Kladivo na čaroděje - #1 Greengrass, Henry Greengrass

Tak jsem se do toho pustil. Řekl jsem si totiž, že pokud nezačnu vydávat, nic mě nedonutí příběh dopsat, proto jsem si trochu masochisticky dodal motivaci - zde je první díl další nekonečné série mé naprosté improvizace a výplodu zvrácené mysli :)

S periodicitou 1x 14 dní

Agent Greengrass se v něm představuje ve stylu mnohem slavnějšího kolegy, akce a nic než akce, auta z nichž odpadává jedna součástka za druhou, skok do neznáma, přitloustlý plešatý bijec s buřinkou ... nepřipomíná vám to něco?

Užijte si ho. 

 

Tajemný balíček změnil majitele vskutku bleskově. Mexičan Pedro Chuarez ho strčil do malé kožené brašny přes niž splývalo pončo. Chytl se za okraj sombrera a lehce kývl.
    „Vyřízeno, seňor Greengrass. Eremita! Nalij pánovi jednoho panáka tequily. Té naší, ne tu como la orina pro turisty, rozumíš! Hezký den, seňor Greengrass!“
    Jen co za Chuarezem zachrastil korálový závěs přistál před Henrym velký panák čiré tekutiny. Opatrně ho zvedl a přivoněl. Čichové buňky polechtal jemný zápach lihu, ale rozhodně menší než čekal, dokonce menší, než u kterékoli tequily, co dodnes pil. Pozvedl pití ke rtům.
    „Seňor Greengrass?!“
    „Přejete si, “ položil Henry sklenici opět na pult a obezřetně se otočil.
    Před ním stál chlap jak hora, narvaný v o číslo menším, pruhovaném saku, u pasu se mu zato houpal kolt mamutí ráže, zřejmě speciálka. Pohled do jeho prasečích očí schovaných v odulém obličeji, stíněných černou buřinkou a kamenný výraz dával tušit, že jakákoli jeho další slova budou míněná smrtelně vážně.
    „Půjdete se mnou, seňor Kavedra by vás rád viděl!“
     „Nepamatuji si, že bych seňora Kavedru znal a abych řekl pravdu, ani se mi moc nechce se s ním seznamovat. Jen projíždím a byla by to zbytečná ztráta času,“ zkusil Henry.
     Ve skutečnosti znal seňora Kavedru víc než dobře, jeho agenturní složka obsahovala snad všechny známé druhy zločinů, od vražd a znásilnění až k prodeji interrealitně pašovaných drog, Hyunaky nevyjímaje. Na druhou stranu, Henry tady nebyl kvůli němu ani jeho aktivitám, ty byly problémem divize Bytewské a agent to tak chtěl nechat co nejdéle. Navíc, nebylo pochyb jak by neozbrojený agent skončil. Útesy na kterých stojí kavedrovo sídlo jsou vysoké a žraloci pod nimi hladoví.
     „Asi jste mi seňore nerozuměl. Nenuťte mě použít násilí.“
     „Když jinak nedáte,“ rozpřáhl se Henry a naznačil úder do obličeje. Věděl, že tam by jen marnil čas, ale potřeboval vazouna rozhodit. Vazoun, na svou postavu velice mrštně, uhnul hlavou a odkryl se. Henry toho využil a zaútočil znovu ale protivník se nedal zaskočit, odrazil se a zmizel z Henryho dosahu.
     „Sakra,“ poslední co si mohl dovolit byl dlouhý souboj. Sebral jednu z barovýsch stoliček a vrhl se kupředu. Vazoun už byl připravený, chytl Greengrasse a s ohromnou lehkostí ho přehodil přes sebe. Vratký stůl a několik židlí se pod Henryho, ne zrovna drobnou, postavou proměnilo v hromadu třísek.
     „To by už stačilo, co říkáte seňore.“
     Agent se pomalu zvedal ze země, zrovna mu přibylo pár modřin a situace nevypadala zrovna růžově. Koukal do hlavně, která byla jen o trochu menší než pověstná Big Bertha.
     „Co se děje, šéfe!?“ vtrhli do podniku dva zakrslí mexičani.
     To na chvíli odpoutalo vazounovu pozornost a Henry toho hodlal bezezbytku využít. Udělal jeden skok, druhý...
     „Whrrrrooooum!“ ve zdi, na místě, kde před půl vteřinou byl, se objevila díra, kterou byste do lokálu v pohodě nastěhovali piáno.
     …třetí a šipkou se vrhl z okna.
     „Whrrroooum, whrrroooum!“ ovanuly ho dva proudy horkého vzduchu jak kolem prosvištěly projektily velikosti XXL a hned za nimi se na něj sesypal déšť dřeva a střepů.
     „Proč já?!“ vyhrabal se na nohy a zhodnotil situaci.
     Před krčmou stály dva džípy Wrangler a kolem nich se poflakovalo několik mužů. Jakmile uviděli že se Henry zvedá, začali vytahovat pistole a nože, agent si všiml i dvou samopalů. Z krčmy právě vyběhla skupinka domácích, chvátali do bezpečí a Henry se jim vůbec nedivil. Každopádně to přišlo vhod, muži od džípů nemohli pár vteřin střílet, aniž by rozpoutali hrozný masakr.
     Kousek od něj stál stařičký ford mustang, svá nejlepší léta měl už za sebou, nejen, že byl téměř kompletně pokryt rzí, ale chyběly dveře a vyjma předního i všechna skla. Henry se občas spokojil s málem a tohle byla přesně ta chvíle. Spojené dráty startéru udělaly své a motor se rozeřval přesně ve chvíli, kdy z hospody vyběhl šéf a jeho poskoci. Teď už Henry přesně věděl co je vazoun zač, na pleši se skvělo tetování, Omega.
     „Nasedat hovada!“ řval, zatímco jeho střely cupovaly zadek Henryho vozu.
     Pozdě. Mustang za sebou zanechal na hlavní ulici jen zvířený prach.

+++

    „Trrruuf, trrruuf, trrruuf, trrruuf, trrruuf!“ Ford se řítil po úzké silnici klikatící se podél pobřeží a pomalu se měnil v cedník. Projektily ze dvou samopalů, svištěly kolem Henryho jako roj rozzuřených včel.
     Agent jednou rukou držel volant a přikrčený na samé hranici výhledu z vozu, vytáčel na mobilu číslo na svojí spojky.
     „Vinci, budu potřebovat píchnout, a rychle. Sem na útesu a asi se tu dlouho neudržím. Potřebuju vrtulník, FOFREM!“
     „Křřřř! Třřřř, řřř, třřř. Kurva!“ strhl Henry řízení přesně ve chvíli, kdy svodidla končila srázem. Mobil vypadl někam na podlahu. Podíval se pod nohy, jen aby viděl jak telefon propadá prorezivělou dírou na vozovku. O pár vteřin později ukončila jeho existenci terénní pneumatika.
     „Trrruuf, trrruuf, trrruuf! Krrrrrch,“ poslední dávka doslova odpárala střechu Henryho vozu. Ta chvíli plachtila na posledním sloupku, ale pak to vzdala a vyrazila vstříc pronásledovatelům. Henry měl několik vteřin na oddech.
     Konečně se normálně posadil a mohl prohledat přihrádky auta.
     „Křřřř! Třřřř, řř! No jo furt!“ okřikl vůz, jako by on mohl za to, že se odírá o skálu. Vyhodil z přihrádky láhev od Coca-coly a několik balíčků čipsů. Už to chtěl vzdát, když uviděl revolver. Nic moc, jeden z těch malých modelů pro pubertální mládež. Zkusmo zamířil dozadu a vystřelil. Nabitý. Potvrdila mu díra v okně předního džípu a vypadnuvší mexičan držící se za rameno. Druhý džíp mu od bolesti ulevil. Hadrově působící tělo přelétlo svodidla a zmizelo z dohledu.
     „Trrruuf, trrruuf, trrruuf, trrruuf, trrruuf! Bwoff!“
     „Vydrž, ještě chvíli vydrž!“ povzbuzoval Henry automobil klouzající z jedné strany silnice na druhou. Poslední ránu vydala očividně jedna ze zadních pneumatik.
     „Rrrrrrrrrrr!“
     „Ten pacholek! Co ti tak dlouho trvalo sakra!?“ křičel Henry za vrtulníkem, který ho právě přeletěl. Za kniplem neseděl nikdo jiný než Vincent Vega.
     Henry dupl na plyn. Ručička tachometru vylítla mimo stupnici a Mustang se neovladatelně řítil vpřed.
     „Trrruuf, trrruuf, trrruuf! Wrooff!“ Henryho strážný Anděl se měl co ohánět, střelba automobil doslova rozřízla, ale ani na rozlomení na dva kusy auto nezpomalily, bylo příliš pozdě. Řidič se odrazil a přeletěl útes jako veverka rodu Glaucomys sabrinus. Automobil explodoval kdesi hluboko pod ním. Henry plachtil vzduchem a před očima se mu přehrával celý život.
     V zorném poli se mihlo několik provazů, ruka instinktivně vystřelila a Henry pevně stiskl. To bylo o chlup.
     Vrtulník pomalu stoupal a mizel nad mořem i s mužem visícím na síti spuštěné z bočních dveří, od pobřeží k němu létaly salvy projektilů, nepřesné, pomalé a neškodné, byl už příliš daleko. Seňor Kavedra se dnes nedočká.
     Henry vylezl do kabiny, zasunul za sebou dveře a zhluboka si odychnul.
     „Si měl z prdele kliku, víš to?! Někdy si říkám jak to můžeš vůbec přežít?“ otočil se na něj Vincent Vega.
     „Jako James Bond, jako James Bond..,“ odpovědl mu text písně, která na chvíli vytanula ze šumícího rádia, marně hledajícího nějakou poslouchatelnou frekvenci.
     „Tak nějak,“ usmál se Henry.

+++

    Silnice se klikatila mezi poli a neomylně směřovala ke krásné kované bráně, na níž se skvěl zlatý erb starobylého rodu Greengrassů.
    Po cestě k ní směřoval sportovní vůz Lamborghini Countach, na jeho štíhlém zlatém těle se odráželo zapadající slunce. Vybral poslední zatáčku a ani nezpomalil, od jeho kol odlétávala mračna prachu. Na bráně se rozsvítilo signální světlo a zoufale blikalo, jako by se snažilo řidiči naznačit, že by měl dát nohu z plynu. Lamborghini proletělo branou jako vítr a ta se začala ihned zavírat.
    Kamera na jednom ze sloupků odostřila, laškovně mrkla na vůz ztrácející se v mračnech prachu, přestala sledovat zavírající se bránu a otočila se zase ke své rutinní práci, ostraze.
     Zlatá střela zatím mířila po cestě zkrz rozlehlé zahrady, auto zpomalilo, obkroužilo fontánu a zamířilo k hlavnímu vchodu rozlehlého zámku v staroanglickém stylu, kde již čekali nastoupeni dva sluhové, jeden měl typickou uniformu a druhý, který byl na první pohled o dost starší, byl oblečen v decentní tmavý oblek. Auto přešlo do smyku a zvířilo ještě více prachu, proletělo záhonem, který stál uprostřed kruhového objezdu před vchodem. Sportovní pneumatiky za sebou na anglickém trávníku nechávaly vytrhané drny, hluboké rýhy, a ze záhonu uprostřed vyrvaly trsy květin, které se kolem snášely jako rostlinný déšť.
     „To bylo vo fous,“ prohodil mladý sluha, když auto zastavilo pneumatikou několik milimetrů od jeho nohy.
     „Takhle se přede mnou nevyjadřujte, Roberte, “ napomenul ho ten starší.
     „A na co vlastně čekáte?“ jemně na něj kývl.
     Robert přiskočil k automobilu, přešel k dveřím řidiče a počkal až se otevřou, pak přijal od Henryho klíče.
     „Dobrý den, pane. Plánujete ještě dnes odcestovat?“
     „Ne, Roberte, můžeš ho uklidit. A postarej se aby někdo dal do pořádku ten záhon.“
    Robert potlačil povzdech, věděl, že to bude muset zařídit osobně.
     „Dobrý den, pane Henry.“
    „Dobrý den, Donalde.“
     „Vítám vás doma pane. Ještě bych vás chtěl upozornit, že dnes to bylo opravdu těsné. Osmdesát dva milimetry, pane. Myslím, že by bylo rozumné příště zpomalit, nerad bych vás seškraboval z předního skla vašeho vozu.„
     „Bez obav, Donalde, Můj otec několikrát havaroval a vždy přežil bez úhony. My Greengrassové máme trvrdou hlavu.“
     „Ovšem, pane. Musím ale podotknout, že váš otec jezdil dvakrát pomaleji a hlavně neměl tvrzená neprůstřelná skla.“
     Na to neměl Henry co říct. Věděl, že starý pán má pravdu.
     „Půjdeme, Donalde.“
     „Ovšem, pane.“

+++

     „Co je nového Donalde? Nějaké vzkazy?“
     „Ptalo se po vás několik mladých dam. V hlavě mi utkvěla hlavně slečna Lín-sài z Britské ambasády v Hong Kongu. Ve videotelefonu měla kouzelný úsměv. Ptala se zda byste ji chtěl opět vidět, je služebně v Londýně. Potkali jste se prý při recepci k oslavám čínského Nového roku.“
    "Řekla kdy do Anglie dorazí?" nadzvedl Henry obočí. Lín-sài si dobře pamatoval což bylo při jeho frekvenci románků s podivem, asi měla více kouzelných částí těla.
    "Ano, bohužel nemáte čas, podle diáře jste druhý den na misi. Oficiálí verze zní obchodní jednání na Aljašce ohledně koupě pozemku pro testování výrobků divize Greengrass Cybertechnologies."
    "Nepamatuji že jsem se přihlásil?"
    "Červený kód, pane. Nedostatek personálu. Předpokládaná doba 4 dny. Podrobnosti máte nahoře v salónku na stole."
    "Asi si budu muset s Coulym promluvit. Červený kód poslední dobou používá na každou pitomost."
    "Asi ano, pane Henry," utrousil potichu Donald.

+++

     O pár minut později stáli Henry s Donaldem uprostřed místnosti plné zbraní. Rodinné zbrojnice a zároveň muzea výrobků Greengrassovic zbrojního impéria.
     „Jste si jist, že si nevezmete agenturní vybavení?“
     „Myslíš ten druhořadý brak, Donalde?“
     „Myslím pane, že agenturní vybavení je stej..., podobné kvality jako naše. Dá se mu důvěřovat.“
     „Donalde, to je až kacířská myšlenka. Vždy důvěřuji víc vybavení, na kterém je náš erb, je to otázka cti, mít to nejlepší. Rozumíme si Donalde.“
     „Zajisté, pane, zrovna včera dorazilo,“ dodal s lišáckým úsměvem Donald a podal Henrymu smotaný pruh z jemné tmavé látky.
     Henry balík převzal, rozvázal tkanice, které ho držely pohromadě a rozvinul po stole. Na plátně se před ním rozprostřela pestrá sbírka kovových předmětů neurčitého charakteru, při bližším pohledu bylo jasné, že nějakým způsobem patří k sobě.
    Henry schválně přehlédl úhledně složený papírový balíček a vzal na první pohled největší věc a pozorně si ji prohlížel. Byl to asi dvacet centimetrů vysoký kovový válec s několika výstupky a víkem. Henry se podíval na Donalda aby se ujistil jestli se jeho otevřením například nepromění v lančmít a když byl pohledem ujštěn, že ne, otevřel.
    Pohled do válce odhalil hroty dvanácti šipek.
    "Teď už byste se mohl podívat do toho návodu, pane Henry," pobídnul Henryho, káravě Donald.
    "Vždyť víte Donalde, že se manuálům vyhýbám jako čert kříži. Předpokládám, že jste s tím počítal, takže co tahle nějaká ukázka."
    "Jistě," odpověděl Donald a pustil se do skládání.
"Donalde, že vy jste to cvičil celou noc?!" obdivně pronesl Henry, když Donald za necelých patnáct vteřin natahoval tětivu malé ocelové kuše.

+++

    „Pochvalte za mě hochy z laborky, vypadá to, že se překonali."
Henry uznale prohlížel zbraň zatím co Donald vytahoval dvanáct šipek z dubového prkna opřeného na druhé straně střelnice.
    Bude to ale na ct-872-s fungovat?“
    „Není důvod se obávat. Tamní svět je na tohle tak akorát vyspělý, konzultovali jsme to s Von Wonderem a neměl by nastat sebemenší problém. Dokonce i šipky by vám tam mohli dovyrobit, u těch jsme si dali zvláště záležet na jednoduchosti provedení.“
    „Dobrá, Donalde. Připravte mi ji i s ostatním vybavením do převlékárny. Jdu si dát koupel a odpočinout si, zítra brzy ráno vyrážím.“
    „Je připravena Pane Henry, stejně tak jako lehká večeře a váš večerní film. Tuším, že Občan Kane.“
    „Překonáváte se Donalde.“
    „Děkuji, Pane Henry. Přeji Dobrou noc.“
    „Vám také Donalde.“

Nakonec jsem si pro vás připravil ještě další perlu:


Máte svou představu o pokračování? Já taky, ale nic není jisté - pište návrhy a nápady do komentářů a já je do děje zapracuju, tím či oním způsobem - jaká jsou pravidla? Jako u wrestlingu - skoro žádná.

- vylučuji smrt hlavních postav :) 
- uzávěrka je týden před vydáním následujícího dílu
- pokuste se respektovat svět
- mám právo si nápady upravit nebo je nezapracovat ( ale budu se snažit )
- nejsou žádná jiná pravidla

Příběh: 

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele Lmslaver

Pěkné intro, které nás strhne přímo do akce. Pak trocha uvolnění, pohody a příprav před další misí. Příběh vypadá opravdu slibně, ale netroufám si momentálně navrhovat jak by měl příběh pokračovat. O světě ani o misi, kam se Greengrass vypraví zatím nevíme skoro nic. Snad jen, že by se kvůli milostnému románku zpozdil na nástup nové mise. Každopádně jsem zvědavý jak se bude příběh vyvíjet dál. 

Obrázek uživatele Brmboš

Pěkný příběh, jen co je pravda a jsem jistě zvědavý jak bude pokračovat, co mi ale vadí je několikrát použitý časový údaj vteřiny.
Nepočítal jsem to, ale v tomto kousku textu to bude aspoň 3x .
Za prvé vteřina není časovou jednotkou a pak, jistě by se dal použít vhodnější časový údaj.

Obrázek uživatele petrsimi

Návrhy jsem samozřejmě myslel hlavně až se to rozjede což bude díl 3 a dále. Dvojka bude takové druhé intro, přičemž váhám jestli ji nevydat dřív než s tím čtrnáctidenním rozdílem.

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!