Ukázka z JFK 35 - Vlci severu

Malá ukázka z nového třicátého pátého dílu ...

CIZINCI VE MĚSTĚ

Osamělý muž s do čela naraženým kloboukem v dlouhém, těžkém kabátě tiše našlapoval mezi vichrem vířenými kalužemi. Společnost mu dělal jen oceán divoce bušící vlnami do lodí kotvících u mol jako boxer v amoku šílenství. Vtíravé deprimující šero a chuchvalce mlhy zahalující přístav Seattlu muži vyhovovaly. Bez povšimnutí míjel skladiště, ať to byly ze dřeva sbité boudy obyčejných rybářů a kšeftařů, nebo zděné sklady bohatých rejdařů a obchodníků. Proklouzl úzkou uličkou dlážděnou cihlami blíž ke středu města, ale až na pár opilých námořníků korzujících mezi putykami nenarazil na obvyklé obyvatele nočního života ve městě. Pouliční prodejci alkoholu a drog, prostitutky, kapsáři, ti všichni se stáhli před nepřízní podzimního nečasu do hospod a barů.
    Cizinec občas zpomalil před některým z nočních podniků, jako by se rozmýšlel, zda má vstoupit dovnitř. Nebyla to pravda, jen se chtěl ujistit, že jeho úsudek je správný. Někdo ho sledoval. Měl příliš mnoho zkušeností, aby si nevšiml, že se na něj už od hotelu, kde se ubytoval, přilepil stín. Stín, který mu byl neustále v patách. Cizinec netušil, kdo by mohl mít zájem ho sledovat. Byl ve městě jen pár hodin a kromě nádraží a hotelu zatím nenavštívil žádné jiné místo. Na okamžik zalitoval, že nechal revolver ukrytý v hotelovém pokoji. Střelná zbraň se mu zdála příliš velká a těžká na malou obchodní schůzku, tak si vzal do deště pouze lovecký nůž na opasku. Snad jde jen o místního chmatáka, který si ho vyhlédl u hotelu jako snadnou kořist a doufá, že se někde v baru opije, aby se ho později pokusil obrat.
    Tok jeho myšlenek přerušil špatně osvětlený nápis na oprýskané tabuli. Název Admiral Inn už šel stěží přečíst. Bez rozhodování vstoupil.
    Muž v klobouku procházel mezi obsazenými stoly. Prodíral se oblaky kouře, protahoval se kolem kolébajících se rybářů, opilých námořníků a přehnaně nalíčených prostitutek, hledajících rychlý výdělek pro dnešní noc. Došel až do zadní části hospody, kde u plně obsazeného stolu seděl chlapík bavící přítomnou společnost vtipnou historkou. Cizinec si vzal od kolemjdoucího číšníka sklenici piva, do ruky mu vtlačil drobnou minci a opřel se o jeden z dřevěných sloupů. Upíjel pivo a poslouchal vyprávění. Věk bodrého vypravěče odhadoval kolem šedesátky. Měl mroží kníry na kulaté šedivé hlavě, bříško se tlačilo z vesty. Sotva skončil, spolusedící se dožadovali dalšího příběhu.
    „Řekni nám tu o Eskymácích, jak půjčují své ženy hostům,“ žadonil podnapilý chlápek a zubil se svými zbývajícími třemi žlutými zuby.
    „Hned, přátelé, jen zajdu vyvenčit tuleně, cha, cha,“ pochechtával se vypravěč a protlačil se přes sedící sousedy. Hbitě proklouzl plným sálem a zmizel ve dveřích vedoucích na dvorek, kde hosté vykonávali potřebu.
    „Vy jste pan Welzl, přezdívaný Arctic Bismarck?“ oslovil cizinec vypravěče ve chvíli, kdy se vracel ke stolu.
    „Jo, to jsem. Copak bys rád, synku?“ odpověděl Welzl.
    „Jmenuji se John Francis Kovář a doporučil mi vás Durand. Chtěl bych s vámi projednat nějaké záležitosti.“
    „Ach, Durand, myslel jsem si, že o obchodu s panem Durandem nebude cvrlikat kdejaký ptáček na střeše.“
    „Samozřejmě, Durand o vás mluvil jako o spolehlivém obchodním partnerovi. Já jsem ve firmě Durand podílníkem, takže veškeré obchodní záležitosti zůstávají uvnitř podniku.“
    „Říkal jsi Kovář? Zní to hodně česky.“
    „Ano, otec byl Čech, ale já nikdy v jeho vlasti nebyl,“ spustil Kovář smyšlenou historku, protože moc nevěděl o situaci ve střední Evropě v tomto světě, charakteristickém kritickým nedostatkem kovů. I v této realitě roku 1936 už existovalo samostatné Československo, ale informací o zemičce za velkou louží bylo žalostně málo. Naštěstí to vypadalo, že ani Welzl nemá žádné čerstvé zprávy o poměrech v české kotlině.
    „No vidíš, já jsem zase rodák z moravského Zábřehu, ale taky jsem strávil většinu života nahoře na severu, a tak už víc považuju za svůj domov ledový arktický pláně. Dobře, synku, já ale rozlišuju čas na zábavu a čas na obchod. A teď je zrovna čas na zábavu, navíc tu mám ještě povinnosti ke společnosti. Zítra je taky den, přijď dopoledne na mou loď. Jmenuje se Laura a kotví až skoro na samém konci přístavu, nebo na začátku, jak se to vezme, cha, cha.“
    „Dojednáno, přijdu.“
    „Dej si ještě pivo, mají tady nejlepší v celým městě. Je skoro tak dobrý, jako naše český.“
    Kovář pozvedl rozpitou sklenici na pozdrav a pomyslel si, že Welzl v rodné zemi nebyl opravdu dlouho, když takovému patoku říká dobré pivo.

Liják už se dávno přehnal za město a zanechal po sobě jen takové nepříjemné vlezlé mrholení, které se vám dostane všude. To ale Kováře netrápilo. Uvažoval o tom, že byla chyba vydat se do hotelu zpátky stejnou cestou. Navíc hloupá základní chyba, kterou vtloukali do hlavy každému agentovi už v základním kurzu. Nikdy nepoužít stejnou cestu dvakrát.
    Teď už ale bylo pozdě změnit trasu. Když procházel úzkou, temnou uličkou, páchnoucí rybinou a odpadky, vynořily se na jejím konci dvě postavy. Navzdory sychravému počasí kráčely podezřele pomalu. Pod nohama jim křupalo rozbité sklo a čvachtaly kaluže. Čekali tu na něj. JFK se ohlédl, ale do ústí uličky už vkročil další chlap. Ještě než ho pohltil temný stín, zahlédl JFK kovový záblesk od mužovy pravačky, odražený od poslední rohové pouliční lampy.
    Mozek bývalého agenta EF bleskově vyhodnotil situaci a načrtl strategický plán. Bylo mu jasné, že se v tomto úzkém prostoru nemůže utkat se všemi třemi najednou, navíc sevřený z obou stran. O vteřinu později JFK spustil těžký kabát z ramen, otočil se na patě a sprintoval k chlapíkovi, který, jak se zdálo, střežil vstup do uličky sám. V běhu sjela ruka neomylně k loveckému noži na opasku. Chlápek před sebe nastavil ruku s nožem. Johnovi blesklo hlavou, že má slušnou šanci, protože tohle nebyl postoj člověka ovládajícího boj s čepelí. Protivník se rozmáchl, ale jeho ruka narazila na Kovářovu čepel. Pravice se mu zbarvila rudou krví, vykřikl bolestí. Zavrávoral, opřel se o drsnou zeď a chytil se za zraněnou ruku.
    Dva muži na opačné straně uličky se dali do klusu, čekali, že se jim teď jejich oběť pokusí uniknout v rušnějších přístavních ulicích. A John vyrazil, jenže přímo proti nim. Chlap vpředu udiveně vykulil oči a napřáhl ruce, ve kterých svíral sekeru na dlouhé násadě. Čakan, vybavil si Kovář podobnou zbraň škipetarských hajduků nebo chodských strážců hranic. JFK doslova letěl proti nepříteli. Protivník špatně odhadl vzdálenost při rozmachu a srazil se s ostřím Johnova nože. Z hrudi mu vytryskl proud krve. Neklamné znamení, že ocel zasáhla srdce. Do umírajícího muže vrazil Kovář vší silou ramenem a vymrštil ho směrem k třetímu nepříteli. Ten se marně pokoušel zprovoznit jednorannou bambitku, ve které zvlhl v deštivém počasí střelný prach, a zoufale mačkal spoušť. Mrtvý, ze kterého stále trčela rukojeť nože, na něj dopadl a srazil ho k zemi. Než odvalil chladnoucí trup bývalého kumpána, už na něm klečel JFK. Levačkou popadl paži svírající křečovitě střelnou zbraň a pěstí pravé ruky zaútočil proti jeho obličeji a hrudníku. Útok byl tak rychlý a prudký, jako by chtěl neznámého vmlátit do mokré a zablácené dlažby. Lupičova ozbrojená ruka ochabla a do kaluže z ní vypadla pistole.
    John se rozhlédl. V okolí už se nenacházel nikdo další, kdo by ho chtěl ohrozit. Setřel si z obličeje dešťovou vodu a pomalu kráčel k prvnímu útočníkovi, který seděl opřený o studenou zeď a sténal. Z přeťaté tepny na ruce vyteklo již mnoho krve. Kovář si uvědomil, že tohohle zrzka zahlédl v hospodě. Nejspíš ho sledoval už od hotelu. Sehnul se nad zraněným a stáhl z něj kabát. Roztrhl mu rukáv košile a nad ránou stáhl provizorní obvaz.
    „Kdo vás poslal?“ formuloval jasně otázku. Zraněný na něj jen pohlédl skelným zrakem a neodpověděl.
    „Chceš tady raději vykrvácet?“ JFK povolil obvaz a z rány se začala hrnout další krev. Zraněnému útočníkovi se hrůzou rozšířily oči. Kovář obvaz utáhl a zeptal se znova: „Kdo vás poslal?“
    „Děláme pro Bella,“ odpověděl a hlasitě polkl. „Eric Bell nás poslal, ať tě sledujem, a když bude vhodná příležitost, tak ať...“ větu nedořekl a znovu se bázlivě podíval Kovářovi do stínem zastřeného obličeje.
    „Chytni si ten hadr. Modli se, ať tě tu najde někdo včas, než z tebe vyteče poslední kapka. Možná ti dávám větší šanci, než jste dali vy mně,“ zvedl se John a zmizel v temnotě. Už neslyšel zraněného, jak volá, aby ho tam nenechával samotného.

PřílohaVelikost
Image icon obr uk JFK35.jpg68.02 KB
Image icon JFK Vlci severu 01.jpg55.3 KB

kategorie: