Rodinné pouto - Lmslaver

Otrokář kropil okolní terén střelbou z rotačního kulometu. Střely zvedaly gejzíry písku z duny, za kterou se kryli vojáci elitní zásahové jednotky Military divize. Svět VA-ULT-013
byl i bez mezirealitních otrokářů dost krutý. Planeta byla zdecimována před více než sto lety nukleární a chemickou válkou. Komunita lidí, která přežila převážně v protiatomových krytech, měla snahu ve zničené zemi nastartovat nový společenský řád. Bohužel i za pomoci otrokářů, kteří jim dodávali z jiných dimenzí zdravé nezmutované jedince. Ve spárech lovců lidí tak uvízli i dva členové Agentury EF a vytáhnout je z téhle bryndy byla práce pro seržanta Curtaina a jeho lidi ze zásahovky. Oba agenti už byli osvobozeni ze zajetí otrokářů. Bohužel po otevření ohrady určené pro otroky propadli ostatní zajatci panice a snažili se bezhlavě utéct, což neuniklo pozornosti strážného v betonovém bunkru, který bez váhání začal mezi uprchlíky rozsévat olověnou smrt. Teď měl velitel jednotky prvořadý úkol: dostat agenty mimo dostřel rotačáku toho šílence v bunkru a pak oba včas dopravit k místu přenosu zpět do naší reality. Seržant dal znamení svým lidem k ústupu, hodil směrem k bunkru kouřový granát a zahájil s vojínem Friedmanem krycí palbu. Kulky narážely do betonu jedna po druhé, dokud závěr nezůstal v zadní poloze. Zalehnout! Curtain zkontroloval situaci a automaticky vsunul do samopalu HK P2100 plný zásobník. Jednotka se už stáhla i s agenty do bezpečné zóny za ruiny rozpadlé budovy a teď bylo na nich, aby kryli ústup Curtaina s Friedmanem, než se zcela rozptýlí kouřová clona. Krycí palba, oba vojáci vybíhají zpoza duny, ale za zády se opět rozeznělo zlověstné štěkání kulometu. Curtain sebou mrštil k zemi, ale Friedman už to nestihl. Velkorážní střely proletěly skrze jeho tělo, jako by se chtěly vysmát jeho lehké neprůstřelné vestě. Dvě mrtvé oči hleděly do prázdna a vyprahlá půda lačně vsakovala krev opouštějící roztrhaný trup soldáta. Při druhé sérii krycí palby se seržant odplazil za nízkou zídku. Teď už se lehce několika přískoky dostane z dosahu kulometného krupobití. Jeden skok, druhý, tiché cvaknutí a Curtainovy ve zlomku sekundy došlo, že došlápl na protipěchotní minu. Exploze!

* * *

Helmut Brunther se probudil, když elektro taxík odbočoval z Vídeňské Ringstrasse. Vedle něj seděla jeho žena Irina a usmívala se na něj. Nechápal, jak mohl v téhle situaci usnout. Čekaly jej náročné přijímací testy na místo geologa v největší těžební společnosti Rakousko-Uherské monarchie, ne-li Evropy jednadvacátého století. Pokud uspěje, neuvidí Irinu ani oba syny několik měsíců, ovšem finanční částkou, kterou by za smlouvu s korporací navýšil svůj stav konta, by zajistil bezstarostnou budoucnost pro svou rodinu. Takovou šanci si rozhodně nechtěl nechat proklouznout mezi prsty. Elektro taxi zastavilo u chodníku na Kärntner Strasse před honosným palácem Österreich-Ungarn Montangesellschaft, Rakousko-Uherské důlní a hutnické společnosti.
,,Věřím, že to místo dostaneš,“ naklonila se k Helmutovi Irina a políbila jej na tvář.
,,Pozdravuj ode mě chlapce, jestli mě přijmou, tak se už neuvidíme, dokud nevyprší smlouva. Miluji tě,“ vrátil své ženě polibek, uchopil malý kufřík s několika osobními věcmi a vystoupil z vozu. Ještě se ohlédl, když kráčel vzhůru po schodech vstříc k monumentální budově těžební korporace.

* * *

Glenn Curtain dopsal poslední údaje do týdenní statistiky a ukončil hotový dokument v počítači. V liště počítače na něj zíraly ještě dva formuláře. Pohlédl na ně s nechutí. Jeden z dokumentů byla žádost o uvolnění ze služby v Agentuře E.F. a hned vedle na něj civělo trvalé přeložení do administrativního oddělení. Celý aktivní život plně věnoval službě v elitní zásahové jednotce Military divize, dokud mu v poslední misi protipěchotní mina neurvala pravou nohu pod kolenem. Měsíce teď trávil pilnou rekonvalescencí, smrtelně nudným vysedáváním v kanceláři a hlavně neustálým bombardováním nadřízených s žádostí o návrat do aktivní služby. Marně. Možná by měl větší šanci, kdyby se nechal napumpovat nanoroboty a nechal si přišít biologický implantát, jenže měl k těmhle ,,nano a biosračkám“ averzi, zvlášť když měl pocit, že s kvalitní protézou je stejně pohyblivý jako před úrazem. Taky už viděl chlápka, který s několika biovylepšeními v těle vinou Maurubyho efektu zvláčněl, jako by měl celé tělo z želatiny, a pohřeb pak musel mít ve vodotěsné rakvi. Tušil, že mu nikdo nechce do očí říct, že je už starej mrzák, a tak dostával jen vyhýbavé odpovědi dokonce i od majora Syrovkina, že je zrovna plný stav a ať přijde za měsíc, nebo raději za dva a snad se něco najde. Už pochopil, že nenajde. Jenže co dál? Má zůstat v administrativním oddělení? Řada umělohmotných přepážek dělících od sebe jednotlivá pracoviště, anonymní spolupracovníci, vesměs kancelářská práce s počítačem, žádná akce, jen každodenní rutina a šeď. Ne, tohle není nic pro něj, raději zvolí trvalý odchod z Agentury. Suma na kontě je víc než slušná, navíc mu bude chodit pěkná měsíční renta za odsloužené roky. Ale stejně, co z toho? Po odchodu mu promažou mozek s veškerými vzpomínkami na Agenturu a venku mimo EF nemá nikoho. Jeho jediná rodina byla vždy zásahová jednotka. Byli tam chlapi, na které se mohl spolehnout v akci, kamarádi, se kterými po práci zašel do baru na pivko nebo na něco ostřejšího. Glenn měl pocit, že tohle jeho jediné „rodinné pouto“ je navždy přerváno. Oči mu sklouzly vedle počítače, kde stála zalitá v pryskyřici jedna ze střepin, která mu tehdy potrhala nohu. Když střepinu tehdy kamarádi donesli do nemocnice, připadalo mu to vcelku vtipné. Dnes už ne, nenáviděl ji. Raději jej měli nechat vykrvácet na bojišti. Jemné zadrnčení telefonu jej odpoutalo od chmurných myšlenek. Sáhl po telefonním přístroji.
„Příjem seržant Curtain, administrativní.“
,,Major Syrovkin, přijďte okamžitě do mé kanceláře, Glenne.“

* * *

Trubka na seřadišti ohlašovala budíček. Helmut otevřel oči, posadil se na lůžku a protáhl se. Na stolku vedle postele stála fotografie jeho rodiny. Manželka Irina a oba synové. Každý den po celých sedm měsíců cítil stesk ve svém nitru a toužil se vrátit ke své rodině. Jenže podle smlouvy s těžební korporací ještě musel pár měsíců vydržet jako geolog na tomto pracovišti. Pracovišti v jiném světě, o tom nemohlo být pochyb, protože u „nich doma“ bylo veškeré nerostné bohatství téměř vyčerpáno a zde v tomto panenském světě byly suroviny takřka netknuté. Oblékl si pracovní kombinézu s jasným barevným označením své pracovní specializace a vyšel z ubikace. Za plotem na seřadišti se již formovali první dělníci do trojstupu pod přísným dohledem dozorců vyzbrojených krátkými meči u pasu a dřevěnými obušky v rukou.
V dole dělníci dobývali vzácné rudy pomocí špičáků a klínů. Helmut měl dnes geologický dohled ve štolách, v kterých kutali trestanci s okovy na nohou pod dohledem dozorců. Špinaví, otrhaní a vyhladovělí trestanci působili opravdu zbědovaným dojmem. Nebylo divu, na rozdíl od dělníků dostávali poloviční příděl jídla a přespávali v uzamčených slojích v podzemí. Přitom stát se trestancem z dělníka nebylo vůbec složité, stačilo pouze párkrát nesplnit denní normu těžby a hned měl provinilec na krku obvinění, že záměrně sabotuje práci. Geolog kontroloval kvalitu rudy před expedicí do jeho domovské dimenze, kde se ruda bude dále zpracovávat. V tomto světě, který byl na úrovni raného středověku, nebylo možno rudu dobývat pomocí moderních důlních strojů, ani ji zpracovávat, neboť veškerá technika zde neuvěřitelně rychle podléhala zkáze. Museli se proto plně spolehnout na lidskou sílu tohoto světa a jejich primitivní nástroje. Ačkoli byl Helmut napumpovaný propagandou, že na oplátku za nerostné bohatství přinášejí tomuto světu postupně pokrok a civilizaci, v koutku duše cítil, že si z této dimenze víc berou než původnímu obyvatelstvu vracejí. Jestli se tady něco dováželo značnou měrou, tak to byl určitě průmyslový odpad, kterým se zavážely vytěžené štoly a pak rychle zasypávaly. Jenže on tady nebyl od toho aby posuzoval morální činy těžební korporace, on tady byl jen aby zajistil svou rodinu penězi, které vydělá.

* * *

Glenn vstoupil do kanceláře majora Syrovkina. Jeho nadřízený nebyl ve své kanceláři sám. Na pohovce stranou od kancelářského stolu seděla hnědovlasá, vkusně oblečená, dobře stavěná a v určitých partiích ladně zaoblená dáma, o které věděl, že je šéfkou některé ze sekcí v Agentuře. Vedle ní byl ještě velitel Military divize Wolfgang Petersen, kterému se Glenn jako nejvyšší hodnosti vojensky zahlásil.
,,Pohov seržante, paní Bytewská, vedoucí oddělení pro potírání interrealitního pašování nás požádala o spolupráci, podrobnosti vám sdělí sama,“ reagoval Petersen.
,,Pane Curtaine, na základě doporučení našeho KILLERa - Kvantového Inteligentního Interrealitního Retranslátoru a se souhlasem komise krizového týmu jste byl vybrán jako rezident pro speciální misi, která svým způsobem provedení bude jedinečná a v historii Agentury možná i zásadní pro další vykonávaní misí tohoto druhu. Samozřejmě pokud tuto nabídku přijmete,“ převzala slovo Bytewská a Glenn stěží odtrhával oči od jejího dekoltu, který jako by hrozil, že brzy exploduje.
Po načrtnutí hrubých požadavků, která se budou po něm žádat, Glenn Curtain nabídku bez váhání přijal. Syrovkin mu potřásl na rozloučenou rukou, děkoval za vykonané činy ve speciální zásahové jednotce a s otřepanými frázemi litoval jeho odchodu z Military divize. Jak se později Glenn sám vyjádřil: ,,Prostě plané sentimentální kecy.“

* * *

Směna skončila, dnes Helmut vše prověřoval obzvlášť pečlivě. Do těžebního revíru dorazila vysoká inspekce z domovské dimenze. Ta lepší stránka věci byla v tom, že s nimi přijela i pošta od blízkých, samozřejmě důkladně překontrolovaná a cenzurovaná. Cesta zpět z dolu k ubikacím vedla přes strážní koridor. Dozorci zde prověřovali všechny průchozí, aby s personálem těžební společnosti neprošel některý z místních dělníků. Helmut vešel do zóny s ubytovnami. Lágr s dělníky, nebo spíše nevolníky, oddělovaly od elitních zaměstnanců dva vysoké ploty, mezi kterými se proháněli věčně hladoví psi. V rozích se tyčily strážní věže, na kterých stály hlídky ozbrojené rychlopalnými kušemi. Těžební korporace opravdu kladla důraz na bezpečnost ve všech směrech a už jen dostat se na místo geologa v těžební korporaci vyžadovalo přísné bezpečnostní prověrky. Sám nerad vzpomínal, jak musel projít opravdu nepříjemnými testy a prověrkami s drogami pravdy v krvi a se stovkami čidel přisátých na hlavě. Helmut se domníval, že se společnost patrně obává průmyslové špionáže od některé z konkurenčních firem. Zejména Spojené státy, Anglie a Ruska měly vždy evidentní zájem o Rakousko-Uherské technologie už z dob, kdy monarchie spolu s Německým císařstvím zvítězila ve Světové válce. Když si korporace udrží na tomto světě těžební monopol, pak si může diktovat ceny v domovské dimenzi a vydělávat miliardy.

* * *

Po několika týdnech byl Glenn téměř připraven ke svému úkolu. Téměř, neboť závěrečná fáze byla trochu riziková a obnášela zásah do jeho paměťového centra v mozku. Asistent profesora Karmudera doktor Troy požádal Glenna, aby mu předal předmět, který si měl donést s sebou a měl v jeho životě nějaký důležitý význam. Glenn podal doktorovi střepinu v pryskyřici. Odložil si všechny šaty, ulehl na lůžko vedle futuristicky vypadajícího přístroje se skromným názvem Karmuderův hypnotransprojektor a zavřel oči. Již nebylo cesty zpět.

* * *

V jídelně pro zaměstnance těžební společnosti bylo svátečně prostřeno. Generální ředitel korporace Egbert Hochhauser přednesl děkovný projev ze odvedenou práci, samozřejmě s důrazem nepolevovat v pracovním úsilí, a pak se vzdálil za další naléhavou prací, což obvykle znamenalo vydat se do zdejších lesů na hon. Panenské, téměř nedotčené lesy plné zvěře tohoto světa přímo k této kratochvíli papalášů společnosti vybízely.
Helmut se po jídle vrátil do svého pokoje na ubytovně. Pokoje se nezamykaly, protože nebylo jak a ani žádný ze zaměstnanců nevlastnil v revíru žádný majetek, mimo pár soukromých věcí, které si směl dovézt sebou. Na stole měl geolog položenou, tolik očekávanou poštu. Pohlednice vytištěná počítačem s pozdravem od rodiny k svátku, který měl před čtrnácti dny. U srdce jej mírně zabolelo. Pouto, které jej svazovalo s rodinnou, bylo opravdu silné. U pohlednice byl ještě malý balíček v potrhaném obalu, přelepený úřední páskou. Cenzoři se moc nezdržovali, aby znovu balíček úhledně zabalili. Vzal do ruky malý dárek a začal jej rozbalovat. Nejprve nechápavě hleděl na kus barevné pryskyřice s kusem železa uvnitř a pak mu to došlo. Zatočila se mu hlava, až si musel sednout a chytit se okrajů postele. Proletěl světelným tunelem, viděl své dětství v Kalifornském Oaklandu, službu v US Army i život v jednotce Military divize Agentury EF. Před očima pak měl černočernou tmu a v mozku se mu prolínaly dva životní příběhy, které mezi sebou bojovaly o místo na výsluní.
,,Nejsi žádný Helmut Grunther, že jsi geolog a máš rodinu, to ti jen uměle implantovali do hlavy, abys mohl splnit úkol. Úkol, Glenne Curtaine máš úkol! Vzpamatuj se, Agentura ti svěřila úkol,“ opakoval si polohlasně Glenn se slzami v očích a nutkáním vyzvracet oběd. Náhlý pocit, že právě přišel o manželku a dva syny, byl příliš krutý, i když vlastně nikdy nebyli skuteční.

* * *

V noční tmě svítily pouze ostrůvky petrolejových lamp rozmístěné po důlním táboře. Glenn využíval každého temného kouta, aby se mezi stíny pohyboval nespatřen strážemi. Dozorce u zbrojního skladu seděl a klidně podřimoval. Lesknoucí se slina na jeho bradě dostatečně prozrazovala, že není zrovna v bdělém stavu. Umřel bezbolestně ve spánku, když mu Curtain trénovaným hmatem oběma rukama zlomil vaz. Sebral mrtvému krátký meč, kterým byl ozbrojen, nadzvedl závoru skladu a vtáhl bezvládné tělo dovnitř. Bez obav mohl zažehnout lampu, neboť zbrojní sklad neměl okna. Poprvé si mohl z profesionálního hlediska prohlédnout rychlopalné kuše místních strážců, které tady byly uskladněny. Nevyjímatelný zásobník na šest až sedm šípů na stlačeném kovovém listu. Jednoduché mechanické natahování tětivy, které bylo poměrně rychlé a snadné, umožňovalo vystřelit všechny šipky odhadem do půl minuty a pak se musela kuše znovu nabít. Tato jednoduchá zbraň zcela jistě nepodléhala Maurubyho efektu a pokud ano, tak opravdu jen velice zvolna.
Jak se z kuše střílí, vyzkoušel o pár minut později na severní straně těžebního tábora. Krátký šíp zasáhl hlídače na strážní věži těsně pod srdce a ten se nehlučně svezl na ochoz. Chvíli vyčkal, jestli se nespustí poplach, ale všechny hlídky se věnovaly převážně střežení opačné strany plotu, kde se nacházel lágr s dělníky. Ještě bylo třeba vyčkat na pochůzkáře, který měl tento úsek u strážní věže na své trase. Glenn se vtiskl mezi dva důlní vozíky, zavřel oči a vnímal okolí pouze sluchem. Strážný dokončující další nudné kolečko podél plotu právě uvažoval nad tím, že by stálo za to vpadnout opět do některé z blízkých osad a násilím dotáhnout do tábora nějaká nová děvčata ke zpestření života v tomto fádním, zapadlém koutě všech světů. Minul důlní vozíky od kterých se odlepil temný stín. Glenn se dostal hlídači až těsně za záda a levou ruku mu přiložil na ústa zatímco pravačka s krátkým mečem v dlani přejela po jeho krku. Ostří projelo hrdlem a přeťalo tepnu. Strážný v šoku pouze zahlédl, jak krev několikrát vystříkla z rány a pak se mu zatmělo před očima. Glenn držel tělo, dokud nebylo úplně vláčné, a pak jej ukryl do jednoho z vozíků.
Nic mu už nebránilo, aby se nepozorovaně přesunul k místu, kde se skladovaly dřevěné trámy, kterých bylo v dole stále potřeba ke zpevňování šachet. Glenn rozlil po trámech olej z lampy a zapálil hořlavou kapalinu. Plameny okamžitě začaly mlsně olizovat dřevo. Za chvíli byl celý tábor na nohou, v chaosu se někdo snažil organizovat hašení požáru. Agent EF z povzdálí sledoval, jak několikametrové plameny slaví svůj hladový triumf na vyschlých trámech. Teď jej čeká ta náročnější část úkolu. Zabránit řediteli Rakousko-Uherské těžební společnosti v odchodu z této reality, a kterého, jak si odpoledne dobře všiml, střeží čtyři profesionální bodyguardi.
Osvětlená okna správní budovy ukazovala, kde se zrovna nachází pokoje pro vedení společnosti
a kde přebývá i její generální ředitel Egbert Hochhauser. Dostat se nepozorovaně do druhého patra budovy bylo pro agenta Curtainova formátu maličkost i s ortopedickou protézou. Vyšplhal k pootevřenému oknu po stěně roubené budovy a vklouzl do temné místnosti kanceláře účetního. Otevřel ve dveřích pouze skulinku, aby zmapoval situaci na osvětlené chodbě. Před dveřmi apartmá ředitele stál jeden z jeho osobních strážců. Agent se vynořil ze dveří kanceláře a vystřelil z kuše. Hrot šipky proletěl přes oční jamku a prorazil týl lebky bodyguarda, který se sesunul k zemi. Jen opeření šípu zůstalo trčet z toho, co ještě před chvílí bývalo okem. Glenn Curtain bleskově prohledal tělo mrtvého a z pod jeho saka vylovil pistoli SWuM-MB 9 mm od firmy Škoda Waffen und Munitionsfabriken připomínající svým provedením pistoli Parabellum z jeho světa. Netušil, že těžební společnost disponuje nějakou konzervační technologií vzdorující Maurubymu efektu. Na vlastní oči ale teď viděl, že destrukce zbraní bodyguardů je pozastavena nebo zbrzděna, alespoň na těch pár hodin, co se zdrží v této realitě. Nestačil ani zkontrolovat počet nábojů v zásobníku, když postřehl, že se zvolna otevírají dveře apartmá. Bodyguardi uvnitř patrně zaslechli hluk padajícího těla svého kolegy a jeden z nich se chtěl přesvědčit, jestli je všechno v pořádku. Glenn bleskově vrazil ramenem do otevírajících se dveří a chlápek za nimi šel k zemi se zlomeným nosem. Sám se okamžitě vrhl na podlahu a kolem něj proletěla střela vyslaná jiným bodyguardem v nevkusném saku. Agentova ruka s pistolí reagovala na tuto výzvu a kulka se zaryla strážci do prsou a odhodila ho nazad ke stěně. Dalším přískokem se dostal za masivní sedačku, do které už další profík dvakrát střelil. Glenn zpoza sedačky instinktivně čtyřikrát rychle vystřelil směrem, kde předpokládal, že stojí protivník. Ozval se bolestný výkřik, obezřetně se nadzdvihl. Střelec klečel, měl postřelené rameno a další rudá skvrna se mu rozlévala po košili na břiše. Ze země u dveří se ještě zvedal chlap se zlomeným nosem a šátral rukou do pouzdra pro zbraň. Glenn opět zmáčkl spoušť, ale výstřel nevyšel. Upustil zaseknutou zbraň, odrazil se od země a hmátl po ruce s pistolí, ze které vyšlehl plamen a kulka proletěla těsně kolem jeho hlavy, až bubínek v uchu bolestně zaprotestoval. Vrazil strážci loket do obličeje, nadzvedl koleno a udeřil ho ještě protézou mezi nohy. Chlap se zkroutil a Glenn ho úderem malíkové hrany na šíji poslal do říše snů. Zvedl ze země jeho zbraň a když procházel kolem bodyguarda s prostřeleným břichem, který se se sténáním svíjel v bolestných křečích, stiskl spoušť a udělil mu ránu z milosti.
Zůstal stát před masivními dubovými dveřmi, zmáčkl kliku a strčil do nich. Opatrně nakoukl. U postele se krčil generální ředitel Hochhauser a roztřepanou rukou se snažil nalít do skleničky z lahve značkovou Zikmund Jelinek plum brandy.
,,Zdravím řediteli, budete pít sám, nebo máte i skleničku pro mě?“
,,Proboha, kdo jste a co chcete?“ vyblekotal Houchhauser a div že si neslil rukáv slivovicí.
,,Posedíme, pokecáme o vašich nezákonných praktikách v této dimenzi a mezitím se dostaví mí přátelé. Když dojdou včas, možná zůstane i trochu dobré brandy pro ně.“

* * *

Kdyby se schoval měsíc za mraky, bylo by určitě v příslovečném pytli víc vidět než v tomhle hustém lese. John Kovář byl rád, že mají s sebou malé svítilny ošetřené pečetěmi proti Maurubymu efektu, i když jejich světlo připomínalo spíše unavenou bludičku. Vyškrábal se na kopec spokojen, že utržil větví pouze jeden šrám na svém obličeji. Vincent Vega, který se držel těsně za JFK, se dotkl jeho ramene:
,,Zatím není nic vidět, počkáme.“
,,Snad něco uvidíme, nevěřím, že by se Wonder mohl seknout v souřadnicích, ale jak říká jedno české přísloví, i mistr tesař se někdy utne,“ zabručel Kovář.
,,Wonder je puntičkář, vsadil bych své boty na jeho kvalitně odvedenou práci, spíš mám obavu, aby nepřeskočilo našemu agentovi, když se mu vrátila po tolika měsících jeho pravá paměť.“
,,Asi to není žádná sranda nacpat někomu do hlavy ještě jeden život, ale musíme věřit, že to Curtain momentálně zvládne i bez psychologa a dá nám znamení.“
,,No, kdyby byla stoprocentní jistota, že všechno proběhne hladce, tak tu Agentura nepošle ty nejlepší z krizového týmu,“ dodal Vega a Kovář mu pohlédl do tváře, jenže pro neproniknutelnou tmu nerozeznal výraz jeho obličeje a tak nevěděl, jestli myslel svou připomínku vážně či ironicky. Zatím dorazili na pahorek zbývající dva členové týmu. Podsaditý padesátník Etienne Canard, expert na mezinárodní právo světa Rakousko-Uherské důlní a hutnické společnosti, a nováček v divizi pro potírání mezirealitního pašeráctví, mlčenlivý chlapík asijského původu Kim Sukamoto.
,,Myslím, že tu máme očekávané znamení,“ ukázal Vega rukou asi po dvaceti minutách přešlapování ve tmě.
,,Tak tomu říkám pořádný ukazatel směru,“ prohodil Kovář poznámku k zvětšující se záři požáru. Čtveřice neztrácela čas a vydala se vytyčeným směrem. Po pěti kilometrech narazili na širokou stezku, která bezpochyby směřovala k těžebnímu táboru. Když byly budovy těžební společnosti na dohled, sešli agenti EF ze stezky a lesem se přiblížili k oplocení ze severní strany.
,,Je tady zatím poněkud mrtvo,“ komentoval prázdnou strážní věž Kovář a nebyl od pravdy daleko, neboť zespodu nebylo vidět hlídače na ochozu s šípem v těle. JFK vytáhl z pochvy tesák a začal uvolňovat trámky v plotu, aby se jím mohli všichni protáhnout dovnitř. První prošel Kovář, za ním Sukamoto, pak Canard, kterého musel trochu postrkovat poslední Vega. Kovář za plotem zkontroloval svou křesadlovou pistoli a v rukou Vincenta Vegy se automaticky objevila lupara – brokovnice s upilovanou hlavní. Postupovali vpřed do nitra tábora a Sukamoto jim kryl záda vyzbrojen vrhacími noži.
V táboře už strážní zkrotili uhasínající požár uskladněného dřeva a začali se vracet ke své původní činnosti. Ti, co měli službu, se vraceli na svá stanoviště a ostatní do svých postelí v kasárnách. Velitel dozorců byl se svými muži velice překvapen, když při vstupu do kasáren spatřili čtyři muže, z nichž dva na ně mířili střelnými zbraněmi a čtvrtý si mezi prsty významně pohrával s vrhací dýkou.
,,Nebudete-li klást odpor a vzdáte se, budou vaše životy ušetřeny, budete eskortováni do domovské dimenze a vaše skutky posoudí příslušný soud,“ začal vyjednávat s úřednickou škrobeností právník Etienne Canard.
Ruka, která sáhla k rukojeti krátkého meče, patřila veliteli posádky. Kovář zmáčkl spoušť a dokázal, že dokáže střílet velmi přesně i z této uboze vypadající banditky. Olověná kule rozdrtila rameno odvážlivce. Ve vzduchu se vznášela vůně střelného prachu. Po výstřelu se jeden ze strážných pokusil o útěk, ale dostihl jej jeden ze Sukamotových vrhacích nožů a uprchlík se svalil na zem s poraněným stehnem. Ostatní vojáci, kteří byli vesměs beze zbraně, špinaví, očouzení od dýmu a unaveni od hašení požáru, neměli chuť na neuvážené hrdinské skutky, nekladli žádný odpor a nechali se zamknout do jednoho z proviantních skladů v kasárnách. Sukamoto mlčky přijal úkol střežit zajatce, kdyby se zde objevil nějaký zvědavec přilákaný výstřelem pistole.
Když zbylá trojice agentů dorazila do Hochhauserova apartmá, spatřila mimo tři mrtvá těla také dvě spoutané osoby. Jedním z nich byl bodyguard se zlomeným nosem a zaschlou krví v obličeji a druhý byl generální ředitel, který je pozoroval těkavýma očima plnýma strachu. V rohu místnosti vedle okna seděl Curtain s devítimilimetrovou pistolí v jedné ruce a v druhé třímal sklenku s čirou tekutinou. Kuši měl položenou na posteli, aby byla na dosah ruky a usmíval se.
,,To je dost přátelé, už jsem myslel, že budu muset láhev této skvělé brandy vypít sám.“
,,Myslím, že by Bytewská nerada viděla, že popíjíme v pracovní době,“ neodpustil si Kovář poznámku s úsměvem ve tváři, který prozrazoval, že sklenku dobrého pití určitě neodmítne. Jediný Etienne Canard byl poněkud nervózní a chtěl mít všechny povinné procedury za sebou:
,,Herr Hochhauser, jste zatčen pro zločiny rabování cizí reality a pašování v interrealitním prostoru. Budete předán zákonným orgánům vašeho světa a technická zařízení pro přesun mezi realitami bude ve vaší společnosti pod dohledem naší Agentury zničeno.“
,,Shaize, to mě zničí, důlní společnost zkrachuje a já budu na mizině, konkurence mě roztrhá na kusy,“ vybuchl Hochhauser.
,,Chceš, abychom tě raději hodili mezi ty chudáky, co jsou zavřeni v dole? Jestli tě někdo roztrhá na cucky pořádně a s chutí, tak to budou určitě oni. Takhle si doma odsedíš pár roků ve fešáckým kriminále v Kartouzech nebo Steinu. Takže zvaž svá další slova, říďo,“ nebral si servítky Curtain.
,,Teď přivedeme správce těžebního tábora a vy mu, Hochhausere, dáte potřebné pokyny, ať můžeme co nejdříve vypadnout,“ zakončil debatu JFK.

* * *

Vyjevený a bledý jako stěna vyklopýtal správce z apartmá, kde mu Etienne Canard nadiktoval veškeré pokyny za horlivého přikyvování ředitele Hochhausera. Strážní musí složit zbraně, propustit všechny lidi, kteří v dole otročili, a pozemek tábora během několika příštích dnů vrátit alespoň trochu do původního stavu. Jinak tady zůstanou bez možnosti návratu do domovské dimenze.
Kovář pohlédl na prázdnou láhev značkové slivovice:
,,Už máme dopito, myslím, že je načase sbalit fidlátka a odvézt ptáčka domů do klícky. A co ty, Glenne, jak se cítíš? Potřebuješ si pokecat s psychologem, nebo pak hned vyrazíme do další akce? Narazili jsme na čerstvou stopu mezirealitních otrokářů.“
,,Já moc na to kecání nejsem, raději bych si dopřál další prácičku a zúčastnil se zátahu na otrokáře, dokud je stopa teplá, ještě mi něco dluží a já si rád dojdu pro splátku i s úroky. Jen si ještě vyzvednu nějaké věci z ubytovny a vyrazíme,“ dodal Curtain se zápalem v očích, když slyšel o akci. Seběhl schody, vyšel ze správní budovy a za necelou minutku byl ve svém pokoji na ubytovně. Pohlédl na noční stolek, na kterém ležela zalitá střepina z protipěchotní miny hned vedle rámečku s fotografii Iriny se dvěma chlapci. Natáhl ruku, vyňal fotku z rámečku a strčil si ji do kapsy. Tohle rodinné pouto, i když uměle implantované, bylo přeci jen stále dost pevné. Zabouchl za sebou dveře pokoje, kde zůstal ležet kus kovu v pryskyřici.

Lmslaver

Tuto ilustraci nakreslila Bea, její další obrázky můžete nalézt v její galerii na deviartu

kategorie: