Ukázka JFK23

JFK23Ukázka z JFK23 je konečně tady.
Podle stránek nakladatelství Triton výjde již 6.5. 2010 a myslím, že se máme opravdu na co těšit!.
Vskutku ďábelský díl doporučujeme číst za zvýšených protisatanských opatřeních a pokud možno za denního světla. Za újmy vyvolané magií nebo bytostmi magické podstaty neneseme zobpovědnost.
Osobně bych chtěl podotknout, že i čtení tohoto nepatrného střípku výsledného textu může vyvolat vedlejší doprovodné efekty jako třeba prokletí.

ENORMIS
 
Všude kolem nich se v letním podvečeru tyčily do výše mramorem obložené mrakodrapy, jejichž majestát jim vyrazil dech. Nebyl však čas jen tak stát a zírat, protože si jich povšimlo několik desítek kolemjdoucích a někteří již vytahovali mobily a někam volali.
„Do háje,“ syknul JFK. „Co je tohle za zaměření? Hlavně nenápadně, hm?“
Baltazar zavětřil jako zvíře. „Páchne to tu klifotem,“ zašeptal.
„Mizíme,“ konstatovala pragmaticky komtesa a zamířila do jedné z bočních ulic vedoucích pryč od náměstí, kde se vynořili.
„Nevím, kde se stala chyba,“ supěl mág. „Měli jsme být za městem...“
„Nejsme,“ odsekl Kovář.
Andrea se ohlédla. Nezdálo se, že by je někdo sledoval.
Baltazar se podíval na multifunkční agenturní hodinky a stiskl na nich dvě tlačítka.
„Zaměření bylo v pořádku,“ konstatoval. „Prostě se to město poněkud rozrostlo. Vzhledem k jinému plynutí času v této realitě dojde k únosu za šestnáct hodin místního času, tedy zítra v 10:30, někde v centru města.“
John si mezitím prohlížel kolemjdoucí. Oblečeni byli různě – fádně i extravagantně, moderně i v jakémsi podivném retro stylu, většinou luxusně. V tomto směru trojice vcelku zapadla. Kovářovy černé rifle, tmavá kožená bunda a batoh s vybavením, Baltazarův béžový vycházkový oblek a konečně i Andrein elegantní plášť byly zcela v normě. Pověsili za dvojici hovořících mužů v černých oblecích a zpozorněli. Nehovořili žádnou řečí, kterou by kdokoli z trojice znal.
Tak tohle může být problém, pomyslel si Kovář. Věděl, že se budou nacházet na území Ruska, a s ruštinou neměl sebemenší potíž. Stejně tak mluvil plynně anglicky, německy, španělsky a pochopitelně česky, domluvit se uměl i francouzsky a arabsky a k tomu měl v hlavě znalosti jazyků, které mu byly hypnoticky implantovány před různými misemi, jež absolvoval, jako byla například vikingská staroseverština, z níž si ale nyní pamatoval povětšinou jen peprné nadávky.
Kovář upřel tázavý pohled na Andreu.
„Tenhle jazyk neznám,“ konstatovala.
„Tak to je vážný,“ povzdechl si John. Andrea byla svou znalostí jazyků proslulá. Nikdy nezapomněl na její lakonickou hlášku, že prvních deset jazyků je nejtěžších, pak už jde učení samo.
Zatímco byl ponořen do vzpomínek, Andrea zamířila k nedalekému stánku s novinami. Některé z nich vytáhla ze stojanu a několik minut se jimi probírala.
„Zase tak vážný to nebude,“ oznámila dvojici a vytáhla zpod pláště ukradené noviny.
John překvapeně otevřel ústa. „Celou dobu jsem se na tebe díval a nevšiml jsem si.“
Andrea se jen záhadně usmála.
„Jak jsem řekla, zase takový drama to nebude. Pojďme někam dál.“
Pokračovali ulicí až k parčíku, jehož střed zdobila elegantní fontána ozdobená sochou štíhlé nahé okřídlené dívky vrhající v zapadajícím slunci dlouhý stín. Posadili se na lavičku.
„Takže jak jsem řekla, není to zase tak vážné. Jedná se o umělý, plánový jazyk. Něco jako esperanto. Vlastně využívá esperantské gramatiky, ale jeho slovní zásoba je jiná. Je tam hodně slov původem z čínštiny, ruštiny, angličtiny a španělštiny. Ostatní jazyky jsou zastoupeny méně, ale jsou tam, patrně poměrně k počtu mluvčích. Někdo se snažil vytvořit umělý jazyk pro všechny národy světa. Gramatika je jednoduchá, jen je třeba dostat do hlavy slovíčka. Není jich zase tak moc. V zásadě stačí znát asi osm set základních, zbytek lze odvodit.“
Kovář se rozesmál. „Jasně. Pro někoho, kdo je za desátým jazykem, je to práce na jedno odpoledne.“
„Ano,“ konstatovala komtesa. „A vy dva byste to mohli zvládnout za týden. Ale mám pro vás sladké tajemství – domluvíte se tu i rusky. Jen se to moc nenosí.“
„Ty umíš esperanto?“ zeptal se Baltazar. Kdysi uvažoval, že se ten jazyk naučí, ale odradila jej až příliš pozitivní a naivně idealistická mentalita esperantistů.
„Jasně. Nějakou dobu jsem dokonce uvažovala, že vytvořím umělý jazyk pro použití v Agentuře. Ale asi by se to neujalo. Prostě angličtina vítězí všude. Tedy kromě tohoto světa.“ Zamyslela se a nahlédla do ukradených novin. „Tady píšou, že ten jazyk, říkají mu glossa, se už téměř miliarda dětí učí jako svou rodnou řeč. To není snaha zavést pomocný jazyk, tady půjde o to, aby se smazaly národní jazyky. Vskutku ďábelské.“
„A co tím kdo získá?“ zeptal se Kovář.
„Četl jsi Orwella? 1984?“
„Viděl jsem film,“ opáčil John. „Víš, že na romány moc nejsem.“
„Orwell tam píše o Newspeaku, řeči, v níž chybí určitá slova, třeba jako revolta. Když pro něco nemáš slovo, nemůžeš o tom ani přemýšlet. Vytvoř pro lidi vhodný jazyk a budou myslet, jak potřebuješ. Teď patrně budu mít možnost zjistit, jestli má Saphir-Worfova hypotéza pravdu.“
„Ty mluvíš jako na přednášce,“ vydechl Kovář. Už zažil Andreu, když byla ve svém živlu. Obvykle v těch chvílích někomu velmi účinně fyzicky ubližovala.
„Asi jsi už pozapomněl, že jsem lingvistka,“ usmála se komtesa.
„Co jsi ještě vyčetla z těch novin?“ zeptal se Baltazar.
„Předně, že je čtvrtek, 19. června roku 2036. A tohle je náš Antikrist,“ řekla komtesa a ukázala poměrně malou fotku.
„Je mi povědomý,“ řekl Baltazar.
Už se stmívalo, Kovář vytáhl z batohu baterku a posvítil.
„Je to moc malá fotka, ale jako bych toho chlapa znal,“ pokračoval mág.
„Tak tenhle pocit znám taky,“ zasmála se Andrea.
„Třeba mi to dojde později,“ rezignoval Baltazar. „Pokračuj.“
Andrea procházela článek za článkem a s každou přečtenou větou jí glossa činila menší problémy.
„Náš Antikrist si říká Sotér,“ ušklíbla se. „Řecký výraz pro spasitele.“
„A taky přesmyčka jména slunečního démona Sorata,“ doplnil Baltazar.
„A toto město, hlavní město světa, se jmenuje Enormis.“
„Vypadá to, že pan ředitel zeměkoule bude pěknej megaloman,“ zasmál se Kovář.
Baltazar dodal, že se nacházejí v jižním Rusku na pobřeží Černého moře. Na sever od nich se tyčil Kavkaz, jižněji by mělo být Soči a pak již Gruzie. Pokud ovšem v tomto světě ještě nějaká Gruzie existuje.
„Zítra v patnáct hodin bude na centrálním Sotérově náměstí velké shromáždění,“ překládala Andrea. „A milovaný Vůdce promluví k davům.“
„Takže jej pan X chce unést ve velkém stylu,“ konstatoval Kovář. „A my tomu budeme muset ve velkém stylu zabránit. Bude to o hubu.“
„Myslela jsem, že sis už zvyknul.“
„Jasně, že zvyknul. Jen si říkám, kdy asi přijde ta chvíle, kdy to zvorám, víš? Už jsem v životě viděl umírat moc lidí.“
„Bojíš se?“ zeptal se Baltazar.
„To není to správný slovo. Řekněme, že jsem občas neklidnej.“
Slunce zapadlo a svět se ponořil do šera. A z toho šera vystoupily postavy.
Kovář je zahlédl koutkem oka – neustále sledoval vše, co se kolem dělo. Za ta léta ve službě – v armádě, u záchranářů a nyní v Agentuře – se naučil nepolevovat v pozornosti a nenechat se ukolébat žádnou situací. Andrea už byla rovněž ve střehu a Baltazar potichu recitoval jakousi mantru.
„Jsou to tajní,“ zašeptal mág. „Náš příchod neušel pozornosti...“
 
Příchozí se zastavili asi tři metry od nich. Kovář znalecky zhodnotil všech osm mužů a usoudil, že to nebudou žádná ořezávátka. Jeho ruka sklouzla pod bundu.
„Dusno, co?“ prohodil Kovář rusky.
„Státní bezpečnost. Půjdete s námi,“ odvětil, rovněž rusky, jeden z mužů.
„Nezlob se, ale máme už jiný program.“
V tu chvíli na prostranství dopadlo světlo. Stroj nad nimi, černočerný vrtulník, nevydával žádný slyšitelný zvuk a působil jako jakýsi podivný, nebezpečný přízrak. Současně se ozval ze všech stran dupot těžkých bot. Posily se nejprve objevily za zády tajných policistů a vzápětí je trojice zaregistrovala i za sebou.
Mluvčí, či snad velitel tajných upřel na trojici tázavý a lehce posměšný pohled. Kovář mezitím horečně analyzoval situaci. Z trojúhelníkového prostranství, v jehož středu se nacházel parčík, vedly další dvě ulice. Obě byly zatarasené těžkooděnci. Přesila byla ohromující – v ústí každé z ulic mohlo být kolem třiceti mužů.
Baltazar zvedl ruce v univerzálně srozumitelném gestu.
„Co to dělá?“ sykl Kovář.
„Moudré rozhodnutí,“ konstatoval estébák. „ A vy?“
V té chvíli začal mág tichým, syčivým hlasem pronášet slova v jakési nelidsky znějící řeči a přitom pomalu spouštěl ruce dolů.
„...HECTIH AMAIMON! NOFU GERDS. HECTIH!“
Kovář si uvědomil, že to syčení pokračovalo i ve chvíli, kdy mág zmlkl a zastavil se. Muži před nimi chtěli sáhnout po zbraních, ale pohybovali se těžce a pomalu, někteří dokonce klesli na kolena, jako by je zmohla jakási neviditelná tíže. Ve vzduchu byla cítit přítomnost temné, zlovolné bytosti.
Baltazar napřáhl ruce dlaněmi před sebe. Země před nimi se zachvěla, z majestátných domů odpadlo několik mramorových desek, v ulici popraskala dlažba a těžkooděnci se skáceli k zemi.
Kovář s Andreou se rozběhli za ním, komtesa ranou pěstí srazila k zemi posledního z tajných, který se ještě držel na nohou, a vzápětí běželi po tělech těžkooděnců do nastávající noci.
„Musíme vypadnout někam za město,“ konstatoval John pragmaticky, když se na chvíli zastavili v potemnělém zákoutí jedné z ulic. Zaslechli za sebou blížící se zvuk motoru a stáhli se do průjezdu. Po chvíli kolem nich krokem projel futuristicky vyhlížející bílý vůz a zastavil u jednoho z domů. Z pravých dveří vystoupila mladá žena a na střeše auta se rozsvítil nápis TAXI.
„Tomu říkám klika,“ poznamenala Andrea a zamířila k autu. John s Baltazarem ji následovali.
„Hm, Audina,“ zabručel Kovář. „Nevypadá špatně.“
Taxikář ochotně otevřel dveře a zeptal se, rusky, kam že to bude. Kovář usedl vedle něj, komtesa s mágem se usadili dozadu. V té chvíli taxikář, podsaditý plešatý padesátník, pohlédl na palubní počítač a lehce ztuhl.
„Tak... kam to bude?“ zeptal se podruhé s marně skrývanou nervozitou v hlase.
Kovář sáhl pod bundu a namířil na muže pistoli s tlumičem.
„Za město. Na západ.“
Muž přikývl a nastartoval.
Kovář pečlivě sledoval, jak muž řídí, a především jak ovládá nezvykle řešenou navigaci. Asi po deseti minutách mu řekl, ať zastaví a vypadne. Muž se ochotně vysoukal z vozu a rozběhl se pryč. John se posadil k volantu a nastartoval.
„Na tom monitoru se píše, že nemáme čipy,“ prohodila Andrea a ukázala na palubní počítač s dotykovým displejem.
„Takže zřejmě zažíváme čipovou totalitu v praxi,“ konstatoval mág. „Což ovšem leccos vysvětluje a leccos komplikuje.“
„A předpokládám, že to auto bude napíchnutý,“ prohodil dozadu Kovář. „Takže na to raději šlápnu.“
Přidal plyn a vůz akceleroval s disciplínou poslušného dvoulitru. JFK jednou rukou řídil a druhou procházel mapu na displeji. Andrea to snášela se stoickým klidem, zato mág poněkud zbledl, když viděl dvoustovku na tachometru a Kováře, který věnuje řízení sotva polovinu pozornosti.
„Mám to,“ houkl JFK, „teď už na to můžu šlápnout.“
Řítili se po téměř prázdné silnici vedoucí do lesů za městem. Asi deset minut klidné jízdy náhle přerušila exploze před nimi. Kovář strhl volant a vyhnul se malému kráteru. V té chvíli se však již blížily další rakety. Tichý černý vrtulník mířil přesně – přesně před ně, nutno podotknout. Trojici došlo, že kdyby je helikoptéra chtěla zasáhnout, patrně by již byli mrtví. Takto to vypadalo, že místní bezpečnostní složky je chtějí živé, patrně proto, že je na ně někdo hodně zvědavý. Kovář se se štěstím vyhnul dalším dvěma kráterům.
„Šmankote, Baltazare, čaruj!“ houkla na mága Andrea.
„Ať vjede do toho lesa před námi,“ zašeptal staženým hlasem mág.
„Máš vjet do lesa hned jak to půjde,“ zavolala Andrea na Johna, kterého oslnil další záblesk výbuchu před nimi.
Na nebi se objevila silueta druhého černého vrtulníku.
Les se blížil.
Silnici před autem rozryly výbuchy čtyř raket vzduch-země a v té chvíli už nebylo kam uhnout. Vůz v téměř dvousetkilometrové rychlosti přeletěl krátery a zpod auta se ozval velmi nepříjemný zvuk. Vzápětí se auto roztočilo jako káča a jen zázrakem se řítilo stále ještě po široké silnici a nikoli vstříc majestátným stromům. Nakonec do jednoho z nich narazilo, ale to už se Kovářovi podařilo vůz zpomalit. Trojici pohltily airbagy. Andrea, která měla relativně nejvíce prostoru, vyprostila zpoza pláště nůž a osvobodila sebe i oba muže. Baltazar bleskurychle vyběhl z vraku, pozvedl ruce a deklamoval magické formule. Z nebe se snášely dvě helikoptéry. John vyprostil batoh ze sedadla spolujezdce a spolu s Andreou zmizel hlouběji v lese. Když se pak ohlédl, spatřil, jak se směrem k vrtulníkům sápe nestvůrný černý plaz nejasných tvarů. V následující okamžik oba stroje padly k zemi jako balvany a jejich vrtule, utržené ještě ve vzduchu, se rozletěly všemi směry. Vrtulníky explodovaly, ale jaksi podivně, téměř neochotně, a ohně brzy pohasly. Vše zahalila temnota bezměsíčné noci.
 

 

PřílohaVelikost
Image icon jfk23.jpg80.38 KB

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele Lmslaver

Technika, magie, apokalyptický svět - to vypadá lákavě. 

Obrázek uživatele Norec

je úplně skvělá. Ale to platí poslední dobou pro všechny;) 

 

Obrázek uživatele petrsimi

Obávám se že poslední dobou je obal lepší než obsah :( Teda Hlávka to trochu spravil, ale stejně.

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Obrázek uživatele Starej

jo to vypada vopravdu lakave.

Obrázek uživatele MM

A jaký díl se nejvíc líbil tobě ?

Obrázek uživatele petrsimi

No, kdybych si měl vybrat, kterej číst podruhé, tak asi vyhrajou překvapivě Pašeráci v oblacích, Renegát a Zatmění

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!