Kladivo na čaroděje - #2 Do země Ciamar

Tak jsem to stihl, je tu druhý díl, který byl sice skoro hotový, ale na poslední chvíli prošel malými úpravami spojenými s výzvou z konce minulého článku. To abych dokázal že to myslím vážně

Jako každý agent, kterékoli tajné služby je i Henry Greengrass před misí zavalen tu užitečnými, tu naprosto zbytečnými informacemi. Jenže to neznáte Hadimršku... eee, ehm Henryho. Ten má na tuto situaci připraveno vlastní, vskutku šalamounské řešení: Na podklady se vykašlat a doufat, že to nějak doopadne...

"Výborně," Henry položil telefon a jeho tvář získala o něco spokojenější výraz.
    "Roberte, rozmyslel jsem si to. Připrav mi nějaký vůz a zavolej na letiště, ať připraví G pětistovku ke startu a postarají se o volný koridor do Paříže. A zdůrazni, že CHCI stihnout večeři v Champs Elysées Plaza."
    "..."
    "Ano, jsem si jistý, prostě to zařiď!"

+++

    Mladá žena nastoupila do výtahu a vytáhla z kabelky pudřenku. Chtěla se cestou dolů ještě doupravit, a to i přes fakt, že hodlala povečeřet sama.
    "Kam to bude madam," zeptal se liftboy, kterého si před tím ani nevšimla.
    "Do pátého. Restaurace."
    O dvě patra níže přistoupil další pasažér. Nevěnovala mu pozornost, přesto, že vůně jeho parfému byla dost neobvyklá, velmi příjemná, ale hlavně povědomá.
    Najednou sebou cukla. Neznámý k ní přistoupil a políbil jí zezadu na krk.
    "Ale, no tak, Lín-sài, ty přece make-up nepotřebuješ," usmál se na ni z odrazu v zrcadle Henry Greengrass.
    "Předpokládám, že jsi tady zcela náhodou, Henry."
    "Předpokládáš velice správně," mrkl na ni Greengrass.
    "Změna plánu, dvacáté patro, prezidentské apartmá," potichu prohodil směrem k mladíkovi, který se tvářil, jako že tam není.
    "Ty nemáš rád malé postele, že Henry?"
    "Pokud chceš, můžeme si to rozdat klidně tady, ale tady pán musí vystoupit. Na tom trvám!"
    "Ne. Myslím, že apartmá bude stačit," usmála se.
    "Kromě toho, čeká nás tam večeře. Nevím jak ty, ale mě při zjišťování tvého současného pobytu docela vyhládlo," řekl Henry s nádechem dobře míněné výčitky v hlase.
"To je tak, když je někdo Pan zaměstnaný a nemůže pár dní počkat," vrátila mu Lín-sài jeho podání.
    "Cink," výtah dorazil do stanice a dvojice se za hlasitého smíchu vydala chodbou k velkým zdobným dveřím.

+++

   Bylo deset ráno. Henry si trochu nadával za to, že jde do práce o čtyři  hodiny později, ale ještě víc, že neposlal Couleyho do háje a nestráví s Lín-sài těch několik dní, ale hlavně nocí, které ona hodlá setrvat v Evropě. Právě prožitá noc mu totiž osvěžila paměť na důvody, proč je Lín-sài jednou z mála jeho
stálých přítelkyň.
    Na vztekání a nadávání na práci, ale nebyl čas. Let z Paříže uběhl až nepříjemně rychle a před ním se tyčil mrakodrap Re Swiss Tower a za ním o něco nižší budova londýnské pobočky Agentury. 
    Vrtule lehkého vrtulníku Eurocopter se již točila jen setrvačností. Greengrass sesedl z místa pro pasažéra a v předklonu, s vakem v podpaždí, přešel na okraj agenturního heliportu. Seskočil z vyvýšeného kruhu s H uprostřed na střechu budovy a dal pilotovi znamení. Když vcházel do dveří střešního výtahu slyšel za sebou jak rotor opět zabírá a snaží se pokořit gravitaci. Povedlo se mu to přesně ve chvíli, kdy se za Henrym zasunuly ocelové dveře s písmeny EF.   
    Henry prošel chodbou až k výtahům a zvolil nenižší patro. Měl pět minut na to, aby se seznámil s pětisetstránkovou zprávou o světě. Večer se na to pochopitelně vykašlal, strávil ho rozhodně příjemnějším způsobem, za to teď přemýšlel, jak si tu tlustou bichli alespoň částečně nacpat do hlavy.
    Položil Vak na zem a zapálil si. Nad hlavou se mu varovně rozblikalo světýlko s přeškrtnutou cigaretou. Nechal to být a listoval několika stránkovým rejstříkem.
Špatné znamení, byl plný naprosto cizích slov, ten svět musel být něco extra, žádná známá města... Počkat, tady - York, Severní Amberu? Tak nic, dál.
    Projel rejstřík.
    "Dopr!" z knihy se vysypalo několik papírů, sesbíral je a jal se je prohlédnout. Byly to obrázky a ty vám za tak krátkou dobu řeknou víc, než těch pár vět.
    Výtah se zastavil v konečné stanici a Henry vykročil dál chodbou. Najednou ztuhnul prohlížeje si první z ilustrací. Nezarazilo ho ani tak to, že nešlo o fotografie, kresby z méně vyvinutých světů se v Agentuře objevovaly běžně, spíš ho zarazila tlama plná zubů, která na něj z papíru civěla. Prolistoval ostatní: humanoidního tvora, který měl za předky očividně kočkovité šelmy, několik lidí v ošacení přelomu osmnáctého a devatenáctého století, podivné vzdušné koráby, stromová města i tovární komplexy svázané spletí potrubí natahujíc prsty komínů k nebi.
    "Hmmm, asi jsem si to měl přečíst," ten svět byl naprosto výjimečný, podle všeho nic nebylo na svém místě a fauna i flora se od jeho světa lišila, co to jen šlo. Snad jediným pojítkem, díky kterému mohl být na misi vyslán, byl homo sapiens. Nebyla to ale tak zlá zpráva, jako by se mohlo zdát, takové mise se prostě občas naskytly.
    "A občas při nich mohla být i zábava," vzpomněl na misi s Kovářem mezi karibskými piráty. Vzpomínky vytanuly tak nějak samy od sebe...

+++

    V přístavní krčmě U chlípné panny bylo narváno k prasknutí. Do přístavu totiž dorazilo hned několik pirátských plavidel a krčma měla co dělat aby pobrala záplavu násosků, rabiátů a jiných zástupců póvlu společnosti. V rohu místnosti, zaplavené tabákovým kouřem, seděl na prkně loutnoherec, potulný bard a brnkal melodii písničky, která byla tak sprostá, že jí radši nedal ani název.

    U všech stolů seděl nejméně dvojnásobný počet lidí, elfů, trolů či trpaslíků, než na který byly dimenzovány. Kdo nesehnal židli, přivalil soudek či špalek a kdo nesehnal ani ten, popadl viditelně slabšího kolemjdoucího a sedl si na něj. Výběr mezi useknutou či prostřelenou hlavou a přeměnou v židli zvládali, povětšinou plavčíci, na jedničku. Sem tam došlo i ke krátkému souboji, to když se posádka zastala svého člena nebo se z mrňouse vyklubal potížista. Souboj končil většinou vyhozením jedné, či více mrtvol oknem do slaných vod oceánu. Smečka přístavních predátorů nebyla vybíravá.

    Uprostřed, u nejhlučnějšího stolu seděly dvě nejdrsnější posádky Karibského moře. Posádka Přemýšlivého umrlce a posádka Nadrženého delfína. Právě mezi nimi seděli John Francis Kovář a Henry Greengrass. JFK do sebe lomil další nechutně velkou sklenici kubánského rumu a užíval si všeobjímajícího veselí a hlavně partie kostek s "Divokým" Jackem, kapitánem druhé lodi. Henry naproti tomu seděl naprosto mlčky s pohledem zasněně upřeným někam za bar.

    "Snuku, ty malá kryso, přestaň se vrtět, nebo tě k tý podlaze přibodnu!" hromoval Jack na svého plavčíka a zároveň oblíbenou opěrku na těžké okované boty, co s oblibou nosil na pevninu.

    "Dělám, co můžu, kapitáne," ozvalo se omluvně zpod stolu.

    "Děláš sakra málo!"

    Jack si odplivl a hodil svůj poslední hod.

    "Postupka! Seš na lopatě Kováři! Ha, ha, ha! Sem říkal, že někdo s tak zkurveným jménem nemůže vyhrát!"

    "Vypadá to tak kapitáne."

    "Hej! Já sem tvůj kapitán!" zařval z druhé strany stolu Johnův nadřízený Samuel "Tresčí hlava" Winter.

    "Tohle je jen zasranej Jack, je ti to jasný!"

    "Jasný, pane," s nelibostí odpověděl Kovář. Vzal kostky a hodil.

    "Wow!" zašumělo kolem stolu.

    "Zasraný štěstí Kováři, zasraný, povídám!" Johna udeřil do hrudi váček s penězi.

    "Sežer si to Kováři."

    "Díky, Jacku, bylo mi ctí. Pánové, jedna runda na mě!"

    "Jóóó." vybuchl stůl souhlasným výkřikem.

    "Hej, Henry, kam furt civíš?" zeptal se JFK.

    Nedostal žádnou odpověď. Někteří spolustolovníci se podívali se zájmem na Henryho a sledovali jeho pohled.

    "Hele, mladej se nám asi zamiloval!"

    "Pffff!" vyprsklo několik námořníků smíchy a pokropilo se navzájem obsahem svých úst.

    "Na tu zapomeň!"

    "Ta má v klíně nedobytnou pevnost."

    To konečně upoutalo Henryho pozornost.

    "Nedobytnou říkáš? A co takhle sázka? Když ji dostanu, složíte se mi na tři tisíce Albionskejch Liber."

    "No, zas tak nedobytná asi..."

    "Bereme!" vložil se do řeči rázně Jack.

    "A mladej. Už bys měl začít spořit!"

    "..."

+++

    Na tuhle misi si Henry občas vzpoměl, stejně tak na objekt sázky, plnoštíhlou elfku s roztomilým kulatým obličejem, zlatými vlasy a křivkami blízkými naprosté dokonalosti, ze které se k velké smůle piráta Jacka vyklubala povolná dračice. Dodnes Henry přemýšlel, kde vzalo osazenstvo krčmy pověsti o její nedobytnosti. Byla prostě jen vybíravá a Henry by, i bez své ideální vizáže, dokázal ukecat samotnou Afroditu, bohyni lásky. Stačilo jen chtít.
    Vrátil se myšlenkami zpátky do chodby vedoucí ke Coulyho kanceláři. Svět kolem, prosvětlený vzpomínkou na krčmu ozářenou pochodněmi a ozvučený desítkami hlasů a hurónským smíchem pirátů se opět propadl do šedivé tiché reality. Znovu prošel obrázky a prolistoval názvy kapitol zprávy.
    "Tak, připravenější už nebudu," vyrazil vstříc svému šéfovi.
    Došel k těm správným dveřím, koutkem oka přejel mosaznou cedulku s názvem oddělení a jménem, zaklepal a vzal za kliku.

+++

    Ze setkání s Coulym měl smíšené pocity. Z mise se dle očekávání nevyvlékl, navíc ještě dostal vynadáno za pozdní nástup. Jeho šéf měl očividně špatnou náladu a moc mu nepřidalo, když do něj začal Henry rýt ohledně červeného kódu.
    A z brífingu se toho taky moc nedozvěděl: Na druhé straně portálu by na něj měla čekat agentka domorodka z rasy Ciar, která bude zároveň překladatelkou, protože pro jazyk Ciar neexistuje hypnokurs. Taky spíš vytušil, že jeho vyšetřování se bude týkat vybíjení civilistů a několika anomálií, které by s tím mohli souviset. Jinak na něj Couley klidně mohl mluvit ve Swahili. Vyšlo by to na stejno. K pochopení jeho výkladu bylo totiž nutné přečtení té tlusté bichle, která Henrymu teď sloužila jako podšálek pro kelímek s automatovým kafem.
    "Ahoj, Henry," vyloupl se zpozarohu Chen Tui, jeho sto padesáti centimetrový, čínský kolega. Hodil sebou na křeslo vedle Henryho, sportovní tašku položil k nohám, jen z ní ještě vytáhl iontový nápoj a pohodlně se uvelebil.
    "Zdravím, Chene, jak to jde?"
    "Teď mám volno, ale jen tři dny a za rodinou do Číny se mi nechce. Zhruba ty tři dny mi trvá, než ze sebe setřesu všechny ty státní špicly a na to fakt nemám náladu. Tady sem svým pánem a tak konečně si užívám firemní výhody, posilky, bazény, dokud to jde," na chvíli se odmlčel.
    "Jediný, co teď musím, je vyhnout se Couleymu. Má fakt blbou náladu, krouhli mu rozpočet na půlku a plánujou slučování míň podstatných divizí pod tu naši."
    "Jo, dneska už jsem ho potkal, když jsem na něj vyrukoval s tím, že jsem měl mít volno, div se z toho nepomátl." 
    "To si kamaráde rejpnul do vosího hnízda, tohle už mu včera řekl Chvojič a měl co dělat aby nedostal místo dovolený nemocenskou. Má toho poslední dobou fakt moc. A kam tě posílaj?"
    "Víš, že ani nevím? ct-872-s," vytáhl desky z pod kafe a četl kód světa, kam měl za dvě hodiny zamířit.
    "Takže sis zas nepřečetl ani čárku ze zadání mise? Ty seš magor Henry, jednou tě to zabije."
    "Pořád žiju a to je hlavní, i když mám takovej blbej pocit, že tohle jsem si přečíst měl," pousmál se Henry a podal Chenovi složku.
    Ten ji zběžně prolistoval, až dorazil k ilustracím.
    "To si zaděláváš na pořádnej průser," okomentoval je a pak mu složku vrátil.
    "Mám ještě hodinu."
    "To sice máš, ale předpokládám, že sis ještě nevyzvedl výstroj, navíc za hodinu nepřečteš ani ty sračky, co má občas v dílně Bezděch, natož odborný pojednání o úplně cizím světě."
    "No, jo furt, to je strachu. Nesnáším, když mi místo hipnodisku přistane v ruce něco takovýho. Navíc mám pocit, že je to čím dál tím častějc."
    "To bude ta nová finanční strategie, za chvíli aby si člověk nakupoval i vybavení. Což, jak koukám, není tvůj problém," ukázal Chen na smotek plátna ležící na stolku vedle Henryho.
    "Bejt tebou, tak bych si to nebral k Bezděchovi, taky mu zkrátili rozpočet, ale znáš to, je ješitnej až hrůza."
    "No, jo. Kam to spěje?" zakončil Henry rozhovor řečnickou otázkou, ukázal palcem dolů, sebral věci a vyrazil.
    "Zlom vaz! Nejlíp někomu jinýmu!" houkl za ním Chen a ještě víc se do křesla rozvalil.
    Henry po cestě prolítl očima několik kapitol a zachytil co nejvíc neznámých pojmů, při tom samozřejmě nedával pozor, takže několikrát špatně uhnul a občas se i o někoho otřel. Naštěstí byli ostatní účastníci agenturního shonu chápaví a uhýbali z cesty.

+++

    Konečně se před Henrym objevily dveře poseté několika desítkami cedulek, od "Pozor výbušniny", přes "Magické nebezpečí" až k "Nebezpečnému záření". Vlezl dovnitř, prošel mezi několika barely a pohledem vyhledal Patrika Bezděcha, člověka, který pro něj měl mít zbytek vybavení a kostým.
    Vysoký brýlatý blondýn s bradkou v umouněném tílku právě cosi svařoval. Jakmile si Henryho všiml, odložil štít a svářečku. Vzal do ruky sendvič, položený na bedně s označením "Prudký jed" a labužnicky se do něj zakousl.
    "Hned jsem vám k dispozici pane hrabě," posměšně zvolal směrem k Henrymu.
    Ten věděl, že si to bude muset nechat líbit, s Patrikem si nějak nepadli do oka a tohle patřilo k jejich pravidelnému rituálu. 
    "Tak copak to bude?"
    "Dobře víš, Patriku. Takže nás oba netrap a vydej mi kostým, maják a zbytek cetek, co ti Couley nadiktoval."
    "Moje výrobky nejsou cetky, to si zapamatuj kolego! Jestli je nechceš, tak je neber a pak si někde shnij až ti budou chybět!" Patrik se otočil, prošel místností k jednomu z regálů, chytl za provaz přepadající přes hranu police a vytáhl za něj velký balík, "tady to máte pane hrabě," uklonil se a podal balík Henrymu. Těsně než měl Greengrass náklad pevně v rukou, Bezděch ho nenápadně pustil.
    "Hups!" usmál se.
    Ani nečekal, až Henry nějak zareaguje, otočil se a vrátil se k rozdělané práci. Hrabě pro něj byl zas méně než vzduch.
    Henry sebral balík a se stejnou ignorancí se vydal opačným směrem.
    "Mám lepší práci, než se hádat se zakomplexovaným idiotem."

    +++

    O hodinu později už Henry, oblečený do plátěných kalhot, haleny a vesty z tvrdé kůže s vakem a s pouzdrem se zbraní na zádech a červeným kloboukem na hlavě, vystupoval z kabinky podzemní dráhy, která ho z centra Londýna dopravila před vrata fantómdromu, umístěného hluboko pod Winchmore hill - největšího a nejtajemnějšího podzemního prostoru, který kdy viděl. Obrovskou místnost osvětlovaly řady reflektorů a i přes dostatek světla se její druhý konec ztrácel jakoby v mlze. Nad hlavou mu pluly fialové koule fantómů a k elektrickému osvětlení přidávaly technomagickou příměs, světlo z jiného světa, mimo jiné ze světa kam se měl zanedlouho vydat. Ze země Ciamar.

Příběh: 

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele Lmslaver

 ... opravdu pěkný rozjezd. Příběh svižně nabírá obrátky a já doufám, že mu to vydrží. Těším se na pokračování.