Dokonalá technologie

Rychle jsem se svlékl a vklouzl do vody. Voda byla ledová, v první chvíli jsem myslel, že se mi snad zastaví srdce. Byl jsem sice mimo dohled a pozornost všech přítomných byla upřena k ohni, přesto jsem měl pocit, že drkotání mých zubů by vzbudilo i mrtvého. Neoprén jsem si brát nechtěl, už tak to byl průšvih a ještě víc prudit by se nevyplatilo.

Plaval jsem k ukotvenému voru a snažil se dělat co nejmenší hluk, ale přitom co nejvíce rozproudit krev v prochladlých končetinách. Nebe na východě růžovělo čím dál víc a druidi okolo dohořívající hranice už mleli z posledního. Za pár minut vyjde slunce a bude po všem… doufám.

V ledové vodě se mi zdálo i těch pár minut neskutečně dlouhých, ale stačilo mi vzpomenout si, jak se Engumma rozpálil, a hned mi bylo tepleji.

***

„Strašné, agente Bootsi, strašné. Já prostě nemám slov, vy jste nenapravitelný!“ soptil Engumma, můj přímý nadřízený. „Jak se zkušenému agentu může něco takového stát? Taková dětinská chyba.“ Tyčil se za svým stolem jako ebenová socha boha pomsty. Několik posledních paprsků zapadajícího slunce na jeho černé pleti vykreslilo zajímavý vzor, tak trochu připomínající válečné kmenové barvy.

„No, víte, Petr Bezděch chtěl otestovat tu novou metalurgickou technologii na chromtitanovou strukturu…,“ zkoušel jsem se obhájit.

„Meč se zdobenou hlavicí je podle vás chromtitanová struktura? To vykládejte mé mrtvé babičce! Chlape, víte, co se mohlo stát?“ Zdálo se, že to tímhle směrem neuhraju. „A jak jste se do toho zapletl vy?“ hřímal Engumma dál.

„Ehmm… napadlo nás vyzkoušet, jak bude působit Maurbyho efekt na tuto strukturu, ta nová sublimační technologie by mohla částečně omezit jeho působení. Byla by to dokonalá technologie.“ I přes to, že Engumma zřejmě prohlédl mou nepříliš nápaditou obhajobu, pokračoval jsem v tom, co jsem si připravil.

„Takže jste si šli zablbnout s maníkama, co mají bonzové meče, co?“ Engumma mi nedával šanci. „Jak malí kluci,“ zakroutil hlavou. „A jak se ten meč dostal do toho kamene?“

„Nóóó …,“ protáhl jsem.

„Ne, neříkejte mi to! Radši to ani nechci vědět,“ přerušil mě. „A to vaše „nó“ už mi taky leze krkem!“ dodal ještě.

Engumma se posadil a na první pohled by se mohlo zdát, že se i uklidnil. Já však věděl, že pod zdánlivě klidným povrchem stále probublává vztek o teplotě žhavého magmatu. S podobnými situacemi jsem už měl své zkušenosti. Nutno dodat, že v poslední až nezdravě často.

„Takže, agente Bootsi,“ mé jméno Engumma drtil mezi zuby se stejnou nechutí, s jakou se na mě díval, „s okamžitou platností vás stahuji z dovolené a věc je nutno neprodleně vyřešit. Vy ji vyřešíte!“ namířil na mě prst. „Do čtyřiceti osmi hodin chci mít na stole kompletní hlášení! Odchod!“ zařval nakonec, jako by si chtěl zavzpomínat na časy v armádě, a praštil pěstí do stolu, až jeho jmenovka poskočila.

„Ano, pane!“ zmohl jsem se na prostou odpověď.

***

Vor byl na svém místě. Včera po západu slunce, když začal rituál, jsem ho v jezeře postupně pomocí zátěže a nafouklých měchů z ovčí kůže vyvážil tak, aby se ve vodě vznášel těsně pod hladinou. Jedna strana voru byla ponořená nějak víc, než když jsem vor v noci opouštěl. Potopil jsem se a snažil se zjistit, proč to tak je. I když se již téměř rozednilo a kalné světlo osvětlovalo i hladinu jezera, pod hladinou tomu tak rozhodně nebylo. V temné vodě pod vorem jsem se orientoval jen po hmatu. Zkřehlými prsty jsem nahmatal kožený vak na boku voru. Zdál se mi nějaký splasklý, ale protože jsem měl téměř necitlivé prsty, nebyl jsem si vůbec jistý.

Zatraceně! Moc času už nezbývalo a měl jsem jen jediný pokus, a tak to prostě vyjít musí.

Vzal jsem připravený záložní měch, několika rychlými fouknutími jsem do něj napumpoval vzduch, zamotal ho pruhem kůže a nacpal pod nakloněnou stranu voru.

To bude stačit, musí. Jestli to nevyjde, Engumma mě roztrhá na kousíčky.

***

„Ale ale, mladíku, to není jen tak. Fantomy postrádají, abych tak řekl, jízdní řád,“ won Vonder ani na okamžik neodtrhl oči od obrazovky hlavního počítače ve velíně nad hlavním sálem fantodromu.

„Víte, ten artefakt by mohl způsobit deformaci kauzality,“ vstoupil jsem na tenký led. Vůbec totiž nechápu všechny ty řeči kolem kauzality, deformací prostoročasu, ovlivňování vesmírů a bůhví čeho ještě.

„Kauzalitu říkáte?“ won Vonder se konečně odlepil od počítače a přes horní obroučky brýlí se na mě nedůvěřivě podíval. „To není jen tak, s tím nejsou žádné žerty.“

Jen jsem vědoucně pokýval hlavou a podal mu lístek se souřadnicemi.

„...k se na to mrknem,“ zabručel si pod fousy a zíral na nekonečné sloupce čísel, které mu vyjely na monitoru. „Tedy, mladíku, to vám řeknu, dokážete překvapit!“ obrátil se na mě po chvíli překvapeně. „Tu věc, ten artefakt, musíte z té reality okamžitě odstranit.“

„Proto jsem tady. Potřebuji se dostat co nejrychleji na místo, kde jsme artefakt zanechali.“

„Hmmm, dostanu vás tam,“ won Vonder už zase studoval sloupce čísel a něco počítal na vedlejším monitoru. „Dostanu vás co nejblíž času i místu, kde jste tu věc ponechali. Co to vlastně bylo?“

„Meč, profesore,“ odpověděl jsem prostě.

Won Vonder se na mě překvapeně otočil, ale nijak to nekomentoval.

Jen jsem pokrčil rameny.

„Dostanu vás tam, ale nebude to jednoduché. A v té realitě zřejmě již uplynuly roky, možná i desetiletí.“

„Jak je to možné?“ při představě, co se za ty roky mohlo stát, jsem na sucho polknul.

„Cesty vesmírů jsou nevyzpytatelné, mladíku.“

***

Z jezera stoupala pára a halila tak hladinu do přízračného oparu. Dýchal jsem trubicí z rákosu, a i když jsem musel pozorovat dění na břehu, snažil jsem se, aby z mé hlavy nad hladinu trčelo co nejméně. I když byli druidi schvácení celonočním obřadem a jistě i posilnění některou z místních drog, nemínil jsem nic ponechat náhodě. Kdyby mě někdo zahlédnul, všechno mé snažení by bylo na nic.

Ještě jsem zkontroloval, jestli je vor přesně na přímce mezi dohořívajícím ohněm a ostrovem, a

mrknul jsem k východu, kde to už už vypadalo, že slunce vystrčí první drápek. Taky na břehu se finišovalo a jak se blížil první paprsek, královská pohřební hranice dohořívala

***

„Tak co, jaks dopad?“ křenil se na mě Bezděch, když jsem dorazil k němu do dílny.

„No co, dostal jsem pěkný kartáč. Cos myslel?“ odsekl jsem.

„Probíraly se nějaké podrobnosti?“ vyzvídal Bezděch dál.

„Ne, neprobíraly,“ uklidnil jsem ho. „Buď si jistý, že i kdyby probíraly, tak ten tvůj přihlouplý nápad radši nezmíním.“

„A co! Vždyť je to romantické, dávat mečům jména,“ naoko se urazil. „Rozhodně to není přihlouplý nápad, každý meč by měl mít své jméno!“

„Jo, ale nápis na meči veliký jako kráva je trochu moc,“ už mě docela začínal štvát.

„Bylo to zlé?“ nepřestával vyzvídat Bezděch.

„Starej se na mě jen vyřval a poslal mě to napravit,“ pokrčil jsem rameny.

„Věděls, že se Engummovi stalo něco podobného?“ cenil zuby už zase rozesmátý Bezděch.

„Co?“ nechápal jsem. „Co stalo?“

„Povídá se, že když byl ještě řadovým agentem, tak měl nějaký průšvih na Měsíci. Něco takového jako ty.“

„Jako že nechal na Měsíci ležet nějaký meč?“ dělal jsem nechápavého, abych Bezděchovo vyprávění urychlil.

„Ale né,“ plácnul se do čela s přehnanou divadelní hraností. „Nechal prý v jedné realitě na Měsíci nějaký černý megalit.“

„Černý megalit? To je co?“

Bezděch jen pokrčil rameny.

„No,“ mávnul jsem rukou, „nesmíš věřit všemu, co se povídá.“ I když v duchu jsem si říkal, že na tom asi něco bude, když Engumma tak jednoduše prohlédl moje výmluvy.

***

Konečně. Konečně to skončí a já tu přestanu mrznout. Konečky prstů už jsem skoro necítil.

Nejvyšší druid uchopil meč a rozmáchl se. Podle rituálu má meč odevzdat jezeru v okamžiku, kdy první sluneční paprsek ozáří hladinu.

Ve chvíli, kdy nejvyšší druid mrsknul mečem směrem k posvátnému ostrovu, jsem zatnul zuby a odjistil západku. Na hladině jezera se z hlubin vynořila jezerní paní, zahalená do bílé řízy, alespoň tak to ze břehu mělo vypadat.

***

„Na elektřinu? Ses zbláznil, ne?“ Bezděch na mě zíral jako na zjevení.

„Nezbláznil,“ oponoval jsem podrážděně. „Meč musíme dostat nepozorovaně. Využiju té jejich místní legendy a elegantně meč stopím.“

„A jak souvisí legenda s věcma jako jsou kabely, cívky a baterie?“

„To už nech na mě,“ usmál jsem se tajemně.

„A co na to Maurby?“ stále pochyboval Bezděch.

„To chci slyšet od tebe, pesimisto jeden,“ nevzdával jsem se. „Musíš to udělat tak, aby to prostě fungovalo.“

„Ach jo,“ povzdechl si Bezděch, „co s tebou, Hille?“

„Nechali jsme tam ten meč? Nechali. Tak ho zase musíme dostat zpět.“

„Tys ho tam nechal,“ ukázal na mě Bezděch prstem. „Kdyby ses tam nehonil za každou sukní, nemuselo to tak dopadnout.“

„Jo, a kdybys ty nezkoušel odolnost materiálu na kamení… Ale, darmo mluvit.“ Mávnul jsem rukou. „Pojďme něco vymyslet.“

Nakonec jsme s Petrem Bezděchem vymysleli šílený plán, jak dostat meč zpátky. Pravda, byl trochu riskantní, ale kdo nic nevsadí, nic nezíská.

***

Odjištěním západky se na voru vztyčilo něco jako strašák v poli. Postavu zhruba lidských proporcí jsem vyrobil z vrbového proutí, kožených řemenů a zabalil ji do bílého plátna. Důležitější byla ale její pravá ruka, ta byla tak trochu zvláštní. Teda alespoň pro místní, ti elektřinu neznali.

Vzpomněl jsem si na všechny možná božstva, co znám, a v okamžiku, kdy meč urazil prvních pár metrů letu, jsem zapnul elektromagnet. Doufal jsem, že baterie, kabely, cívky i izolace těch pár hodin vydržely a Maurbyho efekt je úplně nezničil.

Meč opsal nízký oblouk a naštěstí mířil víceméně mým směrem. V nejvyšším bodě oblouku jako by na chvíli zaváhal, ale pak již poslušně dolétl jezerní paní přímo do pravé ruky. No, spíš se jí do ruky nepěkně zasekl, ale to jsem neřešil, důležité bylo, že je tady.

Dopadlo to dobře, zařízení vydrželo, fungovalo a ani neprobíjelo.

Nožem jsem propíchnul všechny vaky, aby vor šel ke dnu, a rychle sebral meč. Šlo to lehce, protože elektromagnet v pravé ruce panáka nepřežil víc než ten jediný pulz.

Rychle jsem zamířil oklikou ke břehu, u toho, jak popel z pohřební hranice krále Artuše rozsypou po jezeře, už být nemusím.

Cestou jsem doufal, že tenhle kousek s mečem nezanechá v místních dějinách nějakou výraznější stopu. Když se nad tím zamyslím, tak můžu být klidný. Kdo by si taky pamatoval tak divné jméno, jako je Excalibur?

AUTORŮV KOMENTÁŘ:
Další povídka s Hillem Bootsem není ani tak o technologii, jak by název napovídal, ale spíš o zapomnětlivosti a možná i nezodpovědnosti.
Hill má prostě další průšvih a musí ho nějak vyřešit.
Uznávám, že povídka je spíše rozvinutý vtípek, ale jak říká klasik, smích je kořením života a tak doufám, že se alespoň trochu pobavíte.

 

kategorie: