Ukázka z (podezřele dlouho) připravovaného dílu Agent JFK 27 - Dlouhý černý úsvit.

JWP

Mí vážení čtenáři a ještě váženější čtenářky! (Kterákoli vážená čtenářka se bude vážně chtít zvážit, má otevřená vážící náruč  je Vám všem, dámy, k dispozici na Festivalu Fantazie v Chotěboři.)

Agenturní tam-tamy mi donesly zvěst, že celá mise JFK 27 je možná jen typicky procházkovská mystifikace. Neříkám, že to není jedna z možností, ale já stále uvažuji i o další z mnoha teorií : a to, že Dlouhý černý úsvit po prázdninách opravdu vyjde.

Teď nás čeká super akční super člověk Vláďa Šlechta a jeho pohraniční kapky krve (JFK 26), po něm - jak je v paralelních vesmírech normální - již legendární osmnáctka Františky Vrbenské, geniální stejně jako všechny její texty. Nu, a po nich dostanete studenou sprchu - mě... Ostatně, ochutnejte (a posuďte sami) druhou kapitolu sedmadvacítky.

 
Kapitola 2.
Výslech
 
            Nebe za mřížemi mělo barvu rozbité Kovářovy tváře.
            Další rána pěstí. Kovářovi málem odlétla hlava. Sprška krve cákla na kovový stůl s půvabnými nerez šuplíčky. Vyšetřující soudce Billy Rubin setřel papírovým kapesníčkem rubínové krůpěje se spisu s nápisem JFK. Kapesník Linteo Satin hodil do chromovaného drátěného koše. Kovář pozvedl hlavu a vyplivl zub. Ušklíbl se.
            To neměl dělat.
            „Poslouchej mě dobře, magore,“ sevřel ho za krátké vlasy Hans Steinmüller a trhl mu hlavou dozadu. „Budu tě mlátit, dokud tě neumlátím.“
            Kovář na něj pohlédl jedním okem. Druhé měl zalité krví; přes ně se mu táhl rudý pruhsražené krve.
            „Dobrý,“ hlesl sotva slyšitelně. „Na to’s přišel sám?“
            Další rána, další krev. Další heknutí. Hekli oba, vyslýchající i vyslýchaný. Oba toho měli dost; Kovář víc. Měl tu smůlu, že ani nemohl padnout na zem a tam strávit třeba pět krásných, dlouhých vteřin relativního klidu, než by ho zas zvedli. Seděl totiž na kovové židli spoutaný titanovými pouty a v ústech měl železitou chuť krve. Každou sekundu byl vystavený napospas nelidské mlátičce s lidským jménem Hans Steinmüller. Před sadistickým hajzlem nebylo kam uniknout, ani na tu posranou zem.
            „Jestli hodláš bejt vtipnej, tak to musíš hlásit předem,“ upozornil ho poručík Steinmüller. „Abych na to mohl jaksepatří reagovat,“ a napřaženou levačkou uštědřil Kováři další úder přes tvář. Na hřbetě ruky měl metalácký náramek se zkrvavenými kovovými pyramidami. Kovářovi krev stékala po krku a po hrudi označkované típnutými cigaretami.
            „Myslím, Hansi, že dneska to už nemá vejšku,“ ozval se vyšetřující soudce Billy Rubin, vysoký albín s rudýma očima, dlouhým krkem a štíhlými pažemi porostlými jemnými chloupky. „Dva dny ho v kuse mlátíme, spal asi hodinu, nic nejedl. Vyzkoušeli jsme na něj waterboarding, elektriku, a teď, jak koukám, má i přeraženej rypák. Kdyby ten parchant něco věděl, tak by promluvil.“
            „Billy, jsi moc humologickej, nebo humonistickej?“ pronesl Steinmüller a přivřel oči. Rozený německý filozof, Kant, Nietsche nebo kdokoliv z téhle správné bandy. „Tenhle chlap ještě pár dní vydrží. A to je, dopiči, dost na to, aby z něj kurva něco vypadlo! Co říkáš, mátizmrde?“otočil se na Kováře. Agent místo očekávané pop-kulturní hlášky ze sebe vydávil hleny smíšené se sraženou krví.
            „Jestli myslíš tohle, tak to nám moc nepomůže,“ ukázal soudce na krvavý sajrajt. Steinmüller třískl Kováře znova, tentokrát dlaní přes tvář. Myslel to dobře, takovou výchovnou tátovskou facku.
            „Neplivej mi tady na podlahu,“ řekl a obrátil se: „Billy, prosím tě, pochop! Černej řekl, že z něj musíme dostat, co ti dva viděli a jestli to stačili poslat do Agentury! Víš přece, co znamená, když Černej řekne musíte. Když musíš, tak musíš!“
            Billy Rubin se zvedl z židle a protáhl si ruce pokryté modrými žílami. Klouby mu až zapraštěly. Promnul si krční obratle, připomínalo to přípravu na hodinu aerobicu, a pohlédl na nordického týpka s vizáží buldozeru Catepillar.
            Leutnant Steinmüller znejistěl.
            „Řek’ jsem něco blbýho?“
            Billy Rubin zavrtěl hlavou. Poloprůsvitnou dlaní si přejel čelo a přitočil se ke Steinmüllerovi. Labutí jezero hadr. Pohlédl mu zespoda do zakalených očí ukrytých pod neandrtálskými nadočnicovými oblouky. Pozvedl pravačku se vztyčeným ukazováčkem a pronesl:
            „Hansi, poslyš… Nikdy, ale už nikdy, mein Freund, nebudeš zpochybňovat mou práci. Já ti jen naznačil, že toho troglodyta nemá cenu ustavičně mlátit, poněvadž existují i jiné prostředky, jak z něj dostat to, co potřebujeme. Je ti to srozumitelnější?“
            Hans Steinmüller se podrbal na potetované hlavě. Světlý ježek nemohl zakrýt pětiramennou svastiku s runami AH. Billy Rubin čekal. Poručík Steinmüller myslel.
            „Jaký jiný prostředky?“ zahučel po chvíli.
            „Třeba kámoši.“
            „Myslíš, že by to práskl parťák?“
            „Parťák ne. On.“
            JFK to zaslechl a pozvedl hlavu, nebo co mu trčelo na krku. Z nosu mu prýštila krev a do lebky, zevnitř, bušili trpajzlíci. Na okamžik přestali pracovat a přesídlili do očních nervů. Zaměřili na mučírnu pocákanou krví a udiveně se rozhlíželi.
            „Začíná jít do tuhého,“ pomyslel si Kovář a zavřel oči.
            „Hernajs!“ Trpajzlíci zase nic neviděli.
 
            „Poslouchej, zasrane,“ sevřel Steinmüller Kovářovu hlavu do obrovských dlaní. „Teď se budeš dívat támhle! Pustíme ti vídeo s kámošem Piérrem. Bude to učiněnej blockbuster!“
            Kovář chtěl přikývnout, ale lopaty svírající mu hlavu to nedovolily. Tak jen cosi nesrozumitelně zamrmlal. Pootevřel oči. Trpajzlíci radši opustili oční nervy a dál bušili do lebky. To jim šlo líp.
            „Podívej,“ upozornil Rubin mlátičku Steinmüllera. Kovář se probral a vypadlo to, že chce něco říct. „Možná bude zpívat.“
            „Zpívat? Tak to mu doporučuju Ódu na radost,“ zakroutil hlavou sveřepý vyznavač velkoněmecké hudby, Leutnant Steinmüller. „Co chceš, kreténe?“
            „Nevidím nikde popcorn,“ zachrčel Kovář. Vyplivl krev na podlahu. „Dal bych si sejrovej. Se šunkou.“
            „Tak my jsme mu tady pro srandu,“ zaúpěl Steinmüller a skoro soucitně zarazil Kovářovi loket do břicha.
„Uuuh!“ Agent se schoulil na postmodernistické kovové židli. Měla pravidelné otvory v opěradle i v sedáku pro odtok krve. Po stranách byly ergonometricky řešené opěrky vhodné k poutání policejními pouty.
„Ten Schweinehund je na sračku a dělá si z nás ještě prdel? Co to je za trotla? A ještě fluše po cele,“ dodal a udeřil agenta zespodu do brady. Levý hák mistra světa v boxu, jak vyšitý. Tedy, hodně podrazácký úder, žádná porota by to neuznala, ale bylo to účinné. JFK se pod vlivem úderu sice napřímil, ale hlava mu bezvládně padla na hruď.
            „Hansi, nech ho chvilku na pokoji,“ nevydržel to Rubin. „Chceš z něj něco dostat? Tak mu dej trochu voraz, do prdele! Podívej se na něj. On se chce nechat umlátit a ty ho v tom jen podporuješ! Zrovna omdlel bolestí, takže si vymohl další přestávku. Chápeš to, trubko? Ten parchant nad tebou furt vede, na body.“
            Steinmüller poodstoupil od bezvládného těla visícího v kovových poutech na kovové židli. Na zelených dlaždičkách se v abstraktních obrazcích slévaly kaluže krve a moče. Juan Miró by záviděl.
            „Možná vede, ale stejně je to prase,“ rozhlédl se Steinmüller po cele. Pohlédl na zkrvavené ruce. „Scheisse!“ Utřel si je do zakrvaveného hadru.
            „Poslyš, Hansi, umej to tady. Sebe taky,“ poručil Rubin. Aktivoval náramkový TAG Heuer a domlouval s vedlejší celou. „Jasný, že to pustíme. Vydržte. Zatím toho žabožrouta upravte. Ano, přesně tak to myslím, třeba do karmínového odstínu. Ať je to působivější. A ty, poslyš, Lando, co manželka, dobrý? Paráda! Takže kdy má termín? Já vám tak věřil, lidi… Mein Gott! Stavím se na kafe. Jo, jasný. A nespěchejte s tím mlácením. Máte čas. Ten náš magor zas omdlel. Nějak citlivej superagent,“ pousmál se albín. V jokerovském úsměvu mu zajiskřily bělostné zuby, jaké nedosáhnete ani trvalým používáním pasty Colgate Skull s trojitou silou.
            Venku se setmělo.
            Rudý soumrak přešel do purpurového nádechu, do odstínu Kovářova rozbitého ksichtu. Sluneční paprsky se zaleskly na mřížích. V kobce namísto slunce zářily přiblblé ekozářivky, jedna vedle druhé, na stropě i na stěně proti Kovářovi. Byly navrtané do hladkých stěn a byly hnusné. Zářivky na stěnách tvořily žebřík do nebe. Nebo do pekla…
 
            „Budíček, Schweinhund!“ zařval Steinmüller a vychrstl na Kováře kbelík vody s ledovou tříští. „Tady není žádná noclehárna!“
            JFK se probouzel pomalu. Vědomí odmítalo přivést mozek do reality vyplněné bitím, krví a bolestí. Podvědomí mu pracovalo naplno a vědomí logicky odmítalo vyjít ven, na oslnivé světlo zářivek...
            Další ostrá sprška.
            „Nádhera! Jak krásně to chladí,“ myslel si s úlevou Kovář. „Tiší bolest. A vlny tiší vítr.“ Hodlal zas upadnout do osvobozujícího nevědomí. Jenže přišel další příděl ledové vody, a dvě rány návdavkem. „Kdy se ten zasran unaví? Kdy už padne? Já chci taky padnout…“
            Nepřestalo to. Zasran se neunavil. Další rána. Kovář se probral.
            „Vítej zpátky, geroj!“ zasalutoval Leutnant Steinmüller. Neměla to být pocta.
            Ani nebyla.
            „Vyliž si prdel,“ zachrčel Kovář v naději, že ho sadista zase odešle do říše snů. Málem se to splnilo. Steinmüller se totiž napřáhl a…
            „Nech ho!“ vykřikl Rubin. „Máme jiný plán.“
            „Máte hovno, a ne plán,“ pronesl Kovář.
            „Vidíš ho, parchanta?“ namítl hromotluk. „Drzej jak vopice!“
            „Chce být drzý jako opice, tupče! Protože nechce, abychom použili jeho parťáka! Radši se sám nechá ubít k smrti! Chápeš to konečně?“
            Hans Steinmüller stál s prázdným kbelíkem vedle zakrváceného Kováře. Díval se mu do rozbité tváře. JFK se na něj díval také, celou dobu.
            „Ten sráč se mi směje,“ poznamenal Steinmüller.
            „Ty se mu divíš?“ zavrtěl hlavou Billy Rubin. „Po tom, co’s tady předvedl, by se ti smály i děcka ve školce.“
            Steinmüller pokýval hranatou hlavou, letmo se rozmáchl a udeřil kovovým kýblem Kováře do hlavy. Ovšem tak, aby zas neomdlel, mátoha.
            „Dobrá. Tak ukaž, Billy, co umíš,“ obrátil se Steinmüller na vyšetřujícího soudce. „Tenhle chlap je totiž to největší tvrdohlavý hovado, co jsem kdy měl v parádě. A pochybuju, když jsem ho nezlomil já, že se to povede tobě.“
            „Vyzkoušíme jiný metody,“ pousmál se Billy Rubin. Měl lehounce zmalované rty, podzimní sametová hněď, a decentní, přírodní líčení. Slušelo mu to, říkali přátelé.
            „Zapněte monitory,“ pronesl teatrálně.
            Cela se rozzářila. Zdi tvořily ohromné krystalické displeje, na nichž dosud byly jen zelené dlaždice mučírny. Od země ke stropu, na podlaze i na stropě. Kdyby někdo točil další Kostku, nemohl mít lepší interiér. Na každé obrazovce zářil portrét do krve zmláceného Piérra Yanga. Připomínalo to obrazy od Andyho Warhola. Zdánlivě stejné, ale stačil jiný odstín, a každý byl jiný. Černá Marylin Monroe, Rudý Lenin, Rudý Piérre…Piérre Yang byl tak zmlácený, že se nyní nacházel někde mezi komatem a pitvou. Byl zbitý s takovou pečlivostí, že mu krev tekla z úst, z uší, z nosu i z ran po celém těle.
            „Dívej se!“ přistoupil Billy Rubin ke Kovářovi a objal jej kolem ramen.
            „Čím to, do hajzlu, smrdíš?“ hlesl JFK. Pozoroval spáry mezi dlaždicemi.
            „Channel 5, brouku,“ pousmál se Rubin. „Neboj, já se nenechám vyprovokovat.“
            „Škoda,“ řekl Kovář a zase přivřel víčka.
            „Nechrápej mi tady!“ zařval mu do ucha mlátička Hans a zacloumal mu hlavou, až mu natrhl ucho. „Tohle, Scheisse, není žádná noclehárna!“
            „To jsi říkal. Zkus něco novýho, vypatlanče.“
            Hans Steinmüller vypustil páru a pohlédl na Billyho Rubina. Ten ho pohledem zklidnil a dál se věnoval Kovářovi.
            „Vidíš kámoše?“ optal se a přejížděl si štíhlé paže prsty.
            JFK viděl kámoše. Piérre na tom byl jako on.
            „Proč se matláš tím smradem, kreténe?“ ztěžka pootočil obličej k Rubinovi. Přivřel oko a čekal úder. Mlátička nezafungovala. Naslouchala vyšším rozkazům.
            „Líp se mi s tím vyslýchají smradlaví hošánci jako jsi ty.“
            „Takže teď mě jako ojedeš zezadu?“
            „To bys měl příliš lehké, chlapáku,“ naklonil se k němu Billy Rubin. Dýchl mu do tváře mentolový opar. „Mám pro tebe lepší trhák: vykrvácení kámoše v přímém přenosu.“
            „Nic lepšího tam nemáš?“ hlesl Kovář. Věděl, že nasmrděnej parchant tamnic lepšího mít nemůže. Co je víc než život parťáka, s nimž vyrážíte na mise, na němž závisí nejen váš život? JFK zvedl hlavu. Všude krvácel Piérre Yang. Kovář věděl, že Yang je ze stejného těsta; buď zdrhne nebo zhebne. A poněvadž útěk z X-Hawkova lochu nepadá v úvahu, a prozrazení úkolu jakbysmet, zbývá druhá možnost. Třetí neexistuje.
John Francis Kovář pohlédl na Piérra Yanga. Ten seděl, vlastně skoro ležel na identické umělecky pojaté kovové židli. Nekomunikoval.
            „Ahá! Mistr Yang se nechce bavit,“ podotkl Billy Rubin. „Zřejmě mu nejsme dost dobří!“ Pozvedl se k rtům komunikační jednotku TAG Heuer. „Něco s tím rychle, ale hodně rychle udělejte. Nebo se vám podívám na pracovní výkazy!“
            „Rozkaz, pane. Máme mu dát elektrošoky?“ ozvalo se z reproduktorů.
            „Dejte mu třeba lentilky! Chci vidět, jak se hejbe a jak zvedá tu rákosnickou palici!“
            Hans Steinmüller postával v pozadí s výrazem holohlavé slepice. Až nyní mu došlo, jakým tónem se odvážil hovořit s kapitánem Rubinem. Když se to tak vezme, byl rád, že je rád. V duchu nadřízeného nadále obdivoval. Byl takový… Byl prostě jiný.
            „Kapitáne, spouštíme to!“
            Kovář zahlédl na nástěnných displejích elektrody defibrilátoru.
            „Nabito!“
            Bzučící magnety se přiblížily k Piérrovu hrudníku. Zelené, kroucené kabely se pohupovaly v prostoru jako smyčky oběšenců. Yang byl svázaný na stejné židli, na níž už delší dobu trávil Kovář. Byla to dokonalá vodící kostra a uzemnění vyhovovalo velice přísným europředpisům pro útrpné právo, samozřejmě z hlediska dodavatele. Odběratelé jej většinou nepřežili. Tím pádem jejich připomínky byly nulové.
            „Co tím sledujete, troglodyti?“ hlesl JFK. Mohl si dovolit cokoli. Věděl, že ho ti dva neumlátí do bezvědomí. Možná později, ale ne teď. Potřebovali, aby viděl, jak Piérre umírá. Potřebovali, aby mluvil. „Jen ho doděláte,“ vyplivl krev, olízl si jazykem opuchlé rty. Svěsil hlavu. Ne, že by chtěl, ale musel. Měl ji těžší než jádro supernovy. Billy Rubin pozvedl paži a pokynul. Hans Steinmüller zvrátil Kovářovi hlavu, tak, aby viděl na monitory.
            „Pal!“
Magnety přirazily na Piérrovu hruď. Tělo se vzepjalo v křeči. Yang otevřel ústa dokořán. Zalapal po vzduchu, kterého se mu nedostávalo. Skřek, který z něj vyšel, se nepočítal mezi lidské ani zvířecí zvuky.
 
            „Žlutej parchant se probudil,“ pronesl Steinmüller. Vždycky ho fascinovala bolest a přítomnost smrti. Do práce chodil rád.
            Piérre Yang se rozhlédl. Obdržel první ránu pěstí, na přivítanou. Kovář sevřel napuchlé rty. Yang pozvedl hlavu a hleděl kamsi mimo kameru, odkud přišel další úder. Yangovi vytryskl z úst proud krve a o zem cinklo pár zubů. Cink... Cililink. Zazvonily o dlažbu cely jako mince! Cink… Cink…
            Kovář si prokousl rty.
„Jak dlouho ho máme mlátit, než bude sdílnější?“ optal se stropu Rubin a jemně položil Kovářovi ruku na rameno. Na prsteníčku mu zářil dvaatřicetikarátový briliantový prsten TeNo.
            „Sundej tu pazouru, buzno.“
            Piérre Yang ve vedlejší cele schytal další sérii úderů.
            „Chápeš, jak to tady funguje? Ty budeš drzý, on mrtvý.“
            „Chci s ním mluvit,“ řekl Kovář.
            „Ne.“
            „Nic vám neřekne.“
            „Ani když tě umlátíme?“
            „Neřekne nic. Do prdele, ani když mě rozřežete na kousky. Kolikrát to mám opakovat? Jsme tady ve zvláštní škole?“
            Rubin poodstoupil od Kováře a cosi šeptal Steinmüllerovi. Leutnant hranatě pokyvoval hranatou hlavou. Na kubisticky modulovaném ksichtu se usadil potměšilý úsměšek, hranatý, jak jinak.
            „Ano, tři minuty postačí,“ zaslechl Kovář poslední bachařova slova. „Plán B. Provedu,“ hromotluk zasalutoval a oddupal z místnosti. Hermetické dveře se zavřely se sykotem připomínajícím chřestýše.
            „Myslíš, že si ten troglodyt pamatuje, co je plán B?“ obrátil Kovář rozmlácenou bradu ke dveřím.
            „Nemyslím. Ale postarám se o to, aby ho realizoval,“ pohladil Kováře Rubin po zpocených zádech. „Znáš to, hochu: Morální imperativ ve mně a hvězdné nebe nade mnou; to je jediné, co mě uvádí v úžas.“
            „Ty seš taky dobrej magor,“ zachrčel Kovář. Chtěl to doplnit úšklebkem, jenže ten se mu nevyvedl. Přes rozmlácenou hubu se niterné hnutí mysli vyjadřuje těžko.
            „Nyní jsi mi sdělil svůj názor na mne. Nuže hbitě do práce. Máš minutu na to, abys mi ještě sdělil, ty nebo tvůj rákosnickej Kamarad, co všechno Agentura ví?“
            „Agentura ví hovno. Takovejch akcí s vrtulníky a Delta Forces je na denním pořádku. Všude, v tomhle i v jiných pojebaných světech.“
            „A co ví o tomhle světě Agentura?“
            „Co asi? Snad jsem to řekl jasně. Další podělanej shit, kde musíme makat. Za pravdu a lásku. Bez dovolený.“
            „Nic víc?“ Channel 5 byl nesnesitelný.
            „Dobrá, lžu. Kromě tý dovolený. Občas ji dostanem.“
            „Johne, ty mě opravdu, ale opravdu velice mrzíš. Lžeš. A tím nemyslím tu informaci o dovolený.“
            „ A o čem se teda potom máme bavit?“
            „Nebude potom,“ podotkl soudce a pokynul pochopům. Kovář zaslechl Yangovo zasípání. Odevšad, z každého koutu cely.
            „Piérre?“ zvedl JFK hlas, až se rozkašlal. „Jak seš na tom?“
             Yang pozvedl hlavu. Na stěnách cely spatřil Kováře. Sotva znatelně se pousmál. Nevšiml si toho nikdo, jen Kovář to zaregistroval.
            „Nemůžu si stěžovat, brácho,“ pronesl Yang. „Ti pitomci dělají všechno proto, abych začal nový život. Asi jehovisti. Znáš tu pakáž.“
            Dostal další ránu.
            „Merde.
            Nepotřeboval se s Kovářem domlouvat. Věděl, co dělat, bez frapantních filmových náznaků. Agenti se dívali jeden na druhého a mlčeli. Půl minuty, minutu.
            „Koukám, klucí, že jsme vám tady uspořádal mistrák v zírání,“ podotkl po chvíli Rubin. „A vy dva jste se dostali do finále, že jo?“
            Nikdo ze soutěžících se po něm neohlédl.
            „Tak jo. Jak chcete,“ řekl Rubin a pootočil se k rohové kameře. Vztyčeným ukazováčkem vykreslil soustředné kruhy. Piloti Black Hawků by z toho pochopili, že mají povolení vzlétnout do akce. Leutnant Steinmüller v sousední cele z toho usoudil, že kolotoč výslechů pokračuje jinde.
„Konečně,“ zamumlal a trhl Yangovou židlí. „Jdem, sráči.“
            „Nejdem,“ namítl Yang.
            „Jak to, že nejdem?“
            „Nejdem. Mám svázaný nohy, imbécile.“
            „My ještě budem vtipný?“ zvrátil se Steinmüller v zádech, ruce zapřené v bok, a hlasitě se zařehtal. Poté vrazil pěst do Yangových prsou. Byl to šílený úder. Yang vydávil tuplák krve. Dusil se a krev s hleny mu stékala po hrudi. Yang postupoval stejně jako JFK. Věděl, že ho tak jakotak umlátí. V tomto případě platilo čím dřív, tím líp.
            „Hansi, nezabij mi ho!“ ozvalo se z reproduktorů popuzeně.
            „Rozkaz! Rákosník je oukej. Jen se mu bude pár minut blbějc dejchat!“
            „Přitáhni ho sem živýho. A už žádné blbosti!“
            „Buzerant a debil. Vy jste fakt dvojka k pohledání,“ ozvalo se za Billym.
            „Drž fekál!“ neudržel Billy Rubin důstojnickou image a z otočky kopl Kováře. Srazil ho i s postmodernistickou židlí. Agent Kovářů rovnováhy padl obličejem na zakrvavený řetěz, další z výslechových nástrojů, a rozsekl si tvář na kost. Nechápal, že dokáže absorbovat tolik bolesti. Ale šlo to, zatím to ještě šlo. Zasípěl:
            „Nějak vztahovačnej, co?“
            Billy Rubin k němu přiklekl, napůl ho pozvedl a pootočil mu hlavu. Pokud by někdo chtěl ztvárnit Madonu s Ježíšem, neměl by lepší příležitost. Rubina nicméně nezajímalo sakrální pojetí scény. Jediné, co mu leželo na srdci, byl řádně odvedený výslech. Výsledky, upřímně řečeno, byly zatím slabé. V první chvíli chtěl na agenta ječet a ječet a ječet, ale pustil mu hlavu; tedy, spíš mu ji srazil na zem. Lebka zaduněla o zelené dlaždice. Kovář zasténal.
            „Snad se zas tak nestalo,“ poznamenal soudce. „Věhlasný agent kvílí jak ve špionážním béčku. Upadl na hlavičku, co?“
            „Nemáš ani na to béčko,“ poznamenal recenzent JFK.
            Rubin uštědřil Kovářovi další ránu. Jeho artistní cítění utrpělo.
            „Já netvořím žádnou béčkovou komerci! Ctím lidské utrpení a bezvýchodnost, přesně takovou, v jaké se nacházíš. Ty a tví přátelé. Ty a tvůj svět!“
            Nad hermetickými dveřmi se rozsvítila rudá svítilna. Rubin se ohlédl, promnul si oči a sítnicovým kódem otevřel. Mezi betonovými futry se tyčil hranatý obrys. Leutnant Steinmüller za sebou táhl židli. Na židli byl svázaný Piérre Yang. Za židlí s Piérrem Yangem zůstávala krvavá stopa. Rudá řeka. Nad ní svítilo rudé oko. Rudý úsvit.
            „Posaď ho sem, aby na sebe přátelé viděli,“ ukázal Rubin. „A tady toho pána zvedni, aby nám zas nepadl do limbu,“ prohodil směrem ke Kovářovi.
            JFK seděl metr proti Piérru Yangovi. Koleny se skoro dotýkali. Mockrát seděli spolu; na poradách Agentury, v pilotních kabinách, ve vyhlášených putykách i noblesních restaurantech, ale nikdy ne ta.
            „Takhle blbě“, pomyslel si Kovář.
            „Vezmeme to rychle,“ pozvedl Rubin husté, bílé obočí a z podpažního pouzdra tasil pistoli. Rychlejší než smrt, zlý a ošklivý, nesmiřitelný…
            „Enyky benyky kliky bé,“ zarecitoval novodobý desperádo a ukazoval devítkou z jednoho agenta na druhého, „Ábr fábr dóminé, na koho to slovo padne, musí z kola ven!“ zastavil se s hlavní na Kovářově spánku.
            „Co teď, blbečku?“ pohlédl na něj Kovář jedním okem. Druhé měl čím dál víc opuchlé. „Stiskni to a máš klid. A prémie.“
            „Že bych se spletl?“ vyjekl Rubin, zavrtěl hlavou a platinově zbarvené pramínky vlasů se kolem něj rozprostřely jako svatozář. Soudce se rozesmál. Otázkou zůstává, co lze ještě nazývat smíchem a co čirým šílenstvím. Rubin Obrátil zbraň na Yanga.
            „Je to lepší? Hloupé rozpočitadlo! Že já se na něj pořád spoléhám. A nedám si pokoj a nedám…“
            Kovář pohlédl Rubinovi do očí. Albín měl oční čočky ve tvaru pentagramu
            „Ani netušíš, vole, komu sloužíš.“
            Billy přivřel oči. Pokýval hlavou a pak je zase otevřel.
            „To neřeš. Budu teď počítat do deseti a pak ti odstřelím parťáka,“ řekl. „Máš jednu možnost, Johne. Jednu jedinou. A nebudu to opakovat.“
            „Nech si kecy na koledu,“ ozvalo se za ním. „A táhni konečně do prdele,“ vyslovil Yang své přání, aniž pozvedl hlavu.
            „Vy si ale vůbec nevážíte mé práce!“ pohlédl Rubin na oba se smutkem v tváři. JFK i Yang uznali, že i tenhle hermafrodit má světlejší chvilky. Bělostný člověk pokračoval v monologu: „Takže jsme se pobavili, tak to má být, a nyní znova tu otázku.“
Kovář věděl, co bude.
„Jaké informace jste stačili odeslat, než jsme vás dostali?“
            Kovář sklonil hlavu. Teď by se hodilo, kdyby ho mlátička Hans ubil. Piérre Yang na něj upřeně hleděl. „Ne, abys to podělal, Johne, když už jsme prošli tímhle peklem,“ vnímal Kovář Yanga. I když Piérre mlčel.
            Kovář nebyl telepat, to přátelé nemusí být. „Piérre, vypadá to blbě. Ani jeden z nás nepromluví. To víme,“ vnímal Yang Kováře.
            Ten také mlčel. Yang mlčky pokýval hlavou. Odevzdaně…
            „Dobře, chlapi. Dostali jste mě. Dělal jsem si srandu,“ pousmál se vyšetřující soudce. „Myslím s tím počítáním,“ pokrčil rameny. Obrátil se k Yangovi a přiložil mu pistoli k hlavě.
            Pak mu vystřelil mozek.
 
Hans Steinmüller s sebou až cukl. Tohle nečekal. Takhle bez varování… Displejová stěna za Piérrem Yangem se zabarvila do ruda.
Rudé moře. Rudý soumrak. Rudý příliv.
            „Tím chci říct, že jsem neměl v úmyslu počítat do deseti,“ dodal Billy Rubin na vysvětlenou a schoval pistoli do pouzdra.
            JFK zíral na mrtvého parťáka. Konečně promluvil.
            „Teď musíš zabít i mě, sráči.“
            „Ale, ale, to zní jako výhrůžka,“ naklonil se k němu Billy Rubin.
            Kovář mu pohlédl do očí a kývl.
            „Seš chytrej.“
            „Hansi, odtáhni ho do cely. Kdyby ti cestou upadl, tak o tom nechci vědět.“
            Leutnant Steinmüller obnažil v úsměvu velké, řídké zuby.
            „To si musím dát bacha, aby mi moc nepadal… Tak pojď, Scheiser! Na tohle čekám celej den. Mimochodem, víš, co tě čeká?“
            Kovář věděl, co ho čeká.
            Peklo.
            Ostatně, jako mnohokrát. 

 

 

 

 

 

 

 

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele KeB

No úplně můj hrneček kávy to není, ale musím uznat že jsem se dobře bavil. Takže se nechám překvapit :)

Obrázek uživatele Mike23

Hodně dobré, už se těším :-)