.“
„Henry,“ opravil jsem ho, ale to už mě nevnímal, protože se loučil se svou dívkou.

***

„Je pravda, co povídal ten kluk? Že máš omotanou každou holku kolem prstu?“ zeptal jsem se cestou domů a pohlédl na něj zpětným zrcátkem, abych viděl výraz v jeho obličeji, protože pravda se dala dobře poznat nejen podle hlasu, ale i mimickým gestem, jaké člověk používá v dané situaci.
„No, už jsem jich tenhle školní rok pár měl, ale je to vždycky o kinu, párku v rohlíku a sem tam si s nějakou dám pusu.“
„Ještě aby v tom tak bylo něco jiného,“ řekl jsem celkem vyděšeným hlasem, i když v duchu jsem se musel smát, protože jsem nikdy nepotkal člověka úspěšného u dívek v takovém věku. Ostatně kolik jich po celém metauniverzu vlastně je.
„A kde jste vlastně byl tak dlouho, pane hrabě?“
„Henry,“ opravil jsem ho. „Cestoval jsem po světě,“ použil jsem nejobvyklejší zastírací lež.
„Tak to jste toho viděl asi dost, co?“
„Jo, až mi z toho přechází zrak ještě teď, když si na to vzpomenu. A jak se má vlastně tvoje mamka?“ vzpomněl jsem si na Donaldovu o pět let starší dceru.
„No, když nepracuje, tak se hádá s tátou.“
Těm hádkám jsem se skutečně nedivil, protože Charles, Barbařin manžel, byl opravdový blbec. No, co jiného se taky dá čekat od žabožroutského Francouze obchodujícího s auty.
„To zase bude dobré. Uvidíš, že nebude trvat dlouho a ty hádky přestanou.“
„Jo, v okamžiku, kdy se rozvedou.“
„Proč si myslíš, že by se měli rozvádět?“
Leopoldovu odpověď jsem příliš nevnímal, protože jsem si všiml, že nás už delší dobu sleduje stříbrný Peugot. Sotva naskočila červená, dupnul jsem na plyn a můj Aston Martin se rozjel rychlostí blesku. Pronásledovatel se vyřítil za námi.
„Co se děje?“ zeptal se Leopold, s kterým rychlost auta hrála kostky na sedačce.
„Někdo nás sleduje,“ vysvětlil jsem.
Už nás jen nesledovali, teď se nás pokoušeli zabít, protože se mi Peugot naboural do zadku auta a promáčkl plechovou slupku.
„Sakra, to je naposledy, co jsem si vzal auto vyrobené mimo mojí firmu,“ procedil jsem mezi zuby a ještě víc dupl na plyn. Rafička rychlosti se chystala přeskočit sto osmdesátku.
Promačkávání krunýře pronásledovateli už nestačilo, protože ocelové včeličky vypálené z pistole ráže .9 mm rozbíjely zadní sklo podobně jako nůž led.
„Sakra, skrč se!“ okřikl jsem Leopolda a litoval jsem absence pistole ve fiktivním podpažním pouzdře.
Ke kolejím před námi se blížil vlak podobající se hadovi. V hlavě se mi okamžitě objevil plán, který byl jedinou možností úniku z tohohle průšvihu.
Stihli jsme to akorát. Bohužel náš pronásledovatel tolik štěstí neměl – ve zpětném zrcátku jsem spatřil, jak vlak z auta udělal pomačkanou krabičku od sardinek.

***

Venku se pomalu stmívalo, když jsem za svitu lampy seděl v pohodlném křesle v knihovně a pročítal si Sonety Lauře.
„Věřil bys, Donalde,“ zeptal jsem se svého starého vychovatele, sedícího v křesle proti mně, „že Leopold má úspěch u dívek, a to už v takovém věku…“
Donald se na mě podíval. V očích měl takový zvláštní výraz, jaký jsem v jeho očích ještě nikdy před tím neviděl. Vypadalo to, jako by si něco rozmýšlel, ale pak jen řekl: „Opravdu, pane?“
„Nechceš mi něco říct?“ podíval jsem se na něj zkoumavým pohledem.
„Já? Ne, pane Henry. Vůbec nic.“
„Opravdu?“
„No, pane, chtěl jsem se zeptat, jestli bych sem nemohl na Štědrý večer pozvat Leopolda a Barbaru.“
„Ovšemže mohl, proč se vůbec ptáš? Jsme přece rodina a ta musí držet pohromadě.“
Donald se na mě usmál a došel zvednout zvonící telefon.
Najednou mi projel mráz po zádech, něco studeného a kluzkého se pohnulo v mém žaludku. Takové pocity jsem míval obvykle, když se mělo něco stát. Něco zlého…
„Co se děje?“ zeptal jsem se, když Donald položil telefon.
„To byla Barbara. Leopold prý vůbec nedorazil domů.“
„A kdy odtud odešel?“ byl jsem okamžitě na nohách.
„Jsou to asi dvě hodiny.“
„Už volala policii?“
„Na co? Stejně nezačne pracovat dřív, jak po osmačtyřiceti hodinách.“
„No to bych se na to podíval.“
„Co chcete dělat?“
„Omrknu trasu mezi naším domem a domem tvé dcery. Pokud ho nenajdu, stavím se za Barbarou a zavolám na policii. Komisař Smith je můj známý ještě z gymplu. Ten mi pomoc neodmítne.“

***

Otevřela mi černovláska v minisukni, jejíž obličej byl rozmazaný od řasenky, s kterou si pořádně pohrály slzy.
„Henry?“ řekla překvapeně a snažila se utřít si slzy do kapesníčku.
„Ahoj, Barbaro.“
Když mě uviděla, pořádně mě objala. Cítil jsem vůni jejího těla a před očima mi probleskla vzpomínka na jedinou noc, kterou jsme spolu před několika lety strávili.
Její slzy mi zamokřily plášť, ale mně to bylo jedno. Jen jsem jí objímal, hladil po vlasech a utěšoval.
„Co když ho nenajdu?“
„Klid, najdeme ho. To ti slibuji, policie už je na cestě.“
Uvnitř jsem však řval a litoval, že nemám agenturní vybavení, s kterým bych Leopolda našel opravdu velmi snadno.

„Kde je tvůj manžel?“ zeptal jsem se o pět minut později, když jsme seděli v kuchyni a vařil jsem nám kávu.
„V hospodě. Určitě tam zase pije na dluh.“
„A už ví o Leopoldovi?“
„Ne. Ještě nebyl doma a na telefon se mu dovolat nemůžu. Vlastně je mi jedno, že není doma. Pohádali bychom se a on by...,“ nedopověděla.
„Bije tě?“ věnoval jsem jí zkoumavý pohled.
Oči upřela k podlaze pokryté kobercem v barvě moře.
Přistoupil jsem k ní. Opět mě objala a rozplakala se.
„Proč mi o tom tvůj otec neřekl, proboha?“
„Neví o tom. Jak ho znám, zapomněl by na dobré mravy a šel by si to s Charlesem vyřídit ručně.“
„Jasně, že mu to nepovím,“ slíbil jsem.
Jen počkej, ty parchante, až se mi dostaneš do rukou, tak ti upravím fasádu tak, že tě vlastní matka nepozná, řekl jsem si v duchu.
Ticho proťal zvonek.
„To bude policie,“ vysvětlil jsem Barbaře, která sebou polekaně trhla.
Došel jsem otevřít. Na prahu stál Artur Smith v dlouhém plášti a klobouku v doprovodu dvou uniformovaných strážníků.
„Arture.“
„Henry, rád tě vidím.“
„To já tebe taky.“
Potřásli jsme si rukama a vstoupili dovnitř. Zavřel jsem za námi dveře.

***

„Takže si to shrňme,“ řekl Smith a upřel pohled na mě a na Barbaru, „syn paní Dumasové opustil tvoje sídlo kolem čtvrté hodiny. Domů se měl dostat hromadnou dopravou, ale nedorazil. Teď máme,“ pohlédl na hodinky, „přesně deset hodin večer. Takže je nezvěstný už šest hodin.
Máte alespoň představu, proč zmizel? Nemáte nějaké nepřátele, nemohl ho někdo unést, nebo neutekl? Nemáte nějaké rodinné problémy?“
„Ne,“ odpověděla bez zaváhání.
Jeden z policistů si odkašlal.
„Chcete něco říct, Twiste?“ obrátil se Smith na osloveného policistu.
„Pane, nemůže to mít spojitost s těmi dalšími…“
„To je taky možnost, ale doufám, že tohle nebude další případ…“
Všiml jsem si vyděšeného výrazu v Barbařině obličeji.
„O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se.
„Po celém Londýně se ztrácejí děti, jako kdyby se propadly do země. Nikdo o nich nic neví. Všechno to jsou potomci šlechticů.“
„Tak to určitě nebude další případ. Leopold nemá modrou krev. Určitě šel k nějakému kamarádovi nebo tak.“
„Barbaro, kdyby byl Leopold u nějakého svého kamaráda, tak by se ti ozvali jeho rodiče.
Arture, nech po něm vyhlásit pátrání. Zaplatím všechny výdaje, jen toho kluka najděte.“
„Dobře, Henry.“
„Pokud nastanou nějaké problémy…“
Nestačil doříct, protože se otevřely dveře a do obýváku vpadl neupravený a namol opilý Charles Dumas, páchnoucí na sto honů alkoholem, zvratky a vlastní močí.
„Charlesi…“ řekla Barbara.
„Co se to tu děje? Koukejte všichni vypadnout z mýho domu nebo vás nakopu do vašich prdelí!“
„Charlesi,“ došla ke svému manželovi.
Ten se jen napřáhl a jediným úderem jí poslal k zemi, kde jí ještě pořádně nakopl.
To už jsem byl na nohou. Za mnou hned letěl Artur se svými kolegy, aby mi opilého Dumase pomohli zpacifikovat.
„Odvezeme ho na záchytku,“ řekl Artur, když se jim podařilo dat Dumasovi na ruce želízka.
„Fajn. Kdybys něco potřeboval, dej vědět.“
Rozloučili jsme se, zavřel jsem za nimi dveře a posadil se vedle Barbary.
„Co se tu děje? O čem to Artur mluvil?“
„Za tenhle měsíc zmizelo šest dětí ze šlechtických rodin. Leopold je sedmý a já nemám tušení proč.“
„Opravdu?“
„Co opravdu?“
„Opravdu nevíš, proč unesli právě Leopolda?“
„Ne. Vždyť já ani můj manžel nepocházíme z královské krve.“
„Barbaro, nechceš mi něco říct?“ vážně jsem se na ní podíval.
„Já nevím co, Henry…“
„Nečekala jsi náhodou Leopolda v době, kdy jste se s Charlesem měli teprve brát?“
„Na co tímhle narážíš?“
„Na tvůj rozlučkový večírek se svobodou, během něhož jsme se spolu tajně vyspali…“
„Henry…“
„Barbaro, je Leopold můj syn?“ zvýšil jsem hlas.
„Henry…“
„Tak je, nebo není?“
„Je.“
„Proč jsi mi to neřekla?“ položil jsem hlavu do jejího klína.
„Zjistila jsem to v době, kdy jsem byla provdaná za Charlese. A navíc jsem věděla, že by ti dítě, navíc parchant zplozený mimo tvojí postel, bylo ukradené.“
Minulost umí dávat silnější údery než pěsti vyztužené boxery nebo rukavicemi. Právě teď jsem se o tom díky Barbařině větě přesvědčil. Kvůli své blbosti, kvůli své naivitě jsem se připravil o to, vidět vyrůstat svého jediného syna. Syna, kterého unesl bůhví kdo a zmizel bůhví kam. Litoval jsem toho, jaký jsem byl kdysi. Litoval jsem, že mě mého šlechtického, povýšeneckého chování nezbavila smrt rodičů, ale až služba v Agentuře. Litoval jsem toho, že jsem se vůbec narodil, protože jsem stál a vždycky budu stát za hovno, protože nikdy neochráním ty, které mám rád…
„Já ho najdu,“ proťal jsem trvající ticho svou přísahou a chystal se zvednout k odchodu.
„Nechoď nikam,“ zadržela mě a nepřestávala mi čechrat vlasy.
„Dobrá.“

***

Ráno jsem se probudil na zemi. První, co jsem uslyšel, byla tekoucí voda, kterou doprovázely vůně teplého čaje a smažených vajíček, šířících se z kuchyně.
Než jsem se stačil zvednout a protáhnout si záda odřená od nepohodlné podlahy pokryté kobercem, stála před mnou Barbara s rozpuštěnými vlasy, zahalená do průsvitného županu, který díky neutřenému tělu dokonale odhaloval vše, co mělo zůstat skryto očím dalších mužů.
„Copak, Henry? To se ti na té podlaze tolik líbí nebo ti přes noc vytrhli jazyk?“
„Omlouvám se,“ vyskočil jsem na nohy a dodal:„dobré ráno.“
„Dáš si snídani? Usmažila jsem vajíčka a slaninu,“ nabídla mi.
„Rád bych, ale budu muset jít, pokud ti to tedy nebude vadit.“
„Nebude. Zavoláš mi?“
„Zavolám,“ slíbil jsem jí a opustil její byt.

***

„Donalde, vstávej,“ lehce jsem zatřásl komorníkem spícím v křesle před stromečkem v obývacím pokoji.
„Pane Henry,“ řekl a jemně si protřel oči ztuhlé spánkem.
Na chvíli jsem uvažoval, zda mu mám vyčíst to, že mi celých osm let neřekl, že je Leopold je můj syn, ale nakonec jsem došel k závěru, že si za to můžu sám.
„Vstávej, starouši, máme práci,“ vyzval jsem ho a kráčel k vyhaslému krbu na druhé straně obývacího pokoje.
Obývák společně s tímhle krbem patřili k nejstarším věcem v tomhle domě, jenž byl kdysi hradem, postavený Adalbertem Fénixem – mým předkem, který se živil jako kovář v nedaleké vesnice a proslul tím, že magickým mečem setnul hlavu drakovi, který unesl královu dceru. Za to si vysloužil nejen její ruku, šlechtický titul a značné jmění, jež rozšířil výrobou zbraní, což nám zůstalo v rodině.
Pohlédl jsem na krb, jehož římsu zdobil fénix rodící se z plamene svírající dva meče, z nichž jeden svírala pěst, a ten druhý byl okřídlený.
Dotkl jsem se fénixova pravého oka vyrobeného z rubínu a zatlačil jej do bulvy. Tím se spustil celý mechanismus, během něhož se odsouvala stěna krbu tak, až zmizela kamsi do ztracena a objevil se průchod.
To už za mnou stál Donald zachumlaný do pláště svírající mojí bundu a baterku.
„Díky,“ oblékl jsem si bundu a prošel otvorem.
Po krátkém pátrání za světla baterky se mi podařilo naleznout vypínač, kterým jsem rozsvítit žárovky osvětlující obrovskou pracovnu, rozléhající se pod námi. Pracovnu, kterou tvořila knihovna s regály plnými knih o magii, zbrojnicí, laboratoří a parkovištěm s nablýskanými a hlavně zbraněmi vyzbrojenými stroji, za které by se nemusel stydět ani James Bond.
Dobře jsem si pamatoval na den, kdy jsem se sem dostal poprvé. Zrovna jsem slavil páté narozeniny, můj otec zapomněl zavřít dveře v krbu a pro mě, malého neposedu, nebylo těžké si sem najít cestu. Bohužel na to, k čemu tahle jeskyně slouží, jsem musel přijít sám, protože v ten samý den o několik hodin později jakýsi parchant, jehož obličej nikdy nezapomenu, zabil mé rodiče.
„Jak dlouho jsi tu nebyl?“ zeptal jsem se, když jsem s nedůvěrou stoupnul na první schod vyrobený ze dřeva.
„Naposledy s vámi.“
„Tak doufám, že se to pod námi nepropadne.“
„Pane, tuto laboratoř vybudoval váš otec. A nikdy se tu nic nestalo.“
„Díky, Donalde, to jsi mě opravdu uklidnil,“ pokračoval jsem dál dolů.

***

„V téhle taky nic není,“ odložil Donald další tlustou bichli na obrovskou hromadu podobných knih.
„Vem si další. Někde to tady musí být,“ snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale cítil jsem, že nám led stále víc a víc praská pod nohama, protože jsme za celých osm hodin nenašli nic, co by mělo spojitost s únosy šlechtických potomků.
Další knihou byly Pohádky o Merlinovi vázané v kůži zdobené naším rodovým znakem. Docela jsem nechápal, proč otec mezi samými učenými knihami skladoval zrovna příběhy, které mi četl na dobrou noc. Pomalu jsem knihou listoval a doslova na mě dýchla teplá vzpomínka dětství…

***

Venku sněží a malý kluk je zavrtán v posteli pod obrovskou peřinou. Čeká na to, až mu otec příjde přečíst pohádku, tak jako vždycky. Když je tedy zrovna doma.
Z dálky uslyší kroky. To už se blíží otec. Pozná ho podle kroků, takhle totiž nechodí ani jeho maminka, ani vychovatel Donald.
„Tak, synku, dobrou noc,“ popřeje otec.
„A co pohádka, tati?“
„Ale no tak, Henry, zítra bude chodit Santa. Tak se musíš pořádně vyspat…“
„Tati, tak alespoň chvilku,“ škemrá klučina.
„Dobře,“ vytáhne otec knihu vázanou v kůži zdobenou rodovým znakem a usedne do pohodlného křesla vedle postele a nalistuje další kapitolu příběhů o čaroději Merlinovi.
„Příběh Merlina a čtyř rytířů…“

***

„Příběh Merlina a čtyř rytířů,“ řekl jsem.
„Cože?“ pohlédl na mě Donald.
„No jasně,“ nalistoval jsem kapitolu a strčil komorníkovi knihu téměř až pod nos.
„Co to je?“ zeptal se Donald nechápavě.
„Kniha, kterou mi otec četl, když jsem byl dítě,“ vysvětlil jsem.
„Pohádky?“ řekl Donald směšně.
„Ne. Pravda zakombinovaná do pohádek pro malé děti, aby nemočili během spaní.
Ta kniha vypráví o Merlinovi. Přesněji řečeno o Merlinově mládí, kdy král Artuš byl ještě na houbách. Stejně jako jeho rytíři.
Je v ní popsána Merlinova výchova u kruté čarodějnice Morgany, která z něj chtěla vychovat svého dědice. Což se jí ovšem nepodařilo, protože Merlin poznal lásku a postavil se Morganě na odpor společně se čtyřmi potomky rodů, jejichž krev obsahovala magii. Těmito bojovníky byli Bartoloměj Dragoneti, Rufus Gryfocius, Bors Jednorožec a Adalbert Fénix.
Čarodějnice jim zvěstovala svůj návrat, k čemuž jí měla posloužit krev těchto rytířů. Nebo jejich potomků.“
Donald se na mě vyděšeně podíval a zakoktal se: „Já…Já…“
„Jen klid, Donalde. Nezlobím se na tebe. Vím, že si za to můžu sám.“
„Kdybyste to ale věděl dřív, mohli jsme zabránit…“
„Nemohli. Stejně tak mohli unést mě, ale oni si prostě vybrali Leopolda, protože to takhle bylo souzeno. A já teď svého syna najdu.“
„A co pak? Řeknete mu to? Řeknete mu to, co před ním jeho matka celé ty roky skrývala?“
„To nevím.“

***

Na opačném konci Londýna, v opuštených místech plných krys, kam se bojí jít i po zuby ozbrojený policista, právě probíhala schůze dvou mužů zahalených do na chlup stejných černých plášťů. Obličeje jim zakrývaly pláště, díky kterým nemohl ani jeden zjistit identitu toho druhého, což navíc zabezpečovaly měniče hlasu.
„Unesli jsme toho parchanta, hrabě Zmijusi.“
„Výborně, náš pán bude mít radost. Vypadá to, že po zítřejším návratu lady Morgany už Omeze nic nebude stát v cestě.“
„A co ten Greengrass? Nemůže ohrozit naše plány?“
„Ten červ? Je stejný jako jeho otec. A vy víte, jak skončil.“
„Samozřejmě.“
„Výborně a přesně tak skončí každý, kdo se nám postaví do cesty. Po zítřku už nebude žádná Agentura EF. Po zítřku bude už jen Omega.“

***

Po pečlivějším studiu knihy jsem nasednul na motorku a rozjel se do Oxfordu k soše krále Artuše svírající magický meč Excalibur, který vykoval Adalbert Fénix a před svou smrtí jej daroval Jezerní paní, jež jej dala Merlinovi pro budoucího krále Anglie. Bylo zvláštní, kolik jsem se toho dozvěděl o mé rodině z jedné pohádkové knížky.
Zastavil jsem před robustní sochou mýtického krále svírající meč v útoku proti nepříteli přicházejícímu z neznáma.
Co teď, do prdele? Podle všeho měla být prolita krev těch dětí o dnešní půlnoci a tahle socha mi měla ukázat, kam dál. Neměl jsem absolutní tušení, co mám dělat. Jen jsem se rozhlížel a čekal, zda odpověď nepřijde třeba z nebe.
A v tom se to zčistajasna stalo. Do hlavy mě trefilo jablko a byl to tak silný zásah, že jsem sletěl z motorky a přistál na zemi. Když jsem se chtěl zvednout, nemohl jsem hnout ani brvou.
Co se to děje, sakra?
„Henry Greengrass?“ uslyšel jsem hrubý mužský hlas.
A najednou tam stál. Dlouhovlasý černovlasý chlap svírající elektronickou kytaru v pravé ruce, s neoholenou tváří, zahalen do černého potrhaného pláště, s předloktími zdobenými chrániči se stříbrnými hroty, na jehož hrudi spočíval masivní stříbrný drak stočený v kruhu, požírající vlastní ocas.
„A vy jste, kurva, kdo? Metalista?“
„Ne, kurva,“ odpověděl, „jmenuji se Merlin. I když metal mam taky rád a občas si zaskočím zahrát na koncert s Metallicou.
A ty jsi Henry Greengrass, potomek Adalberta Fénixe. Jo, jste si i docela podobný. Doufám, že to umíš s mečem, stejně jako on.“
„Cože?“
„Hovno se klouže. Povídám, že doufám, že umíš dobře s mečem. Tak na co čekáš? Vem Excalibur, sakra!“
„A kde jako má ten meč být?“
„Jak může být někdo tak tupý? Dojdi k soše a dotkni se meče.“
„Nemůžu. Mám zmražený tělo. Docela se divím, že tu s vámi můžu normálně mluvit.“
„Á, omlouvám se,“ luskl prsty. „Co teď? Dobrý?“
„Jo, díky,“ vyskočil jsem na nohy a udělal přesně to, co mi metalista řekl. Žulový meč se změnil v ocelový a já žasl nad tím, jak je lehký.
„Fajn, co teď?“
„Teď půjdeme nakopat prdel pár vyznavačům černé magie,“ přehodil přes mě ten svůj smradlavý plášť a zmizeli jsme z Oxfordu dřív, než by někdo řekl švec.

***

Myslel jsem si, že cestování s čarodějem Merlinova formátu bude sranda. Bohužel nebyla, protože se nám podařilo přistát do kravských hoven, takže mi současný pach mého těla strašně zvedal žaludek.
„Kolik je?“ zeptal se Merlin.
„Půl dvanácté.“
„Tak to abychom mákli.“
Dali jsme se do běhu.
„Stane se o půlnoci přesně to, co si myslím?“
„Pokud je to to, co si myslím já, tak ano.“
„A co si myslíte vy?“
„Přesně to, co si myslíte vy.“
„Můžete mi alespoň říct, kam to běžíme?“
„Znáte Stonehenge?“
„Tu hudební skupinu?“
„Vypadám snad na to, že si dělám srandu?“
„Ne.“
„Tak vidíte. Myslím to starodávné rituální místo, kde druidové prováděli svoje sexuální prasárny a kde hippies fetovali. No, nemám co kritizovat, protože jsem k oběma skupinám patřil a účastnil jsem se toho i toho. Jo, kde ty loňské sněhy jsou.“

Merlin v hadrech metallisty? Člen druidských sexuálních praktik? A zfetovaných hippies? Úplně mě z toho přecházel zrak. Za svou práci u Agentury jsem toho viděl už docela dost, ale tohle bylo hodně na hlavu.
„Stát,“ řekl Merlin šeptem a povalil mě na zem.
„Co je, sakra?“
Místo odpovědi ukázal před sebe. U posvátných kamenů bylo nějak moc živo. Nacházela se tam skupina postav v kápích, která čekala jen na to, až ty čtyři kluky zaříznou jak berany.
„Jakmile je podříznou, země se otřese a vypustí ze svého lůna Morganu, tu zkurvenou děvku, kterou jsem tam kdysi uvěznil, když jsem jí odmítl dál dělat postelovýho otroka.“
„Takže, co budeme dělat?“
„No, nevím, jak vy, ale já asi zahraju nějakou veselou melodii na kytaru.“
„Cože?“
Merlin se nezdržoval s odpovědí. Jen vstal a začal hrát jakousi tajemnou melodii, po které se mi chtělo strašlivě spát.
„Zacpěte si uši, hrabě,“ uslyšel jsem v hlavě, „jakmile budete u nich, odkryjte si je a pozabíjejte je dřív, než propadnete kouzlu Slavíka.“
Přikývl jsem a udělal přesně to, co mi říkal. V duchu jsem počítal kroky, a když jsem došel k číslu jedna, odkryl jsem uši, tasil Excalibur a ve spánku je všechny pozabíjel. Všechny, až na jednoho.
Byl obrovský a kouzlu strun jaksi nepropadl. Zaútočil rychle. Zaútočil z nenadání. Sekl po mně, ale já se úspěšně vyhnul a mečem jsem mu uťal tu jeho palici, kterou jsem odkopl jako fotbalový míč.
Merlin přestal hrát. Dotkl se medailonu, odříkal cosi v jakémsi tajemném jazyce. Zmizel a já se propadl do bezvědomí.

***

„Čau, hrabě,“ Merlinův hlas mě vytrhne z přemýšlení o tom, zda mám Leopoldovi říct pravdu o tom, kdo je jeho skutečný otec.
Otočím se k čaroději sedícím na okenním parapetu. Vypadá pořád stejně. Jen na pravém rameni mu sedí havran a v koutku úst má rozpálenou cigaretu.
„Merline,“ přistoupím k čaroději.
„Díky za spolupráci. Byl jsi fakt dobrej, zrovna jako Adalbert.“
„Rádo se stalo. Tys mi zase pomohl zachránit syna.“
„Který ani neví, že jsi jeho otec.“
„Ne.“
„Řekneš mu to?“
„O tom jsem právě přemýšlel. Co bys mi poradil ty?“
„Neříkej mu to.“
„Proč?“
„Zkus se vžít do jeho situace. Osm let ho někdo vychovává. Žije v určité myšlence a ty teď přijdeš a tohle všechno rozbiješ jako porcelánový hrneček. Navíc jsem se postaral o to, aby už jeho nevlastní otec nedělal problémy.“
Přikývl jsem.
„Dám ti ještě jednu radu.“
„A to jakou?“
„Dobře si kryj záda. Někdo se ti do nich pokouší vrazit pořádně ostrou dýku.“
„Budu. Uvidíme se ještě někdy?“
„To rozhodně.“

***

Vzduchu voněl jehličím, cukrovím a láskou. V krbu vesele praskal oheň a já stál společně s Donaldem a s naší rodinou u stromku a pozorovali, jak Leopold rozbaluje dárky. Nepozorovaně jsem držel Barbaru za ruku a do ucha jí šeptal slib, že našeho syna budu od teď vždycky chránit a že nikdy nedopustím, aby se mu cokoliv stalo.
Člověk si musí zasloužit nejen svůj svět, ale i rodinu. Teď už jsem to věděl. A vím, že tuhle pravdu budu vědět do konce svého života.

The End

Tuto ilustraci nakreslila Jana Šašková.

Tuto ilustraci vytvořila pouze pro JFK Fans, není tedy možné ji tedy používat, nebo s ní jakkoliv manipulovat bez svolení autorky.

BONUS:
Martin Stručovský - Pouštní démon
Ukázka z novely

„Vypadáte přesně jako váš otec, Henry,“ prohlásil profesor James Oxley, agenturní specialista na magické artefakty.
Byl čtvrtek, patnáctého dubna roku 2008, a hrabě Henry Greengrass seděl u stolu malé, ale útulné brněnské kavárny ve společnosti profesora Oxleyho, posedlého svou láskou k artefaktům. Mohli jste si být jistí, že za nálezem Archy úmluvy, Svatého grálu a řadami dalších magických památek nestál Henry Indiana Jones, ale profesor James Oxley, který byl v mnoha ohledech stejný, jako jeho slavnější kolega.
Greengrass, který do té chvíle hypnotizoval tmavovlásku v šatech sedící u protějšího stolu, se náhle podíval na svého bývalého učitele profesora historie.
„Henry, posloucháte mě vůbec?“ zasmál se profesor a napil se výtečného červeného vína, ročník 1938.
„Ovšem, profesore, promiňte,“ omlouval se ihned, „řekl jste, že vypadám jako můj otec.“
„Správně. Alespoň, že mě teď posloucháte. Při mých přednáškách jste to totiž nikdy nedělal. Vždycky jste koukal po děvčatech. A v tom jste se nezměnil.“
„Beru to jako poklonu,“ zapálil si Greengrass doutník.
„No, ale abych se dostal k důvodu, proč jsem vás pozval na tuto schůzku. Povězte mi, Henry, co vám říká Aladinova lampa?“
Výraz v Henryho tváři nasvědčoval tomu, že se profesor musel na stará kolena totálně zbláznit. Příběh Aladinovy lampy byla přece jenom pohádka pro malé děti na dobrou noc…
„Obyčejná legenda. Pohádka pro malé děti na dobrou noc,“ odpověděl hrabě, ale neodvážil se smát, aby nějakým způsobem neurazil profesorovo ego.
„Typická reakce všech lidí, před kterými jsem se o té lampě zmínil,“ povzdechl si zklamaně James Oxley a napil se vína.
„Promiňte, profesore, nechtěl jsem vás urazit, ale v tom světě, kde má být ta lampa ukryta, po ní pátrají už stovky let a nikdy se nikomu nepodařilo ji nalézt. A navíc na každém rohu nebo na každém bleším trhu vám bude chtít někdo prodat zaručeně pravou mapu vedoucí k pouštnímu městu, kde je ta lampa ukrytá.“
„Vidím, že o té lampě ledacos víte,“ uznal profesor, „pak jistě víte, jakou má mít ta lampa schopnost…“
„Ovšemže. Lampa je úkrytem zotročeného démona jménem Džin, který pánovi lampy splní jakékoliv přání. A všechno je to jenom pohádka pro děti na dobrou noc…“
„Možná, ale já mám pro vás jinou pohádku, hrabě. Před půl rokem jsem vyslal do toho světa, kde je lampa ukryta, svého žáka. Do rukou se mu dostal deník agenta Ryana, který mě kdysi učil historii a stejně jako já byl odhodlán najít Aladinovu lampu. Proto se před vypuknutím první světové války vydal s padesáti členy na archeologickou výpravu, z které se už nikdo nevrátil. Do dnešních dnů nikdo neví, co se s nimi stalo. Ze všeho nejlepší je, že Ryan si do toho notesu zaznamenal celou cestu do města. Chápete to? Mapa k několika tisíc let starému artefaktu nám spadne jen tak do klína,“ řekl profesor radostně a Henrymu tím ze všeho nejvíce připomněl malého chlapce, který dostal dlouho očekávané lízátko.
„Kde berete tu jistotu, že je to ten deník? A i kdyby to ten deník byl, tak nemůžete vědět, zda se ta lampa v tom městě ještě nalézá,“ zakroutil Henry hlavou.
„Ale no tak, Greengrassi, trochu víc zápalu do toho. Já vám tu povídám o jedné z nejvzácnějších památek paralelního metauniverza a vy se tváříte, jako kdybych vás měl zkoušet z čínské historie, která vám mezi námi nikdy moc nešla.“
„Dobrá, máte mapu k Aladinově lampě. Ale ještě stále jste mi neřekl, co přesně chcete ode mě?“
„Ovšem. Velice se omlouvám, hned se k tomu dostanu. Jak jistě víte, Agentura nesponzoruje archeologické výpravy, i když se jedná o takové artefakty, jako je lampa.“
„Kolik?“
„Deset milionů eur,“ odpověděl profesor se zoufalým výrazem na tváři.
„Dobrá, máte je mít,“ přikývl Greengrass.
„Ještě něco bych od vás potřeboval.“
„Co?“
„No, nejsem už z nejmladších a pomoc mladého dobrodruha by na takové výpravě přišla k duhu.“
„Počkejte, vy chcete, abych s vámi šel? Co váš žák?“
„Arthur? Ne, Arthur je knihomol, do terénu se nehodí. Navíc tam zuří druhá světová válka a můj žák si nadělá do kalhot, sotva vidí zbraň. Nepočítám, že v poušti narazíme na Němce, ale byl bych klidnější, kdybych vás tam měl sebou. Přeci jen vy se na rozdíl ode mě tím střílením živíte.“
„No, pane profesore, myslím, že si plácneme. Vždycky jsem si přál najít nějaký poklad.“
„Výborně, Henry. Výborně,“ rozzářil se profesor James Oxley a dohodu jsme stvrdili přípitkem.

AUTORŮV KOMENTÁŘ:
Vánoční koleda je společně je s Jizvou a Běžnou rutinou třetím letošním příběhem Henryho Greengrasse, ale v chronologie se nachází na druhém místě za Běžnou rutinou. Na tyto příběhy budu příští rok navazovat dalšími Henryho osudy, které se mi pomalu rodí v hlavě.
Jak jste si všimli, v tomto příběhu je minimum akce, minimum hlášek, prostě atributů, na něž jste u hraběte Greengrasse zvyklí, což je vzhledem k dnešnímu dni pochopitelné.
Jako lék na tuto absenci přináším další kousek skládačky Henryho života, na scénu přivádím jednoho slavného kouzelníka, který se mi do příběhu vloudil úplně sám a kterého jsem pojal po svém a myslím, že i originálně. Pokud se vám bude líbit, další příběhy s ním nebudou žádný problém.
Poprvé také zmiňuji tajemné organizaci, o které se více dozvíte v připraveném příběhu Do poslední kapky krve, který bude navazovat na předělanou a rozšířenou Jizvu. Než k tomu však dojde, budou na řadě další Greengrassovy mise (a že jich bude hodně). Všechno je však jen otázkou času. Myslím ale, že se můžu zmínit o pomalu rodící se novele Pouštní démon, ze které jste si určitě právě přečetli ukázku. Připravuji ji (na pokračování?) na příští rok…

NA ZÁVĚR SE BYCH CHTĚL PODĚKOVAT NAŠÍ KOREKTORCE WIWI A NAŠÍ NOVÉ ILUSTRÁTORCE JANĚ ŠAŠKOVÉ, KTERÁ DODALA POVÍDCE KRÁSNOU ILUSTRACI (copak je to asi za postavu????) A SPLNILA MI TÍM TAK SEN, MÍT ILUSTROVANOU POVÍDKU. TAKŽE DÍKY, DÁMY, BUDU SE TĚŠIT NA DALŠÍ SPOLUPRÁCI.
 

kategorie: