JFK XH2: Zpěv lamie

JFK XH2Přesto, že termín vydání JFK XH2: Zpěv lamie byl posunut až na 27.2. 2012, již dnes vydáváme ukázku z knihy. Jedná se v pořadí o druhou ukázku, první vyšla na stránkách Jana Hlávky a v podstatě jde jen o rozdělení jedné dlouhé na dva díly, takže si nejdřív nezapomeňte přečíst tu na Honzových stránkách.
No a co říct k odkladu vydání?
Pesimisté remcají, že "už zase".
Optimisté se radují, že to přece jen bude tento rok.
A realisté neříkají nic, vědí, že realita je krutá a nemá cenu ani remcat, ani jásat.

Probudil ji lidský křik.

Prudce otevřela oči a posadila se, až voda vystříkla okolo. Bála se, že ji odhalili, ale tohle vypadalo na něco jiného.

„Kde máš prachy, čubko? Co jsi dělala celou noc, honila si ji?“

„Ne! Sehnala jsem akorát dva kunčafty a potřebovala jsem dávku! Víš, jaký to je!“

„Co vím?! No co vím, ty děvko, no?! Chceš bejt chytrá?“

Hlas doprovodil zvuk úderu a výkřik. Přicházelo to shora, z doupěte nad jejím, a Druhá Cindy zavrtěla hlavou. Zvířata. Neumí si řešit věci v klidu, neumí se chovat, neumí skoro nic. Hodí se jen na to jedno.

„Drž hubu! Do večera chci svý prachy! Rozumíš?! Jestli ne, přelámu ti hnáty a toho haranta hodím do kanálu!

„Ne, Dežo! Já to seženu, přísahám, seženu-“

„Drž hubu! Slyšelas mě?! Drž, kurva, hubu!“

Ke křiku a ranám se přidal hlasitý pláč mláděte, zřejmě nedávno vrhnutého.

Druhá Cindy pomalu vydechla zbytek vody. V tomhle světě museli mít lidé mláďat spoustu, když se k nim i k samicím takhle chovali. Ovšem to se jí netýkalo a podle světla za zataženými látkami na okně přicházelo ráno. Průzkum cíle by raději provedla přes noc, spala jen pár hodin, ale nemohla ztrácet čas. V noci nejspíš bude dělat jiné věci.

Prohlédla lidské šaty ve skříních i na zemi. Nakonec našla, co hledala: Dlouhý tmavý kabát, vysoké boty a rukavice s volnými prsty, aby nepřekážely, kdyby musela rychle vysunout drápy. Oblečení nebylo zcela nezbytné. Druhá Cindy by dokázala oklamat lidské oči i bez něj, jenže čím méně rozdílů mezi maskou a skutečností bylo, tím menší úsilí vyžadovalo ji udržet a stále nevěděla, zda někteří lidé v tomto světě nejsou schopni iluzi prohlédnout. Navíc během oblékání narazila mezi věcmi, které včera odhodila coby zbytečné, na něco zajímavého: Dvě spojená tmavá skla s dlouhými háčky po stranách. Když se skrze ně zadívala, příjemně tlumily okolní světlo, konečně se bude moci pořádně rozhlížet!

Naposled zkontrolovala svůj vzhled a vyšla ven. Nezapomněla zamknout dveře tím zubatým kouskem kovu, ale než s sebou tahat celý pytel krámů, jak ta první, uložila ho raději ke krystalu do hrudního vaku. Sešla dolů a s úlevou stanula na pevné zemi.

Do nosu, očí i uší ji okamžitě udeřilo lidské hnízdo. Kouř a chemické pachy. Umělá světla. Zvuky. Lidí bylo kolem mnohem víc a Druhá Cindy si dopřála chvíli dobře si je prohlédnout. Převážně šlo o mladé samce ve volných oděvech, často stínících tváře. Někteří měli světlejší kůži, jiní tmavší, divné však bylo, že vypadali, jako by neměli vůbec žádnou práci. Pohybovali se jednotlivě i v tlupách, ta nejbližší stála u zdi jednoho doupěte a z krabice se zaoblenými rohy před nimi se linula kakofonie neharmonických zvuků. Zřejmě je pokládali za zpěv. Dva z nich měli v ústech zapálené tyčinky, vdechovali kouř a další tři předváděli žalostnou imitaci tance.

„Hej, kotě!“

Druhá Cindy se otočila na samce v pytlovité látce, který se přiblížil a drze se jí zadíval do očí.

„Přeješ si?“

„Nechceš se proletět? Mám tady všechno.“

„Všechno?“

„Jo. Piko, trávu, nejlepší matroš, za pětikilo. Nebo meťák, něco pořádnýho na zub. Vydržíš řádit do rána, extra žrádlo!“

Prodavač potravy. To stálo za zvážení, lov mohl znamenat riziko. Druhá Cindy za temnými skly rozevřela vnitřní víčka, aby se na toho člověka podívala pořádně.

„Jaké maso?“

„Maso?“ civěl na ní zaraženě.

„Jaké maso nabízíš?“ zopakovala otázku. Se zvířaty bylo třeba mít trpělivost, nicméně samec vypadal nechápavě dál. Pak se v jeho tváři objevil vztek.

„Kurva, děláš si fóry? Pro flákoty běž do sámošky, krávo blbá!“

Sámoška znamenala nejspíš tržiště. Ovšem zbytek byla nepochybně urážka a všechno mělo své meze.

Vymrštila levou ruku a popadla člověka za rameno. Stiskla a samec vyjekl. Kolena se mu podlomily bolestí, ruka ochabla. Pokusil se vyprostit, ale přitáhla si ho blíž k tváři.

„Co jsi pravil?!“ zasyčela mu do obličeje a sevřela víc. Kosti v jeho rameni praskaly jak dobře usušená kůra.

„Auu! Nic!“ vyjekl a marně se snažil vytrhnout. „Nic, vážně, přísahám! Nech mě bejt, prosím!“

„Budiž,“ pustila ho. „Nemám hlad!“

S kvílením běžel pryč, bezvládnou paži si přidržoval k tělu. Samci v nejbližší tlupě se rozesmáli a vyprovodili ho posměšky, jeden z nich na ni zavolal.

„Hej, super, krásko! Dáme brko?“ zamával zapálenou tyčinkou.

Tanec se zvířaty uprostřed jejich hnízda. Druhé Cindy se skoro zvedl žaludek.

Ignorovala další hulákání a chtěla pokračovat, ale všimla si něčeho, co tomu samci vypadlo, když utíkal: průhledné sáčky bílého prášku i barevných kuliček. Posbírala je, v doupěti je prozkoumá.

Lidské chování v tomto světě bylo zvláštní. Druhá Cindy si ho uvědomila, když kráčela k cíli a sledovala ty okolo. Žili sice v jednom hnízdě, ale každý jako by se staral jen o sebe. Míjeli se bez pozdravů, bez zájmu, v obličejích zachmuřené, až úzkostné výrazy. Čeho se vlastně báli? Neviděla žádné dravce a nevěřila, že kolem nějací jsou, kam by se tu schovali? Možná byl ale problém právě v tom. Zvířata potřebují k životu strach. Jinak zdegenerují, začnou se odcizovat, ztratí dobré instinkty.

Škoda, že jich nemohla vzít pár domů, aby jim je připomněla.

Mohlo být asi hodinu po úsvitu. Obloha byla temná a zatažená, ale Druhá Cindy věděla, že pršet nezačne. Jak se blížila k cíli, lidí ubývalo. I vzhled hnízda se měnil, viděla stále víc opuštěných, rozpadajících se doupat a zarostlých dvorů plných pokroucených železných zbytků. Podle keřů tu a tam vyrůstajících z trosek musely být prázdné už desítky úplňků. Další důkaz, jak hrozně zvířata dokážou plýtvat.

Po starém, překvapivě bytelném mostě přešla řeku. Voda v korytě měla tmavohnědou barvu stejně jako doma, jenže tady v ní plavalo tolik jedu, že ho Druhá Cindy cítila na třicet kroků. Přesto pocítila touhu skočit dolů, zbavit se maskování, aspoň chvíli být sama sebou… což samozřejmě nepřipadalo v úvahu.

Konečně spatřila cíl. Vysoká železná vrata s oprýskanou cedulí a nějakým lidským nápisem. Řetězy, zámky i ostré hroty na drátech lemujících vršek plotu. Za nimi další doupata.

Tohle nebude snadné.

Druhá Cindy zůstala stát ve stínu a zvažovala možnosti. Přímý útok? S momentem překvapení se mohl podařit. Bleskově přelézt bránu. Ulovit hlídače, proniknout dovnitř. Jenže co pak? Už o ní budou vědět. Narazí na lidské pasti a ohnivé zbraně, cesta nitrem k cílové komoře přitom byla dlouhá. Ne, příliš riskantní při tom, co mohla ztratit.

Vybavila si mapu, všechny dostupné cesty a zákoutí. Zkoumala je, hledala skulinu, stále neklidnější, protože žádnou neviděla - až si vzpomněla na řeku. Byla daleko, ale cíl stál níže než hladina. Kdyby se to podařilo…

Druhá Cindy pro sebe přikývla. Tady bylo řešení.

Musí do toho dát všechno.

Právě, když se otáčela k odchodu, projela okolo ní jedna z kovových krabic a zamířila k bráně. Druhá Cindy se ohlédla a ještě spatřila lidského samce, který z ní vystoupil, ale teď na tom nezáleželo. Pokud se včera v noci dívala správně, do úplňku zbývaly čtyři dny. Do té doby se musí připravit.

Nejdřív ze všeho potřebovala zbraň.

kategorie: