Plnou parou vpřed #2

 3# - Z pod okapu do hospody

Osmihodinové promítání a absolvování operace jen proto, aby se člověk na misi mohl domluvit, aniž by ho místní pověsili za krk na první větev by otrávilo nejednoho z nás a oba agenti na tom jsou nejinak. To ale ještě netuší, co je čeká. Kdyby to totiž věděli, vsadím se, že by následující den, dva v klidu vyměnili třeba za prohlídku sbírky telegrafních sloupů dvacátého století.

"Áu, dávej sakra bacha kam padáš!" rozčiloval se JFK a třel si nohu, na kterou mu sletěl Vega, vypadnuvší z fantóma těsně za ním.
        Přistáli poněkud tvrději, ale v mezích tradic. Přeci jen je lepší objevit se tři metry nad zemí, než pod ní.
        Kolem nich se rozprostíral svěží mladý lesík, nikde ani živáčka. V korunách se prohánělo něco podobného veverkám a byl slyšet zpěv ptáků, sem tam se ozval i nějaký větší dravec kroužící nad vrcholky stromů.
        Posbírali sebe a vybavení. Při pádu naštěstí nic neutrpělo. Oba měli v pouzdře pod kabátem Roth-Steyr M1907 starou, ale spolehlivou pistoli, zvláště odolnou proti Maurbyho efektu a meč z lehké slitiny, připnutý ze strany k batohu. V něm se nacházely zásoby jídla, zdejší peníze a agenturní maják. JFK sice před Wonderem prohodil něco o koních, ale profesor ho rázně utnul s tím, že je to sice zajímavá myšlenka, ale za prvé, nerad by tlačil do fantómu vzpínající se bestii a za druhé, je pravděpodobné v té druhé realitě koně neexistují a mohlo by se taky stát, že by se Johnovi zvíře rozpadlo pod zadkem, nehledě na reakci tamních lidí.
         „Asi dva kilometry na severu by měla být obchodní stezka,“ vybavil si JFK mapu.
         „Jo, vede do města, tak akorát se ztratit mezi zdejšíma a zajít na to pivo, co říkáš?“
        „Moje řeč. Vyrazíme.“

 Plán, nějak se nenápadně vmísit mezi pocestné a zjistit nejdřív co nejvíce podrobností o tom, jak to v téhle realitě chodí, vzal hodně rychle za své. Po čtyřech kilometrech zjistili, že údaje ze sondy nemusejí být vždy nejpřesnější. Spustil se lehký deštík a začalo se smrákat. Po obloze se líně válely těžké, černé mraky.
         „To nám ještě scházelo,“ utrousil JFK potichu.
       „To se jen tak nepřežene. Ale, třeba je cesta už jen kousek a tam se někde schováme,“ chytal se Vega stébla.
         „Absolutně nevím kde jsme, můžeme klidně jít celou dobu podél ní, ale zdálo se mi lepší držet furt stejnej směr. Už bych chtěl konečně vidět misi, kdy nám dají slušný vstupní informace.“
        „Tak, takovou jsem ještě nezažil,“ zašklebil se Vega.
Po dalším půl kilometru se rozpršelo tolik, že les nejen, že neposkytoval žádnou ochranu, ale změnil se v bublající a klokotající bažinu protkanou sítí potůčků. V několika minutách byli mokří od hlavy až k patě.
       „Plesk, čvacht!“ bořili se po kotníky do slizkého mechu, bláta a jehličí. Lesní půda připomínala, spíš než pevnou zem, pudink doktora Oetkera.
         „To je fakt k vzteku, tady bysme za chvíli neprojeli ani traktorem. Prej: Nebudete potřebovat polní vybavení, pošleme vás do civilizace! Kde je, sakra!“ nadával Vega, přestože na tom byl o trochu líp než kolega John. Alespoň částečně viděl, chráněný před provazy deště širokým kloboukem, který si doslova vyhádal s profesorem von Wonderem.
         „Měli bysme rozložit celtu a nechat další cestu na ráno.“
         „Tak na co čekáš?“ otočil se Vega.
         „Až mi ji podáš.“
         „Ale já ji nemám, myslel jsem, že ji neseš ty!“
         „No to je výborný!“ probublal JFK skrz proudy vody, smáčející mu neustále obličej.
       „Hele, tamhle to vypadá jako spadaný stromy,“ ukázal Vega na stín několik metrů vepředu.
        A skutečně. Směřovali přímo k nim, kdyby ne, mohli by je v tom nečase přehlédnout, stačilo jít o deset metrů vlevo či vpravo a bariéra vody by jim úkryt odepřela. Několik stromů tu bylo zaklížených do sebe a tvořilo tak alespoň částečnou přírodní bariéru.
„Nic lepšího asi nenajdeme a v tomhle se nedá jít, to by nás odrovnalo dřív, než bysme začali něco vyšetřovat,“ zkoušel JFK několika kopanci pevnost konstrukce. Držela.

***

        Ráno bylo studené, vlhké. Všude kolem se válela mlha konzistence pivní pěny.
         „Ahhhh! Mě bolí snad celej člověk,“ protahoval se JFK po těžké noci strávené v prohlubni mezi kládami.
         „To mi povídej, líp jsem se cejtil i po probuzení v Napoleonově polním lazaretu,“ zvedl se Vega jako mátoha, že by ho z fleku obsadili do Noci oživlých mrtvol.
Byli úplně rozlámaní, ale díky tomu že přespávali v loužích a se stromů na ně neustále crčela voda, neměli s rychlým vstáváním ani ten nejmenší problém.
Shodli se, že prioritou teď není konečný cíl mise, ale něco mnohem obyčejnějšího. Najít hospodu a zrenovovat sebe i vybavení do použitelného stavu. Za pochodu posnídali a vykročili směrem nazdařbůh.
O několik kopřivových polí, potoků, bažin a polomů dále narazili na pěšinu, která vypadala, že ji kromě lesní zvěře občas použije i člověk.
         „Někdo tudy šel, v noci, nebo brzy ráno,“ prohlížel si JFK pozorně krustu hlíny, ve které se daly rozeznat obrysy podrážek otisknutých v době, kdy povrch ještě nevytvrdilo slunce.
         „Tak kam?“
         „Panna nebo orel,“ zeptal se Vega zatím co doloval z mokrého batohu minci.
         „Panna. Hele Vinci takhle to dál nejde, v lese to na nás nikdy neuschne,“ řekl JFK a začal se svlékat. Mečem odsekl mladý stromek stojící opodál a zbavil ho větví. Vzniklý sušák pak hodil na rameno.
        Vega udělal to samé. Pak hodil jednou ze zdejších hranatých mincí. Dopadla na zem, chvíli tančila po vrcholu, ale pak si poslušně lehla.
        „Panna, tak se jde dolů,“ ukázal směrem, kterým stezka mírně klesala a po několika desítkách merů mizela, zatáčela za ostružiní.
         John šel potichu a tvářil se naštvaně na celý svět, zatímco Vega si polohlasně broukal jakousi španělskou melodii.
        Stezka se s přibývajícím časem začala rozšiřovat, takže s chůzí nebyl žádný problém. Po pěti hodinách pochodu, když už John hodinu nadával na agenturní techniky a Vega si přestal broukat, protože nechtěl provokovat, se les náhle rozestoupil a před nimi se rozprostřela planina, na níž trůnila malá vesnice obehnaná hradbou ze dřeva, vlnitého plechu a vydrolených panelů
Než se stačili pořádně rozhlédnout, spustil se srdcervoucí řev. Teď teprve si všimli, že kousek od nich stojí dvě děti a trhají kopřivy, co rostly na okraji lesa. Tedy spíš stály a trhaly, protože po spatření obou rozcuchaných, špinavých a hlavně polonahých agentů, se s řevem rozběhly k vesnici. 
        Pobaveně na sebe kývli, bylo vidět, že jim pohled na civilizaci nalil novou energii do žil. Děti zmizely v díře mezi dvěma panely, která nejdříve nebyla vidět a splývala s povrchem hradby.
         „Asi bysme se měli nejdřív trochu zkulturnit,“ navrhl JFK, ale zbytečně, protože Vega už odkládal věci do trávy.
        „Co myslíš, kolik je tam baráků?“ zeptal se Vega během oblékání.
        „Nevím, maximálně deset, je to dost malý.“
        „Zas tak ne. O pivo, že jich tam bude víc než patnáct, platí?“
         „No, ať tak, či tak, doufám, že jeden z nich bude hospoda. Můžeme vyrazit?“ zeptal se JFK, když dopnul přezku opasku, na který tentokrát připnul i meč, poslední část výstroje. Šatstvo bylo teď už skoro suché, ale stejně nepříjemně studilo.
        Pro jistotu ještě zkontrolovali pistole. John se letmým pohledem k hradbě ujistil, že je při tom nikdo nesleduje. Koneckonců nechtěli vesničany hned na začátku vystrašit.

***

       Vešli do osady a namířili si to směrem, kde tušili větší prostranství. Některé domy vypadaly skoro jako na vesnici, kterou John znal, jiné byly poskládané ze stejného materiálu jako hradba, vlnitého plechu a betonových panelů a připomínaly tak spíše chudinské čtvrti Sao Paula, tvořili tak bizarní směsici mezi starým a novým světem. Jediné co je spojovalo do jednoho, jakž takž souznícího, celku byly malé větrníky točící se na každé střeše. Od nich směřovaly kabely dovnitř stavení i k ostatním domům, čímž vytvářely nad vesnicí jednu obrovskou pavučinu, nebylo pochyb k čemu slouží.
        Zem kolem domů byla většinou jen ušlapaná hlína, i když občas se vynořil i pozůstatek asfaltu, rozpraskaný a vytlučený až na štěrk.
        Sem tam se dala zahlédnout drůbež. V pozadí se táhla ohrada s podivnými zvířaty, které viděli už na instruktážním filmu. Jejich tělesná stavba připomínala nejvíc pštrosy, až na to že,tahle zvířata neměla tělo pokryté peřím, ale hustou, zacuchanou srstí. Na dlouhých nohách se neslo velké tělo se zakrnělými předními končetinami a z něj vystupoval dlouhý krk zakončený hlavou podobnou hodně pohublému mravenečníkovi, místo tlamy zvíře disponovalo krátkým, legračně povislým chobotem. Kolem zvířat se motalo několik vesničanů, ale byli příliš daleko, než aby si Johna a Vegy všímali.
        Nebýt hradby a stavebních materiálů vlastně by to Johnovi připomínalo běžnou vesnici, takhle to spíš vypadalo jako romská osada ze Slovenska dvacátého století. Prošli uličkou, minuli odstavený povoz, několik sudů a zamířili na náves, všude bylo až podezřelé ticho a prázdno. Ne na dlouho.
        Než bys řekl „past,“ vylezlo z úkrytu kolem nich osm vesničanů. Většina z nich držela cepy, vidle nebo jiné zemědělské náčiní, tradiční nástroje domobrany. Jen dva měli střenou zbraň. Na udržení dvou lidí v šachu to bohatě stačilo. Je den, starší a lépe oblečený na ně mířil dvouhlavňovou brokovnicí, jak vystřiženou z béčkového amerického filmu. Druhý výrazně mladší měl pistoli.
        JFK zhodnotil situaci. Chlápek s brokovnicí se vyznal, v jeho palebném poli byli opravdu jen oni dva. Podle postoje ji rozhodně nedržel v ruce poprvé. Mladší naopak svíral pistoli jen tak tak, třásly se mu ruce, a tak ji radši zapřel o sud stojící před jedním z domů, byla na něj očividně těžká a JFK pochyboval, že by byl schopný vystřelit, natož něco trefit.
         „Hups,“ utrousil JFK.
        Vega to cítil podobně. Vešli jako dobytek na porážku. Kývl na Johna a ten posunkem naznačil něco ve smyslu: „Uvidíme, jak se to vyvine.“
         „Cizince tu nemáme rádi,“ začal ten starší jak ve špatném westernu. John se podrbal na tváři, aby zakryl úsměv.
        „Zvlášť magiky. Od vás se parchanti, nedá čekat nic dobrýho. Takže pokud chcete dejchat tenhle špinavej vzduch ještě pár dní, než vás stejně smetou naši, doporučoval bych vám abyste vypadli odkud ste přišli!“ 
         „Magi... co?“ zeptal se Vega.
         „Hele, ti hajzli si z nás ještě budou dělat prdel!“ ozval se jeden z vidláků.
         „Franto, ustřel mu kebznu!“ povzbuzoval jiný. 
         „Asi nejsme ti, za které nás máte. Rozhodně ne magici,“ ozval se teď i JFK a zároveň pohledem hipnotizoval prsty na spoušti brokovnice. Přísahal by, že už každou chvíli musí z hlavně vyběhnout smečka smrtících broků.
         „Tak to dokažte!“ vzal si slovo zase ten s brokovnicí.
         „Svlíknout! Fofrem!“ JFK s Vegou se na sebe podívali. Teď už moc na výběr neměli, buď se pustit do boje a nebo to risknout.
         „Riskneme to!?“ jako by JFK četl Vegovy myšlenky.
        Chvíli stáli ve střehu, připraveni k boji. Pak si Vega začal sundavat košili. Vesničané trochu polevili v soustředění a na to čekal.
         „Teď!“ agenti jako jeden muž opustili své místo a skočili, každý na svou stranu ulice.
         „Broowm, broowm!“ ozvaly se o vteřinu později dva výstřely a Johnovi se do lýtka zarylo několik broků.
        JFK se skulil za sudy, odtrhl kus nohavice a překontroloval ránu. Nic co by nepřežil a brokovnice byla na chvíli mimo hru. Vyskočil zpoza sudu a vrhl se k nejbližšímu z vesničanů. Moment překvapení byl dokonalý, John vyrazil protivníkovi z rukou vidle, chytil je a dopad na zem protáhl v kop. Poraněnou nohou mu projela prudká bolest, ale stálo to za to. Nakopnutý vesničan udělal několik kroků dozadu a složil se. JFK se zaměřil na chlápka z brokovnicí. Ještě nenabil, klečel, přes koleno měl zlomenou zbraň a zrovna lovil z kapsy patrony.
 „Hej, chytej zakřičel JFK a hodil jeho směrem vidle.
        Střelec chvatně hnul, právě vyndané patrony se odkutálely a zbraň mu vypadla z ruky, zbytečně, protože vidle mířily mimo něj, ale poskytl tím agentům několik vteřin drahoceného času.
        Vega po dopadu na nic nečekal a tasil meč, zrovna v pravý čas aby srazil stranou cep mířící bez pochyby na hlavu, ustoupil krok stranou a tentokrát s pořádným nápřahem přesekl pruh kůže držící cep pohromadě. Vesničan zakolísal, ale ještě pořád měl v rukou nebezpečnou zbraň. Ne na dlouho. Druhý úder šel na plocho do vesničanových prstů. Nepříjemně to křuplo a majitel prstů se skácel k zemi držíc si ruku.
        Na Johna se vrhli hned tři další vesničané, protančil mezi směsicí jejich bodných i sečných zbraní a tasil meč. Vesničan s kosou byl opravdu neodbytný, mával s ní, že by se ani smrtka nemusela stydět a pomalu Johna zatlačoval k dalším dvěma, kteří měli pro změnu vidle. JFK ho chvíli nechal, ať si máchá a pak tnul. Čepel kosy odletěla kamsi v dál. Protivník jako přimražený zíral na hladce přeseknutou násadu. JFK udělal dva rychlé kroky, chytnul vesničana za halenu z režného plátna, přehodil přes rameno a vrhl proti zbývajícím dvěma. Moc mu to nevyšlo, chlápek byl těžší než čekal, oba vesničané stačili uskočit a tak získal jen trochu času k dobru.
        Vega jen tak, tak uhnul těžké hlavici krumpáče. Jeho současný, o hlavu větší protivník ho držel v jedné ruce a mával s ním lehce, jako by byl z papíru. Jak se Vega přesvědčil, když mu krumpáč vyrazil meč z ruky, z papíru rozhodně nebyl.
       „Hele co takhle zajít na pivo?“ skusil Vega aby řeč nestála a uhnul dalšímu výpadu. Spočítal si, že když to bude takhle pokračovat, tak se za tři kroky ocitne u zdi a hromotluk ho tam rád zarazí.
       „Dám si ho na tebe,“ ušklíbl se vesničan a z nataženou rukou poslal krumpáč vstříc Vegově hlavě.
       Vega zíral na přibližující se kov, už na něm viděl i ty drobnější oděrky což ho přivedlo k jedinému řešení, uhnout, respektive seknout sebou na zem. Agent se přikrčil a vytáhl s pouzdra pistoli.
       „Proč jsem vůbec čekal tak dlouho?“ ptal se sám sebe. Samozřejmě to věděl, spaní v bahně odnesla i zbraň a v lese se prostě rozebrat a vyčistit nedá. Hrál vabank, buď se ho Goliáš lekne a zahodí svojí hračku, nebo ho Vega zkusí zastřelit a pistole mu bouchne do ksichtu.
       Vesničané s vidlemi zaútočili téměř současně. Téměř. I ta vteřina stačila Johnovi k tomu aby si vybral, první vidle srazil stranou a ukročil do bezpečí. Skoro mu to vyšlo, krajní hrot vidlí projel kabátem i košilí pod ním a zanechal za sebou v boku nepěknou rýhu.
       „Kurva! Vy nevíte kdy dát pokoj, co?“ chytil vidle za násadu a jedním sekem je od ní oddělil. Koutkem oka uviděl Vegu jak sebou praštil o zem a tahá z pod kabátu svůj Roth-Steyr. Vytrhl z pod kabátu svoji zbraň, která přece jen přežila nečas líp a…
       „Tak dost!“ zařval chlapík kterému se konečně podařilo nabít brokovnici.
        „Shit!“ ulevil si JFK. Úplně na něj zapomněl.
        „Magici nejste, to už jsme si ujasnili. Chlapi jděte od nich. A vy, sundejte si kabáty a položte je hezky i s pistolí a batohem na zem.“
       „To si asi nechce udělat díry do novýho kabátu,“ okomentoval požadavek Vega a přemířil ze vzdalujícího se Goliáše na chlápka s brokovnicí.
       „Hovno díry, prostě se vzdejte. Nic se vám nestane, máte moje slovo starosty.“
       „Dovolím si vám nevěřit,“ řekl JFK, ale pistoli sklonil. Bojovat teď nemělo smysl, jeden z nich by to odnesl určitě a o vyznamenání in memoriam ani jeden nestál.
       Vega vztekle zahodil pistoli na Johnovu hromadu a posléze k ní přidal i ostatní věci. S batohem se sice loučil nerad, ale pohled na nabitou brokovnici ho přesvědčil, že se bez něj nějak obejde.
       Jakmile byli odzbrojení starosta pomalu sklonil zbraň a pokynul jim.
„Vypadá to, že magici nejste, ale stejně nám budete muset ledacos vysvětlit. Následujte mě. Věci dostanete pozdějc,“ starosta a dva další vesničané je pak zavedli do domu, který už na druhý pohled připomínal hospodu.
       „Tak přece jsme se dočkali,“ prohodil JFK k Vegovi a bylo na něm vidět, že se mu vrací optimismus, v posledních hodinách tak těžce zkoušený.
       Vesničan na ně nechápavě pohlédl a uchopil své vidle o něco pevněji.
       Vešli do hlavní místnosti. Stály zde čtyři stoly, každý jiný, několik desítek porůznu poskládaných židlí, ze stěn trčely tři háky a na nich se houpaly velké plynové lampy, které ovšem byly zhasnuté. Světlo obstarával s menšími pauzami elektrický lustr uprostřed místnosti. Pravděpodobně ho přes dynamo napájel střešní větrník. Po stěnách viselo několik obrazů, od mazanic, až ke kopii Mony Lisy, tedy alespoň John doufal, protože ze známého úsměvu jí trčely tři ohmatané házecí šipky. Na úplném konci lokálu byl výčep, skládající se ze dvou sudů, prkna, které přes ně bylo položené a dvou zaražených píp. Na jednom sudu, očividně starším, byl vyražen nápis Starobrno.
       „Teda jestli se Vonder sekl až takhle, tak potěš pánbůh,“ pomyslel si John. Podle původních plánů měli být kus od Berouna.
       Agenti a jejich průvodci si sedli poblíž výčepu, oba zajatci byli usazeni zády k výčepu, vesničané si sedli po stranách a jejich vůdce do čela stolu, přičemž brokovnici položil tak, aby mířila na Johna.
       „Tak copak nám o sobě pánové řeknete? Magici nejste, fyzicky, ani podle toho, že používáte běžné zbraně. Máte zajímavé pistole, takové se vidí málokdy. Jste až moc tajemní a tajemné lidi máme rádi skoro stejně jako magiky…“
       John se konečně trochu uvolnil, alespoň tak jak to jde, když koukáte do dvou temných otvorů v nichž čeká smrt.
       „Věřte, že na nás nic záhadného není,“ začal John, a pečlivě volil slova. Pak pohlédl na Vegu a přečetl si v jeho očích to, co sám věděl. Jiná fyziologie se obhajuje těžko.
       „Jsme z české komunity na východě Slovenska a cestujeme do Prahy, my a naši předci jsme žili v jedné vesnici v údolí, úplně mimo okolní svět, tedy donedávna,“ zkusil nakonec John.
       Doufal, že se nebudou dál ptát, dobře věděl, že je to víc než chabé vysvětlení.
       „Hledáme jeden přístroj, létající přístroj. Našemu zaměstnavateli byl ukraden a stopa vede právě do Prahy.“
       „Zvláštní, tak na východě jsou lidé stále normální,“ řekl si téměř pro sebe starší muž. Chvíli přemýšlel.
       „Zas tak přitažené za vlasy to není, takže vás nechám být,“ přestal mířit na Johna a zavěsil brokovnici do popruhů u pasu.
       „Ale pořád vás sleduju,“ dodal vážným tónem.
       „To, že to dává smysl, neznamená, že vám to věřím. Jinak, ještě jsem se nepředstavil. František Křižík, dělám tady něco mezi starostou a policajtem.“ chvíli se odmlčel, což bylo znamení pro Johna, aby je taky představil.
       „Já se jmenuju Honza Kovář a tady kolega je Václav Vega.“
       „Dobře, zdržíte se tady, nebo půjdete hledat dál?“
       „Chtěli bychom se tady na chvíli zdržet a nabrat síly. Pokud nám vrátíte batohy, můžeme se ubytovat v hospodě, jestli tu mají nějaké místo na přespání.“
       „Jestli chcete, rád vás tady ubytuju, kromě policajta jsem totiž i hostinský. Své věci samozřejmě dostanete, kromě zbraní ovšem, ty vám dám teprve až budete opouštět vesnici.“
       „Dobře, jsme domluvení a teď prosím něco k jídlu a dvě pivečka, pane hostinský.“
 

Pokračování příště ...

kategorie: