Plnou parou vpřed #8

#10 - Intermezzo

Tato kapitola Plnou parou vpřed bude takové malé Intermezzo a bude zvláštní hned v několika ohledech. Za prvé nebude skoro vůbec akční, za druhé se v něm nebude vyskytovat ani jeden s dvojice hlavních hrdinů a za třetí bude krátký :). No, s tím potlačením akce to zas nebudeme přehánět, protože budeme svědky jednoho nevysvětlitelného „přírodního“ úkazu.
 
            Pamela a Nathan Silverlightovi leželi nazí na dlouhé přídi motorového člunu a vyhřívali se. Široko daleko nebylo ani živáčka, nejbližší pevninou byl Santo Antao, nejsevernější z Kapverdských ostrovů. Nehrozilo jim tedy pronásledování zvědavých fotografů či očumování náhodně zabloudivšími rybáři.
            Nathan se posadil a podíval se na hodinky, které měl položené na ručníku vedle sebe. Byly to drahé hodinky Aviator, které dostal od své ženy k pátému výročí svatby. On jí dal tuhle nádhernou čtrnáctidenní dovolenou.
            „Půl páté,“ řekl, „miláčku, nechci ti kazit tvé slunění, ale měli bychom pomalu vyrazit k domovu.“
            „Nathane, ještě chvíli, copak nechceš mít do bronzova opálenou kočičku? Mňáááu.“
            „Dobře Pam, já tedy všechno připravím k odjezdu, ale pak se zvedneš, nerad bych aby nás cestou zastihl ten noční lijavec.“
            Podíval se ustaraně na sever. Na obzoru se formovaly tmavé mraky, ale byly ještě strašně daleko. Nad jejich lodí stále panoval krásný slunečný den, kouzelnou modř přerušovaly občas bílé obláčky, připomínající roztroušené stádo oveček.
            Nathan vytáhl kotvu, ledabyle přehozenou přes okraj paluby, smotal ocelové lano do klubka a hodil ji do připraveného otvoru, pak slezl do podpalubí, prošel malou ubikací s kuchyňkou a poklopem v podlaze se prosoukal k motorovému prostoru, rozsvítil a prošel jeden bod seznamu údržby po druhém, všechno sedělo. Byl tomu rád, měli sice vysílačku a satelitní telefon, ale chtěl, aby Pam vzpomínala na tuhle dovolenou jen v dobrém. Vylezl zase na palubu a nastartoval. Motor vrněl jako spící tygr. Nathan ho nechal zahřívat.
            „Tak Pam, pojeďme už.“
            „Ještě chvíli, prosím,“ ozvalo se z přídě.
            Nathan věděl, že i kdyby měli čekat do poslední vteřiny, nikdy Pam nebude nutit, na to ji měl příliš rád, věděl, že by to nedokázal. Vylezl proto na příď a posadil se vedle ní, nohy spustil přes okraj lodi. Žádné nebezpečí nehrozilo, moře bylo až nepřirozeně klidné.
            „Pam?“ ozval se Nathan do ticha.
            „Ano, Nathane?“
            „Ty mraky byly támhle viď?“ ukázal Nathan. Podíval se znovu na hodinky, uběhlo jen půl hodiny, zavzpomínal jak se kdysi ve Skautu učil určovat polohu podle hodinek. Mraky byly stále na severu, ale loď se otočila o devadesát stupňů.
            „Nevím broučku, není to jedno?“
            Nathan ji už ale neposlouchal, vstal, přeskočil přední sklo a koukal na kompas. Měl pravdu, loď se otočila. Chvíli sledoval Mraky, pomalu pluly po obzoru, ale Nathan teď už věděl, že se nepohybují mraky, ale loď. Naprosto bezdůvodně a čím dál tím rychleji se otáčela, co poprvé trvalo půl hodiny, nyní proběhlo za pět minut.
            „Pam, vyrážíme!“ dodal hlasu trochu naléhavosti.
            „Ještě chvíli.“
            „HNED!“
            „No teda fuj, ty jseš ale divnej pavouk!“ řekla, když seskočila na palubu. Dala mu pusu na tvář a zalezla uraženě do podpalubí.
            Motor zaklokotal a rozeřval se. Od zádi se vyvalily proudy vody a loď se dala do pohybu. Člun rychle nabíral rychlost a Nathanovi se pomalu vracel klid, přesto nervózně pokukoval po kompasu. Měl by jet rovně, tak proč sakra pomalu mění směr. Vyrovnával odchylku a sledoval obzor. Moře se začalo vlnit, tak si alespoň vysvětloval, že mu voda zakryla výhled na mraky. 
            „Nathane!“
            Podíval se směrem odkud vyšel výkřik. Pamela se třásla po celém těle a ukazovala někam za záď lodi.
            „Ne!“ vypravil ze sebe Nathan.
            Proto se loď neustále stáčela stranou. Ocitli se na okraji obrovského vodního víru!
            Nathan, posunul plyn do maximální polohy a přivázal ho ke kormidlu lanem, které sebral na palubce. Přiskočil k Pamele, prosmýkl se kolem ní, vzal igelitový pytel, do něj hodil satelitní telefon, lékárničku a dva nouzové balíčky. Pytel zavázal. I když se člun snažil, bylo jasné, že jde jen o zdržovací taktiku a víru neuniknou. Rychle rozkopl kryt pod volantem a vyndal červený nafukovací koš. Zmáčkl tlačítko nouze.
            Koš se během několika vteřin nafoukl do netušených rozměrů. Vzal stále ještě nahou Pamelu a do člunu ji hodil, za ní letěl ještě pytel s věcmi a pak už červený koš i Nathan přepadli přes palubu. Nathan se do koše přehoupl na poslední chvíli, koutkem oka viděl jak jejich motorový člun zrychlil a propadl se do oka víru. Pak zatáhl zip.
 
            Moře se pomalu uklidňovalo, na vlnách se houpal červený záchranný koš a od Kapverdských ostrovů se blížil zvuk vrtulníku.
            V koši, v objetí leželi dva nazí, vyděšení a zmatení lidé. Stále ještě nemohli pochopit, že přežili a tohle je opravdu konec. Jedno si ale řekli hned poté, co se znovu objevili na hladině. Už nikdy žádné moře.
***
 
            „Huuí, Huuí!“ zaječela siréna. Profesor von Wonder s mrštností atleta v nejlepší formě přiskočil k pultíku a začal ladit frekvenci nosné vlny. Při práci s klávesnicí vypadal jako varhanní virtuóz, jeho prsty běhaly po klávesách rychlostí hladové vlčí smečky.
„Mám to!“ zavýskl po chvíli a uklonil se publiku, nespočtu tiše rotujících fialových koulí, popadl telefonní sluchátko a vytočil příslušnou linku.
            „Ljubo, máme to, můžeme jim poslat pomoc!“
            „Výborně Profesore, já věděla, že to zvládnete. Kdy tam můžeme Prachova poslat?“
            „Klidně hned, respektive za půl hodiny, potřebuji čas na přípravu.“
            „Skvělé, pusťte se do toho.“
            Ljuba Bytewská položila sluchátko a pohlédla naposledy na monitor svého počítače. Měla tam otevřené složky Vegy a Kováře.
            „Už jdeme pro vás. Ale co, vy si tam určitě užíváte nějakou legraci a já abych se strachovala.“
            Vypnula obrazovku a vyšla z místnosti, měla namířeno do výzkumné sekce.
            „Prachove uděláte si malý výlet.“
            „Už se ozvali? Báječné, něco si vezmu a jdu.“
            „Dobře, tak za půl hodiny ve fantómdromu.“
 
            „Tak se vraťte v pořádku a ty dva vezměte s sebou.“
            „Spolehněte se, Ljubo, udělám, co budu moct,“ otočil se naposledy Prachov. Pak došel na začátek rampy a čekal.
            „3 – 2 – 1...“
            „Wroam,“ místností se rozlehl řev nově tvořeného fantóma a na konci rampy se zhmotnila fialová koule.
            „Drží! Můžete,“ potvrdil Profesor a zvedl palec.
            Prachov pomalým krokem vykročil vpřed. Jeden samopal si vzal do ruky, druhý hodil na záda. Zkontroloval zásobník. Pak vešel do koule. Mihotavá fialová věc vydala zvuk jako když vytáhnete špunt z lahve vína a Prachov zmizel.
            Fantóm se ještě chvíli vznášel ve vzduchu a pak se zhroutil do sebe. 
 
            Prachov se nacházel v domě, který někdo očividně zařizoval z blešího trhu a ještě bez jakéhokoli vkusu. Podle zatuchliny, která se vznášela ve vzduchu, odhadl, že tady buď nebydlí nikdo, a nebo nějaký hodně starý člověk. Šoupavé kroky, které se pomalu přibližovaly, napovídaly tomu, že druhá možnost je správně. Prachov uchopil pevněji samopal a ukročil potichu do stínu dveří.
            „Ale no tak, snad se přede mnou nebudete schovávat, pane Prachove.“
            „Jak to, že mě znáte?“
            „Ale no tak, pane Prachove, za prvé čtu myšlenky a za druhé, máme společného zaměstnavatele.“
            Prachov se usmál, jestli něco nečekal, tak to, že akce půjde takhle hladce.
            Do pokoje vešel malý stařík a v ruce držel agenturní maják.
            „Už je?“ zeptal se Prachov a naznačil ukazovákem podříznuté hrdlo.
            „Ne, bohužel, ale nebojte, myslím, že mu dokážu zařídit nějakou nehodu.“
            „To doufám, Hawka lze vidět nespokojeného jen jednou.“

kategorie: