Ukázka z JFK 26 - Pár kapek krve

JFK26Po několika dnech, kdy si mohli ukázku z JFK 26 přečíst jen ti co odpověděli na tři velice jednoduché otázky, je k dispozici úplně každému.
Podle nakladatelství Triton, výjde 13.06. 2011, což je skutečně už za pár hodin, tak to snad ještě chvilku vydržíme.

Uvítací výbor
 
Díval se, jak stoupají mělkou roklí. Bylo jich pět. Křivonozí, zakrslí, ozbrojení oštěpy, oblečení v kůžích. Šlapali po zlatohnědé záplavě spadaného listí, co chvíli se ztráceli za kmeny stromů či za osamělými balvany. Postupovali v zástupu, jeden od druhého vzdálený přesně dva kroky. Ostražitě se rozhlíželi, sledovali Johnovu stopu.
Sledovat stopu nebylo nijak obtížné. Když tudy John procházel, plouhal nohama ve spadaném listí, takže tam zůstaly zřetelné šmouhy. Chtěl se s příchozími setkat právě tady, v téhle doširoka rozevřené erozní rýze. Po stranách se černají divoké houštiny, ale tady je má jako na dlani.
Uvidíme, zda budou přátelští nebo nepřátelští.
Přibližovali se. Rozeznával podrobnosti a nabýval dojmu, že je něco špatně. Poslali ho jinam, než měli. Tohle je nějaký pravěk. Paleolit, nebo jak se tomu říká. Starší doba kamenná.
Mimoděk se poplácal po bocích, aby se přesvědčil, zda se mu nerozpadá tmavomodrý kabát z hrubé vlny. Látka zůstávala vcelku, švy držely pevně, dvě řady mosazných knoflíků se leskly kapkami podzimního deště. Ani hnědé kalhoty z pevného sukna nejevily známky rozpadu, stejně tak polovysoké šněrovací boty, ručně ušité z dobře vyčiněné hověziny.
Takže žádná doba kamenná. Technologie tohoto světa odpovídá renesanci či baroku, s tím koresponduje i klenutý most, jehož zbytky John objevil v pusté krajině. Kdyby tomu tak nebylo, už tři dny by tu pobíhal nahý. Předměty, nepasující do místní technologické úrovně, by se díky Maurbyho efektu rozložily na neladnou směsku výchozích surovin.
John si rozepnul kabát a položil pravici na rukojeť bowie knife, aby se ujistil, že je zbraň na svém místě. Posunul pouzdro ještě víc dozadu, nechtěl jim okázale předvádět, čím je ozbrojený. Několikrát se zhluboka nadechl: přišel čas, aby se domorodcům ukázal a navázal s nimi přátelské vztahy. Pak, pokud se s nimi dokáže domluvit posunky, zjistí, kde se to vlastně ocitl.
Odlomil z houštiny větvičku, obalenou zežloutlými listy. Prosmýkl se ven z křoví a vstoupil na zlatavý koberec ze spadaného listí. Divocí lovci se nacházeli dvacet kroků od něj a tři metry pod ním. První z domorodců se zastavil a vydal ze sebe překvapený zvuk, který zněl nějak jako „Ugg-ugg!“
John zamával mírovou ratolestí. Trošku to přehnal, větší část lístků se odloupla a klikatým letem se snášela k zemi.
„Jsem přítel,“ vykřikl. „Přicházím v míru!“
Samozřejmě mu nemohli rozumět, bylo krajně nepravděpodobné, že by mluvili pražskou češtinou. John však věděl, že záleží především na tónu hlasu. Trocha konejšivosti, špetka vemlouvavosti a dva díly přesvědčivosti, takový je recept na budoucí přátelské vztahy.
Udělal pár kroků dolů po svahu a oni mu vykročili vstříc. Teď už nešli v zástupu, rozestoupili se do rojnice. Gestikulovali, mávali širokými prackami, což nevyznívalo nepřátelsky, ale překvapeně.
Tlumeně vykřikovali: „Agö! Hä fachü! Agö fa!“
„Jsem přítel,“ zopakoval John česky. Zvolna, jen co noha nohu mine, sestupoval po svahu a s úžasem vnímal podrobnosti: tihle divocí lovci nemají s paleolitem jeho domovského světa nic společného!
Vůdce divochů, který šel před chvílí v čele zástupu, byl ze všech nejvyšší, ale i tak sahal Johnovi sotva pod bradu. Soudkovitý trup měl zahalený pláštěnkou z vlčích kožešin, vlčí ocasy mu plandaly až ke kostnatým kolenům. Nesl se na křivých nohách, opatřených návleky z kůže. Nahé ruce měl zjizvené příčnými zářezy, což byla nejspíš místní móda. V levičce svíral jasanový oštěp s kamenným hrotem. Pravou pazouru držel ve výšce obličeje, ve volném tempu obracel dlaň dopředu a dozadu na znamení míru. Tuhé černé pačesy, podobné koňským žíním, měl vyčesané vzhůru a svázané do uzlu.
Hlava seděla na krátkém tlustém krku. Obličej, široký jako lívanec, se podobal spíše karikatuře. Rozpláclý nos, líce zkrášlené jizvovým tetováním, zlomyslná očka, zapadlá pod mohutnými nadočnicovými oblouky. Po stranách hlavy dvě lopuchovité uši. A ta nejpodivnější věc: z širokých bezkrevných úst se derou přerostlé spodní špičáky. Vážně, tomuhle týpkovi lezou zuby ven z huby a nezdá se, že by mu to nějak vadilo. Ostatně – i ostatní mají takováhle zubiska.
Divná je i barva jejich pokožky: světlounce šedá, v tomhle osvětlení se zdá být nazelenalá.
Tak pro pořádek: šéfovi tlupy budeme říkat Šéf.
Ti dva, co stojí nalevo od Šéfa, vypadají jako jeho bratři, či snad synové: rozložití, sražení, křivonozí. Jeden je až na bederní zástěrku nahý, na rozdíl od ostatních se pyšní slušivým knírkem. Ne, není to knírek, jen řádka jizviček nad horním rtem, kolorovaná čímsi tmavým, snad duběnkovým inkoustem.
Na tom úplně nalevo plandá potrhaná přikrývka se zašlou výšivkou, do které si vprostředku vyřízl díru a oblékl si ji jako pončo. Přikrývka? To vypadá povzbudivě. Kde se tkají přikrývky, tam sídlí i civilizace. Nebo alespoň její zárodek.
„Vám dvěma budu říkat Pončo a Knír,“ říká John pevně, nesmlouvavě, zároveň však laskavě. Není snadné vyladit přesně takovýhle tón hlasu. John však prošel rychlokursem aplikované intonace a tak je pro něj nesmlouvavost mixovaná s laskavostí hračkou.
Chlapík po Šéfově pravici se od těch ostatních výrazně odlišuje. Je to štíhlý střízlík s útlými ramínky, až na bederní zástěrku nahý. Trup mu křižuje šest či sedm řemenů, na které si zavěsil předměty, od kterých se nechce odloučit: brašničku z lýka, dutou volskou kost, poloprázdnou měchuřinu. Dále pak zahnutou dýku, zřejmě vybroušenou z parohu. U dalších věcí není jasné, k čemu by měly sloužit, například pestře omalovaný špalík dřeva, ozdobený ptačími peříčky. Mrňousek svírá v tlapičce jakousi motyku: špičatou hlavici z plochého kamene, připevněnou na prohnuté dřevěné násadě. John Francis má nepříjemný pocit, že tahle motyčka neslouží k vyhrabávání jedlých hlíz, ale k házení a zabíjení na dálku.
Samozřejmě, že i Mrňouskovi čouhají z pysků přerostlé spodní špičáky, jsou však drobné, spíš legrační než hrozivé.

kategorie: