Ukázka z JFK 18 - Naganty a vlčí máky

JFK18S mírným zpožděním vám poskytujeme ukázku z dlouho očekávaného 18. dílu  s podtitulem Naganty a vlčí máky.
Jak mnozí z vás ví, tento díl se stal téměř legendou a tak je v podstatě povinností jej vlastnit. Mám ubezpečení z nejvyšších míst že jeho vytvalé nošení na těle ochrání majitele před černou magií a uřknutím.
Jistě si mnozí z vás všimli, že v prázdniny tak trochu nestíháme (nejdřív dovolená a pak následné dohánění restů), jako malá omluva by možná mohl působit článek s podrobnostmi o psaní JFK 18. Nechci nic předjímat ani slibovat, protože slíbené na oravě platí 20 let, ale třeba se podaří ...


 
Červen 1923, Mandalgobi
 
Jakov Ščukin se vytáhl na špičky – měřil sám skoro dva metry – zachytil se konci prstů za spodní plochu zamřížovaného okna a vytáhl se k průzoru pod nízkým stropem. Přes potrhané blány ovčího měchýře, které se třepetaly mezi latěmi a ostnatým drátem, vyhlédl ven.
„Vidít něco?“ zakuňkalo z doupěte z hadrů a sena v koutě cely. Choulil se tam usmolený výrostek, kočovný Sojot, zatčený za německo-čínský slovník, který mu našli v sedlové brašně. Stránky z něho používal jako ucpávky do své stařičké ládovačky. Příslušníci GPU (dříve Čeky – Mimořádné komise pro odhalování kontrarevoluční činnosti) mu přišili špionáž.
„Přijdou pařáky, Kymine,“ zafuněl Jakov. Obnošené námořnické tričko se mu lepilo na mohutný hrudník, z děr v látce rašil černý porost. „V týhle kleci se upečem.“
Před budovou oblastní věznice, přímo ve stepi, místní kolchozníci v ušmudlaných délech schůzovali se sovětskými zástupci. Sako a bílá čepice seděly vedle rolnické haleny a patriarchální bradky. Mongolští koně se potulovali kolem a beze spěchu se pásli.
„Nene, oni puf puf do ty a já,“ odtušil Kymin. „Kdo tady, v Chara baišing, Černej dům, je chcíplej už.“ Svlékl si oškubaný chalát a louskal vši mezi nehty palců, jen to lupalo.
 
Z vedlejší místnosti, která sloužila k výslechům, šlehl přidušený mužský výkřik. Jakov se otřásl. Skočil na podlahu, poloshnilé seno mu pod chodidly mlasklo a řetězy kolem bosých kotníků zachřestily.
 
„Kterej má službu?“ houkl na kluka vyzvědače. „Mlejnek na koule nebo Rukavičkář?“
 
Argachan – tiše!“ vyděsil se Sojot. „Ty mladý dva dyž ptát lidů, vostrý jak nůž, porád se směját. Tam novej, upravenej pán, Oros z Velkej rudej země. Včera on povídat, jehla stačit, židle stačit. Machr, nic hrubej práce.“
 
Bum! Přepážka z tlustých fošen zaduněla pod těžkým úderem.
„Podkopnul mu trnož,“ odhadl znalecky Jakov. „Šetří si ručičky, prevít.“ V mateřštině své a toho zručného pána uplivl: „Čej efo, inteligenta!“
Bum, bum, vyšetřovnou rezonovaly ve zlověstné kadenci nárazy do stěny a těžké dopady na zem.
„Dělá si z něj pingpongovej míček,“ odfrkl si bývalý námořník. Zastrčil za ucho pramínek vlasů uvolněný z culíku. Z cvičných důvodů se znovu vytáhl do výšky na okno a v té poloze strnul, zatínaje prsty do dřeva.
K Černému domu klusal kropenatý koník, v jeho sedle se obkročmo nesla mladá žena. Husté, kráce zastřižené kadeře jí rozhazoval vítr jako temná křídla kolem jasné, bojovné tváře. Blůzka z čínského hedvábí se stojatým límečkem jemně zvýrazňovala nevelké, svůdné poprsí; v pase byla stažena širokým řemenem se stříbrným kováním a pouzdrem na revolver. Krátká sivá sukně odhalovala přepěkné štíhlé nohy ve vojenských holínkách.
Jebať!“ ujelo Jakovovi. „Pročpak ta husa nezvostala dřepět v Urze – é... jak tomu hnízdu teďko rudý braši nadávaj – v Ulánbátaru?!“
Za přepážkou se rozléhal mladší hlas, nepravidelně provázený měkkými zvuky. Urputně ze sebe sypal ruská slova, ta důležitá skoro vykřikoval.
„Kde je váš otec? Jaké má příjmy? Nebojoval proti lidu? Proč máte prošlé doklady? Že jste čekal na autogram od soudruha Lenina?! Kde jste byl v minulých letech? Navštívil jste Indii nebo Káhiru? Proč jste se ptal na soudružku Dašdondogovou? Nemáte co hodnotit její zadní partie! Odkdy se zajímáte o členy předsednictva vlády?“
Chvilku bylo ticho. Jakov otevřel ústa, vyskočil a přitiskl ucho na hrubé fošny. Po masivní tváři mu stékaly čůrky potu a perlily v krátké bradce.
Teď bylo rozumět zřetelně: uhlazený vyšetřovatel řval a vyslýchaný tlumeně úpěl.
„Nelžete! Viděli vás s Krvavým baronem! Se zločinným Ungernem von Sternbergem! Ale týraný lid Mongolska se s vámi spravedlivě vypořádá!!“
„Kurva,“ zasténal mohutný Jakov a hlučně se sesunul podél stěny na páchnoucí zem – víc místa v úzké kobce stejně nebylo.
Dupající kroky na chodbě, zaskřípání dveří. Dovnitř vrazili dva velcí chlapi v šedých stejnokrojích, na čepicích se štítkem rudou hvězdu, na prsou emailovanou Leninovu hlavu mezi paprsky. Za práh všoupli bezvládné tělo, ten tlustší utrousil: „Druhej kus chleba a horká voda k pití budou až večír,“ a vězni znovu osaměli.
Člověk na podlaze se zvedl na lokty a pokoušel se lézt s urputnou vytrvalostí. Z potlučené hrudi mu sípavě vyrážel dech.
Jakov se k němu vrhl. „Bráško...no tak, co hekáš? Budeš snad rodit?“ hučel, zatímco zraněného shrnoval do náruče a snadno jako dítě ho umístil na vlastní pelech. Něžně mu podepřel omlácenou hlavu svým smotaným kabátem a bez okolků sebral protestujícímu Kyminovi zbytek vody v misce. „Je tu ještě žmolek chleba, ale tvrdej jak oděský schody,“ brebtal. „Hele, vzpamatuj se! Jsem s tebou... „
Vztekle se kousal do rtů. Muž před ním se pohnul a zvedl ruku. Prsty zpod nehtů krvácely.
„Už... už je to dobré. Cos dělal... od té doby, bráško? Budoval jsi ostrov soukromého vlastnictví... v Rudém moři?“
„Troubo,“ vyprskl Jakov, „učil jsem kolchozníky vědecky připouštět bejky! Kampak jsi zašil profesůrka, co?“
„Co se stalo s Altyn Túlaj?“ zachraptěl nový vězeň.
Tak se po třech letech setkali Jakov Ščukin a John Francis Kovář.
 

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele Kyra

Páni, člověk se vrátí z dovolené a hned takové skvělé zprávy!! To zas bude mít zítra moje peněženka vánoce :))

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Kyra

MÁM JÍ, MÁM JÍ!!!!

Smrt je třeba milovat.

Obrázek uživatele Mike23

No konečně po letech :-) už jsem si jí objednal :-)

Obrázek uživatele haku

tak konečně po letech jí mam ve sbírce a už i přečtenou a musim říct že spolu s pár kapkama krve jí hodnotim jako vůbec nejslabší díl serie
tohle neni kniha kterou si přečtu víc jak jednou....