2. část rozhovoru s Jiřím W. Procházkou

"Život s JFK"

Jiří Walker Procházka se narodil roku 1959 v Kutné Hoře. Maturoval na místním gymnáziu a poté si udělal počítačovou nástavbu v Mladé Boleslavi. V letech 1982-1983 pracoval jako programátor ve VÚSE Běchovice, poté byl pomocným tiskařským a pomocným skladovým dělníkem. Do roku 1989 se označoval za "permanentního vězně ČSSR, protože zde žil".[1] V letech 1989-1992 byl programátorem v LBD Praha, od roku 1992 je soukromým podnikatelem v oblasti software. Roku 1994 se oženil s Jitkou Matejzíkovou, se kterou má syna Ondřeje. Se science fiction a fantasy se seznámil díky Ceně Karla Čapka, která je od roku 1982 organizována Československým fandomem.
Jiří Walker Procházka se podílel svými povídkami na několika antologích (např. Rigor Mortis, Je dobré být mrtvý nebo Punk Fiction), publikuje v časopisech Pevnost, Ikarie nebo Fantázia. Za svá literární díla získal roku 1991 Cenu Ludvíka Součka a dále tři ocenění Akademie science fiction, fantasy a hororu (v letech 1997, 2002, 2004).
Společně s Miroslavem Žambochem vymysleli roku 2005 dobrodružnou knižní sci-fi řadu Agent JFK, do níž Jiří Walker Procházka přispěl dosud pěti díly. (zdroj: wikipedia.org)

 

1. S Mirkem Žambochem jste před více než třemi roky začali tvořit knižní sérii Agent JFK. Jak jste na to přišli? Co byl prvotní nápad a koho napadl?

Památná data ohledně JFK musíme ještě s Mirkem doladit, ale existují určité záchytné body, ze kterých historici zabývající se fenoménem JFK budou vycházet.

První bod byla naše účast na české mutaci série Mark Stone. Nemusím snad zdůrazňovat, že každý český díl téhle série byl asi pětkrát kvalitnější než ty původní, francouzské. Moje Jablka z Beltamoru vyšla v roce 2002, Mirkův Meč proti sekeře v roce 2003. Tehdy to vypadalo nenápadně, prostě další knížka (knížečka) do našich bibliografií, nic víc. A Mirek byl první, kdo to tehdy vyslovil nahlas.

A to je ten druhý záchytný bod: bylo to v pražské restauraci U kruhu, na dvorku s židlemi, stolky, pivy a slunečníky. Bylo léto roku 2004. Šli jsme jako vždy celá banda z Krakatitu a obsadili tři stoly (byl tam např. Tom Němec nebo Jan Patrik Krásný; budoucí členové základního týmu). A tam tehdy padla ona památná věta. Mirek mi prostě řekl: proč bychom si my dva nemohli stvořit vlastní sérii, vlastního hrdinu a vlastní svět? A utrhla se lavina… Následovalo několikaměsíční tvůrčí mezidobí, kdy jsme v restauracích a vinárnách vymýšleli pravidla našeho světa, jméno našeho agenta (to je skoro na samostatný článek, proč právě tohle jméno, tyhle iniciály, překlad Kovář – Smith, další skryté významy… Freud by se radoval), jeho morální principy, charakterové rysy a tak všelijak. Třeba z té doby už existuje celkem podrobná hierarchie a popis oddělení a divizí Agentury, včetně popisů zaměření a nejvýznamnějších šéfů. (Ještě ale třeba nebyl X-Hawk, ten se zrodil až ve Slavkovské misi). V té době mezi námi kolovalo víc mailů, tabulek a náčrtů, než mezi teroristy, co připravovali útok na newyorské WTC.

Třetí rozhodující událost – z hlediska přípravné fáze poslední – se odehrála na křtu knihy Tváře budoucnosti (editor Tom Němec). Bylo to v dubnu 2005, ve vinárně Třetí poločas na Palmovce; já křtil, autoři popíjeli (já teda taky, já se zas odbýt nenechám…) a tam za mnou přišel jeden z autorů tohoto sborníku… Jo, Mirek Žamboch se jmenoval, a výhrůžným hlasem pronesl: „Jdi támhle do toho kouta!“ „Do toho tmavého kouta?“ „Jo, přesně tam,“ procedil Mirek skrze zuby. „A nemáme moc času… Za chvíli nám totiž jede vlak do Kralup.“
Takže to zkrátím: tam jsme se definitivně dohodli na prvních dílech (dozvěděl jsem se, že byl domluvený vydavatel Staso „Triton“) – a tuto dohodu jsme stvrdili jako Vinnetou a Old Shatterhand pokrevním přísahou věrnosti agentovi JFK (připili jsme si červeným vínem; neřezali jsme se do žil, to přenecháváme „emařům“) a Milena řečená Nšo-či nám již tehdy s nelítostným úsměvem oznámila závazné termíny odevzdání prvních textů – což nám dělá dodnes. Nu, a celé léto a podzim jsem namísto s rodinou trávil (po večerech, nocích i celých víkendech) s Johnem Kovářem.

2. Bylo těžké se spolu dohodnout – a potom tak dlouho spolupracovat?

Dodnes se mnoho lidi diví, jak spolu s Mirkem dokážeme tak dlouho spolupracovat na tomhle projektu: přece jenom – jsme oba dva dost výrazná individua (napsal bych individuality, ale to by bral někdo jako chvástání – ale dobře – tak individuality!) a i když oba píšeme dějovou literaturu (tedy příběhy, kde se něco děje a nejen intelektuálsky pindá), tak ji píšeme každý dost jinak. No, já to shrnu takhle – s Mirkem jsme dosud neměli jedinou vážnější roztržku. (Vynechám, že jsme se minulý rok poprali na letním Festivalu Fantazie, já mu minulé vánoce probodal pneumatiky – aby si, borec, nemyslel – on mi zas v létě rozflákal okna v baráku – abych si prej nemyslel. Ale to jsou drobnosti, jak říkám – žádné zásadnější rozmíšky.) Když o tom tak uvažuji, tak si říkám, že to je fakt dobrý. S Mirkem se mi dobře pracuje, dobře tvoří a dobře popíjí. Tomu říkám dobrá konstelace.

3. Na JFK se už dohromady podílí na devět autorů a další budou přibývat. Ale jak vlastně s Mírou provádíte nábory?

To je naše velké tajemství – a v žádném případě nejde jen o výši finanční nabídky – nicméně jak vidíš, záběr našeho náboru je opravdu široký: od matadorů české sci-fi scény až k nejmladším tvůrcům, jimž poprvé vyšla knížka – a tou byla právě jejich mise JFK. Snad ještě dodám, že na výběru autorů se významně podílí i skrytá výkonná šéfka téhle řady, již zmíněná Milena Nšo-či.
Ale abych zas nebyl tak tajemný ohledně způsobu provádění náborů, přece jen to je pro fanouškovský web, tak za sebe mohu zmínit některé zaručené postupy: nejčastěji jde o hrubé, primitivní násilí, to většinou zabírá napoprvé. Docela dobře také funguje vydírání, jednou jsem sáhl k únosu dětí, (pak jsem byl ovšem rád, že si pro ně přijeli), dvakrát jsem nechal vyrobit kompromitující fotografie z vířivky, nu, prostě taková česká klasika.

4. Když jste tedy s Mírou před těmi třemi roky (a fous) vymýšleli postavu a celou tu sérii Agent JFK, plánovali jste, že to dopadne takhle, jak to dnes je?

Věřili jsme tomu, jinak bychom do toho nešli s takovým nasazením. Dokonce jsme opustili na čas své vlastní projekty. Ale když dnes vidím tu krásnou řadu 17 dílů, tak si říkám, že tomuhle bych asi před těmi lety neuvěřil – kdyby mi to někdo tvrdil. Teď si jen říkám: hergot, chtělo by to film. Tak uvidíme za pár let…

5. Víme že nemůžeš mnoho vyzradit dopředu, ale co čeká našeho Johna dál?

Samozřejmě, že to mohu vyzradit: čeká ho krušný život. (Ostatně, jako nás všechny.)

6. Popřál bys něco JFK Fans do budoucna? :-)

Tomuhle super-akčnímu a zároveň literárnímu webu přeji to samé, co se zatím daří sérii Agent JFK – ať má hodně čtenářů, samé zajímavé autory a ať máme stále všichni o čem psát.
Protože náš (literární a fanouškovský) svět si musíme zasloužit!

Děkuji za příjemný rozhovor
Marek "Marc" Opluštil

A jestli dovolíš, Marku, stejně jako na svém webu, i tady bych rád ocitoval pár veršů mého absolutního vzoru, básníka a buřiče Františka Gellnera. Je to sto let staré – ale nějak mi to připadá stále současnější…
 

Namísto vzdoru ohněm planoucího
a zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního,
žvýkajícího novinářský tlach.

Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci.
Z chansonet laxních bída řvala na mne
a z grimas duše, která krvácí.

kategorie: