Plnou parou vpřed #3

 4# - Honzíkova cesta

JFK s Vegou si můžou mnout ruce, sice se zdálo, že se mise hned na počátku zadrhne, ale  zatím jim všechno vychází podle plánu, vlastně víc než to. Jejich průvodce jim jde na ruku a sehnal jim kontakt v Praze, dokonce je tam i doveze. Co si víc přát? Ale, víte co se říká: "Žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebylo konce." Oba kolegové to zkrátka nebudou mít tak jednoduché, držme jim palce.

     Za těch pět dní, které JFK s Vegou ve vesnici strávili, se stali skoro domácími. Kde mohli, pomohli a pomalu, ale jistě se jim v hlavách rýsoval celistvý obraz tohoto světa. Byl opravdu zvláštní.

     Zdejší lidé získávali elektrickou energii ze vzduchu, z malých elektráren, které se točily na hradbách, střechách, prostě všude. Výkon sice neměly nějaký závratný, ale lidé si nestěžovali. Když se Vegovi dostala jedna z nich do rukou, protože se zmínil, že trochu rozumí elektronice, musel obdivovat jednoduchost konstrukce. Větrník, alternátor a případně jednoduchá baterie. Alternátory byly většinou vymontované z aut, která v tomto světě ztratila svou funkci. Nebylo je totiž čím krmit.

***

     Třetí den seděli v hospodě u grogu a postupně tahali z Křižíka informace o tomhle světě. Z kroniky plné novinových výstřižků, která sahala do roku 2015 a kterou jim Křižík přinesl jako svou chloubu, se dozvídali, co bylo tím zvratem v dějinách téhle reality. Bylo to prosté - jednoduše došla ropa. Arabové nechtěli přijít o svůj vliv a rozpoutali dobyvačný Džihád, svoji svatou válku. Než se OSN, EU a NATO vzpamatovaly, nebem proletěly první špinavé střely a globální jaderný konflikt byl na světě.

     Nejvíc to odnesly téměř všechny země východního bloku v čele s Ruskem a Spojené státy, arabský svět se po prvních útocích proměnil v jedno velké zrcadlo spečeného písku. Proto se Křižík tak divil, že jsou z východu, při pročítání výstřižků si John uvědomil, že tam odkud měl přijít, nikdo nepřežil, od Bratislavy na východ se rozkládla radioaktivní poušť čas od času bičovaná černým deštěm.

     Nejméně utrpěla překvapivě Evropa, a tak se z počátku z Prahy a vůbec Čech stal střed nového světa, proměněného radiací. Ne, na dlouho. Několik let po válce vzniklo císařství, pokroucený potomek Evropské unie a začalo si nárokovat svůj díl vlivu.

     „Tak co pánové, krása? Některé s těch výstřižků schraňoval ještě můj děd,“ přitočil se k jejich stolu Křižík.

     „Když jsme přišli, považovali jste nás za magiky, ale my jsme o nich u nás vlastně vůbec neslyšeli, rádio u nás nemáme, takže k nám občas doputovaly leda nějaké pověry, ale nepřikládali jsme tomu moc velkou důležitost,“ nadhodil opatrně Vega.

     „To mě dost překvapuje, ale máte pravdu, bez rádia se správy šíří setsakramentsky pomalu. A ty pověry? Nevím co se k vám doneslo, ale asi takhle: Magici pokud dřív existovali se s námi vlastně vůbec nestýkali. Od velké války uplynulo moře času, ale magici se objevili tak před patnácti, dvaceti lety. Začalo to malými skupinkami nájezdníků, kteří rabovali na západě česká hraniční města a podle svědectví přeživších používali jako zbraň počasí, blesky a oheň. No a pak najednou přišly zprávy o císařství a hrozbě.“

     „Skoušel se s nimi někdo domluvit?“

     „To víte, že ano. Většinou se delegace vůbec nevrátily, postupně jsme je začali posílat i s vojenským doprovodem a nakonec se česká obrana rozhodla vynechat diplomaty. Domluva s nimi prostě není. Poslední zprávy, které armáda uvolnila nejsou zrovna nejlepší a popravdě, mám od známého ještě mnohem horší.“

     „Jakto, že u nás nikdo magii neovládá?“ zeptal se JFK a upil grog.

     „To je otázka, kterou si klademe asi každý. Nejvíc naše armáda, jenže ta, když na něco přijde, tak si to nechá pro sebe.“

     „Mohlo by to být menším spadem. Čechy nikdy nebyly nějak strategicky významné.“

     „K tomu se kloním taky. Z počátku, před magiky jsme čile obchodovali s Německým pohraničím, tam byli lidé také normální. Bohužel od těch útoků obchod úplně ustal, někteří si myslí, že magici normální obyvatelstvo prostě pozabíjeli, nebo alespoň odvlekli.“

     „Předpokládám, že to samé by se stalo kdyby dorazili až sem.“

     „To si pánové ani nehodlám domýšlet. Zatím se bavte, kdyby jste ještě něco chtěli, mávněte. Přišli mi další hosti,“ ukázal Křižík ke dveřím. Do místnosti právě vešla skupinka místních.

     Oba Agenti se opět ponořili do knihy obsahující zápisky za více než století. Co jim stále přišlo neuvěřitelné, bylo, že se díky válce na tento svět dostala magie, na svět, kde po ní před tím nebylo ani památky. Magie se stala doménou západních národů, jejich těla zmutovala a vytvořila si svou vnitřní magickou energii. Francouzi, Němci a ostatní západní národy se pak zřejmě z přesvědčeni o své nadřazenosti pustili do války s Čechy a Poláky, kterým byla magie odepřena, zato jim daly geny větší robustnost a sílu, tak potřebnou pro odolání zbytkovému záření a spadu. Teorie, že magie a technika si navzájem odporují, tak dostávala vážné trhliny a oba se shodli, že tohle zjištění bude pro profesora von Wondera něco jako druhé vánoce.

***

     Od chvíle, kdy se první Vegou opravený větrník znovu roztočil, stal se nejoblíbenějším, ale také nejvytíženějším člověkem ve vesnici, protože mu lidé začali nosit své spotřebiče, od rádií přes různé kuchyňské pomocníky, které by jistě skončily dávno v odpadu, kdyby nebyly z drahocenného plastu.

***

     John a Vega by ve vesnici ještě chvíli zůstali, vyptávali se a zkoumali okolí, které pro ně mělo jak se zdálo nekonečné množství překvapení, ale pátého dne za nimi Křižík přišel a předložil jim nabídku, která se vzhledem k příběhu, kterým přikryli svou misi, nedala odmítnout. Odvoz do Prahy. Mohli sice odjet už dřív, povoz kůní, těch zvláštních dvounohých zvířat, odjížděl každý druhý den a byl by je schopný dopravit až do Berouna, ale cestovat s někým zdejším, to je zkrátka jiná káva, už kvůli bezpečnostním opatřením, které kolem Prahy panují a o kterých jim druhý den u piva Křižík poreferoval.

***

     Když před ně Křižík přijel se svým přibližovadlem, John i Vega vyvalili oči a čelist jim spadla až na zem. John ho okamžitě poznal. Byla to Škoda 120, pravda notně upravená, ale na svůj věk, odhadem sto osmdesát let, vypadala opravdu zachovale. Co je ale dostalo nejvíc byl pohon. Skladný, plně funkční parní stroj, umístěný v zadní části vozu a uhlák na návěsu hned za autem.

     Jakmile se trochu vzpamatovali, hodil jim Křižík batohy do předního kufru, který zároveň z poloviny sloužil jako úložiště zásobníku vody. Po zaklapnutí víka, které i po těch letech sedělo naprosto přesně, poklepal Křižík na kapotu svého miláčka.

     „Co na to říkáte? Nemáte slov, že? Taky mi trvalo, než jsem ji dal do hromady, těch peněz co jsem do ní vrazil! Ale teď se vyplatí. Kromě vlaků a kůní tady není skoro žádná doprava. Navíc kůňě jsou pomalé a na ten vlak je to odsud strašně daleko. Takhle máme první funkční auto v regionu zrovna u nás,“ řekl jako pyšný otec.

     John s Vegou opravdu neměli slov. Vega se hned hrnul k motoru a ze všech stran si ho prohlížel. I když parostroje nebyly jeho obor, přeci jen se mu zdálo divné, že tenhle motůrek uveze nejen sebe, ale i zbytek vozu a navíc utáhne návěs plný uhlí. Když nic zvláštního nenašel, osmělil se zeptat.

     „To je přeci nemožné, to nás nemůže nikdy uvézt.“
     Křižík si málem potrhal svaly v obličeji, jak se mu rozzářil úsměv.

     „Správně, nemohlo by, kdyby...“ Sáhl pod kapotu a vytáhl kovový válec. Když to udělal, motor zaškytal a za sykotu páry se výrazně zpomalil jeho chod.

     „To je poslední novinka, magický zesilovač. Dělají to z extrahované energie, chycených magiků, bylo to asi to nejdražší. Opatrně!“

     Jako by držel nemluvně, podal lesknoucí se válec Vegovi. Ten ho potěžkal, prohlédl a vrátil zpátky.

     „Technologie založená na spolupráci techniky a magie, von Wondera trefí šlak.“

     Naskládali se do škodky a vyrazili. Střihli si o to, kdo se bude péct u parního kotle. JFK si pak vlezl na zadní sedadlo.

     „Asi je mi to holt souzený.“

     Vega se usadil dopředu a natáhl si nohy, podíval se dozadu a zazubil se na skrčeného JFK. Ten se na něj jen nevrle podíval. Křižík naládoval pod kotel, co se do něj vešlo, a jakmile se udělala pára, vlezl si na místo řidiče.

     „Tak pánové, držte si klobouky,“ Křižík povolil spojku, auto nadskočilo jak se do sebe zaklesla dvě ozubená kola, a s trhnutím se pomalu rozjelo. Plynový pedál ztratil v parou poháněném autě význam a tak Křižík reguloval rychlost pouze čtyřstupňovou převodovkou.

     John musel uznat, že na čtyřku auto svištělo docela slušně. Tachometr ukazoval něco mezi čtyřiceti a sedmdesáti kilometry v hodině, protože ručička sebou vztekle házela tu na jednu, tu na druhou stranu. John typoval těch 70, ale nechal si to pro sebe aby si nepřekousl jazyk. Odpružení totiž buď nefungovalo kvůli váze motoru, nebo ho tam prostě někdo zapomněl dát.

     Silnice, pokud se tak té prašné cestě, jejíž asfaltový povrch byl celistvý naposledy před stoletím a půl, dalo říkat, se klikatila mezi kopci. Střídaly se průjezdy kolem skal, z nichž mohlo každou chvíli začít padat kamení a jízda po úbočí kopců, kde se  silnice věkem zúžila na polovinu původní šířky.

     Johnovi se občas naskytl opravdu děsivý výhled do bezedné hlubiny, na jejímž dně se klikatil potůček a ležely vraky přibližovadel, která neměla to štěstí a nevybrala tu či onu zatáčku. Křižík tady přeřadil na dvojku, takže rychlost klesla na přijatelných třicet kilometrů za hodinu. Oba spolujezdci si oddechli.

***

     Ke konci dne dorazili na okraj Berouna. John sice byl ve své realitě v Berouně jen párkrát, ale stejně město pomalu nepoznal. Na střechách domů se točily větrníky a na těch bohatších se občas objevil i nějaký ten solární panel. Na Městské hoře a Dědu, jak si JFK alespoň mlhavě vybavoval jména kopců, se pak točily dva obrovské třílopatkové kolosy. Na chvíli se zaradoval, že alespoň tady nebyli takoví blázni, aby dálnici do Prahy stavěli nad městem, ale při bližším zkoumání si všiml, že ona tu byla taky, jen neodolala nájezdům lovců stavebního materiálu, a tak z mostu zůstaly pouze některé sloupy. Hlavním rozdílem oproti Johnově realitě byla nadzemní dráha poháněná parním vlakem, která měla za úkol suplovat hromadnou dopravu. Klikatila se nad ulicemi a občas zmizela mezi domy, aby se poté vynořila jako Lochneská příšera a supě a pouště na všechny strany oheň a dým se opět zanořila do vln.

     Když se vlak prohnal nad nimi, vzpěry držící trať zapraskaly, ale vydržely a na škodovku se jen sneslo mračno prachu a jisker.

     Zajeli na náměstí a oba agenti se vydali hledat nějaký nocleh. Křižík mezitím opečovával automobil a odháněl zvědavce. Přeci jen, ani ve velkém městě není auto k vidění každý den. Když konečně všechno obstaral, vrátili se jako na zavolanou John s Vegou.

     „Našli jsme docela slušně vypadající podnik kousek odsud. Máme tam zaplacené dva pokoje.“ Křižík chvilku přemýšlel, jak se mu ještě pořád honila v hlavě starost o jeho poklad.

     „To jste pánové nemuseli, já bych se vyspal v autě. Ale teď jsem si vzpomněl, že vám ještě něco dlužím,“ sáhl do přihrádky pod řidičovým sedadlem a vytáhl jejich zbraně, pistole Roth-Steyr M1907 a nábojové pásky.

     Poděkovali, překontrolovali nacvičenými pohyby funkčnost zbraně a uschovali je před zraky obyvatel. Oba ještě jednou poděkovali, protože jak se ukázalo, Křižík zbraně, nejen uschoval, ale i rozebral, vyčistil a naolejoval.

     V lokále bylo plno, všichni tři se tedy napasovali k jednomu z částečně obsazených stolů a objednali si. Vega se snažil najít v jídelním lístku něco co znal, ale po pár minutách marného obracení dvojlistu s nabídkou si na Johnovo doporučení dal guláš s deseti. Nelitoval.

     Když dojedli, probírali plán. Jelikož řekli Křižíkovi skoro pravdu, nebyl problém se před ním normálně bavit. JFK a Vega se shodli, že se chtějí podívat na místo kde probíhala bitva zaznamenaná sondou. Křižík se chvilku nechytal, ale pak mu svitlo.

     „No tak v tom vám pánové budu moct trochu píchnout!“ řekl nadšeně, „V Praze mám švagra, jmenuje se Honza Neruda a dělá u české obrany. Samozřejmě, žádný tajnosti vám neřekne, ale určitě by vám mohl říct, kde se co dělo a možná vás tam i vzít. Hlavně bude vědět víc než to, co já mám z rádia.“

     JFK chvilku přemýšlel. Nechtělo se mu do toho moc zaplétat, ale informace a kontakty budou potřebovat.

     „Nakonec proč ne? Jestli to vyjde, máte u nás víc než pivo.“

***

     Ráno bylo chladné a nad Berounem visela čepice mlhy a kouře z komínů, která se ne a ne rozplynout. Jemně mrholilo. Lidé, kteří ven nemuseli, na ten nečas koukali zpoza ušmudlaných oken. Kdo ven musel, činil to s nejvyšším odporem a přes obličej měl zavázaný hadr, šlo většinou o metaře, kteří zametali hlavní náměstí a připravovali ho na nedělní trh, jak hlásal nápis na špinavé tabuli opřené o jeden z domů. Kromě nich se po náměstí potulovalo jen několik nešťastníků.

     Když se Křižík ráno sešel s Johnem a Vegou dobrá nálada z něj přímo sršela, sdělil jim, že se mu podařilo sehnat dřevěné uhlí, co se pálí v Loděnicích, takže se tam musí cestou do Prahy zastavit. Oba souhlasili, protože nikam nespěchali a navíc se cítili dlužni. Připojili k autu uhlák, který před nenechavci schovávali na dvoře hospody, a pak už nechali na Křižíkovi, aby rozhicoval kotel a uvedl přibližovadlo do pohybu.

     Když vyjeli z Berouna, jako by jim někdo sundal polštář z obličeje, mlha i popílek na chvíli zmizely a slunce zasvítilo tak, že museli několik minut přivírat oči. JFK, který tentokrát seděl vepředu, pohlédl na obzor a chvíli ustaraně zaostřoval. „Krásné počasí asi nebude mít dlouhé trvání?!“ otočil se napůl s otázkou na Křižíka. „Kdepak, to jsou Loděnice, však uvidíte až vyjedeme na kopec.“

     A opravdu. To co JFK považoval za mrak, byla jen další smogová poklice. Kam až oko dohlédlo se táhly milíře, postavené jeden vedle druhého, pár metrů od sebe. Černé sloupy na černém podkladu vytvářely na pohled celistvou plochu. Doprostřed milířového pole byla zavedena železnice, která dovážela velké množství dřeva.

     Teprve teď Johnovi došlo, že kolem Berouna bývaly lesy. Proto mu to tady přišlo tak cizí, vršky kolem Loděnic a Berouna pokrývaly jen nízké stromky a tráva. V údolí mezi milíři se klikatila silnice a čím níž byla, tím víc mizela pod vrstvou sazí.

     Při delším pohledu si mohl John všimnout uhlířů, kteří zabalení od hlavy až k patě pobíhají od milíře k milíři a kontrolují teplotu, utěsňují i odpouštějí kouř. JFK s Vegou se nemohli dohodnout jestli jim to připomíná cokoli, co někdy viděli, snad jen peklo. Musela to být smrtonosná práce.

     Veškerou diskusi ale museli odložit, protože když vjeli do údolí, do dýchacích cest jim vnikl zdejší jedovatý vzduch. Nemeškali a nasadili si roušky. Určitě se zde nechtěli zdržovat déle než bude nutné.

***

     Z Loděnic už to šlo jako po másle, po černě zabahněném nájezdu vyjeli na dálnici a Křižík, vyhýbajíc se četným dírám, zamířil ku Praze. Jakmile vyrazili z údolí, všichni si oddechli a Křižík zařadil čtyřku, takže. doslova vystřelili kupředu.

     Cesta ubíhala celkem rychle, dálnice byla prázdná, jen sem tam potkali parní autobus, obrovskou červenou syčící věc s nápisem „Pražská meziměstská“ nebo některý z mála soukromých vozů nejrůznějších konstrukcí.

     Konečně v Rudné sjeli na vedlejší silnici a skrz několik zátarasů, které projeli jen díky Křižíkovým známostem a znalosti světa, vjeli do města. John s Vegou si mnuli ruce, sami by se tak daleko a tak jednoduše nikdy nedostali. Když vyjeli na Strahov, otevřel se před nimi výhled na Prahu a oni zatajili dech.

     Tohle by si JFK nepředstavil ani v těch nejdivočejších snech. Vysoko nad údolím majestátně plula obrovská vzducholoď a vrhala stín na celé centrum. Nedaleko od nich procházela trať nadzemní dráhy, která mířila právě do centra. Několik takových tratí se křížilo nad Václavským náměstím a mizelo mezi domy, občas se ale zase vynořily a jako chapadla obrovské chobotnice se splétaly nad důležitými body města. Kam až oko dohlédlo se rozkládaly sazemi ztemnělé střechy činžovních domů, pokryté větrníky. Celé to tvořilo bizarní obraz evokující živou bytost, rozkládající se v celém údolí kolem koryta Vltavy. Na obzoru se tyčil Žižkovský vysílač, předělaný na obří větrnou elektrárnu ukotvenou k zemi desítkami ocelových lan.

     „Don Quijote by si tady užil,“ okomentoval jeho majestátnost a zároveň obludnost Vega.

     Na druhé straně tohoto temného panoramatu se tyčily věžáky na Pankráci, obrovské skleněné prsty natahující se k obloze, při bližším pohledu opuštěné a chátrající. Z ulic v okolí magistrály, a nábřeží stoupaaly k nebi stovky sloupů jisker a dýmu Po celém obzoru byly vidět továrny, dlouzí hadi potrubí se navzájem proplétali, syčeli, sunuli se do města a zpět aby vyústili v desítky komínů, ze kterých se valil černý kouř.

     „Ty vole,“ neodpustil si JFK pubertální výlev, „tohle je na mě fakt moc.“

     „Co jste to s ní udělali?“ dodal zděšeně sám pro sebe.

     Nějak ten pohled na kdysi krásnou stověžatou Prahu nemohl rozdýchat.

     „Pánové, tady budeme vystupovat,“ přerušil ten okamžik Křižík s razancí vržené dlažební kostky.

     „Přestoupíme na metro, protože o tuhle káru nechci přijít. Policajti ve vnitřní Praze jdou po přespolních jak slepice po flusu a mohlo by se stát, že by mi to za nějakou blbost zabavili.“

     „Ok, veďte nás,“ přitakal Vega a chytil Johna za rameno.

     „Půjdeme?“ zeptal se starostlivě.

     „Jo, jo, jen to prostě pořád nemůžu pobrat.“

     Pomalu se sebrali a vyrazili k nadzemní dráze. Na zastávce bylo lidu, jako by se stálo na předvolební guláš. JFK, který se mezitím trochu vzpamatoval z šoku, hledal stánek s transparenty, ale jelikož žádný nenašel, usoudil, že ti lidé opravdu čekají na vlak. Tady si znovu uvědomil svoji odlišnost, v davu byl o půl hlavy menší, než ti nejmenší lidé z jeho okolí. Sem tam po něm někdo sklouzl pohledem plným nenávisti. Necítil se nijak jiný, ale okolí ho, nějakým šestým smyslem, zřejmě vnímalo jinak. Jako osinu zabodnutou zadku! JFK věřil, že kdyby s nimi Franta Křižík nebyl, už by se na ně někdo vrhl. Pro jistotu zkontroloval, jestli mu není vidět meč, provizorně zabalený do deky.

     Asi po půlhodině čekání přisupěl vlak tažený dlouhou červenou lokomotivou se seseklým čumákem, dlouhým parním kotlem posetým chladícími okruhy vnějšího pláště a desítkami tlakových ventilů, uhlákem zvícím velikosti olympijského plaveckého bazénu a nekonečným počtem kol. V kontrastu se špínou, kterou produkovala to byl nádherný stroj.

     Všichni tři se natlačili do vagonu skoro jako poslední, dveře se za nimi zavřely tak, že je zalisovaly mezi ostatní nešťastníky. Kdosi zachrčel, že chce vzduch.

     „Alespoň něco se nezměnilo,“ pousmál se JFK.

     Vega se na něj nechápavě podíval.

     „Neboj až přijedem do naší Prahy, pochopíš.“

     Masa neustále se přelévajících cestujících je vyplivla na Českomoravské. Byly přidušení, zmačkaní, ale živí. Sebrali se a sešli schody dolů ze stanice na úroveň chodníku.

     JFK ke svému údivu zjistil, že se nachází přímo nad starou stanicí metra. Pojízdné schody byly zrezivělé a z podzemí se valil vlhký zápach plísně. Přestože na vchodu visely cedule zakazující vstup, zezdola se ozývaly hlasy. Po krátké úvaze John usoudil, že tunely nebyly asi to pravé pro parní vlaky a pro elektrické není dost energie. Stejně jim ale takhle zohyzděnou Prahu nedokázal odpustit.

     Když prošli postranní ulicí a vylezli na Sokolovské, zadíval se JFK na obě strany. Středem ulice vedly zrezivělé koleje zarůstající několika ostrůvky vysoké trávy, nad nimi se kroutily zbytky trolejového vedení, tak tak držící na ruinách domů. Některé z budov vypadaly celkem v pořádku, ale většina sloužila jako squaty nebo nesloužily vůbec. Oproti Johnově Praze byla Sokolovská naprosto vylidněná, jen v oknech těch několika, ještě pevně stojících ,domů se občas mihl stín. V dálce viděl JFK jet směrem do centra parní automobil.

     Továrny na okraji Prahy byly teď mnohem větší, vlastně by se dalo říct, že obrovské. Ozýval se od nich pravidelný dunivý tlukot běžících strojů. I když v Johnovi nebudily vůbec dobrý pocit, Křižík si to namířil přímo k jednomu z průmyslových areálů. JFK s Vegou přidali do kroku a zamířili za ním.

***

     „Potřeboval bych mluvit s plukovníkem Nerudou,“ vyhrkl Křižík na vojáka  hlídkujícího před bránou jedné z továren.

     Voják se na něj bez zájmu podíval.

     „A koho mám nahlásit?“

     „Rotmistra ve výslužbě Františka Křižíka. A fofrem.“

     Voják se na něj podíval, teď už s větším zájmem, a zalezl do strážní budky. Chvíli tam s někým telefonoval a pak se vrátil na stanoviště.

     „Plukovník pro vás i vaše kolegy pošle vůz,“ nahlásil ještě a pak strnul na hlídce, jako by tam ani nebyli.

     Netrvalo to ani pět minut a před bránou zastavil kůněm tažený, otevřený vůz. Jakmile do kočáru nasedli, vozka práskl bičem a vůz se dal do pohybu. Tovární komplex  se skládal se ze dvou hal a kancelářské budovy, ke které zamířili. John za halami spatřil ještě jednu, asi ubikace stráže. Když se s Vegou dohadovali nad účelem hal, nemohli přijít na nic jiného než konstrukci vzducholodí. Při pohledu na Křižíka si ale nemohli být ničím jistí, protože se jejich rozhovoru usmíval a když se ho přímo zeptali, řekl jim, že se to dozví, když to bude potřeba.

     Plukovník Neruda se oproti všem vojenským zvyklostem s Křižíkem objal. Když se oba přátelé přivítali Neruda je všechny pozval dovnitř.

     „Odložte si,“ vybídl je.

     „Tak koho jsi mi to přivezl?“ optal se Křižíka.

     „Dva cizince co přišli k nám do vesnice stezkou ze skal. Tipoval bych, že mi něco tají, ale za boha nevím co.“

     JFK s Vegou se na sebe podívali, „Ten podrazák! Vůbec nám nechtěl pomoct, jen sobě.“  

     Batohy se zbraněmi ležely v koutě. Plukovník měl pistoli u pasu a určitě by ji vytáhl o dost dřív. Nezbylo jim tedy nic jiného než čekat.

     Křižík mezitím pokračoval.

     „Proto jsem je taky přitáhl sem, vypadají že buď vylezli z nějakého podzemí a na to jsou moc v pořádku a nebo, že vůbec nejsou odsud. Zkoušel jsem je změřit Geigrem a nic.“

     „Hmm, to je opravdu zajímavé,“ mnul si bradu Neruda, „Tak co mi k tomu pánové řeknete? Každá bytost na tomhle světě má v sobě zbytkovou radiaci, vy ne. Vypadáte jako Magici, ale nejste. Trochu jsem se poptal, podle toho co mi tady kolega Křižík volal z Berouna. A mám teorii. Dost bláznivou, ale nic jiného to prostě nevysvětluje.“
     JFK a Vega napjatě poslouchali. Pokud se s nimi takhle bavil, byli na dobré cestě. Buď se chtěl dohodnout přímo a nebo jim to alespoň dávalo šanci, že se naskytne možnost utéct. Čekali tedy buď jedno nebo druhé a vteřiny se neuvěřitelně vlekly.

     „Jste z minulosti! Nevím jak jste to dokázali, ale je to tak. Všechno souhlasí, výška a vlastně celá vaše fyziologie je shodná s lidmi před válkou.“

     Johnovi spadla čelist, Vega měl náběh na záchvat smíchu. Rychle se ale vzpamatovali a JFK aby na sebe strhl pozornost a dal dusícímu se Vegovi možnost odkašlat si, odpověděl. „Teoreticky máte pravdu. Teď když jsme si tak ochotně vlezli s kolegou do další pasti vám to řeknu. Koneckonců byste na to jednou přišli sami.“

     „Jsme z minulosti. Při svých cestách do budoucna jsme našli zemi úplně zničenou a tak cestujeme proti proudu času čím dál blíž svojí přítomnosti, abychom zjistili, kde se to zvrtlo. Už jsme opravdu blízko, ale náš přístroj se porouchal, když se objevil nad jakýmsi bojištěm a přestal fungovat. My ho teď máme za úkol najít. Normálně se ani osobně do budoucnosti nevydáváme, ale bez našeho přístroje jsme museli.“

     Neruda se na Johna dost nedůvěřivě díval. Pak mu svitlo a jeho tvář dostala nenávistný výraz.

     „Tak to je vaše chyba! To vaše hraní s časem mě stálo stovky dobrých vojáků!“

     Zvedl sluchátko telefonu a vytočil vnitřní linku.

     „Poručíku Smetano, ihned mi sem pošlete pár hochů. Budou eskortovat do vězení. A dejte si záležet, ať jsou to ti největší rváči a potížisti, co tam máte. Ano přesně tak! Když vám to říkám, tak to tak asi i chci! Konec!“ řval, teď už zcela nepříčetně, do telefonu.

     „Plukovníku, my jsme opravdu...“

     „Držte hubu!“ rázně utnul Neruda Johnův pokus o obhajobu, „Nemáte nárok!“

     Pak už jen mlčky seděli a čekali na eskortu. Neruda pravou rukou nervózně žmoulal sponu, která jistila pouzdro s pistolí. Jakmile uslyšel kroky, předal pistoli Křižíkovi a šel instruovat pět hromotluků v uniformách, kteří si pro Johna s Vegou přišli. John sem tam zaslechl několik útržků rozhovoru. Optimismu mu to nepřidalo, nejčastějším výrazem bylo „...do krve....“ a „...rozbít...“

Pokračování příště

PřílohaVelikost
Image icon 120.jpg24.22 KB

kategorie: