Plnou parou vpřed #6

8# - Čas na plán B (Se sedmičkou jsem měl vždycky trochu problémy)

Vega s Johnem měli namále, stačilo opravdu málo a byla by tahle mise jejich poslední. JFK přišel o několik zubů a košili, Vega zas skoro vykrvácel, prostě idylka. Ale nebyli by to oni, kdyby hned po odpočinku neplánovali další akci, respektive nepokračovali v započaté. Jejich úkol je jasný a JFK už vymýšlí plán, jak ho splnit i bez pomoci Bedřicha II.
 

 
             První, co JFK po probuzení uviděl, byla plachta zeleného vojenského stanu, kousek dál visela na vzpěře elektrická svítilna, vydávající mdlé světlo. Pokusil se pohnout, otočil hlavu a rozhlédl se. 
            Přes pomalu se vzdalující clonu bezvědomí sledoval pohyb kolem sebe a vybavoval si co se nedávno stalo.
            Na postelích okolo něj leželi ranění vojáci, někteří křičeli bolestí, jiní se jen tiše modlili, většinou ale vypadali, že už jsou v životě přesčas.  Mezi lůžky pobíhalo několik doktorů a sester. Občas se někdo z personálu naklonil k některému z pacientů, změřil teplotu dotekem ruky, převázal ránu či vbodl skleněnou injekční stříkačku s tišícím lékem.            V rohu místnosti dva vojáci drželi vší silou na posteli jednoho z pacientů, zatímco mu doktor vyměňoval obvazy, podle toho jak byly krvavé to nebylo nic příjemného. 
            JFK se zprvu divil, že nikde nevidí žádné kapačky, a vlastně ani jiné zdravotnické přístroje, pak si ale uvědomil, kde je. Ve světě bez plastů.
            „Už jsme si mysleli, že o vás přijdeme,“ ozvalo se vedle Johna.
            Byl to Neruda.
            „Našli jsme vás pěkně zřízené, a jen tak mezi námi, když viděl Kolben Bedřicha, chtěl vás dodělat.“
            No jo, ta noha, pomyslel si JFK, „Co je s Vegou?“ zeptal se.
            „Nebojte, váš kolega je na tom líp než vy. Hned jak se probral, odmítl ležet na lůžku, myslím, že bychom ho tam neudrželi ani párem volů. Jak na vás koukám, tak byste se taky nejradši zdejchl,“ rozhlédl se kolem sebe, “abych pravdu řekl, ani se vám nedivím. Jestli se na to cítíte, tak do toho.“
            JFK pokrčil nohy, protáhl se a pak se pomalu a váhavě zvedl, nemohl za boha najít nějakou část těla, která by nebolela.
            “Snad to půjde. Kde to jsme?“
            „Nemocnice, kousek za frontou, tedy, teď už pořádně velký kousek. Magici se díky vašemu vpádu stáhli a teď si lížou rány. Spousta našich díky tomu přežila a mohli jsme je odvézt až na Mělník, do pořádného špitálu. Takže ještě jednou díky.“
            Vyšli ze stanu, Johna ihned praštil do nosu pach bojiště, v nemocnici byl překrytý silným odérem dezinfekce, ale tady se projevil v plné síle. Zatočila se mu hlava a na chvíli zastavil.
            „Zvyknete si,“ ujistil ho Neruda a pokračoval v chůzi.
            John o tom pochyboval, ale napřímil se a vyrazil za ním.
            Nemocnice se rozkládala uprostřed obrovského tábora, kolem Johna procházeli jak vojáci, tak technický personál, po cestě se pohybovala obrněná vozidla, kolem právě projel pásový obojživelník PTS - 10, který měl v zadní části obrovský parní stroj a uhlák. Vepředu nad kabinou, pak byla střílna s několika kulomety s ruční obsluhou.
            „Pořád to plave?“ zeptal se JFK a ukázal na supící stroj.
            „Ach, ve vaší době vlastně ještě máte ropu,“ zasnil se Neruda.
            „Ne, neplave, parní stroj je na to moc těžký. Experimentujeme teď s menší verzí pohonné jednotky a ta by pohyb po vodě měla zvládnout. V našem případě to ale nemá zas takový význam, naši ženisté jsou schopni stavět mosty opravdu rychle.“
            Minuli ohradu s kůni a skoro na konci tábora vešli do velkého stanu s cedulí velitelské stanoviště. Čekali tam na ně Vega, Kolben a dva neznámí důstojníci. JFK si všiml, že jeden je nejspíš poručík a druhý má blíže nespecifikovanou vyšší hodnost než Neruda. Insignie zde byly úplně jiné, než znal.
            „Tak už vás tu máme oba, vy dva šílenci,“ spustil naštvaně Kolben. Důstojníci mu šli z cesty a usmívali se, bylo vidět, že jsou všichni staří známí, jinak si JFK nedokázal vysvětlit, že takové nedisciplinované chování tolerovali.
            „Uvědomujete si vůbec, co jste udělali!? Vždyť jsme mohli o Bedřicha úplně přijít.           Říkali jsme trochu podpořit a ne vyhrát tuhle válku, nevím co vás to napadlo. Bedřich je sice skvělý stroj, ale na tohle prostě stačit nemohl! Co takhle trochu myslet! To už bych po vás chtěl moc co?!“ Přešel ke Kovářovi, při své o trochu vyšší a silnější postavě se nad něho hrozivě naklonil.
            „Netvařte se tak ublíženě, Kováři. To, že nejste součástí armády neznamená, že si můžete s vybavením dělat, co chcete, sakra! Víte jak dlouho bude trvat oprava? No víte to?! Nevíte! A proč to nevíte?! Protože je vám to úplně ukradený! Vy jste ho nestavěli, tak proč byste ho neměli zničit, že jo?! No tak řekněte sakra něco!“
            „Co takhle to vzít z té lepší stránky?“ zkusil JFK uklidnit situaci.
            „Ono to má i lepší stránku? Jak sakra může mít to, že Bedřichovi chybí jedna noha, lepší stránku. Posloucháte se vůbec co blijete za nesmysly, Kováři?“
            „Ale no tak, Emile, to už by stačilo ne?“ smířlivě se do rozhovoru vmísil Neruda.
            „Třeba to, že je Bedřich vyzkoušený při maximální zátěži v bojových podmínkách a víme, kde má slabiny.“ pokračoval JFK.
            „To je sice hezké,“ řekl už klidnějším tónem Kolben, „ale za jakou cenu? Bylo to opravdu tak nutné? Nemohli jste třeba zastavit, když jste to dostali?“
            „To už teď nevyřešíme pane Kolben, přesto si stále stojím za tím, že to byla ta nejlepší možnost. Pokud bychom po nich neskočili, mohli by nás poškodit mnohem víc. “
            „No nevím. Já vám teda řeknu, jak dlouho bude trvat oprava! Nevím! Sakra, ještě nikdy jsem to nedělal v polních podmínkách. Jen vztyčení lešení nám trvalo ty čtyři dny, co jste byl mimo, pane Kováři.“
            „To je ten hlavní problém, tím pádem se vaše mise odkládá na neurčito,“ vmísil se do hovoru poručík, „mimochodem, jmenuji se Vlažný.“
            „Nemusí být hned tak zle,“ otočil se k němu JFK, „slíbili jsme vám zbraně, tak vám je taky dodáme, nechte mi jen pár dní na přípravu, myslím že tři budou stačit.“
            „A jak byste to chtěl asi dokázat? Bedřich je nepoužitelný a nejbližší přátelský tábor je v půlce cesty.“
            „Na kůních!“
            „To je nemožné, to je sebevražda.“
            „Na to jsou tady pánové experti,“ ušklíbl se Kolben.
            „Pánové, když mě omluvíte, začnu připravovat náš odjezd,“ ukončil rozhovor JFK.
 Mávl na Vegu a oba vyšli ze stanu.
            „Johne, myslíš to vážně? Chceš vyměnit Béďu za tyhle zvířata? Uvědomuješ si, že nebudeme krytí?“
            „Nebudu!“ opravil ho John. „Tebe, Vinci, potřebuju tady. Jakmile bude totiž Bedřich opravenej, vyrazíš za mnou.“
            Vega, který chtěl něco namítnout, se zamyslel.
            „Hele, fakt to jinak nejde,“ pokračoval JFK, „mám takový tušení, jen ho musím potvrdit. Pokud to vyjde, probereme dneska večer plán.“
            „Ok,“ odpověděl rezignovaně Vega, „Jsem zvědavej, s čím přijdeš.“
 
            John si zjistil u Nerudy, kam dali všechny jeho věci a vyžádal si znovu seznamy vybavení a zbraní ukrytých ve vojenském újezdu Hradiště. S tím vším si pak zalezl do stanu, který mu Neruda vyčlenil a dal se do plánování.
            „Dokonce ani tady se tomu nevyhnu,“ nadával v duchu. Nemohl ale popřít, že ho studium a plánování začalo po několika minutách bavit. Tak, že téměř prošvihl schůzku s Vegou. 
            Když pak s batohem na zádech a složkou papírů v ruce mířil ke kantýně, jeho úsměv zářil jako by právě vyhrál ve sportce. 
            „Tak co?“ zeptal se Vega, jen co John dosedl ke stolu.
            „Přesně jak jsem si myslel. V seznamech vybavení jsou i tři PTSky, který by, pokud budou dobře zakonzervovaný, měly šlapat. Naftu do nich tam taky určitě seženu. Sice ne moc, protože hlavní zásobníky budou určitě prázdný, ale něco málo bych najít mohl. A možná i v použitelným stavu.“
            „A co když pro tebe, Johne, nebudu moc přijet? To to potáhneš na zádech?“
            „Přijedeš! Hezky se tady poválej, dokud nebude Bedřich v pořádku a pak rychle za mnou. Najdeš mě pomocí agenturního majáku. Zapnu ho, až pojedeme zpátky. “
            „Pojedete?“
            „Jo, já a dva technici, sám ty věci dohromady nedám a ty mi pomoct nemůžeš, protože oni neumějí tak dobře s Béďou.“
            „Stejně se mi to, Johne, nelíbí. Sám jsi viděl jaký jsou ti magici, každý umí něco jinýho a nemůžeš si jima být jistej.“
            „To jsem taky zvažoval. Cestou je vesnice spřátelených magiků, alespoň co povídal Vlažný, má tam prý i pár svých lidí a říkal, že jim dá pokyny, aby nám pomohli. Hlavně je to příležitost zjistit o tomhle světě zase o něco víc.“
            „I tak se mi to nelíbí, ale asi s tebou nepohnu, co?“
            “To si piš,“ řekl rozhodně JFK.
            Celý večer pak probírali detaily Johnova plánu. Vega slíbil, že se pokusí sehnat kůně a John se rozhodl věnovat čas přesvědčování techniků a přípravě zbraní. Velkou radost mu udělal Neruda, který mu uprostřed večera přinesl krabici s pistolí a náhradními zásobníky.
            „Už ji neztrácejte, kdybychom ji náhodou nenašli při stavbě lešení, asi by zmizela v blátě nadobro. To by byla škoda, je to unikát, našemu zbrojíři trvalo dva dny než do ní našel a upravil náboje.“
            „Budu se snažit, plukovníku, a děkuju.“
            JFK letmo zkontroloval pistoli, byla vyčištěná a naolejovaná, precizní práce.
            „Plukovníku,“ zavolal ještě za odcházejícím Nerudou, „těch nábojů budu potřebovat víc.“
            „Kolik?“
            „Hodně, opravdu hodně.“
 
***
 
            Major Ljuba Bytewská soptila vzteky.
            „Co mi to tady vykládáte, profesore!? To jste nemohli zjistit dřív? Takovéhle selhání! To si někdo šeredně odskáče!“ stála nad malým mužíkem jako predátor nad kořistí a z očí jí sršely blesky.
            „Ljubo, vždyť víte, že já jsem ten první, kdo by to zarazil, kdyby nebylo něco v pořádku. Pořád si to neumím vysvětlit, ale je to tak, umíme v transportní velikosti jen jednosměrný portál.“
            „To jste mě teda uklidnil. Můžete mi říct, jak mám tohle tlumočit svým lidem? Jak jim mám říct: Promiňte, ale je tady možnost, že vás tam necháme shnít!“
            „Ale Ljubo, my je odtamtud dostaneme! Ještě nevím jak, ale pracujeme na tom.“
            „Tak si dejte záležet, jsou to mí dva nejlepší agenti!“
            Zpoza rohu se vynořil Prachov a dlouhými svižnými kroky si to namířil rovnou k nim. Profesor ho uviděl jako první a snažil se mu rukou naznačit, že má zmizet.
            „Pozdě profesore,“ prohlédla jeho trik Bytewská, „Jen pojďte dál, Prachove, už jsem na vás čekala.“
            „Je mi to opravdu líto, majore, opravdu jsme to nemohli vědět.“
            „Víte, to mě ale vůbec nezajímá. Nejsem tady proto, abych poslouchala proč to nejde. Chci od vás slyšet návrhy řešení pánové.“
            „Jeden by tu byl,“ ozval se profesor, „je ale náročný na přesnou kalibraci fantómového pole a je nutné, aby fantóma zprovoznil někdo odtamtud.“
            „To přeci nejde, bez zázemí agentury není způsob jak vytvořit technickou cestou fantóma. Magicky to jde, ale to umí jen pár vyvolených a ti se nebudou trmácet z jiné dimenze k nám a už vůbec ne někam do neznáma jen proto, aby zachránili dva naše agenty.“
            „Ljubo, máte naprostou pravdu, ale já s inženýrem Prachovem jsme na tom již začali pracovat a máme jisté indicie o tom, že ten svět vznikl až po založení agentury, oddělením z naší bazální reality.  To by znamenalo, že by se v něm mohlo nacházet jedno z našich zařízení, byť nevíme v jakém je stavu.“
            „A víte to jistě, Profesore?“
            „Samozřejmě, že ne, a vědět určitě to nebudu nikdy. Teď bych nechal pracovat GODa, který hledá ve světech odchylky a najde nám jestli tam ten fantomdrom je. Samozřejmě tak na 98%, ale to už je myslím slušná šance.“ odpověděl profesor už silně podrážděně.
            Bytewská jen kývla hlavou na znamení souhlasu a vydala se ke své kanceláři.
 
            GOD nakonec hledal dva dny. Bytewská po tu dobu seděla v archivu a probírala se starými složkami. Pokud někde stálo agenturní zařízení, musel se v těch horách papíru skrývat protokol o jeho uzavření nebo zničení a Ljuba Bytewská  byla rozhodnutá ho najít.
Koneckonců i EF je jen jedna velká byrokratická mašinerie, říkala si v duchu, když brala poslední balík.
            Oči se jí klížily vyčerpáním a dámu, kterou byla před dvěma dny, připomínala jen vzdáleně. Kalhotový kostým měla zmačkaný, zašpiněný od tiskárenské barvy a tun prachu, které se na ni sypaly z beden se spisy, vlasy rozcuchané a střídmé líčení rozmazané tak, že přidat ještě trochu, mohla by směle konkurovat Jokerovi z Batmana.
            „Heureka!“ vykřikla, když vespod bedny uviděla hledaný dokument.
            Rozhlédla se kolem sebe. Ve skladu byl neuvěřitelný nepořádek.
            Však on to někdo uklidí, pomyslela si.
            Vzala papíry a vyřítila se chodbou ke své kanceláři.
            Vběhla, zabouchla dveře a chopila se telefonu.
            „Haló, profesore, něco vám faxuju,“ vykřikla radostně do telefonu, když se ozval Carl Maria von Wonder.
            „Jak jste daleko?“
            „Už nám zbývá jen posledních osmnáct tisíc realit, mohlo by to být do dvou hodin hotové.“
            „Perfektní! Budu tam,“ zavěsila.
            Vzala kabelku a vytáhla pudřenku se zrcátkem. Chvíli se do něj nechápavě dívala jako by nemohla uvěřit.
            „Tohle jsem jim dlužila,“ ospravedlnila si svůj vzhled.
            Vzala klíčky od auta a vyrazila do svého pracovního bytu. Teď měla chuť jen na jedno, dvouhodinovou horkou, bylinkovou lázeň.
***
            „Tak jak jste dopadli profesore?“ zeptala se Ljuba Bytewská jen co vstoupila do dveří. Měla na sobě nový kostým a na první pohled by nikdo nepoznal, že strávila dva dny ve skladu, přehrabováním v papírech.
            Na velkém monitoru nad Wonderovou hlavou blikalo 99%, pak náhle ztmavl a rozsvítila se zelená stovka. Profesor zatančil prsty po klávesnici.
            „Kladný výsledek! Ze všech realit příbuzných s touto je zařízení na třetině z nich a ta jejich patří mezi ty šťastné. “
            „to je docela povzbudivé, Carle. Ještě jeden problém jsme nevyřešili, jak jim řekneme, co mají dělat,“ zamyšleně řekla Bytewská, „nemůžu si dovolit přijít o někoho dalšího, když to nevyjde. A to ani kvůli Johnovi a Vincentovi.“
            „Myslím, že tenhle problém dokážu vyřešit já,“ ozvalo se od vchodu do laboratoře. Do místnosti vstoupil Prachov, na sobě měl polní uniformu, nesl batoh, šavli a přes rameno měl přehozený popruh s dvěma samopaly bizon a deseti válcovými zásobníky po čtyřiašedesáti střelách, kolem pasu měl dva popruhy s vrhacími noži.
            „Inženýre?“ vydolovala ze sebe Bytewská.
            „Vy tam jdete rozpoutat válku?“
            „To ne, ale s tím, co víme, chci být připraven, jsem ochotný tam jít osobně. Už jsem dlouho nebyl v akci, ale když to vezmu kolem a kolem, tak tam jdu jen jako poslíček, proč tedy nevzít nějaké zásoby.“
            „Jste si jistý, že to chcete?“
            „Nikdy jsem si nebyl jistější, já jsem je tam dostal, já je taky přivedu zpátky.“
Bytewská se mu podívala do tváře, v jeho očích zachytila ohníčky nadšení a pevné odhodlání. Věděla, že další diskuse je zbytečná. Ten pohled znala, mívali ho senior agenti, když je někdo vytáhl zpoza stolu a poslal do akce. Tyhle ohníčky se daly uhasit jen jediným způsobem a Bytewská kvůli Prachovovi doufala, že na něj nedojde.
            Teď jim zbývalo už jen jediné, připravit se na vyvolání fantóma a kvůli přesné pozici čekat, jestli JFK nebo Vega aktivují svůj maják.

kategorie: