Ukradené Vánoce Johna Francise Kováře - Petr Šimčík

„Tak co Johne, zase nic?“ zeptal se Vega, když viděl přítelův zklamaný výraz.
„Ne. Já to snad neseženu, chci něco, co by mě přesvědčilo na první pohled, co by mně padlo do oka. A zatím? Takovejch krámů a nic. Všude spousty lidí, co nemaj na starosti nic jinýho, než se plíst pod nohy, a to jsou Vánoce už za tejden. “
„Hele ani mi nemluv. Chtěl jsem Chuanitě koupit ten svetřík, co po něm tak toužila, to víš, v jejich dimenzi tohle nemaj. A jak sem dopadl? Čekal jsem moc dlouho a teď už maj jen tu vyblitě zelenou. Se z toho běhání po krámech podělám.“
„Píp!“ JFK vytáhl s kapsy svůj pager.
„To je Leary, máme všeho nechat a vypravit se za ním.“
„Počkej a co dárky?“
„Za prvé, tady bysme se z toho akorát osypali a za druhé, v Dallasu nebo tady, vždyť je to jedno.“
„Pravda, tak jdeme.“

„Vítám vás. Ahoj Johne. Tak tohle je ten tvůj Vincent Vega? Těší mě!“ spustil Leary, hned jak vylezli z fialového fantóma.
„Rád vás vidím doktore, copak je to tak důležitého?“
„Odpočinek, pánové, odpočinek. Slyšel jsem, že máte Vánoce, to my je máme zhruba za sedm měsíců a sám vím, jaký je to stres. Dárky a bůhví co ještě, tak jsem si řekl, že vám oběma dopřeju naši novinku, tedy jestli se nebojíte nové zkušenosti,“ Popošel ke stolku, vytáhl lahvičku a vysypal z ní dvě tabletky.
„DM. Dreamer, neboli ''Snílek'', skvělá věcička, navodí vám krátký umělý spánek a snový stav, devadesát procent uživatelů má pak velice živý odpočinkový sen, je to balzám na duši.“
„A co těch zbylých deset?“
„Ti si to většinou nechají pro sebe, každopádně žádné vedlejší účinky.“
„Ale to není odsaď, že ne?“
„Psst,“ usmál se Leary.
„Doktore, víte jakej budu mít kvůli vám průšvih, jestli se to provalí? Nouzový signál jako svolávačka na drogový dýchánek a ještě k tomu s pašovanou drogou?!“
„O důvod víc to zkusit, aby to stálo za to.“
„No, nakonec Johne proč ne, relax potřebujeme a pak vyrazíme do města pro dárky.“
„A co takhle kdyby je nakoupila dcera? Žena ženě nejlíp porozumí a předpokládám, že jde o dárky pro partnerky.“
Vega jen ukázal zvednutý palec, a pak Learyho dceři vylíčili své představy.
„Vynasnažím se, pánové. Čau, tati.“

První si vzal pilulku Vega, položil se opatrně na barevné polštáře a za chvíli spokojeně podřimoval.
Když si chtěl vzít i JFK, zaslechli s Learym třesknutí vznikajícího fantóma. „To snad ne! Zdržím je vedle,“ povzdechl si John.
„Ty bláho,“ řekl si John napůl pro sebe. Před ním stála Bytewská. Ne ta Bytewská z kanceláře, v tmavém kostýmku a z přísným výrazem. Tohle byla Bytewská z klukovských snů, v červených bikinách s bílým plyšovým lemem, které z jejích předností zakrývaly opravdu málo, ne-li skoro vůbec nic.
„Vás bych tady nečekal,“ vysoukal ze sebe. Tak ho to zaskočilo.
„Nekoukejte na mě jako malý kluk Johne, copak jste nikdy neviděl ženskou.“
„Takovouhle ne,“ pomyslel si, ale přestal zírat, alespoň tak okatě.
„Jen vám to sluší, šéfová.“
„Díky. Máte tady Vegu?“
„Ne, někde shání dárky.“
„Tak to se budeme muset obejít bez něj, mám pro vás krátkou vánoční šichtu, nebojte, Vánoce s Andreou určitě stihnete.“

„Cože? Santa Claus unesl Ježíše? Co je to za blbost?“
„To si, Johne, myslíte, že se tu producíruju v červenejch bikinách jen tak pro legraci? Vracím se z vánočního světa.“
„Ale...“
„Prostě je to fakt a za chvíli by sem měl dorazit náš nečekaný spojenec, přihlásil se nám sám.“
„Kdopak?“
Bytewská otevřela notebook a zobrazila fotku.
„Není to...?“
„Ano, je to děda Mráz.“
„Jakou k tomu má motivaci?“
„Nevíme, ale předpokládáme, že je to z čirého nepřátelství k Santovi.“
„Snad jo.“
„Už je tady,“ ukázala Bytewská na obrazovku venkovní kamery, celou ji zabíraly sáně a dvoumetrový chlapík vypadající jako přestárlý sovětský zápasník.
„Vyzvedněte ho a hlaste se u helikoptéry, ta vás donese na dostřel Santa Clausovu hradu.“
JFK naposledy sjel pohledem Bytewskou, potlačil nutkání ji plácnout po krásně tvarovaném a skoro odhaleném zadku a celou cestu dolů přemýšlel, jaké by to asi bylo se vyspat se svou šéfovou.

***

Děda Mráz vytáhl ruce z kapes svého dlouhého modro-rudého kabátu.
„Tak jdeme na to. Co, Kováři?“
„Ale žádný podrazy, velký bratře,“ řekl s úšklebkem JFK. Narážka na okupaci jeho vlasti Mrázovými lidmi byla zřejmá.
Děd Mráz to přešel s mírným zavrčením, pak natáhl ruce před sebe.
John nemohl uvěřit svým očím. Mrázovy ruce skryté v palčácích ze sobí kůže se začaly měnit, zvětšovat a nabírat velice složitý tvar. Po minutě, kdy palčáky odpadly po náporu zvětšujících se dlaní a Mrázova kůže praskala, natahovala se a spojovala, JFK poznal, v co se Mrázovy ruce mění. V té chvíli zalitoval, že si kdy ze starce utahoval. Slíbil si, že už to nikdy neudělá. Z Mrázových paží vyrůstaly dva obrovské ledové rotační kulomety, ve středech, mezi svazky obrovských hlavní, se skvěly dvě oprýskané rudé hvězdy.
„Já jsem připraven,“ řekl Mráz. V jeho očích bylo vidět, že už dlouho tyto zbraně nepoužil a pocit je znovu držet mu dělá dobře.
„Já taky,“ kývl JFK a na rameno si posadil čtyřhlavňový raketomet. Dva samopaly UZI si nechal viset v popruzích na zádech a dlouhý japonský meč v pochvě u pasu.
Udělal několik kroků dopředu a zvolal směrem k bráně:
„Vydej nám Ježíše, Santa Clausi, a my tě možná necháme žít! Na odpověď máš půl minuty.“
„Čekal jsem, že ti ho, Kováři, jen tak nevydá,“ řekl Mráz, když uplynula lhůta.
„Teď už je to jen na tobě.“
JFK, poklekl, pomalu vyklopil mířidlo a zacílil raketu na bránu Santa Clausova sněhového hradu. Pak zmáčkl spoušť.
„Sviiiist, Wroam!!“
Brána vybuchla v jednom plameni a rozlétla se na malé barevné třísky, které se začaly snášet k zemi všude kolem, takže to vypadalo jako na oslavě narozenin.
„Kýč,“ okomentoval barevný déšť děda Mráz.
Z brány se vyřítilo deset skřítků, seděli na pěti sněžných skútrech a pálili po Kovářovi výbušné karamely.
„Sviiiist, Sviiiist, Wroam!!“ vypustil Kovář další dvě rakety a tři skútry, které byly neprozřetelně blízko sebe, vybuchly v jednom ohni. Sníh potřísnila první krev. Neměla být dnes ani zdaleka poslední.
John odhodil raketomet, protože teď už se musel krýt před karamelami. Uskočil a na jeho místě vybuchlo několik malých bonbónů. Vytáhl katanu a rozběhl se proti jednomu ze skútrů. Než ale stačil cokoli udělat, skútr i se skřítky explodoval v přívalu střel. Děda Mráz konečně zasáhl do boje, jeho střely trhaly zemi a procházely nepřáteli jako máslem. Skřítci se rozpadli na dvě poloviny, čistě rozříznutí proudem ledových projektilů. Poslední skútr se otočil a jeho posádka za zběsilé střelby zamířila zpět pod ochranu ledových zdí. Mráz to právě schytal plnou dávkou bonbónů s medovou náplní. Bonbóny explodovaly a tvořili na Mrázově kabátu hnědé fleky. John usoudil, že kdyby byl cílem on, jeho zimní kombinéza by dopadla mnohem hůř, napovídaly mu to hlavně malé krátery, které nechávaly na ledové pláni střely, které šly mimo. Mráz druhou rukou ledabyle hodil směrem k uprchlíkům několik střel. Projektily, které opustily hlavně jeho kulometu, si našly cíle a nadělili jim k Vánocům rychlou smrt. Takové dárky rozdával děda Mráz nejraději.

Prošli kolem kouřících zbytků, které bývaly skřítkem, možná jich bylo i víc, ale z tak malých kousků to nešlo dost dobře poznat. Sníh při styku s horkou krví potichu syčel a kolem se vznášel lehký povlak páry. Vešli nenuceně zbytky vrat do Santa Clausova hradu, před nimi se prostírala dlouhá chodba osvětlená barevnými pochodněmi, na jejich úchytech se houpaly vánoční kýče, počínaje červenými punčochami se zeleným lemováním, přes malé věnce až k plstěným sobům.
„Je to hnus.“
„Kýč!“
„Bude hůř,“ posteskl si JFK a vykročil.
Pod nahama křupal umrzlý sníh, zevnitř hradu se k nim linula hudba, někdo, neskutečně nadšeně, ale zároveň příšerně falešně zpíval Jingle Bells. Už nebylo cesty zpět. Po pravé straně se jaksi odnikud zjevily dveře, bylo to tím, že byly celé bílé, stejně jako okolní ledové stěny. Jediné co je odlišovalo od okolí byla zlatá koule na klice. Chodba pokračovala dál a ústila do malého nádvoří. JFK ukázal Mrázovi na prstech, že pomalu očíhnou nádvoří a sám se přitiskl ke stěně a pomalu se začal plížit tím směrem.
Ne tak děd. Ten si připravil zbraň, druhou ruku bleskově změnil zpátky v normální končetinu a rázně a především hlučně napochodoval přímo doprostřed nádvoříčka. Mělo kruhový půdorys a lemovaly ho dvě patra sloupoví. Až na Santovy zlato-rudé sáně vypadalo zcela opuštěně.
John po Mrázově výstupu také rezignoval na krytí a pomalu vyrazil za ním. Přesně ve chvíli kdy děd odněkud vylovil granát, zuby vytrhl pojistku a ledabyle ho hodil do sání.
JFK se jen tak, tak schoval za roh.
„Booom!“
I v zákrytu se mu o tvář otřel proud horkého vzduchu. Podíval se směrem k Mrázovi, muselo ho to zasáhnout skoro plnou silou, ale stál tam klidně jak na zastávce tramvaje a čekal.
„To nám získá trochu pozornosti! A navíc, tohle jsem chtěl udělat už dlouho.“
„Mrázi, měli jsme jen vysvobodit Ježíše, o soukromé válce nebyla řeč!“
„Pozdě!“ úsečně odpověděl Mráz, namířil zbraní do jednoho z výklenků. Za chvíli už častoval nově příchozí doslova lavinou střel.
JFK si všiml, že další přibíhají přesně z druhého směru. Beze slov tasil z popruhů obě Uziny a zahájil palbu. První vlna skřítků se nestačila ani zorientovat, kousky masa vyrvané kulkami létaly až k Johnovým nohám.
„Musíme vypadnout! Až se začnou krýt, tak tady uprostřed nemáme šanci!“
Děd něco zamručel, ale nevypadalo to, že by se chtěl hnout z místa. JFK mezitím začal uhýbat spršce karamel které začaly bušit do země kolem něj. Měl je na svědomí skřítek v prvním patře.
John pustil Uziny a nechal je viset v popruzích, oběma rukama vytáhl dva granáty, najednou je odjistil a hodil, jeden nahoru na útočníka a druhý do průchodu pod něj. Ani se nezdržoval s tím aby počkal co se stane, vytáhl z náprsní kapsy dýmovnici a pohodil ji kousek od nich. Do prostoru začal ihned unikat barevný dým.
„Boom! Boom!“ vybuchly konečně oba granáty a palba z Johnovy strany ustala.
Konečně měl čas se podívat jak si vede Mráz. V očích mu hořel modrý plamen šílenství a jeho, nyní už obě dvě zbraně, měnily pravou stranu nádvoří ve změť trosek a skřítčích těl zalitých mozkomíšní omáčkou.
„Jdeme, HNED!“
Děd sebou trhl.
„Takhle se mnou ještě nikdo nemluvil Johne Francisi Kováři!" pak se odmlčel, "Jiného bych zabil!“ řekl jen a pak se beze slova vydal zpět do chodby.
JFK si zase uvědomil, že tohle není jeho kamarád, jen spojenec.
Zatraceně silný spojenec s pochybnou motivací.
„Takhle to dál nejde,“ řekl JFK, když s Mrázem stanuli opět ve vstupní chodbě, "za chvilku by nás sejmuli.“
„Není jich zas tolik, Santa Claus nás chce jen přesvědčit o opaku. Jakmile se dostaneme do jeho hlavního paláce, pozná, že je v hajzlu a zdekuje se. Bohužel,“ dodal Mráz potichu.
„No já nevím. Mrázi, drž je tady a já se podívám do těch dveří, co jsme minuli,“ ani nečekal na odpověď. Opatrně sáhl na kliku, nebylo to moc pravděpodobné, ale mohla v ní být past. Otrávené jehly, srkytá ostří, to byly podle Mráze Santovy nejoblíbenější prostředky obrany. Když se JFK ujistil, že mu nic nehrozí, opatrně kliku zmáčkl a pootevřel dveře. Jen tak, tak stačil uskočit. Dveře se rozlétly a zasypaly okolí sprškou úlomků.
„Už mě s tím serete!“ odplivl si JFK, utrhl od pasu další granát a mrsknul ho dovnitř, pojistku, která mu zůstala zavěšená na palci nechal sklouznout k zemi.
„Ááhhh!“ ozval se výkřik hrůzy.
„Boom!“
„Mlask!“ z otvoru vyletěly kousky organické hmoty.
JFK nahlédl dovnitř a vstoupil, byla to malá obytná místnost bez východu, všude kolem byly rozházené zbytky věcí denní potřeby a jejich majitel.
V horním rohu místnosti kousek od dveří visel zbytek nástražného zařízení.
„Slepá ulička,“ zklamaně informoval Mráze.
„Takže můj plán?!“ napůl oznámil Mráz.
„A jaký vlastně je?“
„Pobijeme je!“ usmál se stařík.
„Hmmm.“

Mrázova pravá ruka se opět změnila, tentokrát v efektní Granátomet. JFK si nemohl vzpomenout na typ, ale jedno věděl jistě, originál měl mnohem menší ráži.
„Jdeme!“
Mráz šel první, jakmile vkročil na náměstíčko, ledabyle hodil rukou po jednom ze vchodů a vypálil rychle za sebou tři granáty. Tři menší bowlingové koule udělaly své, celý palác se otřásl a tam kde byl vchod se nyní tyčila neprostupná stěna.
„Tím bysme měli vyřešenu otázku kudy se vydat.“
Probrodili se potokem krve, překročili hromadu kostí, raději obešli louži jakési biohmoty a prošli jediným zbývajícím vchodem do paláce. Cestou už je skoro nikdo neotravoval a když, tak jen velice krátce. Krátká chodba, napůl zasypaná sutí, která se před nimi nacházela byla ještě dnes ráno zřejmě nejkřiklavěji vypalovaným místem na světě. I přes spousty prachu občas prosvítala zářivě červená, žlutá či zelená a to dodávalo již tak dost zvláštnímu místu jistý šílený nádech. Na konci chodby se nacházely dveře, podle toho v jakém byly stavu držely na svém místě už jen zázrakem, stovky děr po Mrázově střelbě poskytovaly perfektní přehled o tom co se nachází za nimi. Velká místnost, někdo by řekl, ''hračkářství'' a nebyl by daleko od pravdy. Byla to Santa Clausova dílna.
Dveře vyletěly z pantů jak do nich JFK kopl a o vteřinu později za nimi vletěli do místnosti John a děd Mráz.
„Kýč!“ zhodnotil okolí Mráz.
Všude se válely spousty hraček , některé jen tak, jiné v igelitových obalech nebo už ve velkých krabicích, podle toho jak moc je skřítci stačili pro Santu připravit. Skrz místnost vedl všemi směry dopravní pás, všude bylo pusto a prázdno.
„Nikdo tu není!“
„Ani bych neřekl,“ ukázal Mráz na malý plastový tank, který se nenápadně plížil zpoza jedné z krabic. Moc mu to nešlo, designer ho neprozřetelně osadil několika blikajícími diodami.
„To nemyslíš vážně. To budeme jako bojovat s hračkama?“
„Proč ti to zní tak neuvěřitelně? Před chvílí jsi zlikvidoval komando vánočních skřítků raketometem a granáty?“ usmál se Mráz.
„Ale...“
„Prostě mi věř a krej se!“
Ještě než to dořekl, už se krčil pod dopravníkem. Tam kde měl děd ještě před chvílí hlavu prosvištěla miniaturní F šestnáctka, následovaný Millenium Falconem a několika draky všech druhů a velikostí. JFK už se na nic neptal, převrátil nedaleký stolek a následoval dědova příkladu.
„Do prdele, to se mi musí zdát!“ říkal si, když kontroloval počet nábojů v zásobnících.
Pak začalo peklo.

Zpoza velkých krabic se vyřítila skupinka malých tanků a a zahájila palbu. Do desky stolu začaly bušit střely a nárazy nebyly zrovna slabé, některé projektily šly dokonce částečně skrz.
JFK už se nedivil ničemu, vystrčil ruku s Uzi přes okraj stolu a pustil se do protiútoku. První dávka ještě minula, druhá a třetí už ne. Plastové tančíky byly obrovskou silou trhány na kusy. Po podlaze se válely kousky plastu, pérka a elektromotorky.
Děd mráz se s hračkami nepáral. Vyznával filosofii, že co nebylo vyrobeno v jeho dílně na Sibiři, může mu kdykoli vrazit kudlu do zad a tak svým ledovým gatlingem cupoval jednu polici s hračkami za druhou. Občas, snad pro jistotu hodil do změti šroubů, matiček a plyše, zápalný granát. Všude v jeho dosahu hořelo, vata z plyšových medvědů padala jako sníh a tvořila závěje, ideální potravu pro plameny.
„Užíváš si to Johne? Já strašně!“ přeřvával děd rachot zbraní.
Ale John neměl čas se vybavovat, právě čelil náletům letadýlek a jejich miniaturní, ale smrtící výzbroji. Hlavní nebezpečí, dvě Bé dvacet devítky se mu podařilo sundat vcelku brzo a byl tomu rád. Vždyť to bývaly v reálu atomové bombardéry. Zato malé a pohyblivé F šestnáctky, Zera a v neposlední řadě T-Fightery a X-wingy z nových klonových válek mu pěkně zatápěly. V duchu proklínal George Lucase za jeho nenažranost a designéry hraček za to, že u akčních hracích setů tak strašně předimenzovávají výzbroj. JFK postupně vyprázdnil oba zásobníky, ale jediné co trefil, byl vzduch. Sehnul se a shodil ze sebe popruh s nyní již nepoužitelnými zbraněmi. Zbývala mu pouze katana, s tou se mohl poprat s člověkem, ale na malé pohyblivé stroje by byla na nic. Místo toho se chopil stolu a chystal se vstát a použít ho k obraně. Pozdě si uvědomil, že zůstal shrbený příliš dlouho. Kolem krku se mu ovinulo několik tenkých, ale zatraceně pevných lan, ve vteřině se mu další a další provazy dráty i chapadla začaly ovíjet kolem končetin.
„Mrázi pomoc!“
JFK byl stažen k zemi, ležel na zádech a nemohl se hnout. Kolem něj poskakovala zhruba desítka Johnů Rambů a několik Kenů, které z dálky povzbuzoval houf Barbín a zhruba stejný počet Doktorů Octopů a Spidermanů.
„Ty máš bejt přece ten dobr... hmuuumhu!“ rozčiloval se JFK na nejbližšího Spidermana, ale ten mu ihned zaplácl ústa pavučinou.
„Spletl sis díl strejdo, teď frčí moje temná verze,“ zasmál se. Pak ho smetl proud ledových střel. Dědovi se v hustotě palby nemohlo nic vyrovnat. Stíhačky, které provokativně kroužily nad Johnem ani nestačily změnit směr letu, když byly smeteny z oblohy a vrženy k podlaze kde se roztříštily o šokované Barbíny. John se zase mohl hýbat, alespoň omezeně, protože Rambové se dali na ústup a povolili mu jednu ruku. Rychle ze sebe strhával provazy.
„A DOST!“ zaznělo hromovým hlasem z druhé strany místnosti. Ve dveřích tam stál obtloustlý dědek v červené teplákové soupravě, Santa Claus.
„Najdi Ježíše, já se postarám o něj,“ křikl Mráz na vstávajícího JFK a ukázal na Santa Clause.
JFK přikývl.
„Tak se konečně setkáváme!“
„CO MI CHCEŠ, MRÁZI?“
„Chci tě zabít,“ usmál se Mráz a spustil palbu.
Santa Claus natáhl ruku dopředu a vytvořil z ní růžovo-zelený štít. Přesně v tom okamžiku se od něj začaly odrážet střely.
„VŠECHNO?!“ zeptal se, když štít zase sklopil.
„Nerozumíš vtipu!“ vydechl s marností v hlase Mráz, jeho dvě zbraně se opět slily do podoby normálních rukou v palčácích a odnikud vytáhl svou obrovskou ledovou berlu. Odrazil se a skočil po Santovi. Boj začal.
„Běž!“ ozvalo se Johnovi v hlavě. Naposledy se podíval na ty dva a zmizel ve vratech, ve kterých se před tím objevil Santa.
Procházel ztichlým palácem, jediné co rušilo jeho samotu byly zvuky souboje ozývající se za jeho zády. Vytáhl plánek, který mu dala Bytewská, rychle se zorientoval a pak, přesně jak kus papíru říkal, sešel do podzemí. Sklepení paláce vypadalo úplně jinak než jeho nadzemní část, zatímco ta oplývala všemi myslitelnými barvami, tady převládala modro-šedá, dokonce ani na svícnech nebyly ozdoby. Podzemí bylo ponuré a chladné.
„Je tu někdo?“ Skusil JFK a oproti všemu očekávání se ozvalo několik zoufalých hlasů.
„Ok, tak to bychom měli,“ řekl si a šel po hlasech. Za několika ohyby chodby našel první celu, byl v ní jakýsi indián, na sobě měl jaguáří kůži obrovských rozměrů. Byla potřeba, protože sám také nebyl zrovna drobek.
„Kdo seš?“
„Jsem Tlalokot“
„Proč jsi tady?“
„Jsme tady všichni.“
„Jak všichni?“
„Všichni bozi hojnosti zaniklých kultur, jsme slabí a proto zde musíme stát spoutáni do konce věků.“
JFK k němu přešel. Chvíli studoval jeho pouta, pak vzal jednu ozdobnou sponu z jeho oděvu a po deseti vteřinách už se ozvalo charakteristické „Cvak!“
„Tady nezůstane nikdo, vezmi si tohle a pomoz ostatním. Neviděl jsi tu takového hubeného muže s dlouhými vlasy?“
„Myslíš toho s tím křížem?“
„Cože! Von ho tahá pořád s sebou?“
„Jo, tak ten je až na konci.“
„Jasný, dík“

„Tak jde se domů!“ řekl, když odemykal Ježíšovi pouta, „no tak, to počkej, snad ho nechceš táhnout s sebou?“
„A proč ne? Lidé ho na mou počest taky nosí.“
„Aha, ty si asi zaspal dobu co? Nosí ho, ale na krku.“
„Tím spíš bych ho měl vzít, takovýhle kříž na krku, to bych zklamal kdybych ho tu nechal.“
„Ale ten, co nosí oni se vejde do dlaně!“
„Nevěřím!“
„Hergot Ježíši na to fakt není čas, nech ho tady.“
„Neber jméno mého otce nadarmo!“
„Na to ti dlabu, ať mě klidně potrestá, ale ten kříž tady necháš! Tohle mi nebude nikdo věřit,“posteskl si.
„Co?“
„Tohle,“ zopakoval JFK a vrazil Ježíšovi facku, až se na místě několikrát otočil, pak ho přehodil přes záda a se spokojeným výrazem ho vynesl z cely.
„Jdeme?“ zeptal se Tlalokot v čele všech ostatních zajatců.
„Jo, můžeme, a připravte se, možná bude třeba se probít.“

Nakonec to třeba nebylo. Když JFK s bůžky, bohy a jedním bezvládným tělem vešli do Santovy dílny, visel Santa Claus za nohu od stropu a pomalu se otáčel. Vedle něj stál Mráz se spokojeným výrazem ve tváři, který překryl i několik obrovských podlitin a tržnou ránu na čele, z níž vytékal pomalu schnoucí potůček krve, a pravidelnými fackami mu udílel rotaci.
„Koukám, že vedeš hosty. Chce se někdo přidat?“

***

John se posadil a zmateně se rozhlédl kolem sebe, všude se válely polštáře, vedle něj se právě stejně zmateně probíral Vincent Vega. V křesle, na druhé straně místnosti seděl Timothy Leary.
„Tak co pánové, skvělá zkušenost, pravda? Netvařte se a pojďte se posadit,“ ukázal na zbylá dvě křesla.
„Čaj? Kávu?“
„Já bych si dal spíš něco chladného,“ řekl Vega.
„A já asi čaj, nebo možná Grog.“
„Co blbneš? Venku je dvacet stupňů.“
„Nevím , je mi furt nějaká zima.“
„Tak co pánové, jaký na vás měl ''Snílek'' účinek?“ zeptal se Leary, když přinesl oba nápoje.
Teď si teprve oba vzpomněli.
„No, pokud jde o mě, tak já jsem byl na ženské nudistické pláži v Acapulcu, takže stěžovat si nemůžu. Co ty Johne?“
„Já...“ vzpomněl si na svou představu Bytewské...
„Píp!“ Ozval se Johnův pager. Vylovil ho a očima přelétl nápis.
„Konec dovolené,... povím ti to jindy. Nebo si to možná rozmyslím, myslel bys, že jsem se zbláznil.“
„Ale, no tak Johne.“
„Jen ti řeknu, že tam byla strašná zima...“

Konec

 

PřílohaVelikost
Image icon pfkoay8.jpg136.34 KB

kategorie: