Hrady z karet

Agent EF Hill Boots, pracující v "Oddělení pro vyšetřování katastrof" začíná žít vlastním životem.
Napsal jsem další krátkou povídku, s tímto agentem a pomalu se mi začíná rýsovat, jako pěkný průšvihář.
Tentokrát se nechal zavřít do psychiatrické léčebny. Dobrovolně. Proč to udělal, se dozvíte, když si přečtete povídku

Odpoledne jsem s Donem Quijotem stavěl hrady z karet. Docela mu to šlo, zdálo se, že mu ranní procházka v zahradě udělala dobře. V noci jsem ho slyšel křičet, něco jako že už si pro něj jdou, musel dostat injekci.

Liz dnes jen koukala z okna. Je tu dobrovolně, léky nedostává, jen je celou dobu smutná.

Večerní léky jsem ukryl na obvyklé místo ve společenském pokoji. Nejsem sám, kdo si tam léky schovává. Myslím, že si tu někdo chce rozjet pěkný kšeft s fetem.

Pak se střídají sestry a je ještě chvíli čas před večerkou. Někdo kouká na televizi, někdo hraje hry, každý se baví jak umí.

Přitáhl jsem si židli k Liz, jako bych se chtěl taky jen tak koukat z okna. Jsem tu již pár dní, a už nejsem nápadný sestry i pacienti si mě přestali všímat a splynul jsem s davem. Myslím, že nastala správná chvíle na pokus o kontakt.

„Ahoj, já jsem Hill,“ zkusil jsem to jako na skupinovém sezení.

„Ahoj, nemám zájem,“ odpověděla až po chvíli, aniž by odtrhla pohled od okna.

„O co zájem?“

„Balíš mě,“ odpověděla prostě. „Nemám zájem.“ A dál koukala z okna.

„Chci si jen popovídat,“ nevzdával jsem to.

Chvíli byla tiše, jako by mlčením dávala najevo, že mi nevěří.

„Hrál sis s Donem Quijotem, to mu dělá dobře,“ řekla, když jsem myslel, že už nepromluví. „Je pak klidnější,“ zdálo se mi, že se téměř usmála.

„A co ty?“

„Co, já?“ odpověděla

„Proč jsi tady ty? Slyšel jsem o tobě dost divoké zkazky,“ zkusil jsem výstřel naslepo.

„Jestli jsi tady jen pro to …“ zvýšeným hlasem konečně projevila nějakou emoci, i když jen vztek.

„Opravdu si chci jen popovídat,“ tlumil jsem její vztek tichým hlasem. Rozhodně jsem nepotřeboval přilákat pozornost sester.

Zase dlouho mlčela a jen smutně koukala z okna do zahrady. Taky jsem jen civěl a čekal jestli promluví. Venku padal sníh a velké vločky tančily ve světlech lamp v zahradě.

„Pyrokineze, víš co to je?“ zeptala se opět již klidným, bezvýrazným hlasem.

„No, myslím, že jo,“

„Nevíš! Vůbec nic nevíš!“ z jejího hlasu jízlivá hořkost přímo odkapávala. „Nevíš jaké to je, když se tě přátelé bojí, když víš, že lidi okolo sebe můžeš jen tak zabít, všechno co vidíš zničit a to jen tím, že se rozčílíš, naštveš, nebo někdy prostě to jen tak přijde.“ Snažila se mluvit potichu, ale její naléhavé syčení bylo více než důrazné.

Její náhlé změny nálady mě neustále překvapovaly. Plynule přecházela ze smutku hraničícího s letargií do výbušného vzteku a jízlivost si nechala jako tečku na závěr. U tak proměnlivé povahy to vypadalo, že psychoaktivní manipulace se skutečným ohněm je jen dalším logickým stupněm vývoje.

Už jsem se nedivil, že se ukrývá tady, kde ji mohou kdykoli zklidnit spoustou opiátů. Dnes toho snad nebude třeba, snad.

„Když ti řeknu, že vím co s tím, uvěříš mi?“

V jejím pohledu jsem poprvé postřehl alespoň jiskřičku zájmu. Doufal jsem jen, že jiskřička nepřeroste ve skutečný plamen.

„To nedokáže nikdo!“ odsekla umíněně, i když jsem měl pocit, že na pozadí slyším stopu zájmu.

„Znám někoho kdo by ti pomohl,“ snažil jsem se ji klidně přesvědčovat.

„Jak?“ Zdálo se že hořkost ji neopouští.

„Jsi sice jedinečná, ale nejsi jediná. Jsou lidé kteří by ti pomohli svou schopnost ovládat a usměrňovat,“ trpělivě, ale naléhavě jsem vysvětloval.

„Co za to?“ vyštěkla nedůvěřivě.

„Když nebudeš chtít, tak nic, ale když budeš mít zájem, můžeš pracovat v zajímavé organizaci.“ Doufal jsem, že ji můj klidný hlas, když ne uklidní, tak alespoň nerozčílí.

Neodpověděla, zase jen letargicky seděla a zírala na padající sníh v zahradě.

„Zkus o tom přemýšlet.“ měl jsem ještě pár dní čas, přesvědčit ji, tak jsem netlačil na pilu.

Chvíli před večerkou jsem na Liz mrknul, doufám, že si to nevyloží tak, že ji chci sbalit.

***

Bylo již po půlnoci a já konečně ve svém pokoji usínal. Dlouho po tom co na chodbě utichl veškerý hluk. Už jsem téměř spal, když mě probudil cizí zvuk, zvláštní cinknutí, které sem nepatřilo. Dřív, než jsem si to uvědomil jsem stál u dveří naprosto bdělý s napnutými svaly připraven vyrazit kterýmkoli směrem, zareagovat na kteroukoli výzvu. Někdo byl za dveřmi, někdo cizí. Za těch pár dní jsem si navykl na šouravé kroky sester kontrolujících pokoje, pomalé kroky některého z nespících pacientů nebo tiché našlapování uklízečky. Tohle bylo jiné. Někdo šel najisto k mému pokoji, u dveří se zastavil a naslouchal. Zatajil jsem dech v naději, že zaslechnu něco co mi napoví o koho by mohlo jít.

Neznámý pootevřel dveře a chystal se tiše vklouznout do pokoje. Jakmile byl v pokoji větší částí těla, chtěl jsem jeho ruku vzít do páky. Oběma rukama jsem ho uchopil za pravou paži a zapáčil. Nevím jak to neznámý udělal, ale vzápětí jsem měl ruku v páce já a bolestí jsem se skláněl k zemi.

„Tiše,“ zasyčela Villefortová, a zaklapla za sebou dveře.

„Andreo, co tu děláš?“ žasl jsem a třel si bolestivě nataženou ruku.

„Musíme to provést už teď!“

„Měl přijít Frank, ale až za pár dnů,“ odporoval sem.

„Všechno se zkomplikovalo, musíme jít už teď,“ naléhala Villefortová.

„Není připravená,“ v duchu jsem si představil co by se mohlo stát s budovou, kdyby se na nás Liz třeba rozzlobila.

„Musí,“ odsekla. „Hawk se o tom nějak dozvěděl a jeho poskoci tu už možná slídí.

„Sakra!“ ulevil jsem si.

“ Okno se otevírá za patnáct minut na rohu čtyřicáté třetí.“

„To chceš stihnout?“ čtyřicátá třetí ulice byla odsud pořádný kus cesty, odhadoval jsem to na poctivý kilometr.

„Tvrdnu v zahradě už pár hodin, ale pořád se tu někdo coural, tak to teď musíme stihnout na poslední chvíli.“ zatímco mluvila vyklouzla na spoře osvětlenou chodbu a já se zatím v rychlosti oblékl.

Když jsem vyšel za ní užasl jsem nad jejími šaty, ani na takové misi si neodpustila výstřelky poslední módy. Na sobě měla něco jako, večerní róbu kříženou s kimonem nindži, k tomu boty na vysoké platformě. Vůbec nechápu jak se v nich mohla pohybovat tak tiše.

„Ty ses stavila u Armaniho?“ neodolal jsem a rýpnul si, zatím co jsme se plížili chodbou k pokoji Liz.

„Giorgia jsem tento měsíc ani neviděla!“ odsekla šeptem.

„Počkej tady!“ zašeptala když jsme dorazili na místo a vklouzla do pokoje Liz.

Nevím jak to udělala, ale ani ne za pět minut vyšla i s Liz jako dvě nejlepší kamarádky.

„Půjdeme,“ kývla na mě.

Nijak jsem se nevyjadřoval k tomu, že já jsem tu strávil pěkných pár dnů budováním vztahů a pozvolným získáváním důvěry a Villefortová Liz přesvědčila během pár okamžiků. Nekomentoval jsem to, byl jsem rád, že to jde tak hladce.

Šlo to hladce, ale jen do chvíle kdy jsme dorazili k bráně. Celý areál je obehnaný masivní třímetrovou zdí z červených cihel a v současnosti byla funkční jediná brána, ta před kterou jsme stáli. Masivní ručně kovaná mřížovaná brána nad kterou by jistě zaplesalo srdce nejednoho historika a právě tato brána, zamčená masivním starým zámkem, nás oddělovala od portálu a čas se nám rychle krátil.

„Co teď?“ začala lehce hysterčit Liz.

„Klid, Liz, něco s tím uděláme,“ uklidňovala ji Villefortová. „Podívej,“ vzala klacek a do čerstvé pokrývky sněhu načrtla podivný kruhový symbol. Vzala Liz za ruce a tichým podmanivým hlasem jí říkala: „Zadívej se na ten symbol ve sněhu, snaž se ho udržet v mysli a pak se soustřeď na zámek v bráně. Usilovně na něj mysli, vytěsni cokoli jiného zajímá tě jen ten zámek, ten pitomej zámek.“

„Andreo …,“ pochybovačně jsem se na Villefortovou podíval.

„To zvládne! Liz, jsi dobrá, máš na to!“

Liz trochu roztřeseně přistoupila k symbolu ve sněhu a zadívala se nejdřív na symbol a pak na bránu. Po chvíli se urputně zamračila, jako by něco bylo špatně. Zatřásla hlavou, zavřela oči a sklonila hlavu k zemi ve chvilkovém soustředění jako skokan do vody z vysokého můstku před obtížným skokem. Ještě jednou se zadívala na symbol ve sněhu a pak se soustředila na bránu. Mírně rozkročená zírala na bránu a nic jiného v tu chvíli nevnímala. Zatím to vypadalo, že se nic neděje.

Mrknul jsem na Andreu. Villefortová, jindy tak ledově klidná dáma si nervózně okusovala dolní ret a očima hypnotizovala Liz.

V okolní tmě jen nepříliš prosvětlované lampami v zahradě bylo zřetelně vidět pozvolna rudě žhnoucí masivní zámek. Náhle se ozvalo tlumené žuchnutí, masivní železná klika brány spadla do rozbředlého sněhu. Zámek brány a jeho okolí již nebylo rudé ale bílé a vlna žáru nezadržitelně šplhala po mřížoví brány všemi směry. Pohled do epicentra žáru doslova bolel. Sníh v okolí brány rychle ustupoval žáru sálajícímu z tavícího se kovu.

„Dost, Liz. Už dost,“ uchopila Villefortová Liz za rameno.

Liz sebou trhla, jako by se vytrhla ze sna, to už se ale trosky mřížoví s rachotem skácely na zem. Nutno dodat, že ze vznosné bůhví jak staré mřížované brány toho moc nezůstalo, a z našeho utajení už asi taky ne.

„Padáme!“ rozkázal jsem, chytil ještě roztřesenou Liz za ruku a vyrazil.

Cestou jsem mohl jen obdivovat jak Andrea bravurně zvládá běh v botech na vysoké platformě, kouká pod nohy aby nešlápla do nějakého výmolu a přitom ještě po očku kontroluje okolí.

Do otevření portálu zbývalo stěží pět minut. Myslím, že v závěrečném běhu na tisíc metrů jsme všichni tři překonali všechny své dosavadní rekordy.

Když jsme úplně bez dechu dorazili na roh čtyřicáté třetí portál byl už otevřený. Zářivý namodralý ovál se chvěl v chladném vzduchu.

Byli tam, čekali na nás. Tři assasini, dokonale vycvičení zabijáci Xavéria Hawka jistí si sami sebou, tak, že se ani nenamáhali se nějak schovávat. V tmavém kimonu, s holýma rukama, beze zbraní a přece si byli jistí, že jim neunikneme. Hrubou práci nechali na nás a počíhali si u portálu, aby slízli smetanu.

Villefortová se přesunula před Liz a postavila do obranného postoje, čímž jim naznačila, že je připravená nevzdávat se bez boje.

Věřím, že kdyby byl zabiják jen jeden stačila by na něj, já bych snad dokázal alespoň zpomalit druhého z nich abych nám získal čas, ale takto opravdu nemáme sebemenší šanci.

Liz za námi uniklo z hrdla přidušené zavrčení, jako když se budí velká šelma. Ohlédl jsem se abych se ji pokusil uklidnit ale jen jsem viděl jak jí náhle zrudly oči, pak prstem ukázala na tři assasiny blokující nám vstup do portálu a v tu chvíli se všichni tři zhroutili na zem, tedy spíš to co z nich zbylo. Žádné filmové efekty se nekonaly, plameny nešlehaly, ani nikdo nekřičel. Vlna žáru byla tak rychlá, že se nestačili ani pohnout, natož vykřiknout, z těl zbylo jen pár ohořelých kostí a hromádka neidentifikovatelné tkáně, zbytek se prostě vypařil.

Doufám jen, že se jí to nezačne líbit.

Než jsem vkročil do portálu, napadlo mě, že Don Quijote bude smutný, slíbil jsem mu, že budeme zase stavět hrady z karet.


Ilustraci k povídce nakreslila Jana Šašková, její další obrázky můžete nalézt
zde.

AUTORŮV KOMENTÁŘ:
Námět povídky mě napadl, když jsem poslouchal vypalovačky od Dark Gamballe. Možná s tím souvisí i to, že mě Hellboy 2 dost zklamal, i když si tím nejsem zas tak jistý. V každém případě, jsem spíš než akční povídku chtěl takovou melancholičtější, jak se mi to povedlo posuďte sami.
Budu rád když se vyjádříte komentáři, nebo třeba jen známkou.

 

kategorie: