Křest JFK 34 - rozhovor

Křest dalšího dílu série JFK, tentokrát s názvem JFK 34 - Bez naděje proběhl v sobotu 6. prosince. Kmotrem knihy se stal JWP, ale nás zajímalo jak to celé vnímala autorka příběhu Julie Nováková.
Co myslíte jak vnímá celou sérii? Jak se jí její díl psal? Jaký pro ni byl celý křest knihy?
Proto že tohle všechno a ještě pár věcí naví jsem chtěl vědět dopodrobna jsem se jí na všechno zeptal. Vy si nyní můžete zmiňovaný rozhvor přečíst.

1, Jsi už zkušená spisovatelka, přesto se tě zeptám - jaký je to pocit, držet v ruce novou "ještě teplou" knihu?
Vždycky báječný! Autora samozřejmě pokaždé potěší, když poprvé drží v ruce výtisk své nejnovější knihy.



2, Byl pro tebe problém psát do série? Vejít se do předem daného formátu, mít již daného hrdinu, navazovat na předchozí příběh?
Problém jsem s tím neměla, naopak to byla hodně zajímavá zkušenost. Je to svým způsobem omezující, ale zároveň se tím autor hodně naučí: Některé situace nemůže vyřešit po svém, protože by tím vybočil z charakteru některých postav nebo vytvořil komplikaci pro sérii, a tak se musí zamyslet nad jinými cestami, které budou s danými postavami a vyzněním série souhlasit a budou stále čtenářsky přitažlivé, zajímavé a logicky navazující na předchozí děj. Člověka to nutí promýšlet postup v některých ohledech ještě detailněji než při psaní samostatného románu z vlastního světa. Další práci se sérií bych se tedy určitě nebránila!



3, Pokud se nějaké akce účastní JWP, bývá to vždy veliké. Jaké to bylo tentokrát?
Skvělé! Jirka dokáže z každé akce udělat Událost s velkým U. Stačí, když promluví svým zvučným hlasem, a okamžitě tak dokáže přitáhnout pozornost celého sálu: Konverzace u stolů utichnou, cinkot příborů ustane, pohledy se přesunou k pódiu...



4, Jak sis užila tu akci? Čím jste křtili a čím připíjeli? Podepisovala jsi fanouškům knihy a je něco čím tě překvapili? Prostě povídej, přeháněj: jaké to bylo?
Křest proběhl moc příjemně, představili jsme JFK 34: Bez naděje, pokřtili ji a připili si nealko sektem (byla jsem nachlazená a nadopovaná coldrexem a Jirka pak řídil). Jelikož pódium předtím využívalo pár přítomných dětí jako hrací plochu a vypadaly, že by se tam rády vrátily, mohly si aspoň také vzít skleničku, aniž bychom nabádali dětské diváky k alkoholismu... Poté došlo i na podepisování a prozradím čtenářům, že to je fáze, které se valná většina spisovatelů bytostně děsí: Co do věnování napsat? Je lepší se pokoušet vymyslet něco originálního, nebo napsat "jen" něco od srdce, co ovšem zní skoro jako otřepaná fráze? Nejhorší je, když vás někdo požádá o "něco hezkého" (sama jsem to už jednou neprozřetelně udělala) nebo "něco inteligentního" (na to došlo právě na křtu JFK, načež dotyčný získal věnování začínající "Něco inteligentního"). Napsat věnování, které by bylo originální a zároveň pěkné a upřímné, je snad těžší než napsat knihu, do které ho pak vepisujete!



5, Má podle tebe série JFK šanci překročit svůj stín, expandovat do zahraničí a snad tam mít i úspěch?
Část dílů Agenta JFK už vyšla v Polsku a uvidíme, zda se tam někdy objeví i díly následující. Polský trh s fantastikou je našemu dost blízký a zároveň výrazně větší, české práce tedy mají šanci se uchytit zejména tam. Je pravda, že jsem publikovala už tři povídky v amerických časopisech a antologiích a přinejmenším jedna další je pomalu na cestě, ale JFK je podle mě příliš zakořeněný ve středoevropském prostředí na to, aby uspěl na angloamerickém trhu. Ne že by pro anglicky mluvící čtenáře nebyly české reálie zajímavé, možná právě naopak - ale vyžadovalo by to spoustu vysvětlení navíc, které by ve výsledku mohlo spíš přímočarým příběhům překážet. Reálie v JFK jsou obvykle součástí světa sdíleného všemi jeho čtenáři a není třeba je explicitně zmiňovat. Mimo střední Evropu by tak spousta prvků mohla bez pečlivých úprav textu vyšumět do ztracena.



6, Na čem v současnosti pracuješ, nebo je něco, co máš již dokončené? Máš nějaký sen, co by sis chtěla napsat?
Mám dokončeno něco trochu vzdálenějšího od JFK - historický detektivní román zasazený do Prahy krátce před Velkou válkou. Doufám, že se podaří, aby během příštího roku vyšel, ale jistotu zatím nemám - nechme se překvapit. Jisté je, že mi vyjde několik SF povídek v časopisu XB-1 a jedna v chystané antologii české a slovenské space opery. Aktuálně pracuji na novém SF románu, v němž dojde k prvnímu kontaktu lidstva s mimozemšťany, a několika nových povídkách. A brzy snad dojde i na ohlášení jedné další spisovatelské novinky - zůstaňte na příjmu...
A sen, co bych si chtěla napsat? To je jednoduché: Píšu to, co chci. Pokud sním o tom, že napíšu nějaký konkrétní příběh, a myslím si, že na to mám a že bude mít šanci na vydání, zkrátka ho napíšu. Pokud právě potřebuji nebo chci dopsat něco jiného nebo si myslím, že nápadu prospěje, když ho nechám nějakou dobu uležet, zařadím ho mezi "k napsání do budoucna". Splnit si sen o napsání je jednoduché, ale tam to nekončí. Snad každý autor sní i o tom, že se kniha dočká skvělých recenzí, bude se dobře prodávat, získá nějaká ocenění... Největší a nejvzdálenější sen? Vyhrát cenu Hugo. Jestli se to vůbec českému autorovi může podařit? Zeptejte se mě znovu za deset let.


7, Jaký je tvůj recept na psaní? Kde bereš nápady a radíš se o nich s někým? Napíšeš si osnovu a té se držíš, nebo to děláš jinak? Píšeš v klidu, nebo si pouštíš muziku?
Recept na psaní? Sedět na zadku a psát. Nebo klidně psát vestoje, jako to prý dělával Balzac, to je jedno: Prostě psát. A nápady jsou ta jednodušší část, těch mám plno, objevují se prakticky denně. Pak je třeba je vytřídit, zamyslet se nad tím, jestli se na nich dá postavit příběh nebo jestli se do nějakého dají zasadit. U některých považuji za nejlepší se o tom ještě před začátkem plánování a psaní poradit, a to obvykle se skupinkou osvědčených betačtenářů, případně jen s některými z nich podle profese - někdy potřebuji slyšet názor fyzika, někdy neurobiologa, někdy odborníka na raketové pohony, někdy kohokoli schopného, když jde o čistě příběhovou záležitost.
Před psaním románu, novely nebo delší povídky si píšu osnovu pokaždé, u kratších povídek jen někdy. Po nápadu, promyšlení příběhu a osnově přichází ta těžší část - samotné psaní. "Prostě psát" zní jednoduše, ovšem u studia, korektur, publicistiky a přednášení to občas tak jednoduché není. Za optimální považuji napsat denně v rámci beletrie okolo 1000 slov (při psaní v angličtině jsem si zvykla na wordcount, který je sice oproti počtu znaků méně vypovídající o skutečné délce textu, ale v angloamerickém světě se používá všude, na znaky nikde nenarazíte), což je okolo tří až tří a půl normostran. V praxi ale průměrně napíšu okolo tří set slov, přičemž rozptyl je značný: Někdy nenapíšu nic, protože na to vedle další práce nemám čas, někdy - když je vzácně času dost - napíšu i přes čtyři tisíce slov denně, tedy přinejmenším nějakých dvanáct a více normostran. Osnovy se držím spíše volně - když se ukáže, že pro příběh bude lepší, když bude směřovat jinudy, rozhodně na původní verzi netrvám, naopak - přizpůsobuje se osnova. Nejde o žádný pevný plán, od kterého není možné se odchýlit, tak psaní (alespoň moje) nefunguje.
A co se týče hudby, většinou ji při psaní poslouchám, nejčastěji soundtracky, občas klasickou hudbu. Méně často píšu při hudbě s vokální složkou, ale nevyhýbám se tomu. Scénu nálezu mrtvoly jsem ve výše zmiňovaném detektivním románu napsala při poslechu Lany Del Rey a celou SF povídku Zaříkávač lodí, která má vyjít příští rok, u Florence & The Machine.
 
8, Chtěla by sis do budoucna nějakou knihu napsat s někým v tandemu, nebo chceš vždy psát sólo?
Do jisté míry jsem si společné psaní vyzkoušela již u Tajné knihy Šerosvitu, kterou jsme psaly v pěti. Jde ale o jediný příběh složený z povídek schopných stát i samostatně a každá z autorek napsala některé z nich, v rámci jednotlivých povídek jsme se nestřídaly. S jedním dalším autorem ovšem plánujeme napsat společný SF román, a tak uvidíme, kudy se to vyvine. Zatím jsme ve stadiu základní osnovy, kterou potřebujeme před začátkem psaní ještě rozvinout a promyslet. Při psaní v tandemu je samozřejmě obtížnější se od osnovy odchýlit, protože je potřeba, aby se na změně směřování shodli oba autoři a jeden druhému neúmyslně neztížil práci. A s jiným autorem chystáme společnou povídku, do které se nejspíš pustíme, až každý z nás dokončí několik rozpracovaných projektů. Na psaní pouze sólo to tedy nevypadá!


9, Chtěla bys v budoucnu ještě něco napsat pro sérii JFK?
Ráda, přinejmenším povídku do některého z příštích sborníků určitě.



10, Po elektronických knihách (e-boocích), které se na trhu prosadily poměrně razantně, přichází audioknihy. Co si o nich myslíš, používáš je, mají u tebe místo?
Rozmach audioknih mě moc těší už z toho důvodu, že přitáhne k dobrým příběhům i lidi, kteří třeba běžně nečtou - ať už na to nemají čas, nebo mají potíže se zrakem či zpracováním textu. Sama mám audioknihy ráda, ale poslouchám je relativně málo: Občas chvilku před spaním, při vaření nebo nějaké jiné jednodušší činnosti. Venku je téměř neposlouchám, v dopravních prostředcích jsem zvyklá si číst na čtečce a při sportu mám ráda ticho. Navíc je pro mě poslech audioknih pomalý. Jsem rychlý čtenář, ale audiokniha samozřejmě nemůže být namluvená ani zdaleka tak rychle, jako je někdo schopný číst. Audioknihy mám tedy ve velké oblibě a jsem nadšená z jejich rozvoje, ale pro mě osobně nemají z výše uvedených důvodů takový význam jako psaný text.
 
 

Děkujeme za rozhovor.

kategorie: