IDEÁLNÍ SVĚT - Borgdog a Pantarei

A máme tu další povídku, tentokráte jsou pod ní podepsáni BorgDog a Pantarei, což je téměř jistá záruka kvality. Povídka je málo akční, dalo by se říct, že skoro vůbec, přesto v ní hlavní roli hraje agent Military divize a taky jeden ideální svět, i když jak pro koho...

Na to, jak si měl touhle dobou už užívat, nestálo probuzení za nic. V ústech měl sucho a hlava mu třeštila. Omámeně mrkal do šera, snažil se přijít na to, proč se cítí tak mizerně, až se mu to konečně povedlo.
Spolkl kletbu a rychle se na posteli posadil. Boule na hlavě pulzovala bolestí, kolena měl naražená a levou dlaň i loket pěkně odřený, ale zdálo se, že si při pádu nic nezlomil. Diletant Barris. Někdo by ho měl naučit, jak vysoko se umisťuje ústí portálu, jestli byl tohle předpisový metr, porostou letos na jabloních žaludy. Jo, mít tak von Wondera… raději myšlenku zahnal a rozhlédl se.

Přestože rány měl docela slušně ošetřené, v nemocnici patrně neležel - což byla dobrá zpráva, poslední po čem toužil, byly nějaké místní oficiality. Kolem to vypadalo jako něčí pokojík, malý, jednoduše zařízený. Bylo znát, že jeho obyvatel rozhodně nepatřil mezi horních deset tisíc, ale to Simona nepřekvapilo. Existovaly nepsané zákony, které platily napříč všemi světy a mezi nimi byl i ten, že o někoho v nouzi se často stará zas jen někdo, kdo na tom sám není nijak dobře. Lehce se usmál a nálada se mu o vlásek zlepšila - aspoň v tomto se mohl svému zachránci odměnit. Kredit, který na tuhle dovolenou od majora Gadskiho dostal, byl nečekaně štědrý.
Na toaletním stolku stála sklenice vody. Simon se napil, rukou si prohrábl vlasy a tiše zakašlal, čas toho svého dobrodince poznat. Zasmál se, třeba to bude nějaká kráska.
Jenže nikdo nepřicházel. Vklouzl do bot a opatrně se postavil, podlaha se mírně kymácela, ale nebylo to zlé, za pár hodin bude v pořádku. Z pokoje vedly jen jedny dveře. Natáhl ruku a v tu chvíli za nimi uslyšel hlasy.
Těžko říct proč, ale něco ho přimělo znehybnět s dlaní na klice. Tón prvního hlasu byl drsný, autoritativní a nezněl nijak přátelsky. Druhý, ženský mu odpovídal tiše, skoro bázlivě, a ať šlo o cokoliv, nezdálo se, že byl ten chlap spokojen. Ozval se tlumený zvuk a Simon sebou trhl - vážně to byla facka?
Odolal nutkání vyletět ze dveří a jen dál tiše stál.
Konečně hovor utichl, zaslechl bouchnutí dveří a ticho. Pak kroky, klika se pohnula, rychle ustoupil stranou.
Dovnitř vešla dívka, malá a drobná. Na sobě měla miniaturní sukýnku a triko, které zakrývalo jen to nejnutnější, to však nebyl hlavní důvod, proč Simon zůstal stát jako opařený. Tím bylo kovové cinkání provázející každý její krok – na obou kotnících měla totiž okovy spojené krátkým řetězem, takže mohla dělat jen malé krůčky.
Při pohledu na prázdnou postel vyděšeně ztuhla, Simon tiše zakašlal. Leknutím sebou trhla a otočila se, rychle se usmál.
"Dobrý den. Já jsem Simon Tennery." Agent Simon Tennery, málem automaticky dodal. “Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.”
"Arika," špitla a sklopila oči. "Je… je vám dobře, pane?"
"Ano," kývl. Ačkoliv věděl, že nic špatného neudělal, při pohledu na její výraz si začal připadat provinile. "To vy jste mě ošetřila?"
“Ano, pane,” zase špitla. Do obličeje mu nepohlédla ani teď, ale všiml si, že jedna její tvář má zřetelně červenější barvu.
“Děkuji vám. Co se to před chvílí dělo? Slyšel jsem hádku, někdo vás uhodil?”
“To je v pořádku, pane.” Neznělo to uraženě ani dotčeně, pouhé konstatování faktu s nádechem strachu. Jako by čekala, že jí snad jednu přidá, uvědomil si Simon, sakra, kam se to dostal?! Jestli Barris zbabral koordináty – raději nedomyslel, a tohle měla být prosím jeho první agenturní dovolená.
“To tedy není,“ odsekl. „Kdo byl ten chlap?”
Odpověď ho znovu přiměla ztuhnout.
“Policista?!” vydechl. Možná byla Arika nějaký zločinec ve zkušební lhůtě, napadlo ho, a ty okovy k tomu patřily jako v jiných světech sledovací náramek, i když na kriminálnici nevypadala. Nebo byla členkou nějaké církve a šlo o součást jejího pokání, zkoušky pokory, nebo čert ví čeho, lidská fantazie bývala v tomto směru velice kreativní. Každopádně si byl jistý, že o tomhle v popisu zdejšího světa nepadlo slovo a bitá žena v řetězech nebylo nic, na co by se dokázal koukat jen tak.
“Je… ehm… existuje nějaký důvod, proč máte ta pouta?“ nadhodil opatrně. „Mohl bych vám je třeba sundat.”
Rychle zvedla hlavu a poprvé se mu zadívala do tváře, jako by řekl něco šokujícího, všiml si, že měla hluboké hnědé oči.
“Pa-pane?!” vydechla rozechvěle.
“Co je?” zarazil se. “Pokud mi seženete kladivo… tedy, samozřejmě, jestli chcete.”
“A vy… vy chcete?” vydechla rozechvěle. “Chcete si mě vzít?”
Teď zůstal zírat pro změnu on.
"Cože?!"
"Chcete mi sundat pouta… chcete si mě vzít?" upřesnila zmateně.
"A to musím? Co… co je tohle za hloupost?!"
„Já… prosím, promiňte, pane.“
Okamžitě znovu sklopila oči, radostný výraz z její tváře zmizel a Simon se zastyděl, evidentně řekl něco, co jí ublížilo.
"Omlouvám se, asi jsem byl neomalený. Jsem… z ciziny. Neznám dobře zdejší zvyky, ale nechápu, co má ten řetěz společného s tím, že nemáte muže. V čem je problém? A přestaňte mi už říkat pane, když to slyším, mám chuť salutovat. Jsem Simon."
"Ano, pane Simone,“ špitla. „Udělám všechno, co mi přikážete. Prosím… nechci dostat výprask."
"Výprask?!" zopakoval s úžasem. "Za co, proboha?"
"Když mě chytí venku bez řetězu."
Omráčeně zavrtěl hlavou a současně pocítil strach. Už bylo jisté, že rozhodně není tam, kde měl být, v ideálním světě kam už roky jezdili na dovolenou agenti Military divize z oddělení majora Gadskiho. Barris musel vážně zbodat transport, jeho nevalná pověst byla zasloužená, a tohle mohlo skončit moc zle. Ať byl kdekoliv, neznal prostředí, neměl doklady ani místní peníze. Mohl být zatraceně rád, že vůbec rozumí zdejší řeči - a pak tu byla tahle dívka s řetězy na nohou. Jak se ten svět rýsoval, kdyby na něj místo pomoci zavolala místní policii…
"Kdo má vůbec k tomu řetězu klíče?" zavrtěl hlavou. „A říkej mi jen Simone, klidně mi tykej.“
"Pan Hargo, pa-Simone," opravila se rychle, s dalším bojácným pohledem.
"A to je kdo?"
"Majitel domu."
"To chceš říct, že majitel domu, kde bydlíš, tě může držet jako zvíře jenom pro… proč vlastně?"
"Protože nepatřím žádnému muži."
"Přece nejsi rohožka na podlahu! Máš svoje práva, sakra."
Neodpověděla. Ani nezvedla oči, dál hleděla na špičky jeho bot a něco v tom pohledu způsobilo, že si Simon najednou nebyl tím, co řekl, vůbec jistý.
"Co je tohle, sakra, za místo?" zavrčel. "Dobře. Až seženu nářadí, zkusím udělat paklíč, aby sis ty věci mohla sundat, kdy budeš chtít. Co pan Hargo neuvidí, to ho bolet nebude, a tebe taky ne."
Znovu se na něho zadívala se zmatkem ve tváři. "Proč, pane?"
"Protože jsi mi pomohla a nemám rád hezké ženy v řetězech.“
"Ale… přece mě nechcete, tak proč?"
Bylo to zbytečné, zřejmě absolutně nechápala, o čem mluví. Povzdechl si, už zase si připadal jak darebák.
"Ariko, to by nebylo fér. Jsem z ciziny, hodně daleko. Odsud brzy odejdu, možná se nikdy nevrátím a nikoho nemůžu brát s sebou, zůstala bys sama."
Nezdálo se, že by ji přesvědčil, ale jen zavrtěla hlavou.
"Budete si přát něco k jídlu?"
"Když budeš tak hodná," přikývl, neměl hlad, ale třeba to pomůže.
Odešla a on dlouze vydechl. Rukama si promnul tvář, musel se sebrat. První dovolená a hned malér, v Agentuře se jeden fakt nenudí. Z vedlejší místnosti se ozývaly tiché zvuky, tlumený smích děvčat. Zřejmě jich tu bydlelo víc, ale neotevřel, neměl náladu na další ženy v řetězech. Doufal, že bude mít chvilku čas na přemýšlení, jenže Arika se vrátila za okamžik s chlebem, sýrem a láhví minerálky. Mechanicky začal jíst, ale po chvilce se zarazil.
"Doufám, že ty máš co k jídlu."
"Ano, Simone," usmála se. "Pan Hargo se o nás stará dobře."
"To je věc názoru."
"Vážně, Simone. Máme jedno teplé jídlo denně a snídani."
"A jak často jí on?"
"Jako každý muž v domě. Kdy chce."
"Kdy chce," zopakoval Simon mrazivě. Pak rozdělil zbytek jídla na dva stejné díly. "Pro tebe, až budeš chtít."
"Tohle… je ale tvoje… já měla snídani…" koktala zmateně, alespoň mu začala konečně tykat.
"To nevadí. Prosím, vezmi si to. A pamatuj si, kolik to stálo, než odejdu, zaplatím ti, co dlužím."
Dívala se na něj zaraženě a on přemýšlel, co zas, ksakru, dělá špatně, ale nakonec přikývla.
"Jak si přeješ. Budu muset jít večer tančit, mám ti přinést ještě něco?"
"Tančit?" usmál se. "Jsi baletka? Kde vystupuješ?"
"Baletka?" zírala na něj. "Ne, tanečnice. V Hargově zábavním salóně."
"V Hargově zábavním salóně," Simon se rázem přestal usmívat. "Možná jsem drzý, ale o jakém druhu tance přesně mluvíme?"
"Různé tance. Jaké muži chtějí. Mám kde bydlet, co jíst a pan Hargo mě bije, jen když si to zasloužím, je hodný."
"Tak tomuhle se u mě doma říká otrokářství a kuplířství. A hodný pan Hargo by za to bručel pěkných pár let v base."
Arika pokrčila rameny. "Tomu nerozumím, Simone. Jsem jenom žena bez pána."
"Ale nejsi pes! Zasloužíš si stejná práva…"
Nedomluvil. Ucouvla od něj s výrazem strachu nebo spíš naprostého zděšení.
"To… to neříkej! Tohle nemůžeš říkat, prosím!"
"Ale co? Proč?"
"To je zrada… to ne…"
"Zrada čeho, proboha?!"
"Státu! Můžou… můžou mě popravit jenom za to, že jsem tě slyšela… a neohlásila…"
"Aha," ušklíbl se Simon Tennery dopáleně. "Tak to abys hned běžela za hodným panem Hargem, co?"
Neodpověděla, ale znovu couvla, bledá jako stěna a Tennery rychle zavrtěl hlavou.
"Promiň. Říkal jsem, že jsem zdaleka. Nechtěl jsem tě rozrušit, ani říct něco… nesprávného," přemohl se.
Polkla a nejistě ho pozorovala. "Proč… proč se mi pořád omlouváš? Jsi muž. Můžeš si říkat, co chceš."
"To je nesmysl. U nás je muž, co se neumí omluvit ženě hulvát a hlupák."
Ale nebylo to k ničemu, dál se na něj dívala nechápavě a vyděšeně, trapnou situaci přerušilo až zabušení na dveře.
"Ari, dělej! Je čas!" ozval se ženský hlas.
"Už musím!" vydechla Arika, ale přesto dál stála a čekala, na co proboha, na jeho povolení? Zavrtěl hlavou, tady bylo asi možné všechno.
"Tak běž," pobídl ji. "Kde je vlastně ten salón? Mám dojem, že se tam zajdu podívat, nakonec, je mi už dobře."
"Za rohem a doprava je hlavní vchod… musím se rychle připravit," vyletěla ze dveří.
Simon Tennery zůstal sedět, ponořený v neveselých myšlenkách. Jasně si uvědomoval, že v současné situaci ho nějaká holka měla zajímat ze všeho nejmíň. Především se měl chovat nenápadně. Získat informace o okolí, udržet utajení, navázat kontakt s Agenturou. Z reakcí Ariky bylo jasné, že co se nenápadnosti týče, vedl si žalostně, a místo zbytku plánuje návštěvu nějaké putyky. Být to při výcviku a mít za sebou Karu Undset nebo toho otravného instruktora polní taktiky, nesl by si už takový náklad trestných bodů, až by mu zlomil hřbet, ale přesto si nějak nemohl pomoct.
Dlouze vydechl, dobrá. Hned ráno začne vymýšlet, jak z maléru. Pro dnešek… návštěva baru se nakonec dala také brát jako průzkum. A pořád měl dovolenou.

O dvacet minut později seděl Simon za stolkem v rohu celkem ubohého baru pojmenovaného jak na výsměch Příjemná chvilka a nenápadně se rozhlížel. Cestou zahlédl v šeru pár chodců a měl možnost prohlédnout si detaily jako dopravní značky, nápisy ve výlohách nebo zaparkovaná auta. Výcvik pro případ transportní chyby doporučoval zaměřit se právě na maličkosti, ze kterých se dalo zjistit mnoho - měnová jednotka světa, jeho státní uspořádání, používaný jazyk, technická vyspělost. Zdálo se, že aspoň tady mu přálo štěstí, všechno vypadalo normálně, přesně podle příručky pro svět, kam měl jet původně na dovolenou. Barris se zřejmě neuklepl tak moc, díky Bohu - vzpomněl si na vtipy o agentech, kteří se s foťákem a síťkou na motýly vynořili v Attilově táboře nebo uprostřed bitvy u Slavkova. Na druhou stranu, nemohl být tam, kde měl, nikdy nepadlo slovo o nějakém otrokářství. Takže buď se Barris spletl nebo s ním Arika hrála divnou hru… Simon pokrčil rameny, to zjistí.
Nenápadně se rozhlédl. Bar vypadal docela normálně. Nezdálo se, že by sem chodili zrovna členové místní smetánky, a samozřejmě to byli samí muži, ale tím líp, v takovém prostředí se spíše ztratí společenské chyby, kterých se mohl dopustit. Kapela hrála příšerně a tím směrem už také prolétlo pár nadávek a dokonce odpadků, ale jinak panoval celkem klid, konferenciér právě oznámil začátek dnešního programu.
Hudba se ztlumila do příjemně tichého rytmu a na pódium přiběhlo pět dívek v kostýmech růžových králíčků - kostýmech složených jen z uší a ocásku. Tennery zvedl obočí. Šli tady na to zhurta, ale proč ne, opřel se a soustředil na vystoupení.
Tanec stál za to. Simon by nikdy nevěřil, jaké kreace se dají předvést s řetězy na nohou a snad jen to mu zabránilo, bavit se. Hostům to ovšem nijak nevadilo a "králíčci" sklízeli bouřlivý aplaus. Překvapilo ho, že se nikdo nesnažil házet na pódium finanční projevy uznání. V podobných barech, které znal, by si už králíčci vyskotačili na pěkných pár mrkví, ale zřejmě to zde nebylo zvykem - a tanečnice asi vydělávaly tolik, že jim bylo pár drobných ukradené.
Po vystoupení následovala krátká přestávka. Obsluha při ní roznášela pití bez ohledu na objednávky, zřejmě jako pozornost podniku, ovšem Simon pochyboval, že je to dobrý nápad. Někteří hosté vypadali poměrně v ráži a začínali být hluční, vyhazovač přitom nebyl nikde vidět. Zřejmě se držel stranou, dokud nebude potřeba - a to asi přijde brzy, Simon tipoval, že někdo co nevidět poletí bez rozloučení na chodník.
Světlo znovu potemnělo, schylovalo se k dalšímu číslu. Předklonil se, aby lépe viděl – a tušení ho nezklamalo, tentokrát to byla Arika.
Zprvu se mu ulevilo, když viděl, že je oblečená, ale stačilo pár vteřin a první kus šatů odhozený mezi lidi, aby pochopil, o jaký druh “tance” se jedná. Potlačil zaklení a sám sobě se podivil. Co mu do toho bylo? Jistě, pomohla mu a za to jí byl vděčný, ale zaplést se tu do něčeho jen kvůli “špatnému pocitu” se mohlo zle vymstít, případů, kdy snaha o amatérskou pomoc někomu v jiném světě skončila navzdory dobrým úmyslům katastrofou, bylo plno. Výcvik i zdravý rozum mu říkal, že by měl vstát a potichu se ztratit - jenže když se zadíval na Aričinu křehkou tvář a řetěz kolem kotníků, nemohl si pomoci, něco ho nutilo zůstat. Znovu zaklel. Asi měli pravdu a pro Military divizi byl moc měkký…
Vystoupení se chýlilo ke konci, hlavně proto, že Arika už na sobě neměla kromě řetězu nic, co by ještě mohla zahodit. Publikum to oceňovalo divokým aplausem, místy spíš opileckým řvaním - a Simon zahlédl pár rukou, natahujících se k pódiu.
Tohle už bylo přes míru. Pravidlo “dívat, ale nesahat” bylo v podobných podnicích svaté a personál ho vynucoval často drsně. Rozhlédl se, odkud vyskočí první svalovec s obuškem – ale nikdo nepřicházel. Zato se na pódium vyklonil vysoký chlap s umaštěnými vlasy a cosi vykřikoval. Simon mu v okolním hluku nerozuměl, ale Arika ano. Ztuhla, zírala na něj, až svou žádost nebo spíš rozkaz zopakoval - a začala slézat z pódia. Zřejmě ne dost rychle, protože jí muž strhl na zem a druhou rukou si začal rozepínat kalhoty.
Simon vyskočil od stolu. Slabý hlásek mu zašeptal, že dělá chybu a ztichl, jedním skokem překonal prostor k pódiu, chytil chlapa za rameno a otočil ho k sobě.
"To by snad stačilo, nemyslíte?!"
„Co je?!“ zíral na něj umaštěnec překvapeně. Evidentně byl opilý, ale ne natolik, aby nevěděl, co dělá.
"Co je?!" zopakoval Simon. "Seberte se a zmizte!“
„Proč? Jseš nějakej vadnej nebo co?“
Simon Tennery cítil, jak se mu žilami valí horko.
„Řekl jsem, zmizte! Hned!“
Chlap okamžik civěl, ale pak se mu tváří mihlo poznání.
„Jo ták! Ty jí chceš pro sebe… tumáš!" popadl Ariku za vlasy a se smíchem ji hodil Simonovi pod nohy. „Počkám, až skončíš, brácho!"
Určitě existovala spousta věcí, co se na tohle daly říct, počínaje prostým Ne, díky. Ale Simona napadla jen jedna.
Umaštěnec odletěl jak vystřelený prakem, cestou vytrousil několik zubů. Porazil stůl, přepadl přes něj a zastavil se až v opačném koutě. Přitom ovšem způsobil, že další chlap upadl mezi lidi, kteří seděli k incidentu zády, a ať se zrovna zabývali čímkoliv, vyrušení se jim vůbec nelíbilo. Následky byly okamžité.
Příjemná chvilka vybuchla jak zapálený kanystr benzínu. Simon taktak uhnul před dalším tělem, druhého dotěru poslal k zemi kopem na hlavu a usoudil, že už má zábavy pro dnešní večer až dost.
Zvedl Ariku ze země a rychle se rozhlédl. Cesta ke dveřím byla beznadějně zatarasená, ale okno měli blíž. Ani ho nemusel rozbíjet, právě jím prolétl stůl a dva hosti, popadl Ariku a vyrazil.
Než se dostali ven, musel rozdat ještě pár ran, ale také několik dostal, hlava se mu znovu točila, před očima měl mlhu. Naštěstí bylo okno velké a nízko u země. Vyskočil bez větší újmy na zdraví, dívku spíš táhl, než vedl.
Na chodníku vládlo hluboké šero, zato v dálce slyšel blížící se sirénu. Řev z Příjemné chvilky se rozléhal po celé ulici, rychle pryč.
Skoro nevnímal, kam běží, zastavil až o dvě ulice dál v koutku mezi domy. Kapesníkem si stíral krev z rozbitého rtu, třásl se vyčerpáním i bolestí a všiml si, že Arika vedle něj taky, noc byla chladná a neměla nic na sobě. Svlékl bundu a přehodil jí ji přes ramena, zadívala se na něj uslzenýma očima.
"Co… co jsi to udělal?!"
Jen zavrtěl hlavou - dobrá otázka.
"Jsi v pořádku?" položil jí ruku na rameno. "Odvedu tě domů a-"
"Ne!" skoro vyjekla a vytrhla se mu. "Tam… tam nemůžu! Přijde policie!"
Chtěl odseknout, že to by, sakra, měla, ale pak si uvědomil, že to asi myslela jinak.
"To myslíš na tebe?! Proč, proboha?! Nic jsi neudělala, ten hajzl tě chtěl znásilnit před padesátkou svědků!"
"Znásilnit?"
Dívala se na něj vyděšeně a nechápavě, úplně jako předtím - polkl nasucho.
"Chceš říct, že nevíš, co to slovo znamená?!" vypravil ze sebe. "Že tady není nezákonné, když si muž… vezme ženu proti její vůli?"
Zavrtěla hlavou, jako by byl dítě, co nerozumí naprosto jasné věci.
"Žena nemá žádnou vůli. Její povinností je sloužit, jakkoliv si to pán bude přát, taková je přirozenost."
"Přirozenost? To je… to je barbarství! Co tady vlastně musí chlap ženě udělat, aby to bylo trestné?!" vyprskl s nádechem trpké ironie.
"Nesmí ji zabít bez souhlasu jejího muže nebo majitele domu, kde bydlí. A pokud po ní chce sex, předpokládá se, že si vyžádá svolení."
"Její doufám!"
"Jejího muže."
Jenže Simon tentokrát neodpověděl - neodpověděl, protože mu hlavou jako vypálená kulka prolétla hrozná myšlenka: Co když se Barris v koordinátách transportu nezmýlil? Co když jeho jediná chyba byla výška portálu a tohle je svět, kde měl být, ten ráj, kam se už léta jezdili rekreovat agenti Gadskiho oddělení? Vybavil si potutelné úsměvy ostatních, poznámky, jak si užije. Měl to za popichování zelenáče, ale co když ne… ty šeptané řeči o majorovi a jeho vztahu k ženám. Fakt, že v jeho oddělení nebyla ani jediná, protože na to prý žádná neměla…
Vyčerpaně si promnul oči. Takhle dovolená se rychle měnila v noční můru, přinutil se vrátit do reality.
"Dobrá,“ pokusil se zhodnotit situaci objektivně. „Za tu rvačku tam ti hrozí co?"
"Asi… asi tak týden," špitla Arika, už zase se dívala na špičky jeho bot.
"Týden čeho? Vězení?"
"Týden na pranýři."
"Týden na pranýři," zopakoval s úšklebkem. "Předpokládám, že někde na veřejném náměstí."
Místo odpovědi jen kývla.
"V tom případě zpátky nemůžeš, ne, dokud nevymyslíme, jak z toho. Musíme se někam schovat, ale kam…"
Zarazil se znovu. Nápad byl tak prostý, až měl chuť si vynadat, že na něj nepřišel dávno. A i kdyby se mýlil, aspoň pozná, na čem je.
"Počkej tady," zadíval se na Ariku. "Hned se vrátím, musím si zavolat."
"Ano, Simone," přikývla bez odmluvy. Simon si znovu uvědomil tu slepou poslušnost, ale na úvahy neměl čas.
Rychlou chůzí vyšel z uličky, telefonní budka stála naštěstí nedaleko. Prsty bolavými a oteklými z rvačky vylovil z kapsy mince a nastrkal je do automatu - fakt, že je přístroj přijal bez protestu, jen posílil jeho podezření. Vyťukal číslo, které znal zpaměti a se zaťatými zuby naslouchal hlasu záznamníku.
Tady byt Kovářů. Cortézova ulice dvacet čtyři, klíč je za hasicím přístrojem u dveří v přízemí. Opakuji, byt Kovářů, Cortezova ulice dvacet čtyři. Klíč je za hasicím přístrojem u dveří v přízemí.
Simon Tennery položil sluchátko. Cítil, jak se roztřásl, ale ne bolestí ani zimou. Dostal chuť praštit do stěny budky pěstí. Teď už nebylo pochyb - byl na správném místě, přesně v tom světě, kam měl nemířeno. Agentura zřizovala nouzové byty a univerzální tísňová čísla jen v realitách, kde se její agenti pohybovali častěji, ale přitom zde neměla rezidenturu. Šance, že by se po zpackaném transportu dostal do dalšího takového světa pouhou náhodou, byla astronomicky malá, jiné řešení neexistovalo. Teprve teď se Simon cítil mizerně - na druhou stranu, aspoň měli kam jít. Všechno zlé pro něco dobré.
Vrátil se do uličky a už ho nepřekvapilo, že Arika stojí přesně tam, kde ji nechal, schoulená v jeho bundě, nepohnula se ani o krok.
"Pojď," usmál se. "Obstaral jsem bydlení."
"Vážně?!" zadívala se na něj, jako by zrovna oznámil, že se stal místním ministrem.
"Vážně," potvrdil. "Jen mi ho musíš pomoct najít. Vůbec totiž netuším, kde je tady Cortesova ulice…"

Arika Cortesovu ulici znala, dokonce se ukázalo, že není ani moc daleko. Najít klíč bylo dílem okamžiku, za chvíli už za nimi zapadly dveře bytu. Simon udělal rychlou inventuru - lékárnička, lednice a spíž plná trvanlivých potravin, v šatníku garderoba pro muže i ženu pro případ, že tam bude pobývat i nějaká agentka, za obrazem čisté doklady, stačilo doplnit fotku. Všechno jak mělo být, ovšem neušlo mu, že ženské oblečení v šatníku je na rozdíl od mužského místní, upravené, aby se dalo oblékat i s řetězy na nohou. Ten, kdo byt vybavoval, věděl přesně, jak to tady chodí, jen to nějak "zapomněl" ohlásit - anebo si někdo později pohrál se záznamy. Hořká pachuť v ústech se vrátila, ale teď neměl čas.
"Jsi zraněná? Mám tady lékárničku."
"Ne, Simone. Je mi dobře," zavrtěla Arika hlavou, v dlouhém triku sedící na gauči vypadala nějak jinak, přirozeněji. Zkoumavě se na ní zadíval, už se aspoň netřásla.
"Udělám opožděnou večeři. Dáváš něčemu přednost?"
"Já… nevím," zadívala se překvapeně, došlo mu, že to je možná poprvé, kdy se jí někdo zeptal, co by chtěla k jídlu.
Přesunul se do kuchyně a snažil se odreagovat vařením, ale stejk s rýží zabral z předpřipravených surovin moc málo času. Odnesl jídlo ke stolu.
"Pojď jíst, Ariko."
Přišla, ale místo aby poslechla, zůstala zase zaraženě stát.
"Co se děje? Jsi vegetarián? Jestli to nevyhovuje…"
"Ne, to ne!" přerušila ho rychle. "Já jen, že maso jsem neměla už dlouho… ale co ty? Co budeš jíst?"
"Já nemám náladu," mávl Simon rukou. "Když tak později."
Sledoval, jak doslova hltá jídlo, jako by se bála, že jí ho někdo sebere a přestože na tom nebylo nic k smíchu, neubránil se lehkému pobavení.
"Kdy jsi vlastně naposled jedla, myslím opravdu jedla?"
"Měla jsem ráno snídani, chleba a sýr."
"A potom? Po zbytek dne?"
Pokrčila rameny. "Pan Hargo chce, aby byly tanečnice štíhlé. Ale dostala bych teplou večeři po práci."
"Po práci," ušklíbl se. "Poslyš, co se tam stalo… to se děje často?"
"Většinou. Jsem dobrá tanečnice."
Simon neodpověděl. Nevyděsila ho ani tak odpověď jako tón, kterým mluvila, v tom hlasu totiž byla hrdost. Malá holka, pyšná na to, že ji v pajzlu znásilňuje banda ožralých lumpů…
"Copak nikdo nic neudělá?!" zavrtěl hlavou.
"Nemám muže, aby mě chránil," pokrčila rameny.
"Myslel jsem nějakou ostrahu. Nebo policii."
"A proč myslíš, že tam muži chodí?"
Dívala se na něj jako na dítě, co se ptá, proč je nebe modré… s bolestným povzdechem se ušklíbl. Vlastně měla pravdu, bylo to jednoduché. Nesčetněkrát omílaná otázka, proč se vlastně k sobě lidé chovají slušně. V tomhle světě měl odpověď přímo před nosem.
„Dobrá. A co se stane, když se zítra neukážeš? Pomineme-li včerejší incident, za jak dlouho tě začnou hledat?“
„Hned, pokud nebudu ráno na sčítání.“
„Sčítání čeho?“
„No tanečnic. Ženy bez pána se přece nemohou potulovat jen tak.“
Zase ten samozřejmý, udivený tón.
„A když tě najdou, tak co?“
„Pokud si mě někdo jenom půjčil a neoznámil to, zaplatí pokutu. Pokud uteču, dostanu výprask… navíc jsem včera nesplnila rozkaz…“
„Ne,“ přerušil ji důrazně, všiml si, že zase bledne. „Splnila jsi můj rozkaz. Rvačku jsem zavinil já, to s tebou nesouviselo, a s panem Hargem si o tom případně rád promluvím osobně.“ Krátce se zamyslel.
"Když ti dám peníze, mohla by ses osamostatnit? Zbavit závislosti na Hargovi co se týče bydlení a nechat té práce?"
„Proč?“ zadívala se na něj. „Bez pána musím poslouchat každého muže a pořád patřím panu Hargovi.“
„Chápu. S jakým mužem kromě Harga nejčastěji mluvíš?“
„S žádným. Jen s hosty v salóně.“
"Kdo ti nosí jídlo? Chodíš někam nakupovat, do restaurace?"
„Každý den máme hodinu volno. Někdy chodím s ostatními děvčaty, ale tam jsou jen prodavačky.“
"Tam nepracují žádní muži? Jaká povolání tu vlastně muži dělají?"
"No, policisty, majitele domů, ředitele … prostě to, co ženy nemůžou."
"A metaři, popeláři, horníci? Co povolání, na které ženy nestačí fyzicky?"
"To dělají ženy. Stačíme na to a máme stroje, žijeme v civilizovaném světě."
Simon Tennery potlačil trpký smích – další kopanec humanismu a teoriím, že pokrok techniky a civilizace nějak souvisí. V tomhle světě nejspíš dosud od řetězů k lokačním implantátům a dálkovým nervovým paralyzérům nepokročili jen z úcty k tradici – a uvědomil si, jak marná je jeho snaha. Bylo absurdní věřit, že jako cizinec najde mezeru v systému, který tu fungoval hladce možná už stovky let. Arika ho měla nejspíš za blázna a vlastně právem… bezradně zavrtěl hlavou.
„Copak nemáš žádného přítele? Ani jednoho muže, který by za něco stál?“
„Mám. Tebe. Chováš se ke mně… jako nikdo a stejně mě nechceš. Nechápu tě, dělala bych všechno, co bys chtěl, jako když jsi žádal, abych tě schovala…“
V jejím hlasu byl zmatek, naděje, ale nejvíc smutek, jako by odkopl věrného psa a Simon sebou trhl. Tady měl odpověď, proto mu pomohla: Protože jí to nařídil. Nepamatoval se na to, po pádu a úderu do hlavy musel být dezorientovaný, ale stalo se…
V koutku mysli mu blesklo, pro kolik chlapů doma by asi byla Arika ideální žena, ale na tohle sousto už neměl žaludek.
„Dobrá,“ povzdechl si. „Půjdu teď na chvíli ven, něco mě napadlo. Vrátím se za pár hodin, ty bys měla zůstat tady.“
„A co mám dělat?“
"Přece nic," usmál se. "Odpočívej, klidně vyrabuj ledničku…
„Aha,“ hlesla, myšlenka „nedělat nic“ byla zřejmě také poměrně nová. Simon to nekomentoval a vyšel ze dveří.
Venku vládla stále noc, do úsvitu zbývalo pár hodin. Nazdařbůh bloumal ulicí, nadechoval se čerstvého vzduchu, ale neulevilo se mu, protože smutná pravda byla, že Arice lhal: Neměl ani ponětí, co počít.
Co se jeho samého týkalo, vůbec o nic nešlo. Součástí nouzových procedur byla možnost evakuace. Stačilo zavolat na další číslo, dostavit se na souřadnice transportu a během hodiny je pryč. Jenomže Ariku tu nechá v situaci, kterou zavinil nebo jí aspoň napomohl, zachová se vlastně stejně jako ti, co si sem jezdili „relaxovat“ - to nepřipadalo v úvahu.
Samozřejmě nebylo ani pomyšlení, že by ji vzal s sebou. Sám by skončil před agenturním tribunálem, ji by poslali obratem zpátky s vymazanou pamětí. A i kdyby ne, dobře si pamatoval na hrdost, jak dobrá je tanečnice, v podstatě otrokyně. To nebylo k smíchu. Zvyknout si by pro ni bylo příliš těžké, jako vězeň, který po dvaceti letech poprvé vyjde na svobodu. Tady nejspíš nebyla šťastná, ale vytrhnout jí ze světa, co znala, předhodit Agentuře jen proto, aby ulevil svému svědomí…
Jak se jim vůbec povedlo to utajit, uvažoval. Podle směrnic byl agent povinen řídit se zákony reality, kde se nacházel, a v tomto směru bylo paradoxně všechno v úplném pořádku. Jenže po několika už neblaze proslulých excesech „zábavných aktivit“ agentů zabývajících se třeba sběrem indiánských skalpů ve světech, kdy byl tento sport v Americe zcela legální, přijala Agentura dodatečné nařízení. Podle něj musel agent v maximální míře respektovat i zákony reality, odkud pocházel, pokud nedošlo k přímému rozporu. Na jedné straně se ta směrnice ihned stala terčem všeobecného posměchu – jako málem všechno, co vyšlo z Právní divize – neboť se oprávněně tvrdilo, že by každý musel před misí strávit měsíc v právnické knihovně porovnáváním paragrafů obou realit. Na druhou stranu o věcech jako znásilňování žen v barech snad nebylo nutno dumat a Agentura se navíc snažila přístup do podobně „morálně volných“ světů omezovat. To, že byl tenhle klidně zařazen do kategorie vhodných k dovolené, bylo neuvěřitelné, ale pak si Tennery uvědomil, že to nejspíš nedalo ani tolik práce.
Za vším samozřejmě vězel nedostatek lidí. Už z principu nebylo možné, sledovat všechny světy v multiverzu. Agentura měla rezidenty v centrech větví nebo realitách, které měly strategický význam, a i tak to sotva stačilo, zvlášť poslední dobou, když tu byl X-Hawk. „Klidné“ reality sociologické oddělení zběžně zmapovalo, zařadilo do katalogu, a tím věc končila. Trvalo často desítky let, než se tam dostal další průzkum, takže pokud někdo hned zkraje zfalšoval nebo zatajil jedinou úvodní zprávu, stačilo, aby pak všichni drželi basu.
Zavrtěl hlavou a překvapeně se rozhlédl, ani si nevšiml, že se vyšel na náměstí. Vypadalo obyčejně, uprostřed zurčela fontánka, nějaká socha, velký černý kůl s pouty a špalek…
Ztuhl – vážně to bylo to, na co to vypadalo. Přitom pár metrů opodál zrovna projel nablýskaný mercedes, nad hlavou slyšel hukot dopravního letadla, přes opačný konec náměstí přecházel uniformovaný pochůzkář. Ten pohled byl tak absurdní, až Simon málem vyprskl, vyčerpaně se opřel o nejbližší zeď… a všiml si letáků, které na ní byly vyvěšeny. Některé povlávaly ve vánku, nadpis byl ve světle lamp dobře čitelný.
Program sobotní popravy.
Zprvu chtěl papír zahodit, ale pak se do něj začetl. Deset jmen, kromě dvou všechna ženská. Zločiny šíření pomluv, opakovaná neposlušnost, odporování zákonu. Drobnějším písmem se nacházel „doplňkový program,“ amputace rukou několika kapsářů, bičování na pranýři, další ženská jména. Už chápal, proč byla Arika tak vyděšená - Simon složil leták do kapsy. Až bude o téhle dovolené psát zprávu, bude mít co přiložit pro ilustraci. Uvidí se, k čemu Vnitřní divize Agentury je, tohle nemůžou přehlédnout… z ničeho nic se zarazil.
Proč vlastně chtěl zdejší systém porazit? K tomu, aby dostal Ariku z potíží, přece nebyla nutná žádná revoluce. Stačilo se systému přizpůsobit, využít ho. S trochu kreativního myšlení porušit tu samou směrnici, co tu beztak porušovali všichni, navíc s přihlédnutím k všeobecně platným zákonům…
Při troše štěstí to mohlo vyjít.

„Ariko, otevři!“
Arika sebou trhla, naštěstí jen podřimovala na gauči. Dobře poznala Simonův hlas, jenže zněl nějak divně. Rychle doběhla ke dveřím, otevřela – a leknutím couvla.
Simon Tennery nesl přes rameno bezvládné tělo spoutaného muže - což už samo bylo zlé, a navíc měl dotyčný na sobě policejní uniformu.
„Zavři dveře a zamkni,“ protáhl se rychle dovnitř. Arika poslechla jako stroj, vytřeštěně na něj zírala, zatímco Simon složil policajta na gauč a rychle oddechoval.
„Uff… asi bys měla sehnat vodu a hadr, snad jsem ho nepraštil moc. Co mu říkáš?“
„Co… cože?!“ vypravila ze sebe.
„No, ptám se, co mu říkáš. Jestli se ti nelíbí, hodím ho do smetí a seženu jiného,“ nutil se do úsměvu, ale v duchu klel. Táhnout na zádech bezvědomého policajta přes dvě ulice nebylo zrovna nic, co by si chtěl zopakovat, dokonce ani v noci.
Arika polkla. Skoro proti své vůli se na muže zadívala, byl mladší než Simon, se světlými vlasy a skoro dětským výrazem. Ulevilo se jí, že aspoň dýchá, ať už se tady dělo cokoliv.
„Je… je hezký,“ sklopila oči.
„Fajn. Tak ho probereme. Máš ten hadr? A pak se sem posaď, jen klid.“
Bylo třeba studeného obkladu a čichací soli z lékárničky, než začal strážník jevit známky života. Simon mu zatím sundal pouta a na stolek rozložil jeho věci, služební odznak, zbraň, ze které vyndal náboje, doklady. Pozorně si opsal jméno i adresu, skončil právě, když muž otevřel oči.
„Co je… co se děje?“ začal se rozhlížet. Arika ucouvla na gauči, jak nejdál to šlo, ale minul ji jako vzduch a zastavil se na Simonově tváři. „Kdo jste?!“
Mrkl na zbraň na stolku, ale ani se nepokusil po ní sáhnout. Buď měl takový strach, nebo mu došlo, že by ji tam nenechal ležet nabitou – v obou případech dobré znamení.
„Proč jste mě unesli… uvědomujete si, co děláte?!“
Hlas se mu třásl, Tennery zavrtával oči do jeho tváře a snažil se o co nejchladnější a nejhrozivější výraz, jaký svedl, teď přicházel rozhodující okamžik.
"Ticho, strážníku Daffe!“ odsekl. „Kdo jsem, na tom nesejde. A nikdo vás neunesl. Jen jsem vás pozval na schůzku, máte totiž velké štěstí.“
„Štěstí?!“
„Ano, strážníku. Budete se ženit… tady,“ ukázal Simon jako by nic k Arice. „Jste doufám svobodný.“
Daff neodpověděl. Zíral na Simona jako by se pominul, výraz Ariky se přitom tomu jeho velice podobal.
„Vy… vy jste cvok! Co to má znamenat,“ otočil se na Ariku, „je to nějaký vtip?!“
„Já nevím, pane,“ špitla vyděšeně.
„Žádný vtip,“ odvětil Simon pevně. „A buďte rád, Arika je velmi bohatá nevěsta.“
„Cože?!“
„Ano. Tato dáma potřebuje někoho, kdo by ji chránil. Takže to bude teď vaše druhá práce. Pokud ji budete dělat pořádně, tohle bude každý měsíc vaše odměna,“ vytrhl ze zápisníku lístek a přisunul ho před něj na stůl.
Platy civilních pracovníků Agentury byly štědré. Arika neviděla, co na něm bylo napsáno, ale Daff zalapal po dechu. Zbledl, až se zdálo, že zas omdlí, ani se nebránil, když mu rychle přitiskla na čelo další hadr. Simon Tennery se v duchu zasmál, univerzální zákony. Možná tomuhle světu vládli muži a ženy byly jen o málo víc než zvířata, ale policejní platy jsou všude stejné mizerné, stačilo se podívat na Daffovu ošoupanou, ručně zašívanou uniformu. Navíc chlap, který drží hlídku sám v neděli ráno, asi nebude žádný prominent.
Daff polkl nasucho: „To… to myslíte vážně?! A… jenom za to, že… si jí vezmu?“
„Jen za to ne. Taky za to, že s ní budete zacházet jistým způsobem. Přesněji, budete se k ní chovat stejně, jako by byla muž nebo váš partner ve službě. Nikdy ji nebudete bít. A nebudete s ní spát, pokud vám to sama nedovolí. Rozumíte?“
Rozuměl, ale stejně civěl, jako by chtěl, aby se každý pátek natřel medem, vyválel v peří a pózoval jako reklamní poutač u KFC, pokud v tomhle světě nějaké bylo. Arika se opět tvářila podobně, ale Simon jejich výraz ignoroval, neprotestovali, a to stačilo.
"Pokud to dodržíte, tahle odměna vám přijde na účet každý měsíc… klidně se snažte zjistit odkud, stejně se vám to nepodaří. Ovšem myslete neustále na to, že se na vás dívám! Neuvidíte mě, ale já vás uvidím vždycky. A pokud to porušíte, nejen, že přestanou chodit peníze, ale přijdu já a zabiju vás!"
Pokusil se vložit do hlasu veškerou výhrůžnost, jaké byl schopen, snad úspěšně, protože i Arika zbledla.
„A… ano!“ skoro vyjekl Daff.
„Ano co?!“ zavrčel Tennery. „Ano chápete nebo přijímáte? Protože jestli se vám to nelíbí, můžete vypadnout! Nepochybuji, že do rána najdu dost jiných, kdo-“
„Ne! Totiž… ne, nechci odejít! A přijímám… vyhovují mi ty podmínky, pane!“
Daff nevěděl, na koho se dívat dřív, vypadal napůl v šoku.
„A ty?“ otočil se Jordan k Arice. „Vyhovuje?“
„Ano, pa- ano, Simone!“ polykala nasucho, ale do obličeje se jí začala vracet barva.
„Fajn,“ kývl Simon, bylo třeba jednat rychle, dřív, než někdo z nich, hlavně Daff, začne přemýšlet. „Jak se tady uzavírají svatby, jak si muž bere ženu?“
„No, prostě řekne, že si ženu bere domů a sundá jí řetěz,“ zadívala se na něj Arika.
„Nic víc? Žádné povolení, obřady…“
„Ne, proč?“
Simon se ušklíbl, jistě. Proč obřad, když si někdo jen přivede z útulku psa? Vzpomněl si, jak sám věřil, že svatba je vlastně zbytečnost a otravný nesmysl. Teď už si tak jistý nebyl, ale v tomto případě mu to jen vyhovovalo.
"Tím líp. Doma jste tady, tenhle byt je součástí dohody, berte to jako svatební dar. První výplata přijde zítra, bude dvojnásobná vzhledem k výlohám, jaké budete mít - nakoupit ženě šaty, a tak dále, snad víte, co se sluší. Kladivo s nářadím je v předsíni."
Bruslil po tenkém ledě. Teoreticky mohl Daffa prohlásit za spolupracovníka Agentury, kteří byli často vybíráni právě v bezpečnostních složkách. Jenže najímat civilní rezidenty bez pověření byl, vedle znehodnocení nouzového bytu, vážný přečin, navíc zdaleka neměl pro něco takového hodnost – ale Simonovi to bylo fuk. Po tom, jaký tanec hodlal rozpoutat, až se vrátí, bylo pravděpodobné, že v Gadskiho oddělení skončil tak jako tak, a jen ať na něj nahážou obvinění. Čím víc jich bude, tím víc se zdejší případ rozmázne. Pokud měsíční plat z pokladny Agentury projde, v pořádku, pokud ne, uvidí se. Zatím náklady pokryje dovolenkový kredit a tedy major Gadski, poetická spravedlnost.
Daff vyletěl z křesla jako čert z krabičky. Kovové údery, když o pár minut později přerážel řetěz na Aričných kotnících, zněly Simonovi jako rajská hudba. Škoda, že neuvidí Hargův ksicht, až zjistí, že má o tanečnici méně.
Pochopitelně, jistotu neměl žádnou. Z chlapečka Daffa se mohl vyklubat latentní sadista a Arika nakonec skončit mnohem hůř než předtím. Ale zrovna tak mohl za čas zjistit, že mít doma ženu je lepší než mít psa - a poprvé za tuhle dovolenou měl Simon Tennery z něčeho dobrý pocit.
„Nevadí, když si ho nechám?“ zvedl rozbitý řetěz, další pěkný dodatek k hlášení.
Arika zavrtěla hlavou. Pochopila, že odchází, dívala se na něj a zdálo se, že neví, co říct, prostě nevěděla, jak opravdu poděkovat, natož muži - s úsměvem zavrtěl hlavou.
„To nic. Nebo ještě něco potřebuješ? Stačí říct.“
„Ne… to úplně stačí.“ Dívala se na něj a v očích se jí leskly slzy. „Díky, Simone… za všechno.“
"Nemáš zač. A vy si to pamatujte," zpražil Daffa pohledem. "Možná zjistíte, že chovat se k ženě slušně se vyplácí, a teď nemluvím o penězích."
Daff neřekl nic. Očividně ještě nezpracoval všechno, co se na něj v posledních hodinách vyřítilo. Díval se na Ariku a trochu přihlouple se křenil, ale Simon ani na žádnou odpověď nečekal.
Když vyšel na ulici, právě svítalo, tím dovolená končila. Inu, svůj svět si musíme zasloužit, ale přesto se mu při té myšlence drala na jazyk kletba – čím si ho zasloužila Arika?
Unaveně vydechl a vyrazil najít telefon, aby si objednal transport domů.
Tam si snad konečně odpočine…

KONEC

 

kategorie: 

Komentáře

Obrázek uživatele Ultramarinus

1 bodík mi přišel jako tiché zaškobrtnutí. Když řekneš muži ve světě kde je žena automaticky sexuální (nebo manuálně pracující) otrokyní, "chovej se k ní slušně", může to být pochopeno absolutně špatně, protože "slušně" má mnoho významů. Na druhou stranu to "chovej se k ní jako k parťákovi ve službě" bylo velmi dobře (vzhledem ke kontextu rozhovoru) vybrané.

Na postavení žen ve společnosti nemá vliv jenom technika, ale i hloubka a přesné znění náboženských dogmat, biologie - jaké se rodí procento žen v konkrétní společnosti a tím pádem jaká je o ně soutěž (nebo jak MOC musí soutěžit ony o muže), a mnoho jiných aspektů.

Ten striptýzbar kombinovaný s vykřičeným domem byl poměrně hezky vymyšlený, ale vůbec tam nebylo řešené placení. To platili u vchodu? Komu? Nebo při odchodu i s počtem vypitých sklenek? Je zřejmé proč neházeli "lóve na nákup mrkví" na pódium, ale je podobně zřejmé, že jenom rozsvítit a vytopit takovou místnost (budovu) není zadarmo.

Nakonec - hlavní hrdina ji ještě neochránil a nevyřešil její problémy co způsobil. Hotovo by měl, až by za ní zaplatil tomu "majiteli domu". Byla jeho majetek a ačkoliv ji "ukradl" on, "manželství" s třetím mužem nemůže zastínit nároky na odškodnění toho prvního. Buď mu (manželovi) měl dát prachy a instrukce, nebo tam měl ještě vyrazit před tím, než se ztratí "z města".

PS.: Byla to PŘEKRÁSNÁ povídka a zatraceně hodně moc se těším na další.