Dovolená v Green lake 4. díl

A je tu další a tentokrát i poslední díl.
Děj tímto vrcholí a snad to bylo i slušné počtení, neříkám vynikající, ale na zahnání nudy snad tak akorát.
A zase díky Lmslaverovi za jeho ilustraci, dokonale podtrhující povídku.

Uniklo a sežehlo.
Výbuch to byl docela slušný
Docela by mě zajímalo, jak se ti tři vypořádají s popálením, ale jako obvykle nebyl čas.
Pohledem jsem se přesvědčil, že Lenny odhozený tlakovou vlnou mezi židle, je sice pošramocený, ale v pořádku a opět jsem vyrazil na útěk.
Náskok jsem měl zatraceně malý, ale musel stačit.
S klíčem nebo podobnými nesmysly jsem se nezdržoval, dveře Ottovy rybářské chaty jsem prostě vyrazil.
Dost silně to tu připomínalo vetešnictví.
Tvrdil, že je sběratel, ale mě to špíš připadalo jako vršení nesmyslů. Nechápal jsem, jak se v tom zmatku může vůbec orientovat.
V regálech u stěn se chaoticky střídaly hromady komiksů s krabicemi starých mincí, pivní tácky s plyšovými hračkami a to všechno bylo pokryto několik milimetrů silnou vrstvou prachu.
Horečnatě jsem se prohrabával tou veteší a v duchu nadával.
Jak je možné nashromáždit tolik krámů na jednom místě?
Pomalu jsem ztrácel naději, že knihu Erebus najdu.
Kdybych ji měl mohl jsem pohrozit werewolfům jejím zničením a snad bych je nějak …
Snad, ale takhle jsem neměl šanci, jedině si najít nejakou lepší zbraň a nechat se se ctí zabít.
Znechuceně jsem odhodil sekáček na maso, taková zbraň by mi nepomohla.
V krabici s nápisem Benedikt XVI jsem narazil na motorovou pilu Dolmar PS4000. Párkrát jsem s ní zkusmo máchl. Byla dost těžká, ale o to pádnější.
Už jsem si ji chtěl vzít, když mi do oka padla dlouhá papírová krabice na horní polici. Opatrně jsem ji sundal a nahlédnul dovnitř.
Čepel meče uloženého v krabici se i v panující tmě zaleskla. Na mysl mi okamžitě vytanula slova Petra Bezděcha: „Je to jednoduchá mřížka z kombinace chromu a titanu s malou příměsí stříbra..Zbytek už je jen poctivá kovářská práce.“
Tak přece jen to byl Otto.
Uchopil jsem jílec a v duchu poděkoval Bezděchovi, tohle byla zbraň se kterou jsem měl alespoň šanci. Teď jsem mohl vyjít na ulici a počkat si na ty tři.

Mečem jsem kolem sebe opsal kruh a pomalu vypouštěl vzduch z plic. Snažil jsem se soustředit a z mysli vytěsnit chlad, únavu, bolest zranění i ty parchanty co mě stále pronásledovali a nechtěli zemřít.
Vydechl jsem, napočítal do tří a pomalu se nadechoval. Byl to naprostý a dokonalý soulad. Náhle to bylo tady ani jsem nevěděl jak. Tak jako mi to tolikrát vtloukal do hlavy sensei a tak jak jsem to já nikdy nechápal.
Dokonalý soulad věcí, vesmír do sebe nádherně zapadal, všechny věci fungovaly jak měly s náhlou jasnozřivou logikou. Mě bylo náhle jedno, jestli teď zemřu a bylo mi lhostejné, že útočníci jsou již téměř u mě. Bylo to dokonalé, jako ten nejlepší Carluv steak, jako nejlepší Lenyho pivo.
Snad za to mohlo mé vyčerpání, nebo to možná způsobila blízkost smrti, ale já konečně pocítil to čemu  dávní mistři říkají splynutí duše a těla.
Na ničem nezáleželo, jediné co pro mě nyní existovalo jsem byl já a můj meč.
První, nejrychlejší z útočníků zaútočil prostě jen holýma rukama. Vědom si své neskutečné síly a nesmrtelnosti s napřaženými pažemi, prsty křečovitě zakřivené jako drápy.
Se samozřejmou lehkostí jsem prošel pod jeho levou paží a jednoduchým sekem ho rozseknul od pasu na jedné straně až k podpaždí na straně druhé. Měl jsem pocit, že ostří ani neškrtnulo o kost. Využil jsem setrvačnosti jen přetočením zápěstí jsem nastavil ostří a z padajícího torza se hlava oddělila už sama.
Zbylé dva rychlá smrt jejich druha zřejmě zaskočila. Rozdělili se a opatrně mne obcházeli každý z jedné strany.
Postavil jsem se do vysokého střehu shinken šikmo nad hlavou. Nepotřeboval jsem je sledovat, cítil jsem je všemi svými smysly a věděl o každém jejich pohybu. Postupovali opatrně, vyčkávali, byli nervózní, cítil jsem to, z každého jejich pohybu.
Tolikrát se mne bez váhání pokusili zabít, z nože, ohně ani střelných zbraní si nic nedělali a teď najednou váhají?
Risknul jsem pohled k naporcovanému tělu. Neregenerovalo, rány zůstávaly rozšklebené, krev i vnitřnosti dál líně tekly po zemi. Oddělená hlava se odkutálela a ležela opodál.
Čím to?
„Wňauuu,“ se štěstím jsem proklouzl pod rukou prvního útočníka, ale než jsem stačil reagovat skočil po mě druhý. Seknul po mě rukou, jako by to byl obušek. Síla nemrtvého mu propůjčovala rychlost, kdy i jen malý zásah by mohl znamenat smrt.
Poučili se, žádné dlouhé skoky, přehnané gesta, nebo jiné projevy síly.
Chodidla drželi nízko u země, připravení kdykoli změnit směr.
Jen kolem mě kroužili a čekali na mou chybu.

Dopotácel jsem se k telefonní budce. Rukou stále ještě od werewolfí krve jsem vzal sluchátko a naťukal číslo, které jsem nikdy nechtěl použít.
„Operáror,“ zachraptělo sluchátko ospale.
„Agent Hill Boots, číslo 14523, potřebuju bleskově spojit majora Engumu, nejvyšší priorita.“
Počkejte u aparátu,“ zívnul operátor.
„Enguma“ ozval se můj nadřízený hlasem, jako by nikdy nespal.
„Hill Boots, potřebuju utajovací tým do Green Lake, našli mě nepřátelé,“ vychrlil jsem.
„Agente Bootsi, já vás roztrhnu,“ zaburácel Enguma do sluchátka.

Příběh: 

• Dovolená v Green lake 1. díl 
• Dovolená v Green lake 2. díl
• Dovolená v Green lake 3. díl 
• Dovolená v Green lake 4. díl